Pozdně antické náboženství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Římská podoba egyptské Isis (staroegyptská Eset). Bohyně byla uctívána v různých částech Římské říše.

Pozdně antické náboženství (někdy méně přesně též pohanství v pozdní antice) je konvenční novodobé označení pro pestrý a nejednotný soubor náboženských či filosoficko-náboženských nekřesťanských (tj. pohanských) představ a systémů v oblasti tradiční řecko-římské kultury v době, kdy se po vydání milánského ediktu začaly střetávat s křesťanstvím jako rovnoprávným náboženstvím. Zahrnuje širokou škálu kultů, filosofických škol a mysterií nejrůznějšího stáří i původu. Jejich společným znakem bylo to, že byly akceptovanou součástí antické kultury v době, kdy zájem o tradiční náboženské kulty upadal a současně šlo o proudy mimokřesťanské, takže se křesťanství vůči nim v důsledku svého exkluzivního monoteismu negativně vymezovalo.

Pozdně antické náboženství se skládalo ze tří forem:

Velký vliv na náboženství měly také vliv filosofické školy.

Vývoj náboženství[editovat | editovat zdroj]

Různorodé obyvatelstvo rozsáhlého impéria vyznávalo mnoho odlišných a vzájemně si odporujících kultů, i některé zcela původně cizích, pocházejících z různých částí říše, v nichž převládaly vlivy maloasijské, egyptské, syrské i perské atp., zpravidla byly přizpůsobobovány antické kultuře a římskému vkusu. Navzdory tomu někteří císařové, jako například Heliogabalus (218222) a zvláště pak Aurelianus (270275), usilovali o ještě větší náboženskou jednotu v říši upřednostňováním nadvlády jednoho boha (tj. především boha solárního, či přesněji synkretické spojení různých pohanských bohů slunce) tím, že jejich kult prohlašovali za státní náboženství. Tyto a další zásahy a náboženské reformy císařů nebyly dosud nijak namířeny proti dosavadní víře ani náboženským praktikám.

Přestože Edikt milánský nebyl namířen proti pohanství, ale pouze legalizoval existenci křesťanství, „římský stát, v jehož čele od Constantinovy doby stáli císaři hlásící se ke křesťanství, zůstával v zásadě loajální k potřebám a zájmům církve,“[1] což postupně vedlo k mocenské a posléze i početní převaze křesťanů na důležitých místech v říši.

Počínaje 3. stoletím se navíc ve východní části říše začaly objevovat cílené útoky křesťanských jednotlivců, skupin a davů proti pohanům.[2] Pohanská strana vůči tomuto vývoji zaujala spíše defenzivní postoj a usilovala o obranu tradiční antické kultury jako celku.[3]

Pokusy o obnovu původních kultů[editovat | editovat zdroj]

Basreliéf věnovaný Sol Invicto Deo („božstvu Nepřemožitelnému Slunci“) zachycuje tauroktonii (výjev z Mithrových mystérií), na níž původem perský bůh Mithra usmrcuje býka. Nad ním se zjevují Sol a Luna.

Císař Julianus (361363) se pokusil zvrátit rostoucí vliv křesťanství (nikoliv za cenu nového pronásledování) a sepsal i několik spisů a dopisů kritizujících křesťanství (např. Contra Galileos), ale po jeho brzké smrti byla většina jeho nařízení zase zrušena. A podobně i rétor Flavius Eugenius, který byl prohlášen Arbogastem za císaře, ale který sám vystupoval jen jako podřízený vládce Theodosia. Za svého úřadování podporoval k nelibosti křesťanů původní kulty. Theodosius jej ale odmítl uznat a jakožto uzurpátora ho nakonec vojensky porazil.

Pohanství se tak ocitalo pod silným tlakem císařské legislativy, které vyvrcholilo zákazy pohanských kultů a uzavíráním pohanských chrámů (viz Perzekuce pohanů v pozdní antice).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. 2., doplněné vyd. Praha: Svoboda-Libertas, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. S. 167. 
  2. MAC MULLEN, Ramsay. Christianity and paganism in the fourth to eighth centuries. New Haven, Conn. – London: Yale University Press, 1997. 282 s. Dostupné online. ISBN 0300071485. S. 33. 
  3. PUTNA, Martin C. Svět posladních římských pohanů v zrcadle Macrobiových Saturnálií. In: MACROBIUS. Saturnálie. Praha: Herrmann & synové, 2002. S. 7n.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 277 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • DODDS, Eric Robertson. Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Překlad Martin Pokorný. Praha: Petr Rezek, 1997. 179 s. ISBN 80-86027-08-2. 

Související články[editovat | editovat zdroj]