Ota Bubeníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ota Bubeníček
Ota Bubeníček v roce 1941
Ota Bubeníček v roce 1941
Narození31. října 1871
Uhříněves
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. září 1962 (ve věku 90 let)
Mladá Vožice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníMladá Vožice
Povolánímalíř, herec, loutkoherec, loutkář a publicista
PříbuzníJindřich Bubeníček (sourozenec)
Oceněnízasloužilý umělec
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ota Bubeníček

Ota Bubeníček, křtěn Oto Rudolf (31. října 1871 Uhříněves u Prahy[1]10. září 1962 Mladá Vožice), byl český akademický malíř, loutkářský průkopník, herec a sokol, žák profesora Julia Mařáka.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Ota Bubeníček vyrůstal v umělecky založené rodině řídícího učitele Josefa Bubeníčka. Otec připravoval nejmladšího syna (z šesti dětí) na hudební dráhu. Studoval reálku, ale z ní nastoupil do učení a potom řadu roků pracoval jako litograf v pražském Haasově grafickém závodě. Uplatnil zde svůj talent, ale starší bratr Jindřich – malíř, grafik a loutkář (1856–1935) již dříve přivedl Otu k malířství. Touha po umělecké volnosti ho zavedla na Akademii výtvarných umění v Praze. Studoval zde v letech 1898–1904. Nejvíce se věnoval krajinomalbě a umělecky byl zejména ovlivněn Juliem Mařákem, u kterého však měl možnost studovat pouze jeden školní rok. Čerpal také z rad a tvorby profesorů Antonína Slavíčka a Rudolfa von Ottenfelda. Během studia získal Purmannovo krajinářské stipendium. Po studiu v letech 1905 a 1906 mu bylo uděleno absolventské Hlávkovo cestovní stipendium.

Život umělce[editovat | editovat zdroj]

Mařákovi žáci, zleva – Kalvoda, Langer, Sátra, Ullmann, Bubeníček, Lolek
Ota Bubeníček, Vavřík-Rýz, rež. Machoň (?)

Malíř krajinář[editovat | editovat zdroj]

Ota Bubeníček - Dubrovník1903

Hlavním motivem Oty Bubeníčka je český venkov v různých obdobích roku, chalupy, košaté stromy, rybníčky a pole. Obrazy s krajinomalbou byly malovány v duchu realismu, s neporušeným charakterem přírody, bohatou barevností a stylizovaností. Neopomněl ani na lidovou architekturu. Jeho malby jsou v dnešní době i dokumentární. První známé obrazy z období začátků studia jsou malovány u Podleského rybníka v Uhřiněvsi. Školní exkurze směřovaly postupně na Okoř, do Lochovic u Zdic, Loděnice u Berouna a Čimelic u Tábora. V roce 1903 (snad společně ? se spolužáky A. Satrou a K. Langerem) cestuje do Dalmácie a severní Itálie. Maluje řadu obrazů se skalnatým a kamenitým pobřežím (např. Pod klášterem St. Giacomo v Dubrovníku). V roce 1905 zastupuje prof. Ottenfelda na pobytu krajinářské školy v Ratajích nad Sázavou. V témže roce na podzim cestuje díky Hlávkovu stipendiu do Nizozemí, Belgie a Francie. V roce 1907 opětovně díky stipendiu do Francie, kde maluje impresionisticky pojatý obraz Paříž. V letech 1907 až 1908 maloval na moravském Valašsku (Vsetín a Horní Bečva), od roku 1909 v jižních Čechách (Čížová u Písku, Protivín, Prachaticko a Strakonicko), poté i na dalších místech (Týnec nad Sázavou, Železné Hory, Turnovsko, Jilemnice a jinde). V tomto období vytváří osobitou syntézu luminismu, secese a pozdního neoimpresionismu, která se opírá o dělený rukopis, výraznou ale až na výjimky citlivou barevnost (např. U rybníka, V ranní mlze, V zahradě, Luční potůček a Samota).

První světová válka přerušila jeho toulky s malířskou tornou po vlastech českých; byl jako vojín přidělen (s jinými malíři a sochaři) k restaurování poničených Assamových fresek a k znovuzřízení vnitřku kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Po první světové válce strávil kratší čas na Slovensku (1919–1920 a opětovně 1936–1937). Zejména však maloval u Svratky a Litavky. Od roku 1932 až do své smrti žil a pracoval v Mladé Vožici u Tábora. V tomto období se již plně vrací k realisticko romantickému ztvárnění české krajiny a k více splývavému rukopisu (např. Lípa u kapičky na Souhradí, Zimní podvečer u Panského mlýna, Mladá Vožice od Mikulášského rybníka a Šelmberk od Mikuláše) . Za druhé světové války byl roku 1943 gestapem zatčen a v Táboře vyslýchán v souvislosti s pátráním po přechovávané ilegální vysílačce.

Do vysokého stáří Bubeníček kreslil i maloval, vystavoval a stal se jedním z nejoblíbenějších Mařákovců vůbec.[zdroj?!]

Podobizna ak. malíře Oty Bubeníčka od ak. malíře Fr. A. Jelínka

Loutkoherec[editovat | editovat zdroj]

U Oty Bubeníčka kromě malířství byla významná práce loutkářská (stejně jako u bratrů Jaroslava a Jindřicha). Zájmem o loutkové divadlo pomáhal zvyšovat jeho uměleckou úroveň. S Vítem Skálou provozoval maňáskové divadlo už na AVU, poté na večerech Jednoty umělců výtvarných a v Kabaretu Lucerna (1910 až 1911). V roce 1914 se stal jedním ze zakladatelů Loutkového divadla Umělecké výchovy na Vinohradech, kde kromě herectví – recitací, vytvořil návrhem i malbou dekorace k mnoha divadelním inscenacím. Vzpomínky zachytil v publikaci Jubilejní vzpomínka na loutkaření v naší Jednotě.[2] Pro rodinná loutková divadla výtvarně spolupracoval na první a páté sérii tištěných Dekorací českých umělců (v letech 1913 a 1923). Spoluzaložil marionetové divadlo. V souladu s estetickou výchovou dětí se snažil o harmonii barevného a kompozičního vyznění scény. Svou tvorbou významně ovlivnil řadu amatérských loutkářů.[zdroj?]

Film[editovat | editovat zdroj]

Ota Bubeníček se jen jednou objevil na filmovém plátně – ač povoláním neměl s kinematografií nic společného. Svou postavu a výrazný zjev (plnovous, dlouhé kníry, rozčepýřené vlasy) předvedl v hlavní filmové roli (malíře Jana Boreckého) v operetě z roku 1933 U svatého Antoníčka režiséra Svatopluka Innemanna.[3] Jeho hraní před kamerou bylo překvapením pro uměleckou veřejnost; nejen věkem (62 let) ale i jako doklad osobnosti Oty Bubeníčka.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 1901 – Krasoumná jednota, Rudolfinum, první vystoupení, obraz Pod hrází
  • 1909 – Mezinárodní výstava v Mnichově, obraz Z Valašska
  • 1909 – O. Bubeníček, souborná výstava, Topičův salón, Praha
  • 1913 – Mezinárodní výstava v Londýně, obrazy Valašská pila a mlýn a Jihočeský statek
  • 1916 – O. Bubeníček, zimní krajiny a motivy ze Splitu, Rubešova galerie, Praha
  • 1922 – O. Bubeníček, Obecní dům, Praha, a rovněž Hradec Králové
  • 1926 – Mezinárodní výstava v Benátkách, obraz Předjaří v Krkonoších (resp.V březnu pod Kokrháčem)
  • 1929 – Mezinárodní výstava v Oslu a Bergenu, obraz Předjaří pod Žalým
  • 1932 – O. Bubeníček, F. Kaván a J. Panuška, 64. výstava JUV v Praze, Obecní dům
  • 1941 – O. Bubeníček, souborná výstava, Mladá Vožice
  • 1951 – O. Bubeníček, Souborná výstava u příležitosti 80. narozenin, Mladá Vožice
  • 1952 – Soubor díla Oty Bubeníčka, JUV v Praze
  • 2012 – O. Bubeníček a J. Ullmann, Galerie Goltzova tvrz, Golčův Jeníkov
  • 2014 – O. Bubeníček, výstava kreseb, grafik a akvarelů, Kulturní dům, Dobříš
  • 2015 – O. Bubeníček, výstava obrazů a kreseb, Městská galerie MY, Jablonec nad Nisou
  • Dále vystavoval v Plzni, Českých Budějovicích, Táboře, Ostravě, Brně, Bratislavě a v dalších českých městech. V zahraničí např. Vídeň, Drážďany, Lipsko, Karlsruhe, Stuttgart, Amsterdam, Augsburk, Poznaň, Kodaň a Stockholm.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1903 - Purmanovo krajinářské stipendium
  • 1905 - Hlávkovo absolventské cestovní stipendium (opětovně i v r. 1906)
  • 1911 – Cena Akademie věd a umění Za obraz Po dešti
  • 1932 – Čestný člen Jednoty umělců výtvarných (člen od r. 1902)
  • 1932 – Čestný občan města Mladá Vožice
  • 1940 – Čestný diplom Loutkářského soustředění za zásluhy o české loutkářství
  • 1946 – Čestný předseda Loutkářského soustředění
  • 1947 – Krajinářská cena Františka Kavána za soubor obrazů z Vožicka
  • 1952 – Cena Josefa Mánesa za celoživotní dílo
  • 1961 – Titul Zasloužilý umělec za celoživotní dílo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Uhříněves (kostel Všech Svatých)
  2. BUBENÍČEK, Ota. Jubilejní vzpomínka na loutkaření v naší Jednotě (věnováno sokolské jednotě vinohradské k padesátce let jejího trvání). Královské Vinohrady: Stiebling a Havelka, 1936. 41 s. 
  3. Filmová databáze fdb.cz: U svatého Antoníčka (tvůrci a obsazení)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KALVODA, Alois: Oto Bubeníček. Dílo, IX, 1911, s. 102-106.
  • MÁDL, Karel: Ota Bubeníček u Rubeše. Zlatá Praha, 1915/16, roč. 33, č. 32. s. 382.
  • KVĚT, Jan: Soubor díla Oty Bubeníčka. Jednota umělců výtvarných, katalog k výstavě,1952.
  • SMAŽÍK, František: Za Otou Bubeníčkem. Československý loutkář, 1962, 12, s. 217.
  • STRNAD, Jan: Ota Bubeníček 1871-1962 Kresby. Mladá Vožice, Městská galerie v Mladé Vožici, 2015. ISBN 978-80-260-8328-3.
  • Jubilejní vzpomínka na Sokol Vinohrady. Praha 1936. Ze vzpomínek Mistra Bubeníčka. Československý loutkář 11, 1961, s. 256.
  • Kol. autorů: Památník Mistra Oty Bubeníčka. Mladá Vožice: Okresní osvětový výbor v Mladé Vožici, 1941.
  • BURGET, Eduard; VÁŠA, Ondřej. Ota Bubeníček. Praha: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2007. ISBN 9788090395503. 
  • MALÍK, Jan. Loutkářství v Československu. Praha: Ministerstvo informací, 1948. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 151. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha: Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 268–269. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]