Přeskočit na obsah

Budislav (okres Svitavy)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Budislav
Znak obce BudislavVlajka obce Budislav
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
Pověřená obecLitomyšl
Obec s rozšířenou působnostíLitomyšl
(správní obvod)
OkresSvitavy
KrajPardubický
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel508 (2024)[1]
Rozloha8,06 km²[2]
Katastrální územíBudislav u Litomyšle
Nadmořská výška520 m n. m.
PSČ569 65
Počet domů243 (2021)[3]
Počet částí obce1
Počet k. ú.1
Počet ZSJ1
Kontakt
Adresa obecního úřaduBudislav 64
569 65 Budislav u Litomyšle
obecbudislav@iol.cz
StarostaLuboš Šplíchal
Oficiální web: www.obecbudislav.cz
Budislav
Budislav
Další údaje
Kód obce577910
Kód části obce15440
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Budislav (německy Budislau) se nachází v okrese SvitavyPardubickém kraji. Žije zde 508[1] obyvatel.

Budislav je rozlehlá vesnice na okraji Hornosvratecké vrchoviny s velkým podílem rekreačních objektů. Přímo v ní se nachází několik pískovcových útvarů (Velké a Malé Hradisko) navazujících na Toulovcovy a Městské maštale s pískovcovými skálami. Celá oblast je sdružena do Mikroregionu Toulovcovy maštale. V oblasti je síť značených cyklostezek.

Vesnice vznikla asi ve 13. století. Již samo jméno Budislav ukazuje na velmi starý původ, ještě z doby staroslovanské. Na místě vymýceného lesa byla založena vesnice s polnostmi. Spisovatel H. Jireček odvozuje jméno vesnice od Budislava - syna Miroslava z Popova Dolu, jenž byl podepsán na listině zvané „Hlava“ z roku 1226. „Hlava“ byl zvláštní útvar staročeského práva, náležející ke „společné poruce“. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1313. Toho roku držel vesnici Budislav Přebek z Vlkova, který ji dostal věnem.[4]

Koncem 14. a začátkem 15. století patřila Budislav s blízkým Jarošovem, Mladočovem a Desnou zámožnému litomyšlskému měšťanovi Vavřinci Toulovcovi.

Po vydání tolerančního patentu r. 1781 císařem Josefem II. dosáhli evangelíci náboženské svobody. V důsledku toho roku 1806 založili budislavští evangelíci svůj hřbitov v „Na Klínku“.

Roku 1824 byla v Budislavi zásluhou rychtáře J. Holce povolena škola. Pro školu byla najata místnost v chalupě č. 32 a tam se učilo 10 let. Poté byla vystavěna v letech 1843–1844 v Budislavi působením děkana litomyšlského Františka Paula nová školní budova. V r. 1878 se v Budislavi začalo vyučovat ženským ručním pracím a v r. 1883 byla otevřena při zdejší škole třetí třída. V r. 1892 byla postavena první hasičská zbrojnice. K novému spolku se přihlásilo hned 50 členů. Také byl založen spolek divadelních ochotníků.

Po ukončení 1. světové války byly na jaře 1919 vysázeny dvě lípy svobody, které nesly jména Masaryk a Wilson. Dne 19. března 1919 byla v Budislavi založena Tělocvičná jednota Sokol. Roku 1935 zanikl poslední mlýn v Budislavi. Na jaře roku 1936 se utvořilo v Budislavi družstvo pro zřízení elektrizace. Příštího roku byla v části Budislavi zavedena elektřina, a v roce 1943 byla již po celé obci. V červnu 1939 byla Budislav uznána letoviskem.

Kamenné Sedliště

[editovat | editovat zdroj]

Částí obce Budislav je Kamenné Sedliště. Historii doby pobělohorské v Kamenném Sedlišti a jeho okolí objasňují dochované životopisy exulantů, zvláště pak osob z rodiny mlynáře Ondřeje Pakosty. Ondřej Pakosta si v Kamenném Sedlišti koupil v roce 1694 nově postavený mlýn s pilou. Mlýn v roce 1719 od základu vyhořel, ale rodina jej postavila znovu. V roce 1734 byl tento mlýn uprchlému Vavřinci Pakostovi zkonfiskován a poté prodán Jiřímu Kysilkovi. V rekatolizovaných Čechách se Pakostův rod tajně přidržoval své původní a zakázané českobratrské víry. Po prozrazení byl např. Vavřinec uvězněn, zbičován, odsouzen k nuceným pracím (přikován „ke káře“), poslán na vojnu, byly mu odbrány děti; uvězněn byl také jeho bratr Jiřík a těhotná Magdalena – té byla po porodu novorozená holčička odebrána... Dorota Pakostová odešla do exilu v červnu 1733, brzy po ní odešla její sestra Lidmila, Jiřík s rodinou uprchli 24. 3. 1734 (utíkalo se i z Budislavi, např. Kateřina Měkotová)... Exulanti ze Sedliště se uchýlili do saského Karlova (Grabiszyce Średnie), odtud odešli hromadně a v závěru svého putování došli do Berlína a vznikajícího Českého Rixdorfu. V Českém Rixdorfu se ve farním archivu bratrského sboru zachovala část jejich životopisů.[5][6] Teréza Nováková se v předmluvě knihy o Janu Jílkovi zmiňuje i tom, že na hřbitůvku v Rixdorfu nalezla „desku zmučeného Vavřince Pakosty z Kamenných Sedlišť, jenž zemřel 16. ledna 1763“.[7]

  • Daniel Pakosta, exulant z Kamenného Sedliště (1726–1762), svěřenec kazatele Ondřeje Machera. Od června 1755 byl prvním českým luterským kazatelem v Berlíně.[5]

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
  2. Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].
  4. Vznik obce. www.obecbudislav.cz [online]. [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 
  5. a b ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí: Několik životních příběhů, úvahy o konfesionalizaci a době mezi dvěma výročími. 600. výročí upálení mistra Jana Husa. 70. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. Praha: Kalich, 2015. ISBN 978-80-7017-220-9. Ze života exulantů. Daniel Pakosta, exulant z Kamenného Sedliště u Litomyšle (1726–1762), s. 13–44. 
  6. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. Praha: KALICH 746 pages s. ISBN 80-7017-253-3. OCLC 45200491 S. 418–452, 498–499, 625.... 
  7. NOVÁKOVÁ, Teréza. Jan Jílek. Jiří Šmatlán. Na Librově gruntě. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. S. Předmluva 7–8. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Od Trstěnické stezky, ročník VIII.(1928-29), číslo 4., s. 50: Sklárna na Posekanci
  • Gustav Adolf Skalský: Z dějin české emigrace XVIII. století. Chotěboř 1911, s. 308–309

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]