Josef Kainar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Kainar
Narození 29. června 1917
Přerov
Úmrtí 16. listopadu 1971 (ve věku 54 let)
Dobříš
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Povolání spisovatel, básník, překladatel, dramatik a novinář
Alma mater Univerzita Karlova
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Skupina 42 (194248)
Básníci
Malíři
Sochař
Fotograf
Teoretici

Josef Kainar (29. června 1917 Přerov, Rakousko-Uhersko16. listopadu 1971 Dobříš[1]) byl český básník, textař, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Člen umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice.

Život[editovat | editovat zdroj]

Josef Kainar se narodil v Přerově v roce 1917 do rodiny úspěšného železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefy. Měl jednoho sourozence, starší sestru Irenu. V Přerově rodina žila od roku 1911, oba rodiče pocházeli z Moravy, ale rodina se často kvůli otcovu povolání stěhovala.

V manželství rodičů se postupně objevovaly problémy, které vyvrcholily rozlukou v roce 1927. Tento otřes na desetiletého Josefa silně zapůsobil, protože právě od tohoto roku se datují některé jeho osobní problémy. Že rodinná situace byla složitá, signalizuje i fakt, že zatímco skoro dospělá Irena zůstala s matkou, desetiletý Josef naopak s otcem. Matka se sestrou se brzy po rozluce odstěhovaly na Slovensko, otec se naopak vcelku rychle znovu oženil s Marií Kutálkovou, lékárnicí v Olomouci.

Rozpad rodiny se zřejmě projevil i ve výrazné změně jeho školních výsledků. Zatímco na obecné škole byl nadaný žák, v primě přerovského reálného gymnázia měl již značné problémy. Později se u něj projevily i typické problémy spojené s dospíváním. Nešťastně se zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život. 5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci.

Skandál okolo sebevražedného pokusu zřejmě přispěl k tomu, že se rodina přestěhovala do Olomouce. Kainarův otec zde působil ve funkci vrchního inspektora ČSD. Už po roce ale získal místo přednosty dopravní kanceláře na nádraží v Ostravě-Přívoze. Kainar studoval jeden rok na gymnáziu v Olomouci. Od září 1935 přestoupil na reálné gymnázium v Hlučíně, na kterém studoval další tři roky. Maturoval zde v roce 1938. Hlučínské gymnázium dnes po něm nese jméno (od roku 2007).

V letech 19381939 studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol vystřídal celou řadu zaměstnání. Měl blízko k divadlu a pracoval jako dramaturg v Divadle satiry. Pracoval jako novinář, v novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. Po druhé světové válce také spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. V Československém rozhlase například tvořil tzv. rozhlásky, ve kterých přístupnou formou seznamoval mladší posluchače s děním. Po roce 1948 se stal básníkem přitakávajícím společenským proměnám odstartovaným v únoru 1948.[2] V roce 1950 vydal sbírku Veliká láska, kterou "dal svůj talent do služeb boje o pokrokovou socialistickou společnost".[3] V roce 1970 byl jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů (SČS), jehož členy se měli stát pouze tvůrci loajální k normalizační politice Komunistické strany Československa.[4]

Zabýval se také hudbou, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. Stylově vychází především z jazzu. Zmínky o jazzu se objevují také v jeho básních.

Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Počátky jeho tvorby byly ovlivněny především existencialismem. Pro jeho dílo je typická ironie, někdy až hraničící s výsměchem. Dalším typickým znakem jeho tvorby je zpěvnost, možnost spojovat text s hudbou, hovorový, místy i vulgární jazyk, odpor ke konzervatismu. Snažil se o pravdivost svých veršů, znázorňoval hrubost světa, zacházel až do skepticismu. Jeho básně obsahují malé příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení.

Mimo svoji literární tvorbu také psal filmové scénáře a fotografoval.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Příběhy a menší básně (1940) – prvotina, typická příběhovost; obraz války a doby
  • Osudy, Dvůr (knižně 1947)
  • Nové mýty (1946) – Tato sbírka výrazně vychází z programu umělecké skupiny 42. Obsahuje mj. i jeho nejslavnější báseň Stříhali dohola malého chlapečka, která byla také zhudebněna Vladimírem Mišíkem. Zpochybňuje mýtus nového spravedlivého světa, v plné míře ironie, sarkasmus, existencialismus, odcizení a absurdita.
  • Veliká láska (1950) – inspirace Majakovským
  • Český sen (1953) – silný vliv stalinismu
  • Člověka hořce mám rád (1959) – po zklamání komunismem se vrací k původním tématům; nezdolná láska, i když člověk chybuje a hřeší
  • Lazar a píseň (1960) – uvolnění doby se projevuje i v uvolnění jazyka
  • Moje blues (1966) – osamocení člověka, skepticismus, podobné Novým mýtům; tragikomika, sžíravá ironie

Poezie pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Říkadla (1948)
  • Nevídáno neslýcháno (1964)
  • Zlatovláska - klasickou pohádku ze sbírky K.J.Erbena převedl Kainar nejprve do podoby veršované dramatizace (1952/1953). K pohádce o Zlatovlásce se později vrátil ještě jednou a znovu ji přebásnil, tentokrát už za účelem knižního vydání (1958).

Písně[editovat | editovat zdroj]

Začátkem 40. let otextoval především písně amerických swingových klasiků (G. Gershwin, R. Rodgers, D. Ellington, H. Carmichael aj.). Za okupace to bylo pro nacisty „žido-bolševické svinstvo“, které se přesto hojně hrálo mezi mladými lidmi, např. na trampských srazech. Kainar sám si některé svoje texty zhudebnil – a to velice dobře. Např. píseň Černá kára, Starý mrtvý vrabec, Blues železničního mostu aj.

V 50. letech se hrál v rádiu americký šlágr Irvinga Berlina Duben, první duben (v originále Cheek to Cheek). Nahrávku pořídil Gustav Brom, který se úspěšně zhostil vokálního partu. Hitem se stala i další jeho píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem.

Zásadním průlomem se ovšem stalo album amerických evergreenů natočených na konci 60. let opět orchestrem Gustava Broma.

Jeho texty v jazzové, beatové i folkové podobě výborně nazpívala řada interpretů: Vladimír Mišík s kapelou ETC a Flamengo, Michal Prokop s kapelou Framus Five, Eva Olmerová, Jiří Suchý, Karel Plíhal, Karel Hála, Jiří Jelínek, Waldemar Matuška aj.

Roku 1972 vydal Supraphon dvě legendární rocková alba, a sice Město ER skupiny Framus Five a Kuře v hodinkách skupiny Flamengo, které produkoval Hynek Žalčík. Pozoruhodné je i průřezové LP produkované týmž producentem z roku 1977 s názvem Obelisk, které je jakousi poctou Josefu Kainarovi. Skládá se pouze z Kainarových písní nebo jeho zhudebněných básní a sešli se na něm Jiří Suchý, Eva Olmerová (oba s Orchestrem Gustava Broma), Vladimír Mišík (s kapelami Flamengo a ETC) a Michal Prokop (s Framus Five).

Swingové texty nedaly po mnoha letech spát Karlu Plíhalovi, který se na své album Kainarových písní chystal dlouho - víc než tři roky. Nakonec se rozhodl jen pro doprovod swingující kytary. Výsledek velmi dobrý. Přispěla k němu i účast Zuzany Navarové, která nazpívala na album Nebe počká pět písní. Podrobná anabáze Josefa Kainara jako písňového textaře je popsána v doslovu knížky Bledej gentleman (dotisk v roce 2003), který napsal Lubomír Dorůžka.

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949) – Jedna z nejvýznamnějších českých her. Jednalo se o první české absurdní drama. Základním tématem je zneužití moci a uzurpátorství. Hra byla zakázána.
  • Nebožtík Nasredin

Výbor[editovat | editovat zdroj]

  • Bláznův kabát
  • Básně a blues

Překládal především francouzskou a německou poezii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rudé právo, 17.11.1975, s.5:Za básníkem Josefem Kainarem
  2. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1042
  3. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1971/11/17/5.png
  4. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1725

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Milan Blahynka, Člověk Kainar, Ostrava 1983
  • Jaromír Pelc, Skupina 42. In: Kmen, č. 42, Praha 1989, 19. října, s. 1-5
  • Jaromír Pelc, Láska ještě vlhká (Josef Kainar). In: Literatura-Umění-Kultura, č. 26, Praha 2017, 26.června, s. 2
  • Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století
  • Leszek Engelking, Nový mýtus, staré rituály. O básni Josefa Kainara Střihali dohola malého chlapečka. Česká literatura 2005, 53, No. 3
  • Jiří Holý, Josef Kainar: Nové mýty. In: Česká literatura 1945-1970. Interpretace vybraných děl, Praha 1992
  • Jiří Opelík, Kainar. In: Jak číst poezii, red. Jiří Opelík, Praha 1969
  • František Všetička, Kainarova absolutně skutečná báseň. Zlatý máj 1981, XXV, No. 8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]