V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Petr Křička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Petr Křička
Ing. Petr Křička
Narození 4. prosince 1884
Kelč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. července 1949 (ve věku 64 let)
Okarec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání pedagog, překladatel, básník a spisovatel
Příbuzní Jaroslav Křička
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
bratr Jaroslav Křička

Ing. Petr Ladislav Křička (4. prosince 1884 Kelč[1]25. července 1949 Okarec) byl český středoškolský profesor, knihovník, básník, autor literatury pro děti a překladatel z ruštiny a francouzštiny. Byl bratrem Jaroslava Křičky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Petr Křička se narodil 4. 12. 1884 v Kelči u Hranic. Jeho otec byl řídícím učitelem, bratr Jaroslav se stal významným hudebním skladatelem. Ač poměrně brzy ztratil otce, vyrůstal v harmonickém prostředí v úzkém kontaktu s horskou přírodou Českomoravské vysočiny a s jejím prostým lidem; to také podstatně ovlivnilo charakter Křičkovy tvorby. Maturoval v r. 1901 na reálce v Novém Městě na Moravě a pak vystudoval chemii na pražské technice. Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V l. 1907–08 učil cizím řečem v Moskvě a po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách. Hned v r. 1914 po vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. Po válce pracoval na ministerstvu školství a po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol. Zemřel 25. 7. 1949 v Okarci u Náměště nad Oslavou.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Podobu české poezie Křička výrazně ovlivnil především svou ranou lyrickou tvorbou, jíž předjal její poválečný vývoj. Už v prvotině Šípkový keř (1916) se neobyčejně šťastně setkaly básníkovy osobní dispozice, živý poměr k přírodě a vůbec jeho přímý, otevřený, neproblematický vztah k životu se soudobými tendencemi evropského básnictví, zejména s křesťanským humanismem francouzských básníků (G. Duhamel, Ch. Vildrac), kteří pokorou a láskou doufali obrodit a zlidštit svět. Z tohoto setkání vznikla lyrika základních citových poloh, ostře rozeznávající hierarchii životních hodnot, poezie návratů do dětství v rodném kraji, oslava prostých věcí a životních radostí. Disonanci do této harmonické atmosféry, podporované též sevřeným pravidelným veršem, vnášel jen zážitek války, jenž se naplno ozval jen v jediné básni, Medynia Glogowska, zato však s mimořádnou intenzitou. V ní totiž jinošsky důvěřivý vztah k životu ve střetnutí s mezní frontovou situací – chvíli před útokem – cele odkryl básníkovo citové zázemí: lásku k bližním, soucit s nevinně trpícími i úzkost o osud národa. Právě tímto zdůrazněním citových hodnot báseň přerostla ve velice účinný, nepatetický protest válce za cizí zájmy.

V následující Křičkově básnické tvorbě se podstatně zesiluje inspirace lidovou lyrikou i epikou. Jejich prvky se objevují již v lyrickoepické sbírce Bílý štít (1919). Křička se v ní obrátil ke vzpomínkám na dětství uprostřed horácké přírody, z něhož vypráví několik idylických příběhů viděných zdůvěrňujícíma dětskýma očima. Horácký dialekt, prvky folklóru, zejména v dětských říkadlech, i humor podtrhují ještě básníkovo citové zaujetí pro zvolené téma.

Křičkovo rané tvůrčí období vrcholí a novou tematickou rozlohu získává ve sbírce Hoch s lukem (1924). Harmonizující nálada předcházející knížky se v ní prudce rozpadá nejen pod nárazem citového rozrušení a bolesti vyvolané ztrátou milé, ale i pod novým přívalem válečných motivů. Zatímco milostné drama provokuje zraněný cit až k subjektivní intimní zpovědi, dozvuky války se hlásí v několika hutných tragických baladách, z nichž některé přejímají fakturu přímo z lidové tvorby. Ale i v této sbírce osobní bolest i trpkosti světa poznamenaného válkou jsou znovu vyvažovány pokorou a láskou k životu, jež nakonec přináší i novou mužnou rovnováhu.

Po Hochu s lukem se Křička jako básník odmlčel. Ve 30. letech vydal jen sbírku dobových satirických a úsměvně parodujících veršů a próz Suchá jehla (1933) a různorodý soubor veršů Chléb a sůl (1933), v němž převažují příležitostné verše glosující denní události a zejména životní jubilea přátel – umělců. Vedle nich jen několik balad, rozmarných básnických hříček a lidových popěvků se příznivě odráží od reflexivních veršů, zabstraktňujících předcházející konkrétnost a mnoho mluvností rozmělňujícíc dosavadní náznakovost Křičkových veršů.

Básníkova poválečná poezie je cele zaujata reakcí na okupaci, válku a osvobození. Odrazilo se v ní i Křičkovo studium ruských bylin a starých srbských hrdinských zpěvů, jež za války překládal. Poéma Světlý oblak (1945) o utrpení a boji jihoslovanského lidu s okupanty je koncipována jako parafráze těchto zpěvů. Zachycuje konkrétní událost: vyvraždění 6000 mužů v Kragujevci jako odvetu za zabití dvaceti Němců partyzány. Ohlasy ruských bylin obsahuje zase sbírka Píseň meče (1946) v skladbách věnovaných boji sovětského lidu s okupanty. I v této sbírce se však vrací jihoslovanská tematika, a to jednak ve volném zpracování tří básní v próze P. Mériméa z jeho sbírky fingovaných morlackých národních písní, jednak znovu v ohlasu hrdinských zpěvů s protifašistickou tematikou. Konečně sbírka Běsové (1946) přináší dobovou lyriku politického charakteru, komentující mnichovské události, okupaci, domácí partyzánský odboj i vzdání díků Sovětskému svazu za osvobození. Zejména mnichovské téma je ve sbírce podáno s vypjatým mravním patosem. Satirickým protějškem Běsů je pak sbírka Ďábel frajtrem (1946).

Současně s původními verši rozvinul Křička i svou překladatelskou aktivitu. Původně soustředěna k ruským symbolistům (V. Brjusov, K. Balmont, I. Bunin) postupně se po první světové válce rozšiřuje jak na klasickou ruskou poezii (A. S. Puškin, M. J. Lermontov) a na byliny, tak na ruskou a francouzskou poezii a drama. Životním dílem Křičkovým v oblasti překladu přitom zůstalo jeho přetlumočení lyriky A. S. Puškina.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlastní tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Křička
  • Šípkový keř, 1916
  • Bílý štít, 1919
  • Hoch s lukem, 1924
  • Výbor z básní, 1927
  • Z lyriky Petra Křičky, 1929
  • Suchá jehla : Humor – úsměv – satira : Verše a próza, 1933
  • Chléb a sůl, 1933
  • Sedm vybraných básní Petra Křičky, 1935
  • Časný podzim, Novina, 1940
  • Světlý oblak – Dvanáct zpěvů z temných let, 1945
  • O neposlušném Budulínkovi – pohádka starého čmeláka, 1945
  • Píseň meče – Básně epické, 1946
  • Běsové – Z válečné lyriky, 1946
  • Ďábel frajtrem – Druhé války světové stručný přehled veršem, 1947
  • Zvon mečej, 1948
  • Láska vlastenecká, 1949
  • Z díla, 1954
  • Tak nikde skřivánek nezpívá, 1957
  • Jedna jednou, 1966
  • Květ šípkový – výbor veršů, 1986

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • kol.autorů. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982.
  1. Matriční záznam o narození a křtu

Související články[editovat | editovat zdroj]