Teréza Nováková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Teréza Nováková
Teréza Nováková
Teréza Nováková
Rodné jméno Tereza Lanhausová
Narození 31. července 1853
Praha-Nové Město, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí

13. listopadu 1912 (ve věku 59 let)
Praha, Poznámka: Tato šablona byla vytvořena pouze pro praktické účely. Nejedná se o vlajku Rakouska-Uherska, ale o kombinaci dvou vlajek.

Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání spisovatelka a editorka
Národnost Češi
Manžel(ka)
  • Josef Novák
Děti
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska v Litomyšli
Proseč - domeček Terezy Novákové

Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července 1853 Praha-Nové Město[1]13. listopadu 1912 Praha[2]) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Teréza Nováková pocházela z Prahy. Se svým manželem, středoškolským profesorem, odešla v roce 1876 do Litomyšle, kde strávila devatenáct let. Autorka pocházela z ,,dobré’’ rodiny. Její otec byl úředníkem pražské České spořitelny původem z Hradce Králové. Dědeček se živil jako hradecký poštmistr. Další předkové z otcovy strany pocházeli z Porýní a severozápadních Čech, Teplicka, z matčiny strany se jednalo o jihlavské Němce. Její rodina byla tedy poloněmecká. Otec byl Čech a matka Němka, která pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny.

Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá. Jednoduchá nebyla především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný nacionalismus český a německý. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v rodině Terézy Lanhausové (později Terezy Novákové), která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé, u nich doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí (divadlo, hudba, regionální obrozenecké tradice, vzdělávání na místním gymnáziu,…). K češství vedl Terézu Novákovou především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk Arne Novák. První hybnou silou českého kulturního a politického smýšlení se však u Terézy Novákové stala její matka Ernestina (Arnoštka) Deutschová. Dále v jejím vlastenectví sehrál velkou roli její budoucí manžel Josef Novák a v neposlední řadě se pro něj rozhodla sama. Nikdy se nepřestala zajímat o dobové dění, o kulturu, umění a politiku, a pokud mohla, vyjadřovala své názory veřejně. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Teréza Nováková navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu. Při studiu se Teréza Nováková seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Josefem Novákem. Matka autorky se narodila v Jihlavě, jako nemluvně byla přenesena do Vídně a tam vychována. Byla to chytrá, vtipná a citlivá žena, která se česky ale na rozdíl od svého manžela nenaučila. Přesto se, jak je již výše zmíněno, přikláněla na stranu Čechů. S tím souviselo i rozhodnutí o českém vzdělávání všech jejích čtyř dětí, prvorozenou Terézu nevyjímaje. Už jako malé dítě byla Teréza Lanhausová nesmírně inteligentní dívenkou. Její matka si toho byla vědoma, a proto jí věnovala nadměrnou pozornost. Dospívání Terezy Landhausové také nebylo jednoduché. První polovina šedesátých let 19. století byla nadějná (postupný odchod Bachova absolutismu –uvolnění cenzury, masové veřejné akce, postupné vkládání českých prvků, počátek feminismu) a plná manifestací, druhá polovina šedesátých let však přinesla hořké zklamání. V první řadě započala prusko-rakouská válka, následovala epidemie cholery a rakousko-uherské vyrovnání, které pro slovanské národy nedopadlo dobře. Lidé však byli zvyklí scházet se, a tak se scházeli dál, i když jim za to hrozily postihy. Vyvrcholením masových akcí se stalo položení základního kamene Národního divadla v roce 1868. V takové době Teréza dospívala. Byla vnímavá ke všem těmto událostem, byla citlivá a měla pozorovací talent. Poslouchala názory svých rodičů i ostatních (české i německé) a vytvářela si obrázek. Své myšlení a dospívající svět zachytila v autobiografické novele Z jarních dob. Také si, jako každá dospívající dívka, vedla deník (zpočátku v němčině s českými vsuvkami, později přechází i do angličtiny a jazyků, které nerozluští jen tak někdo). Píše například:

,,Zář slunce-květů dech-ptáčků píseň jarní (...) zdaž kdy v těch temných truchlivých dnech doufala jsem, že to bude obrazem srdce mého? Probudila se Teréza k životu!! Konečně, konečně ty motlidbičky vášnivé, ty touhy po jaře, ty blouznivé po blahu stesky se vyplnily, (...) all my hopes (....). Ó, jak je život zase vábivý mi, uprchnuvší z ledu a sněhu, kde dobu dlouhou tak s duší zoufalou, se srdcem promrzlým jsem prodlela (...) jsem tak blažená!''[3]

...

,,Truchlivou reflexí prožívám tu dobu roku novou. Plesala jsem příliš brzy (...) jaro, vyklouzivši slunečnou zář – několik balíčků vonných - uprchlo. S ním zmizely hlasy zpěvné, sníh pokryl opět zem a květy zhynuly,

Ach, ty róže, krásná róže,

čemus raně vykvietla?

Vykvietši usviedla,

usviedši promrzla?''  [4]


S Josefem Novákem po sňatku v roce 1876 odešla do Litomyšle, kde pracovala Teréza Nováková osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Autorce trvalo, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala, a i po manželově opětovném přeložení do Prahy se na známá místa stále vracela. Do Prahy se rodina vrátila po dvaceti letech. O několik let později se Nováková usadila v Proseči u Skutče. Právě v Proseči, v tiché samotě, trávila svých posledních dvanáct let života a napsala tu svůj stěžejní román Drašar. Rodina Terezy Novákové měla sedm dětí, ale jen literární kritik a historik Arne Novák a nejmladší Jaroslav matku přežili. S Josefem Novákem, kterého si jako manžela vyvzdorovala[5], měli sedm dětí, šest však zemřelo předčasně, většinou v mladé dospělosti. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století, padl v první světové válce. .[6] Se ztrátou dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. V tomto těžkém období vznikla její nejvrcholnější díla. Když autorčin syn zahynul v roce 1901 při průzkumu Labe, rozhodla se navždy odložit pero. Nakonec se ale literární práce nevzdala.

Teréza Nováková zemřela v Praze u svého syna Arna Nováka. Jejím vzorem byla Karolina Světlá.


Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hlavním tématem děl Terézy Novákové je duchovní vývoj východočeského venkova. Její hrdinové jsou ušlechtilí, bojují za společný pokrok společnosti jako celku – tento pokrok pro ni znamená socialismus a z toho samozřejmě plyne její zájem o dělnictvo a ty nejchudší.

Již v dětství se u ní projevoval kladný vztah k umění, ráda recitovala a zpívala. V dívčích letech se již pokoušela o literární tvorbu, dostalo se jí dokonce povzbuzení a uznání od Vítězslava Hálka. Vztah autorky k literatuře nebyl určován pouze osobní zálibou, ale především úkolem bojovat za společenský pokrok. [7]

Ve svých prvních povídkách se nejdříve vrací převážně do svého dětství a mládí. Postupem času se stále více začíná zajímat o náboženské otázky a sociální poměry lidu.

Próza - romány[editovat | editovat zdroj]

  • Maloměstský román (1890) – popisuje osudy dcery K. Havlíčka Borovského, věnován Karolině Světlé. V této rozsáhlejší románové prvotině autorka reaguje spíše na závažné nedostatky v českém národním životě. Námětem románu se jí stal tragický osud dcery Karla Havlíčka Borovského, se kterou má hlavní hrdinka Svatava Krovecká mnoho společného. Nováková v díle kritizuje především povrchní chování měšťanské společnosti tvářící se jako vlastenecké, která však sleduje jen své zájmy a záliby.[8]
  • Jan Jílek (1904) – hlavním hrdinou je zde český evangelík, který je donucen kvůli náboženské nesvobodě opustit vlast
  • Jiří Šmatlán (1906) – životopis člověka, který se od náboženství dostává k myšlenkám socialismu.[9] Jedná se o román, ve kterém sledujeme cestu touhy po poznání pravdy hlavního hrdiny Jiřího Šmatlána. Román začíná jeho dětstvím, kdy je malý Jiřík vychováván na Chlumečku v katolické víře, kterou považuje za jedinou správnou. Jeho přesvědčení se ale s přestěhováním do Javorova postupně mění, Jiříka výrazně ovlivní evangelický farář a starší muž Plíhal. Díky nim se Jiřík dostává ke spoustě knihám a dochází mu, že mu katolická víra nedávala to, co potřeboval, a že mu odepírala celý život knihy, ve kterých je skutečná pravda. Jiřík se vzdělává a začne se hlásit k víře evangelické: „Už lecčemus rozumím, co je vopravdovskou praudou, co mi spíš jináč vykládali tam v Luži, i teďkejc u našich. A chtěl bych znát všecku praudu, kde jaká.“ [10] S farářem i Plíhalem si velmi rozumí, po smrti Plíhala si Jiří Šmatlán dokonce bere Plíhalovu ženu, která o něj jevila zájem už za manželova života. Společné děti pak rovněž vychovávají v evangelické víře. Evangelická víra postupem času nenaplňuje Šmatlánovo očekávání, i proto, že se v Javorově mění farář, což Šmatlán těžce nese. Posléze se setkává s mužem Hamerníkem, který ho postupně přivede k socialistickému smýšlení. I přesto, že si Šmatlán zprvu není touto cestou zcela jistý, později se o ní stále více přesvědčuje a obhajuje si víru v socialismus pomocí křesťanství, tedy tak, že i samotný Ježíš Kristus hlásal socialismus: „Dyť tole už dávno Spasitel náš, Ježíš Kristus, hlásal, že sme si rouni, že sme jednoho otce děti, on boháčům a mocným nichdá nehověl, žebráky, dělníky a publikány kolem sebe shromažďoval!“ [11] Přestože Šmatlána před Hamerníkem varuje sám zeť Zahradník, Šmatlán zcela propadne socialistické ideologii a šíří ji i mezi svými přáteli. Už se nemůže dočkat dne, kdy bude nastolen socialismus a budou si všichni rovni. Tohoto dne se ale nedočká a umírá na plicní onemocnění. Přežívá ho jak jeho otec, tak i jeho o mnoho let starší žena. Autorka v knize vyjádřila boj venkovské buržoazie s církví proti socialismu, který byl typický pro konec 19. století. Tento boj můžeme pozorovat přímo mezi hlavními postavami Šmatlánem a Zahradníkem: „Velice dobře je to vidět na Zahradníkovi, Šmatlánově zeti. Zastavme se blíže u této postavy a srovnejme ji s tkalcem. Zahradník a jeho tchán jsou dva různí lidé, dvě různé povahy, dva různé myšlenkové světy. Svět přetvářky, zachovávání všeho přežilého, svět konzervativní. A proti tomu stojí Šmatlánův svět hledání, svět boje nového se starým, svět pravdy.“ [12] Teréza Nováková v románu vyjádřila obraz osobitosti východočeského života. Spisovatelka prvky využila především v přímé řeči venkovského obyvatelstva a zároveň odlišila řeč dělníků od řeči venkovanů. [13] Otakar Chaloupka: „Zmatek v mysli Šmatlána je vlastně obrazem onoho duchovního zmatku a nejistot, v nichž se zaostalá, společenskému i kulturnímu pokroku vzdálená Vysočina v druhé polovině 19. století zmítala.“ [14] Šmatlána nemůžeme považovat za socialistu v pravém slova smyslu. Přijímal ideje socialismu spíše srdcem než rozumem, spíše s visionářskou touhou než s revolučním třídním uvědoměním, literární dílo tím poukazuje na to, že lidé té doby na Vysočině ještě nedokázali odložit náboženský světový názor, který pro ně byl v minulosti vnitřní jistotou.[15] Spisovatelce se svou tvorbou podařilo vystihnout obraz východních Čech, zobrazit touhu člověka po pravdě a právu jako člověka odmítajícího vnucenou vštěpovanou pravdu. Přestože sama autorka tíhla k socialistickému přesvědčení, Šmatlána zobrazila pouze jako člověka toužícího po poznání a hledání pravdy. Nejedná se tedy o propagandistický román. Ve svých dílech zachytila charakter východočeského lidu a touhu po spravedlivějším světě. Josef Faltus v diskuzním příspěvku vydaném ve Studentské konferenci k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové cituje Julia Fučíka: „Román T. Novákové Jiří Šmatlán nejjasněji vyjadřuje myšlenku celého románového díla této spisovatelky, boj člověka o povznesení do lepšího, spravedlivějšího řádu proti všemu útisku, který hubí v člověku to nejlidštější.“ [16]
  • Na Librově gruntě (1907) – rok 1848 na venkově, zabývá se problémy kolem zrušení roboty.
  • Děti čistého živého (1909) – otázky náboženských skupin, obracejících se k mysticismu.
  • Drašar (1914) – román napsaný podle skutečné osoby, popisuje psychologické problémy kněze na vesnici, končí tragicky. Děj se odehrál pod dnešní Drašarovou lípou, u obce Pustá Rybná.

Próza - povídky aj.[editovat | editovat zdroj]

  • Z měst i ze samot (1890)[17]
  • Karolina Světlá, její život a její spisy (1890)
  • Kresby a črty (1891)
  • Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku (1891)
  • Z nejvýchodnějších Čech (1898) – z cest po českomoravském pomezí
  • Ženský klub český v Praze (1902)
  • Rosné perly (1902)
  • Úlomky žuly (1902) – jedná se o soubor povídek podobného ladění. Stěžení pro jejich napsání bylo poznání prostých lidí východočeského kraje. Autorka se soustředila především na poznání a pochopení sociálních podmínek, zvyklostí a jazyka, klade důraz i na nářeční autentičnost. [18] Ze souboru Úlomky žuly: Drobová polévka – V povídce chudá tkalcovská rodina čeká na výslužku od svých bohatších příbuzných. Jedná se o realistickou povídku, ve které autorka podává skutečný obraz tehdejších poměrů, tzv. „kresbu dle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech“. Autorka soucítí s chudými lidmi z východních Čech a snaží se do detailu vykreslit tehdejší obraz skutečnosti. Vedle Drobové povídky obsahují Úlomky žuly rovněž povídku S nůší (1894), Z rána před svatbou (1896) a Před pohřbem (1898). [19]
  • Dvě stařenky (1908)
  • Ze ženského hnutí (1912)
  • Démon a jiné ženské podobizny (1918)[20] - Děmon, Baronesa, Lojzička Hendrychová, Sfinx
  • Východočeské lomenice – národopisná studie
  • O českém kroji
  • Slavín žen českých
  • Moderní pohádky
  • Kamenité stezky - jedná se o soubor menších próz inspirovaných autorčiným krajem. Ve svých povídkách zaměřuje pozornost především na ženy, na jejich duševní chudobu, zaostalost a nemožnost vzdělání. V jedné z těchto povídek Lojzička Hendrychová, dívka z lidu poukazuje na tragédii nadaného venkovského děvčete, které marně touží po vzdělání. Teréza Nováková vyjadřuje odpor k chování venkovských paniček, které jí nechtějí pomoci v její touze po vzdělání.[21]
  • Drobné prózy – dílo obsahuje v podstatě všechny drobné prózy Terézy Novákové. Spisovatelka se v nich obrací k venkovské tematice a projevuje se jako stoupenka realismu.
  • Z luhů a hájů naší vlasti
  • Z naší národní literatury

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu [online]. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  3. ŠTĚPÁNOVÁ, IRENA. Teréza Nováková. 1. vyd. vyd. Praha: Mladá fronta 196 pages s. Dostupné online. ISBN 80-204-1982-9, ISBN 978-80-204-1982-8. OCLC 436775386 
  4. ŠTĚPÁNOVÁ, IRENA. Teréza Nováková. 1. vyd. vyd. Praha: Mladá fronta 196 pages s. Dostupné online. ISBN 80-204-1982-9, ISBN 978-80-204-1982-8. OCLC 436775386 
  5. Matriční záznam sňatku Terezie Lanhausové s Dr. Josefem Novákem [online]. farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  6. M.MAREŠOVÁ, Milena. Dopisy spisovatelky Terézy Novákové, jíž děti umíraly jedno po druhém. iDNES.cz [online]. 2013-06-18 [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  7. POSPÍCHAL, Karel. Vztah Terézy Novákové k našemu kraji. In. Pardubice: Pedagogický institut: Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové, diskusní příspěvky o spisovatelčině životě a díle, 1963. 
  8. CHALOUPKA, OTAKAR (1935- ). Teréza Nováková a východní Čechy. [s.l.]: Východočeské nakladatelství Dostupné online. OCLC 839174057 
  9. NOVÁKOVÁ, Teréza. Jiří Šmatlán, román [online]. [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  10. NOVÁKOVÁ, TERÉZA, 1853-1912. Jiří Šmatlán. [s.l.]: Československý Spisovatel Dostupné online. OCLC 987913259 
  11. NOVÁKOVÁ, TERÉZA, 1853-1912. Jiří Šmatlán. [s.l.]: Československý Spisovatel Dostupné online. OCLC 987913259 
  12. FALTUS, Josef. Vývoj pokrokového myšlení u Jiřího Šmatlána. Pardubice: Pedagogický institut: Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové : diskusní příspěvky o spisovatelčině životě a díle., 1963. 
  13. OUŘECKÁ, Marie. Nářeční prvky v románu Jiří Šmatlán.. Pardubice: Pedagogický institut: Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové : diskusní příspěvky o spisovatelčině životě a díle., 1963. 
  14. CHALOUPKA, Otakar. Teréza Nováková a východní Čechy. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1963. 
  15. HONZÍK, Jiří. sv. I.: Drobné prózy; sv. II.: Drobné prózy; sv. III.: Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě; sv. IV.: Děti čistého živého; sv. V.: Drašar; Literární dílo Terézy Novákové (závěrečná studie ke svazkům vybraných spisů Terézy Novákové, sv. VI.: Roztroušené kapitoly. Praha: SNKL, 1967, 1958, 1956, 1957, 1959, 1961. 
  16. FALTUS, Josef. Vývoj pokrokového myšlení u Jiřího Šmatlána. Pardubice: Pedagogický institut: Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové : diskusní příspěvky o spisovatelčině životě a díle, 1963. 
  17. NOVÁKOVÁ, Teréza. Z měst i ze samot: povídky a črty [online]. Jos. R. Vilímek [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  18. CHALOUPKA, OTAKAR (1935- ). Teréza Nováková a východní Čechy. [s.l.]: Východočeské nakladatelství Dostupné online. OCLC 839174057 
  19. CHALOUPKA, OTAKAR (1935- ). Teréza Nováková a východní Čechy. [s.l.]: Východočeské nakladatelství Dostupné online. OCLC 839174057 
  20. NOVÁKOVÁ, Teréza. Démon a jiné ženské podobizny [online]. Jos. R. Vilímek, 1888 [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 
  21. CHALOUPKA, OTAKAR (1935- ). Teréza Nováková a východní Čechy. [s.l.]: Východočeské nakladatelství Dostupné online. OCLC 839174057 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • B. Svadbová, Čtyřhlas Terézy Novákové. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2233-2
  • HECZKOVÁ, Libuše. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2009. 404 s. ISBN 978-80-7308-282-6.
  • NOVÁKOVÁ, Teréza. Ženský klub český v Praze : Přednáška pí. Terézy Novákové : Úvahy a přání klubu se týkající od zástupkyň učitelek a pošt. úřednic. Praha: Komitét pro zřízení Ženského klubu, [1902]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  • NOVÁKOVÁ, Teréza: Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha 1890. Dostupné online
  • JEŘÁBEK, Dušan. Česká literatura od konce Národního obrození do roku 1918. Brno, 1983
  • NOVÁKOVÁ, Teréza. Roztroušené kapitoly. Praha: SNKLHU, 1961
  • ŠTĚPÁNOVÁ, Irena, Teréza Nováková, Mladá fronta, 2008
  • CHALOUPKA, Otakar, Teréza Nováková a východní Čechy, Praha: Albatros, 1963
  • Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové, Pardubice: Pedagogický institut, 1963

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Online dostupná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Digitalizovaná díla Terézy Novákové v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
  • NOVÁKOVÁ, Teréza. Ženský klub český v Praze : Přednáška pí. Terézy Novákové : Úvahy a přání klubu se týkající od zástupkyň učitelek a pošt. úřednic. Praha: Komitét pro zřízení Ženského klubu, [1902]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • NOVÁKOVÁ, Teréza: Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha 1890. Dostupné online .