Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe, krátce: Collegium Germanicum et Hungaricum, je římskokatolická kolej, vzniklá sloučením dvou kolejí Collegium Germanicum a Collegium Hungaricum v roce 1580. Jde o papežskou kolej, římskokatolický kněžský seminář, zřízený papežem v Římě.

Založení[editovat | editovat zdroj]

Collegium Germanicum bylo založeno bulou Dum sollicita papeže Julia III. ze dne 31. srpna 1552. Založení koleje bylo výsledkem snah kardinála Moroneho a sv. Ignáce z Loyoly. V roce 1580 papež Řehoř XIII. sloučil Collegium Germanicum s ústavem podobného zaměření, který nesl název Collegium Hungaricum a který byl založen v roce 1578. S výjimkou let 1773-1818, kdy byl zrušen jezuitský řád a nakrátko i kolej samotná, bylo Germanicum-Hungaricum vždy pod vedením jezuitů. Jeho alumni většinou studují na Papežské gregoriánské univerzitě, založené jako Collegio Romano taktéž z iniciativy sv. Ignáce v roce 1551. Absolventi měli perspektivu kariérního postupu ve své zemi, stávali se často dómskými kapituláry.

Bohoslovci z českých zemí[editovat | editovat zdroj]

Mezi "Germaniky" patřilo i mnoho studentů z českých zemí, zejména z Moravy, protože olomoučtí biskupové Stanislav Pavlovský a František z Ditrichštejna vyjednali několik stabilních míst v koleji pro bohoslovce ze své diecéze, díky pražskému arcibiskupovi Martinu Medkovi přicházeli hned v počátcích také bohoslovci z Prahy, jako Jáchym Slavata, Jan Makarius z Merselice nebo Sebastian z Pöttingu.[1] Převaha moravských absolventů trvala až do vzniku ČSR, kdy i moravští bohoslovci v Římě byli začleněni do Bohemica. V roce 1938 z Nepomucena odešli do Germanica ti bohoslovci z českých zemí, kteří byli německé národnosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Andreas Steinhuber: Geschichte des Collegium Germanicum-Hungaricum in Rom. I., Freiburg im Breisgau 1896, s.311, 434

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Martin Leitgöb: Vom Seelenhirten zum Wegführer. Sondierungen zum bischöflichen Selbstverständnis im 19. und 20. Jahrhundert. Die Germanikerbischöfe (1837–1962). Herder, Rom u. a. 2004, ISBN 3-451-26458-7 (Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirchengeschichte. Supplementbd. 56).
  • Andreas Steinhuber: Geschichte des Collegium Germanicum-Hungaricum in Rom. 2 sv. Herder, Freiburg im Breisgau 1896, (online [1]).
  • Peter Schmidt: Das Collegium Germanicum in Rom und die Germaniker. Zur Funktion eines römischen Ausländerseminars. (1552–1914). Niemeyer, Tübingen 1984, ISBN 3-484-82056-X (Bibliothek des Deutschen Historischen Instituts in Rom 56).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pontificium_Collegium_Germanicum_et_Hungaricum_de_Urbe&oldid=20418362“