Karel Drahotín Villani

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Drahotín Villani

Karel Drahotín Villani (1883)

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1867 – ???

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1871[1] – 1879
Stranická příslušnost
Členství Národní strana

Narození 23. ledna 1818
Sušice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. března 1883 (ve věku 65 let)
Střížkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť Matylda Herzová
Alma mater Tereziánská voj. akad.
Profese spisovatel a básník
Commons Kategorie Karel Drahotín Villani
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Drahotín Villani (23. ledna 1818 Sušice[2]24. března 1883 Střížkov, obec Struhařov), vl. jm. Karel Bartoloměj Ignác baron Villani de Pillonico, byl český šlechtic, liberální politik, vlastenec a básník.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Rodina, studium a aktivity do roku 1848[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 23. ledna 1818 v Sušici.[3] Jeho předkové z otcovy strany pocházeli z italské Perugie, do Čech přišli během třicetileté války. Matka byla z bohaté česky mluvící měšťanské rodiny[4] (hraběnka Dohalská z Dohalic).[3] Karel se vzdělával nejdříve v Neznašově u Týna nad Vltavou, později u piaristů v Českých Budějovicích. Piaristická škola, kde se vyučovalo německy a používání češtiny se trestalo, pro něj byla velmi nepříjemná. Ve dvanácti letech přešel na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Tam na něj působil vynikající pedagog, učitel češtiny Tomáš Burian. Seznámil se také s jihoslovanskými studenty (jedním z nich byl chorvatský básník Petar Preradović) a pod jejich vlivem přijal umělecké jméno Drahotín.[4]

Po absolvování akademie sloužil v Praze a Čáslavi. V armádě měl problémy, často zanedbával své povinnosti a byl trestán. Roku 1846 z vojenské služby odešel, aby nemusel bojovat proti polským povstalcům na Krakovsku. Krátce předtím se oženil s Matyldou Herzovou, dcerou cukrovarníka. Sňatek byl výhodný pro oba – Matylda se stala šlechtičnou výměnou za velké věno. Za získané peníze manželé koupili statek Střížkov u Benešova, který se tak stal jejich rodinným sídlem. Pro Villaniho tento sňatek znamenal další odklon tradičních hodnot šlechty k životnímu stylu měšťanstva.[4]

Po roce 1846 žil střídavě v Praze a Střížkově a zapojil se do českého obrozeneckého hnutí. Stal se členem Měšťanské besedy v Praze a sblížil se s vlasteneckou společností na Benešovsku. Jeho „jazykové“ vlastenectví (podpora češtiny proti němčině), typické pro měšťanstvo, se lišilo od šlechtického „zemského“ (láska k rodné zemi a regionu). Kromě Villaniho podporovali v té době české národní snahy jen šlechtici Jan Norbert z Neuberka a Vojtěch Deym.[4]

Aktivity během revoluce roku 1848[editovat | editovat zdroj]

Villani byl aktivním účastníkem revolučního hnutí v roce 1848 v Praze. 11. března se konala schůze ve Svatováclavských lázních, která jej zvolila do 24členného petičního výboru. Stal se velitelem českého ozbrojeného sboru – Svatováclavského bratrstva, později přejmenovaného na Svornost. Využil přitom svých vojenských zkušeností. Snažil se vést tuto organizaci v liberálním duchu a vylučoval z ní radikální jedince, kteří chtěli vyvolat ozbrojené povstání. V tomto smyslu mělo pomoci i přejmenování na Svornost, čímž chtěl získat pražské Němce na svou stranu a rozptýlit jejich obavy. Jeho snahy o klidný průběh revoluce ale narazily na odpor radikálních studentů, vedených Josefem Václavem Fričem. Ti získali ve Svornosti převahu a 12. června vyvolali svatodušní bouře. Villani odešel na Malou Stranu, kde byl 14. června zatčen a uvězněn v Jiřském klášteře na Pražském hradě jako jeden z domnělých vůdců revoluce. Byl několikrát vyslýchán a jeho sídlo prohlíženo Windischgrätzovými vojáky; žádné důkazy protistátní činnosti se ale nenašly. Krátce po 14. září 1848 byl propuštěn na amnestii. Přestěhoval se z Prahy do Střížkova, kde žil pod policejním dohledem.[4]

Brána střížkovského statku

Ve Střížkově se znovu zapojil do regionálního politického a společenského života, i když zpočátku omezeně z důvodu politické perzekuce. Mnoho času také věnoval správě statku, který bylo nutné postavit na nové ekonomické základy po zrušení roboty. Roku 1850 byl na čtyři roky zvolen starostou obce Jezero.[4]

Veřejné a politické aktivity po roce 1861[editovat | editovat zdroj]

28. dubna 1861 po pádu Bachova absolutismu byl ukončen policejní dohled nad Villanim, což mu otevřelo další možnosti zapojení do regionální politiky. V letech 1865 – 1869 byl benešovským okresním starostou. V této funkci se snažil o zvýšení životní úrovně místních obyvatel. Zvolen byl i podruhé po skončení funkčního období, ale vídeňská vláda jeho volbu nepotvrdila; od té doby působil jen jako člen okresní rady. Roku 1867 se stal poslancem Českého zemského sněmu za Benešov, Neveklov a Vlašim. Prosazoval obnovení českého státního práva, účastnil se v rámci české delegace národopisné výstavy v Moskvě (takzvaná pouť na Rus), podílel se na oslavách přivezení základního kamene Národního divadla z Blaníku.[4] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[5]

Zemský sněm ho roku 1871 zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii venkovských obcí. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl 23. února 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý. Totéž se opakovalo po prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873, kdy získal mandát poslance za městskou kurii, obvod Tábor, Pacov, Humpolec atd. Z politických důvodů se nedostavil do sněmovny, čímž byl jeho mandát prohlášen za zaniklý.[6] Od roku 1874 navíc jeho politickou a veřejnou činnost dočasně výrazně omezila duševní choroba.[4]

Villaniho manželka Matylda organizovala v Praze i Střížkově „salon“, pravidelná přátelská setkání významných osobností v reprezentativní místnosti domu pod vedením majitelky domácnosti. Koncept pocházel z Francie 17. století. V českých poměrech existoval „šlechtický salon“, s důrazem na okázalost a eleganci, a „měšťanský“, soustředěný na výměnu vzájemně obohacujících názorů a zkušeností. Villaniho salon měl blíže k měšťanskému, ale navštěvovali jej i příslušníci šlechty. Hovořilo se tam podle národnosti účastníků česky, německy nebo francouzsky.[4]

Villani ve své politické a společenské aktivitě podporoval české národnostní snahy, ale vždy za předpokladu zachování celistvosti rakouské říše. Prosazoval federalizaci Rakouska; argumentoval, že národní státy jako Francie a Anglie jsou silné v případě centralizace, zatímco mnohonárodní státy jako Rakousko získají podporu svých obyvatel, jen pokud každému národu dají prostor k rozvoji. Přátelil se s otcem Svatopluka Čecha, rovněž postiženým po revoluci 1848.[4]

Umělecká tvorba[editovat | editovat zdroj]

Villaniho básnická tvorba není obecně vysoce ceněna. Měl snahu, ale nikoliv básnický talent a jeho výrazové prostředky byly omezené. Během života byl současníky oslavován a podporován, ale především kvůli své politické a společenské aktivitě, o níž mnozí doufali, že přivede další české šlechtice do řad vlastenců. Literárně tvořit začal už na vojenské akademii. Přispíval do České včely a Květů a napsal autobiografickou črtu Ze života svého. Jeho spolužák, chorvatský básník Petar Preradović, uveřejnil několik jeho básní v časopise Danica.[4]

Pozdější Villaniho básně mají epigonský charakter. Obsahem je zpravidla oslava vlasti, slovanské vzájemnosti, morálních hodnot, statečnosti Čechů a krásy českých žen. Pro jednoduchost a zpěvnost byly některé zhudebněny. Villaniho tvorba měla rysy českého romantismu z Tylova kulturního okruhu – na rozdíl od původního západoevropského individualistického postoje (se kterým se ztotožňoval například Mácha) tu byl důraz na společenskou aktivitu a výchovné působení. Romantismus v tomto pojetí přecházel do biedermaieru, založeného na podpoře klidného rodinného života a lásce k vlasti.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Lyra a meč (1844) – básně ovlivněné Jánem Kollárem, s výrazným didaktickým tónem. Sbírka se skládá z oddílů Slovankám (s cykly Lásky bol a Písně milosti) a Slovanům (Lípy květ, Vojenské zpěvy). Opěvuje poctivost Čechů, půvab Češek a bohatství české země. Ve Vojenských zpěvech nepřímo vyzývá císaře k podpoře Čechů, za kterou se mu národ odvděčí statečností českých vojáků. Nejznámější básní z této sbírky se stal Vystěhovanec,[7] napsaný před plánovaným přesunem na Balkán, kde se Villani chtěl zapojit do boje proti Turkům na straně Srbů. Báseň zhudebnil Alois Jelen pod názvem Zasviť mi ty slunko zlaté a rychle se rozšířila.
  • Spisy (1846) – další básnická sbírka. Obsahuje báseň Smír, inspirovanou Máchovým Májem. Se životním postojem Máchy nesouhlasil, ale byl jedním z prvních, kdo uznal jeho umělecké kvality.
  • Štědrý den – veselohra z 50. let, kritizující poměry Bachova absolutismu
  • Vorwort zur nationalen Versöhnung und staatsrechtlichen Verständigung (1879) – německy psaná brožura, v níž vyjadřuje názor na národnostní usmíření a státoprávní vyrovnání v rámci rakouské monarchie.

Význam a odkaz[editovat | editovat zdroj]

Villani jako básník byl brzy po smrti zapomenutý, hlavně kvůli nízké umělecké úrovni jeho prací. Občas se připomínalo jeho vlastenectví, a to i za 1. republiky (vzdálený příbuzný, historik Alexander Berndorf) a po 2. světové válce (Maryša Radoňová Šárecká). Na Benešovsku jej dlouho vzpomínali jako významného okresního starostu. Jeho pozůstalost – 6 kartonů rukopisů, výstřižků z časopisů, osobních dokladů a korespondence – je uložena v Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Fakticky nevykonával mandát, v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. a b Matrika narozených "Sušice 06" ve Státním oblastním archivu Plzeň
  4. a b c d e f g h i j k l m SPOUSTOVÁ, Petra: Karel Maria Drahotín Villani. Šlechtic – vlastenec, http://www.jcu.cz/vskp/4758.
  5. Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online.  
  6. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  7. Text básně Vystěhovanec v původním vydání

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]