Albánie
| Albánská republika Republika e Shqipërisë | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Hymni i Flamurit | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město |  Tirana | ||
| Rozloha | 28 748 km² (139. na světě) z toho 4,7 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Velký Korab (2764 [1] m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +1 | ||
| Poloha | 41° s. š., 20° v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 2 872 934 (2021) (125. na světě, 2009) | ||
| Hustota zalidnění | 100,2 ob. / km² (82. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,795 (vysoký) (69. na světě, 2019) | ||
| Jazyk | albánština (dialekty gegský na severu, toskický na jihu), italština, řečtina | ||
| Náboženství | islám 58,79%, albánské ortodoxní 6,75%, římsko-katolické 10,03%, protestanti 0,14%, jiné 22%, ateisté 2,5% | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | 28. listopadu 1912 (nezávislost na Osmanské říši) | ||
| Prezident | Ilir Meta | ||
| Předseda vlády | Edi Rama | ||
| Měna | albánský lek (=100 qindarka) (ALL) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 11 249[2] USD (94. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 008 ALB AL | ||
| MPZ | AL | ||
| Telefonní předvolba | +355 | ||
| Národní TLD | .al | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Albánie (albánsky Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria), plným názvem Albánská republika (albánsky Republika e Shqipërisë), je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie odděluje Otrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2011 žilo v zemi 2 821 997 obyvatel.[3] Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).[3][4]
Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), Organizace islámské spolupráce (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 byla potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala.[5] Od roku 2014 je oficiálním žadatelem o členství, přístupové rozhovory začaly v březnu 2020.[6]
Albánie je parlamentní republikou s tržní ekonomikou. Reformy a transformace trhu otevřely zemi zahraničním investicím, zejména co se týká rozvoje energetického průmyslu a dopravní infrastruktury.[7]
Dějiny
Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků.
Antika
Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 2000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Ilyrský kmen, který dnešní albánské území osídlil, nesl název Albanoi.[8] Dal tak zemi její název, ovšem jen pro svět; v Albánii samotné převládá označení Shqipëria, které bylo odvozeno od slovesa mluvit či "mluvit jasně, srozumitelně".[9] Ilyrská kultura byla ovlivněna řeckou. Ilyry nakonec začali Řekové vytlačovat, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l. Z této doby například pochází Butrint, město na jihu země.[10] Dnes je památkou UNESCO.[11] Postupně zemi obsadili Římané, jejich zábor probíhal od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia.[12] Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala země až do roku 1204. V první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.
Středověk a novověk
Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.
Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Stal se tak legendou a klíčovou figurou, k níž se vztahuje moderní albánský nacionalismus.[13]
Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu.[14] Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.
Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů.[15] Mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský.[16][17] Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.[18]
Nezávislost
Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce.[19] V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise. Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny.
Tak se země stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím, jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).
Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové Mezinárodní kontrolní komise jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu těchto jednotek, nenacházeje jiné východisko, opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Nastal chaos a vzpoura místních Řeků na severu země, na niž reagovala invazí Itálie.[20] Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války (v rámci soluňské fronty), území držela po většinu času rakousko-uherská armáda.
Republika a monarchie
Politický zmatek pokračoval i po skončení první světové války. V zemi chyběla jednotná vláda a Albánci měli důvodné obavy, že Itálie, Jugoslávie a Řecko usilují o zničení nezávislosti Albánie. Italské síly nadále kontrolovaly oblasti na severu, které okupovaly od roku 1914. Kontrolu nad severní Albánií se snažili převzít i Jugoslávci, Řekové zase chtěli ovládnout jižní Albánii. V roce 1918 zdevastovala srbská armáda 150 vesnic v údolí Driny. Zasáhl americký prezident Woodrow Wilson, který zdůraznil svou podporu nezávislosti Albánie uznáním oficiálního albánského zástupce ve Washingtonu a prosadil, aby 17. prosince 1920 Společnost národů přijala Albánii za řádného člena.[21] Mezitím byla italská armáda vyhnána z Albánie albánskými dobrovolnickými jednotkami. V roce 1920 došlo i k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.
V roce 1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Klíčovými postavami nového státu byli Fan Stilian Noli a Ahmet Zogu.[22] Ten byl nejen premiérem v letech 1922–1924 a později prvním prezidentem Albánie (1925–1928), ale nakonec se stal i králem a v letech 1928–1939 vládl jako Zog I. K jeho dosazení na trůn napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.
Druhá světová válka
Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Odmítli však podílet se na holokaustu Židů.[23] Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo, za cenu zhruba 28 000 padlých. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou.[24] Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy a represe - jen v letech 1944 až 1948 bylo popraveno deset tisíc lidí a sto tisíc dalších uvězněno (při počtu obyvatel 1,1 milionu).[25]
Komunistický režim v Albánii
Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem, poté s Jugoslávii (mj. kvůli sporům o Kosovo) a roku 1961 i se zeměmi východního bloku.[26][27] Orientovala se pak zejména na Čínu, ale i s ní se v 70. letech Hodža rozešel ve zlém. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.[28] Paranoidní diktátor Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.[29] Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.[30] Došlo k uzavření všech 2169 kostelů a mešit, zákazu obřadů i náboženských symbolů. Mnoho památek bylo zničeno. K nečetným úspěchům Hodžova režimu patřilo odstranění negramotnosti, krevní msty a průlom v postavení žen.
Postkomunistická Albánie
V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie.[31] Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.
Geografie
Albánie leží v západní části Balkánského poloostrova na pobřeží Jaderského a Jónského moře. Albánské pobřeží je dlouhé 362 km. Od italského poloostrova Salento ji na západě odděluje 73 km široký Otrantský průliv. Pozemní albánská hranice je dlouhá 720 km, z čehož 173 km tvoří na severu hranice s Černou Horou, 114 km s Kosovem, 151 km na východě se Severní Makedonií a 282 km na jihovýchodě s Řeckem. S rozlohou 28 748 km² je 11. nejmenším státem v Evropě a 2,7× menším než Česká republika.
Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm.
Politický systém
Albánie je unitární stát a parlamentní republika. Její politický systém určuje ústava přijatá v roce 1998. Exekutivní moc má vláda a její předseda (Kryeministri). Předseda vlády je nejsilnější a nejvlivnější osobou v albánské politice. Formální hlavou státu je prezident. Je volený parlamentem (Kuvendi neboli Shromážděním Albánské republiky), a to tajným hlasováním a bez rozpravy, většinou tří pětin všech členů parlamentu. Jeho funkční období trvá 5 let. Jeden kandidát může být zvolen maximálně na dvě po sobě jdoucí funkční období. Formálně je prezident též vrchním velitelem armády. Jmenuje předsedu vlády. Legislativní pravomoc má parlament, jehož 140 poslanců je voleno každé čtyři roky. Parlament je jednokomorový. Parlamentarismus má v Albánii silnou tradici, první parlament byl svolán již 2. března 1444, a to v Lezhë, národním hrdinou Skanderbegem. Od roku 1991 je politický systém demokratický, pluralitní a vícestranický. Limit pro vstup do parlamentu pro stranu jsou 3 procenta hlasů, pro koalici 5 procent. Právo volit má každý občan Albánie, který dosáhl věku 18 let. Soudní systém je nezávislý na výkonné a zákonodárné moci. Od roku 2017 je prezidentem Ilir Meta. Od roku 2015 je premiérem Edi Rama. Od roku 1991 vedly všechny vlády dvě strany, buď středolevá, proevropská, sociálnědemokratická strana Socialistická strana Albánie (Partia Socialiste e Shqipërisë), nebo středopravá, liberálně-konzervativní a proevropská Demokratická strana Albánie (Partia Demokratike e Shqipërisë).
Administrativní dělení
|
Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: qark/qarku, někdy též prefekturë/prefektura), 36 okresů (rrethe) a 351 obcí.
| kraj | hlavní město | okres | obce | města | vesnice | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Berat | Berat | 1 16 32 |
Berat Kuçovë Skrapar |
12 2 10 |
2 1 2 |
122 17 103 |
| 2 | Dibrë | Peshkopi | 2 5 24 |
Bulqizë Dibrë Mat |
8 15 12 |
2 1 3 |
103 141 76 |
| 3 | Durrës | Drač | 6 15 |
Durrës Krujë |
10 7 |
4 2 |
61 43 |
| 4 | Elbasan | Elbasan | 7 10 20 26 |
Elbasan Gramsh Librazhd Peqin |
24 10 10 6 |
2 1 2 1 |
176 95 75 49 |
| 5 | Fier | Fier | 8 21 23 |
Fier Lushnjë Mallakastër |
17 16 9 |
3 2 1 |
117 121 40 |
| 6 | Gjirokastër | Gjirokastër | 9 27 33 |
Gjirokastër Përmet Tepelenë |
13 9 10 |
2 2 2 |
95 97 77 |
| 7 | Korçë | Korçë | 4 13 14 28 |
Devoll Kolonjë Korçë Pogradec |
5 8 17 8 |
1 2 2 1 |
44 76 155 72 |
| 8 | Kukës | Kukës | 11 17 35 |
Has Kukës Tropojë |
4 15 8 |
1 1 3 |
30 90 68 |
| 9 | Lezhë | Lezhë | 18 19 25 |
Kurbin Lezhë Mirditë |
4 10 7 |
3 2 4 |
28 63 70 |
| 10 | Shkodër | Skadar | 22 29 31 |
Malësi e Madhe Pukë Shkodër |
6 10 18 |
2 2 2 |
56 75 139 |
| 11 | Tiranë | Tirana | 12 34 |
Kavajë Tiranë |
10 18 |
2 3 |
65 155 |
| 12 | Vlorë | Vlorë | 3 30 36 |
Delvinë Sarandë Vlorë |
4 9 13 |
1 2 4 |
38 62 99 |
Ekonomika
Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem.
Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy.
Měnou je albánský lek (100 leků = 0,71 EUR = 19,20 Kč, srpen 2016)
Cestovní ruch
Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Jónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras[32]. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s obcí Curraj i Epërm a přehradou Koman. V letech 2017–2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica).[33]
V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách.
Podle statistiky albánského Ministerstva turistiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.
Demografie
Většinu obyvatelstva Albánie, asi 98,5% tvoří Albánci.[34] Přesný počet národnostních menšin v Albánii není zcela objasněn, protože albánská politika podle různých organizací nepřiznává pravdivá čísla, ale přikrášluje je ve prospěch Albánců, žádná menšina však proti výsledkům neprotestovala. Nejsilnější menšinu tvoří Řekové s asi 14 000 obyvateli, následují Arumuni, a zbytek tvoří Černohorci, Romové, Balkánští Romové a slovanští Makedonci.
Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Severní Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 62 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (až 600 000 lidí).
Řekové žijí v jižní části Albánie už od starověku a soustřeďují se v městech Gjirokastër, Himara, Saranda, Vlora, Delvina. Řekové obývají i albánský ostrov Ksamil, který se nachází u řeckého ostrova Korfu.
Arumuni obývají jižní a střední Albánii. Největším střediskem Arumunů je však město Korçë, které bylo známé svými podnikatelskými aktivitami již v osmanské době. Známým arumunským centrem je i město Voskopojë, kde žili i řečtí podnikatelé. Dále žijí Arumuni ve městě Divjaka.
Slovanské obyvatelstvo žije hlavně na hranici se Severní Makedonií u Prespanského jezera. Mnoho etnických Řeků se po pádu komunismu vystěhovalo do Řecka a emigrace pokračuje i dnes, kvůli ekonomickým důvodům. Kromě Řeků z Albánie emigrují do Řecka i mnozí Albánci.
Jazyk
Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka.[35] Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio).
S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii a na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.[36]
Náboženství
Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. Bektashizmi (česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus)[37][38], kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanti (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011).[39] Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země.
Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán.[zdroj?]
Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem a Bosnou a Hercegovinou jednou ze tří evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.[zdroj?]
Kultura
Albánci jsou známí svou bohatou mytologií, která má ještě pohanské, předkřesťanské kořeny a vykazuje jistou podobnost s řeckou mytologií. Kulturní rozdíly existují mezi severními a jižními Albánci. Severní Albánci mají kulturu podobnou ostatnímu Balkánu, zatímco ti jižní byli vystaveni silnému řeckému kulturnímu vlivu, což je vidět i na tradiční kultuře. Obě části však odrážejí i silný osmanský kulturní odkaz. Nejznámější albánské legendy jsou Gjergj Elez Alia či Rozafa.
Hudba
Tradiční lidovou hudbu lze rozdělit na severoalbánský a jihooalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižní Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavními nástroji jsou klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. Albánský iso-polyfonní zpěv byl v roce 2008 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[40] V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice fustanella, kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký. Prvním albánským hudebním skladatelem byl Jan Kukuzeli, který měl velký vliv na vývoj byzantské hudby, jako dirigent se prosadil Simon Gjoni, absolvent Akademie múzických umění v Praze. Mezi interprety vážné hudby vynikly sopranistky Inva Mula, Tefta Tashko-Koçová, Marie Kraja a Ermonela Jaho. V pop music se prosadily Vaçe Zela, Nexhmije Pagarusha, Era Istrefi nebo Bleona Qereti.
Literatura
Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare, který získal světovou proslulost románem Generál mrtvé armády (Gjenerali i ushtrisë së vdekur) z roku 1963 (později zfilmovaným s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli).[41] V roce 2005 vyhrál Mezinárodní Man Bookerovu cenu[42], v roce 2009 získal Cenu prince ašturského[43], roku 2015 Cenu Jeruzaléma.[44] Vzácný iluminovaný rukopis ze 6. století Codex Beratinus, schraňovaný Albánským národním archivem, byl v roce 2005 zařazen do programu UNESCO Paměť světa.[45] Albánskou kulturu silně ovlivnil latinsky píšící historik Marin Barleti, jehož Historia de vita et gestis Scanderbegi (Příběh života a činů Skanderbegových) byla v 16. a 17. století základním zdrojem informací o dějinách Albánie pro celou Evropu a především měla zásadní dopad na albánské národní vědomí a ze Skanderbega učinila národního hrdinu a symbol. Další souboj o Skanderbega pak svedl v 17. století Frang Bardhi, který mj. musel hájit jeho albánský původ proti teoriím o tom, že byl Skanderbeg Slovan. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani.[46] Klíčovou postavou albánského národního obrození 19. století byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos Horská loutna sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli.
Výtvarné umění, film
Mezi významné albánské kulturní osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra, albánský původ měl patrně i renesanční malíř Marco Basaiti. Realistickou malbu do Albánie uváděl Kolë Idromeno, rovněž významný architekt.
Hereckou legendou Albánie je Tinka Kurti. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha.
Tradice a zvyky
V Albánii se užívá jiná gestikulace hlavou pro souhlas – místo v českých podmínkách tradičních jednoduchých vertikálních pohybů je zvykem hlavou opisovat tvar podobající se ležatému číslu 8. Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini [47] příznačný pro tzv. tribalismus. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování.[48] Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut burneshi nebo také virgjineshi. Burnesha v českém překladu znamená přibližně „panna z přísahy“, tedy žena, která z vůle své či častěji z vůle rodiny přijímá doživotně mužskou roli. Složí přísahu, že prožije život v celibátu a v mužské roli (oblečení, povinnosti, práva) – že se vzdá všeho ženského.[48][49][50] Krevní msta, která se nazývá gjakmarrja, se v některých oblastech Albánie stále vyskytuje.[51] Odhaduje se, že v roce 2014 se gjakmarrja týkala přibližně 3000 albánských rodin.[52]
Kuchyně
Albánská kuchyně má středomořský charakter. Vyznačuje se používáním středomořských bylin, jakými je oregano, máta, bazalka, rozmarýn a další, ale také chilli papriček a česneku, to vše při vaření a úpravě masa i ryb. Zelenina se používá v téměř každém jídle.
Zásadním jídlem Albánců je oběd, který se obvykle skládá z gjellë (guláš), hlavní chod z masa, pomalu vařeného s různými druhy zeleniny. K tomu salát z čerstvé zeleniny, jako jsou rajčata, okurky, zelené papriky a olivy. Salát je ochucen solí, olivovým olejem, octem, nebo citronovou šťávou.
Ve vysokohorských oblastech je častým pokrmem uzené maso s nakládanou zeleninou. Zvířecí orgány jsou také v kuchyni používány; střeva a hlavy, kromě jiného, jsou považovány za lahůdku. Mléčné výrobky jsou nedílnou součástí kuchyně, obvykle doprovázeny všudypřítomným chlebem a alkoholickými nápoji, jako je např. Raki. Mořské plody jsou běžné v pobřežních městech, jako Durrës, Vlorë, Shkodër a Sarandë.
Sport
Jedním z nejpopulárnějších sportů v Albánii je vzpírání. Albánští vzpěrači získali na evropském šampionátu celkem 18 medailí, z nichž dvě byly zlaté, 7 stříbrných a 9 bronzových. Zlato získal v roce 2014 Erkand Qerimaj a roku 2018 Briken Calja.[53]
Izmir Smajlaj je halovým mistrem Evropy ve skoku dalekém z roku 2017.[54] Běžkyně na 3000 metrů Luiza Gega má stříbro z atletického mistrovství Evropy.[55]
Albánská fotbalová reprezentace se v roce 2016 poprvé ve své historii probojovala na mistrovství Evropy.[56] Dosáhla zde i svého prvního vítězství (nad Rumunskem 1-0).
Československo – albánské vztahy (od r. 1925)
- březen 1925 – V Tiraně byl zřízen Československý konzulát,
- červen 1927 – Československý konzulát byl povýšen na generální konzulát a diplomatickou agencii,
- červen 1929 – Vzniká Československé vyslanectví v Tiraně,
- 1937 – Obrat vzájemných dodávek činil 13 mil. Kč z toho vývoz do Albánie 9,5 mil. Kč, dovoz z Albánie 3,5 mil. Kč,
- 1939 – Byla zastavena činnost Československého vyslanectví,
- listopad 1947 – Výměna vyslanců Československa a Albánie,
- červen 1949 – Bylo zřízeno Československé vyslanectví v Tiraně,
- květen 1949 – Čs. vyslanectví bylo povýšeno na velvyslanectví,
- 1956–1961 – Československo dodalo zařízení a poskytlo technickou pomoc při výstavbě kapacit pro těžbu železnonikelnatých rud,
- listopad 1961 – V tomto roce došlo k odvolání československého velvyslance,
- 1968 – Albánie vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy,
- 1975 – Československo se podílelo 12 % na celkovém obratu albánského zahraničního obchodu jako její druhý největší obchodní partner, celkový obrat činil 262,1 mil. Kčs z toho vývoz z Albánie 121,1 mil. Kčs, dovoz z Albánie pak 141 mil. Kčs.[57]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Albania na anglické Wikipedii.
- ↑ Europe Ultra-Prominences http://peaklist.org/WWlists/ultras/EuroCoreP1500m.html
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ a b Albania: Population [online]. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2009-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24.
- ↑ Czech Republic: Population [online]. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2009-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-26.
- ↑ Albania applies for EU membership [online]. BBC, 2009-04-28 [cit. 2009-10-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ZÁVĚRY RADYO ROZŠÍŘENÍ A PROCESU STABILIZACE A PŘIDRUŽENÍ REPUBLIKA SEVERNÍ MAKEDONIE A ALBÁNSKÁ REPUBLIKA [online]. Komise EU [cit. 2020-04-17]. Dostupné online.
- ↑ Albánie: Ekonomická charakteristika země [online]. Businessinfo [cit. 2009-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-07-05.
- ↑ GEORGIEV, Vladimir. The Genesis of the Balkan Peoples. The Slavonic and East European Review. 1966, roč. 44, čís. 103, s. 285–297. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0037-6795.
- ↑ ELSIE, Robert. A Dictionary of Albanian Religion, Mythology and Folk Culture. [s.l.]: C. Hurst 384 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85065-570-1. (anglicky) Google-Books-ID: N_IXHrXIsYkC.
- ↑ Butrint. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Butrint. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HAMMOND, N. G. L. The Western Part of the via Egnatia. The Journal of Roman Studies. 1974, roč. 64, s. 185–194. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0075-4358. DOI 10.2307/299268.
- ↑ NIXON, Nicola. Always already European: The figure of Skënderbeg in contemporary Albanian nationalism. National Identities. 2010-03-01, roč. 12, čís. 1, s. 1–20. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 1460-8944. DOI 10.1080/14608940903542540.
- ↑ KOPAŃSKI, Ataullah Bogdan. Islamization of Albanians in the Middle Ages: The Primary Sources and the Predicament of the Modern Historiography. Islamic Studies. 1997, roč. 36, čís. 2/3, s. 191–208. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0578-8072.
- ↑ Between rebellion and obedience: The rise and fall of Bushatli Mahmud Pasha of Shkodra (1752-1796) - Tez Arşivi. tezarsivi.com [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ Z bandity vládnoucím pašou. Epochální svět [online]. 16.2.2016 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ SKIOTIS, Dennis N. From Bandit to Pasha: First Steps in the Rise to Power of Ali of Tepelen, 1750-1784. International Journal of Middle East Studies. 1971, roč. 2, čís. 3, s. 219–244. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0020-7438.
- ↑ SKENDI, Stavro. Beginnings of Albanian Nationalist and Autonomous Trends: The Albanian League, 1878-1881. American Slavic and East European Review. 1953, roč. 12, čís. 2, s. 219–232. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 1049-7544. DOI 10.2307/2491677.
- ↑ Albánie, drsná země plná kontrastů, slaví sté výročí samostatnosti. ČT24 [online]. Česká televize, 28. 11. 2012 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ GUY, Nicola. The Albanian Question in British Policy and the Italian Intervention, August 1914–April 1915. Diplomacy & Statecraft. 2007-02-22, roč. 18, čís. 1, s. 109–131. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0959-2296. DOI 10.1080/09592290601163035.
- ↑ GUY, Nicola. The Birth of Albania: Ethnic Nationalism, the Great Powers of World War I and the Emergence of Albanian Independence. [s.l.]: Bloomsbury Academic 352 s. Dostupné online. ISBN 978-1-78831-113-7. (anglicky) Google-Books-ID: w4h3tAEACAAJ.
- ↑ AUSTIN, ROBERT C. Founding a Balkan State: Albania's Experiment with Democracy, 1920-1925. [s.l.]: University of Toronto Press Dostupné online. ISBN 978-1-4426-4435-9. DOI 10.3138/j.ctt2tv0q6.
- ↑ LUKU, Esilda. Why Did Albanians and their Collaborationist Governments Rescue Jews during the Holocaust?. Hiperboreea. 2019, roč. 6, čís. 2, s. 33–49. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 2688-8211. DOI 10.5325/hiperboreea.6.2.0033.
- ↑ Jediný pravý komunista: Enver Hodža vládl Albánii železnou rukou po 40 let, udělal z ní nejizolovanější stát světa – G.cz. G.cz. 2020-10-18. Dostupné online [cit. 2021-05-26].
- ↑ ŠAJTAR, Jaroslav. Tyran Enver Hoxha. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ VUCINICH, Wayne S. The Albanian-Soviet Rift. Current History. 1963, roč. 44, čís. 261, s. 299–310. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0011-3530.
- ↑ MARKU, Ylber. Communist Relations in Crisis: The End of Soviet-Albanian Relations, and the Sino-Soviet Split, 1960–1961. The International History Review. 2020-07-03, roč. 42, čís. 4, s. 813–832. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0707-5332. DOI 10.1080/07075332.2019.1620825.
- ↑ MIZEROVÁ, Eva. Proč nás v roce 1968 obsadilo pouze pět ze sedmi zemí Varšavské Smlouvy?. Magazín.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ Krajina posetá bunkry
- ↑ BEZATI, Valbona. How Albania Became the World’s First Atheist Country. Balkan Insight [online]. 28. 8. 2019 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
- ↑ ABRAHAMS, Fred C. Modern Albania: From Dictatorship to Democracy in Europe. [s.l.]: NYU Press Dostupné online. ISBN 978-0-8147-0511-7.
- ↑ Turistické stezky – Albanian Challenge [online]. albanianchallenge.org [cit. 2016-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-07.
- ↑ Webové stránky iniciativy Všechny tváře Albánie
- ↑ Insta [online]. [cit. 2017-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-11-2014.
- ↑ http://www.cepsr.com/dwnld/albanie052.pdf
- ↑ Albánci v jižní Itálii. www.hks.re (Hospodářská a kulturní studia) [online]. Provozní ekonomická fakulta ČZU v Praze [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.
- ↑ Řád Bektaši aneb Poněkud jiní muslimové. www.navychod.cz [online]. časopis Navýchod [cit. 2016-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-07.
- ↑ ŠIŠKA, Jakub. Náboženská tolerance v Albánii [online]. rozhlas.cz, 2011-08-27 [cit. 2016-07-10]. Rozhovor s Přemyslem Vinšem. Dostupné online.
- ↑ www.instat.gov.al [online]. [cit. 13-04-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-04-2013.
- ↑ UNESCO - Albanian folk iso-polyphony. ich.unesco.org [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Cenu Neustadt získal spisovatel Kadare. Je pokračovatelem Kafky, uvedla porota. Aktuálně.cz [online]. 2020-10-07 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
- ↑ SCOTT, Jon Henley Kirsty. Albanian beats literary titans to first international Booker prize. The Guardian. 2005-06-03. Dostupné online [cit. 2021-02-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ Ismail Kadaré, Premio Príncipe de Asturias de las Letras. El País. 2009-06-24. Dostupné online [cit. 2021-02-04]. ISSN 1134-6582. (španělsky)
- ↑ LOZANO, Laurent. Albanian author wins Israeli award, unruffled by Nobel. www.timesofisrael.com [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Codex Purpureus Beratinus | United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. www.unesco.org [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
- ↑ Pjeter Bogdani, the priest who built the first Albanian library in 1638 [online]. Oculus News [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
- ↑ http://is.muni.cz/th/333126/fss_b/Bakalarska_prace_Ales_Pacner.pdf
- ↑ a b VOLNÝ, Vít. Burnesha: žena v životní roli muže [online]. Přírodovědci.cz. 2. 7. 2015 [cit. 14. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.prirodovedci.cz/geograf/clanky/burnesha-zena-v-zivotni-roli-muze
- ↑ Ťažký život albánskych žien: museli sa stať mužmi, aby boli slobodné - [online]. wantee.sk, 2013-08-31 [cit. 2016-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-23. (anglicky)
- ↑ 10 fotek albánských žen, které prožily svůj život jako muži [online]. jenpromuze.cz [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.
- ↑ Kolotoč s příchutí krve. Lidé a Země. 27. září 2010.
- ↑ Blood feuds in Albania’s Accursed Mountains. BBC. 9. ledna 2015.
- ↑ Briken Calja becomes European champion, bringing back glory to Albanian weightlifting | UK (British) Albanians Network. www.ukalbanians.net [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ADMIN. Izmir Smajlaj - Albania's first ever European indoor gold medalist!. Ecotour Albania. 2017-03-05. Dostupné online [cit. 2018-11-17]. (anglicky)
- ↑ Luiza Gega claims Albania’s first European medal ahead of Olympics debut. Tirana Times. 2016-07-11. Dostupné online [cit. 2018-11-17]. (anglicky)
- ↑ Albánský fotbal a reprezentace. Aktuálně.cz [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online.
- ↑ Košťák Vítězslav, Albánie, Praha 1979
Literatura
- HLADKÝ, Ladislav; HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-939-3.
Související články
Externí odkazy
Galerie Albánie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Albánie ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Albanie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Kategorie Albánie ve Wikizprávách- Obrázky, zvuky či videa k tématu Albánie na Wikimedia Commons
- Albánie na OpenStreetMap
- Cestopis z roku 2007
- Albania – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-09. (anglicky)
- Albania (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
- Country of Origin Information Report – Albania [online]. UK Border Agency, 2011-03-25 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Albania Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftun, 2009 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Albania [online]. U.S. Department of State, 2011-01-04 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook – Albania [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Tiraně. Souhrnná teritoriální informace: Albánie [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
- BIBERAJ, Elez; PRIFTI, Peter R, a kol. Albania [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
