Josef Holeček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o spisovateli. O kanoistovi pojednává článek Josef Holeček (kanoista).
Josef Holeček
Josef Holeček.jpg
Narození27. února 1853
Stožice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí6. března 1929 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníspisovatel, jazykovědec, novinář, překladatel a básník
Národnostčeská
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska v Praze-Smíchov (Holečkova 6)

Josef Holeček (27. února 1853 Stožice[1]6. března 1929 Praha[2]) byl český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v selské rodině Vojtěcha Holečka (1813) a Kateřiny Blahové (1829–1866) ze Žďáru. Měl sedm sourozenců, kromě pěti, kteří se nedožili jednoho roku; čtyři vlastní: Annu (1855), Vácslava (1857), Jana (1860) a Františka Xavera (1865–1934) redaktora v Chicagu a další tři, z druhého manželství otce s Eleonorou Blahovou (1840/1841–1927) sestrou Kateřiny: Marii Vaněrovou (1869–1953), Eleonoru Vaněrovou (1871) a Kateřinu (1875) řádovou sestru a učitelku. Josef si 16. 11. 1889 vzal za manželku Zdenku Zemanovou (1870–1940). Měli spolu tři děti: Jarolíma (1891–1941) legionářského spisovatele, PhDr. Dariu Podlipskou (1896–1959) překladatelku a PhDr. Jelenu Dolanskou-Heidenreichovou (1899–1980) zpěvačku a pedagožku.[3]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Studovat začal v Písku, kde se spřátelil s Františkem Heritesem, dále v Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium.

V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ (Pero – paměti). Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka.

Novinář a spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění.

Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor.

Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu.

Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (od roku 1922 součást Prahy) v domě u Košířské cesty č. p. 105 (bývalá usedlost Tři kameny), ulice byla 5. března 1923, ještě za jeho života, pojmenována po něm jako Holečkova a toto jméno jí zůstalo dosud.[4] Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Holeček podává ucelený obraz vesnice. Předpokládá, že zlé věci lze napravit láskou mezi lidmi.

Publicistické a beletristické knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Frantík a Bartoň 1958 – vzpomínky z dětství, život na vesnici
  • Černá Hora 1876
  • Černá Hora v míru
  • Nekrvavé obrázky z vojny – výbor z fejetonů, v nichž autor dokonale zesměšnil mnoha sarkasmy primitivní bezduchý rakouský militarismus a poměry v rakouské armádě v 70. letech 19. století. Fejetony jsou předchůdci Haškova Švejka a jeho typy rakouských oficírů jsou stejně životné
  • Za svobodu
  • Junácké kresby černohorské
  • Zájezd na Rus
  • Obšit
  • Ruskočeské kapitoly
  • Podejme ruku Slovákům! – Snažil se překonat rozpor mezi českými a slovenskými kulturními kruhy – tato snaha našla mnoho pokračovatelů
  • Naši – desetisvazková kronika (12 knih) vydávaná od roku 1897 do roku 1930. Popisuje vesnický život v jihočeské vsi Stožice v první polovině 19. století
  • Tragédie Julia Grégra 1918
  • Česká šlechta Dostupné online
  • Jak u nás žijou a umírají 1967 – začíná idylickým obrazem z dětství, který se postupně ztrácí. Nejen v tomto díle se pro něj stává symbolem dobra a poctivosti, mravní a fyzické síly a základem národa – postava sedláka. To je poměrně zajímavé, protože u našich buditelů, byl velmi často oblíben nemajetný člověk, který byl vyzdvihován jen proto že uměl česky. Holečkův přístup je jiný, on ho nemá rád jen pro tu češtinu, ale protože chápe princip fungování vesnice a jeho důležitost v tamním společenství – tzn. nepopírá ekonomicky běžné vztahy a to je v naší literatuře, nejen této doby, poměrně vzácné (především u slovanofilů)
  • Pero – paměti, o závěrečném období národního obrození a době před Modernou

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Písně hercegovské
  • Srbská národní epika
  • Kalevala – finský národní epos
  • Kanteletar – sbírka finských lidových písní

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 21.03.12. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Václava na Smíchově v Praze
  3. WIENDL, Jan. Deníky Karla Teigeho v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Slovo a smysl. 2019-12-16, roč. 16, čís. 32, s. 231–309. Dostupné online [cit. 2021-03-14]. ISSN 2336-6680. DOI 10.14712/23366680.2019.2.11. 
  4. M. Lašťovka, V. Ledvinka: Pražský uličník

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]