Josef Kainar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Kainar
Narození 29. června 1917
Přerov
Úmrtí 16. listopadu 1971 (ve věku 54 let)
Dobříš
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Povolání spisovatel, básník, překladatel, dramatik a novinář
Alma mater Univerzita Karlova
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Kainar (29. června 1917 Přerov, Rakousko-Uhersko16. listopadu 1971 Dobříš[1]) byl český básník, textař, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Člen umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice.

Život[editovat | editovat zdroj]

Josef Kainar se narodil v Přerově v roce 1917 do rodiny úspěšného železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefy. Měl jednoho sourozence, starší sestru Irenu. V Přerově rodina žila od roku 1911, oba rodiče pocházeli z Moravy, ale rodina se často kvůli otcovu povolání stěhovala.

V manželství rodičů se postupně objevovaly problémy, které vyvrcholily rozlukou v roce 1927. Tento otřes na desetiletého Josefa silně zapůsobil, protože právě od tohoto roku se datují některé jeho osobní problémy. Že rodinná situace byla složitá, signalizuje i fakt, že zatímco skoro dospělá Irena zůstala s matkou, desetiletý Josef naopak s otcem. Matka se sestrou se brzy po rozluce odstěhovaly na Slovensko, otec se naopak vcelku rychle znovu oženil s Marií Kutálkovou, lékárnicí v Olomouci.

Rozpad rodiny se zřejmě projevil i ve výrazné změně jeho školních výsledků. Zatímco na obecné škole byl nadaný žák, v primě přerovského reálného gymnázia měl již značné problémy. Později se u něj projevily i typické problémy spojené s dospíváním. Nešťastně se zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život. 5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci.

Skandál okolo sebevražedného pokusu zřejmě přispěl k tomu, že se rodina přestěhovala do Olomouce. Kainarův otec zde působil ve funkci vrchního inspektora ČSD. Už po roce ale získal místo přednosty dopravní kanceláře na nádraží v Ostravě-Přívoze. Kainar studoval jeden rok na gymnáziu v Olomouci. Od září 1935 přestoupil na reálné gymnázium v Hlučíně, na kterém studoval další tři roky. Maturoval zde v roce 1938. Hlučínské gymnázium dnes po něm nese jméno (od roku 2007).

V letech 19381939 studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol vystřídal celou řadu zaměstnání. Měl blízko k divadlu a pracoval jako dramaturg v Divadle satiry. Pracoval jako novinář, v novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. Po druhé světové válce také spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. V Československém rozhlase například tvořil tzv. rozhlásky, ve kterých přístupnou formou seznamoval mladší posluchače s děním. Po roce 1948 se stal básníkem přitakávajícím společenským proměnám odstartovaným v únoru 1948.[2] V roce 1950 vydal sbírku Veliká láska, kterou "dal svůj talent do služeb boje o pokrokovou socialistickou společnost".[3] V roce 1970 byl jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů (SČS), jehož členy se měli stát pouze tvůrci loajální k normalizační politice Komunistické strany Československa.[4]

Zabýval se také hudbou, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. Stylově vychází především z jazzu. Zmínky o jazzu se objevují také v jeho básních.

Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Počátky jeho tvorby byly ovlivněny především existencialismem. Pro jeho dílo je typická ironie, někdy až hraničící s výsměchem. Dalším typickým znakem jeho tvorby je zpěvnost, možnost spojovat text s hudbou, hovorový, místy i vulgární jazyk, odpor ke konzervatismu. Snažil se o pravdivost svých veršů, znázorňoval hrubost světa, zacházel až do skepticismu. Jeho básně obsahují malé příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení.

Mimo svoji literární tvorbu také psal filmové scénáře a fotografoval.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Příběhy a menší básně (1940) – prvotina, typická příběhovost; obraz války a doby
  • Osudy, Dvůr (knižně 1947)
  • Nové mýty (1946) – Tato sbírka výrazně vychází z programu umělecké skupiny 42. Obsahuje mj. i jeho nejslavnější báseň Stříhali dohola malého chlapečka, která byla také zhudebněna Vladimírem Mišíkem. Zpochybňuje mýtus nového spravedlivého světa, v plné míře ironie, sarkasmus, existencialismus, odcizení a absurdita.
  • Veliká láska (1950) – inspirace Majakovským
  • Český sen (1953) – silný vliv stalinismu
  • Člověka hořce mám rád (1959) – po zklamání komunismem se vrací k původním tématům; nezdolná láska, i když člověk chybuje a hřeší
  • Lazar a píseň (1960) – uvolnění doby se projevuje i v uvolnění jazyka
  • Moje blues (1966) – osamocení člověka, skepticismus, podobné Novým mýtům; tragikomika, sžíravá ironie

Poezie pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Říkadla (1948)
  • Nevídáno neslýcháno (1964)
  • Zlatovláska - klasickou pohádku ze sbírky K.J.Erbena převedl Kainar nejprve do podoby veršované dramatizace (1952/1953). K pohádce o Zlatovlásce se později vrátil ještě jednou a znovu ji přebásnil, tentokrát už za účelem knižního vydání (1958).

Písně[editovat | editovat zdroj]

Začátkem 40. let otextoval především písně amerických swingových klasiků (G. Gershwin, R. Rodgers, D. Ellington, H. Carmichael aj.). Za okupace to bylo pro nacisty „žido-bolševické svinstvo“, které se přesto hojně hrálo mezi mladými lidmi, např. na trampských srazech. Kainar sám si některé svoje texty zhudebnil – a to velice dobře. Např. píseň Černá kára, Starý mrtvý vrabec, Blues železničního mostu aj.

V 50. letech se hrál v rádiu americký šlágr Irvinga Berlina Duben, první duben (v originále Cheek to Cheek). Nahrávku pořídil Gustav Brom, který se úspěšně zhostil vokálního partu. Hitem se stala i další jeho píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem.

Zásadním průlomem se ovšem stalo album amerických evergreenů natočených na konci 60. let opět orchestrem Gustava Broma.

Jeho texty v jazzové, beatové i folkové podobě výborně nazpívala řada interpretů: Vladimír Mišík s kapelou ETC a Flamengo, Michal Prokop s kapelou Framus Five, Eva Olmerová, Jiří Suchý, Karel Plíhal, Karel Hála, Jiří Jelínek, Waldemar Matuška aj.

Roku 1972 vydal Supraphon dvě legendární rocková alba, a sice Město ER skupiny Framus Five a Kuře v hodinkách skupiny Flamengo, které produkoval Hynek Žalčík. Pozoruhodné je i průřezové LP produkované týmž producentem z roku 1977 s názvem Obelisk, které je jakousi poctou Josefu Kainarovi. Skládá se pouze z Kainarových písní nebo jeho zhudebněných básní a sešli se na něm Jiří Suchý, Eva Olmerová (oba s Orchestrem Gustava Broma), Vladimír Mišík (s kapelami Flamengo a ETC) a Michal Prokop (s Framus Five).

Swingové texty nedaly po mnoha letech spát Karlu Plíhalovi, který se na své album Kainarových písní chystal dlouho - víc než tři roky. Nakonec se rozhodl jen pro doprovod swingující kytary. Výsledek velmi dobrý. Přispěla k němu i účast Zuzany Navarové, která nazpívala na album Nebe počká pět písní. Podrobná anabáze Josefa Kainara jako písňového textaře je popsána v doslovu knížky Bledej gentleman (dotisk v roce 2003), který napsal Lubomír Dorůžka.

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949) – Jedna z nejvýznamnějších českých her. Jednalo se o první české absurdní drama. Základním tématem je zneužití moci a uzurpátorství. Hra byla zakázána.
  • Nebožtík Nasredin

Výbor[editovat | editovat zdroj]

  • Bláznův kabát
  • Básně a blues

Překládal především francouzskou a německou poezii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rudé právo, 17.11.1975, s.5:Za básníkem Josefem Kainarem
  2. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1042
  3. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1971/11/17/5.png
  4. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1725

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Milan Blahynka, Člověk Kainar, Ostrava 1983
  • Jaromír Pelc, Skupina 42. In: Kmen, č. 42, Praha 1989, 19. října, s. 1-5
  • Jaromír Pelc, Láska ještě vlhká (Josef Kainar). In: Literatura-Umění-Kultura, č. 26, Praha 2017, 26. června, s. 2
  • Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století
  • Leszek Engelking, Nový mýtus, staré rituály. O básni Josefa Kainara Střihali dohola malého chlapečka. Česká literatura 2005, 53, No. 3
  • Jiří Holý, Josef Kainar: Nové mýty. In: Česká literatura 1945-1970. Interpretace vybraných děl, Praha 1992
  • Jiří Opelík, Kainar. In: Jak číst poezii, red. Jiří Opelík, Praha 1969
  • František Všetička, Kainarova absolutně skutečná báseň. Zlatý máj 1981, XXV, No. 8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]