Egypt: Porovnání verzí
m - refy na jinou wiki |
spatně skloňované značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 61: | Řádek 61: | ||
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 100 milionů obyvatel (k roku 2020) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná [[Pole|orná půda]] v zemi. Většina nehostinné pouště [[Sahara|Sahary]] je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech [[Káhira|Káhiry]], [[Alexandrie]] a dalších velkých měst Nilské delty. |
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 100 milionů obyvatel (k roku 2020) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná [[Pole|orná půda]] v zemi. Většina nehostinné pouště [[Sahara|Sahary]] je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech [[Káhira|Káhiry]], [[Alexandrie]] a dalších velkých měst Nilské delty. |
||
Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově |
Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulými monumenty, jako jsou například [[Gízská nekropole|pyramidy v Gíze]] a [[Velká sfinga v Gíze|Velká sfinga]]. Město [[Luxor]], které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex [[Karnak]] a [[Údolí králů]]. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ [[Střední východ|Středního východu]]. |
||
== Etymologie == |
== Etymologie == |
||
Verze z 30. 6. 2020, 09:49
Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika (EAR) ( جُمهورِيّةُ مِصرَ العَرَبيّةِ)[2] (ve staré češtině Ejipt[3]) je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře.
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 100 milionů obyvatel (k roku 2020) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda v zemi. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty.
Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulými monumenty, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
Etymologie
V minulosti mívaly státy nebo území, na nichž se dnešní státy nacházejí, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou.
I současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazýván „Palác Ptahovy Ka“, což se ve staré egyptštině řekne „hat ka ptah“. Z tohoto názvu se však během staletí stal nový výraz (podobně jako v češtině se z půl dne stalo poledne), který se mohl vyslovovat přibližně “hykupta".
V této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Přizpůsobili si jej svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento Řeky zkomolený název zněl ΑΙΓΥΠΤΟΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později (když se Egypt stal součástí Impéria) i oficiální název provincie. A z toho je pak odvozen současný název Egypt.
Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) Podle archeologických nálezů a egyptských hieroglyfů nazývali nejčastěji starověcí Egypťané svou zemi "Kemet" (Černá země).
A i v současnosti obyvatelé svou zemi nenazývají Egypt. Oficiální název země zní Džumhúrja al-Misríja al-'Arabíja, což se v arabském světě a v Egyptě samotném v běžném hovoru nahrazuje zkráceným Maṣr či Miṣr.
Dějiny
Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. n. l. ke vzniku jednoho z prvních států na světě.
Pravěk a starověk
- Období paleolitu (700000 př. n. l. – 10000 př. n. l.)
- Období mezolitu (10000 př. n. l. – 5000 př. n. l.)
- Období neolitu a předdynastické období (5000 př. n. l. – 3000 př. n. l.)
- Raně dynastické období (1. až 2. dynastie; do cca 27. století př. n. l.)
Skupinky člověka rodu Homo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolí Nilu. Ze středního paleolitu pochází mnoho lokalit, které dokládají rohovce vhodného pro výrobu pazourků.[4]
Postupně se skupiny lovců a sběračů začaly usazovat a v Nilském údolí začaly vznikat trvalejší zemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobu keramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí.
Z vývoje keramiky můžeme usuzovat na vznik několika kultur, z nichž nejvýznamnější je badárská kultura a nakádská kultura.
Vytvářejí se kmenové svazy, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. V Horním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osady Nechen (pozdější Hierakonpolis), v Dolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osady Bútó.
Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše, jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.[5]
Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta.
- Stará říše (3. až 8. dynastie; 2700 – 2180 př. n. l.)
Se začátkem panování třetí dynastie se začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm.
- První přechodné období (7. až 11. dynastie) (2180 – 2065 př. n. l.)
- Střední říše (11. až 14. dynastie; 2055 - 1650 př. n. l.)
- Druhé přechodné období (14. až 17. dynastie, 1650 – 1550 př. n. l.)
Po rozpadu Staré říše se po období rozpadu dosavadního zřízení podařilo vládcům města Vesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétně Mentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou XI. dynastie začíná Střední říše.[5]
Kolem roku 1650 př. n. l. vpadli do Egypta z Asie semitské kmeny, které byly později nazvány Hyksósové. Přinesly s sebou nový typ luku, nové typy bronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů.
- Nová říše (18. až 20. dynastie; 1550 – 1069 př. n. l.)
- Třetí přechodné období (21. až 25. dynastie; 1069 – 664 př. n. l.)
- Pozdní období (26. až 31. dynastie; 664 – 332 př. n. l.)
Faraonu Ahmose I. se podařilo Egypt kolem roku 1550 př. n. l. znovu sjednotit a založil tak XVIII. dynastii. Za vlády panovníků této dynastie se Egyptská říše rozkládala až k Nubii a k údolí Eufratu.
Panovník Amenhotep IV. (1364 –1347 př. n. l.), jehož manželkou byla Nefertiti, si změnil své jméno na Achnaton a provedl náboženskou reformu. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohem Aton, bůh slunce (před reformou Amon). Jeho nástupce Tutanchamon tento kult zrušil a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno.
Za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrti Ramesse III. (1184 – 1153 př. n. l.) došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Následkem toho byl vpád Libyjců a mořských národů. Zakladatelem XXII. dynastie byl Libyjec jménem Šešonk I., XXV. dynastii založili králové Núbie.
Ptolemaiovský a římský Egypt
- Makedonské období (332 – 310 př. n. l.)
- Ptolemaiovský Egypt (305 – 30 př. n. l.)
V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnili Peršané. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII. – XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané.
V roce 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. a získal tak egyptské území. Po jeho smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho makedonských vojevůdců Ptolemaios vládl v této provincii a v r. 305 př. n. l. přijal titul krále jako Ptolemaios I. Sótér. Ptolemaiovská dynastie pak vládla Egyptu až do roku 30 př. n. l. Hlavním městem byla Alexandrie a velký kulturní vliv v této době měl helénismus.
- Období Římské říše (30 př. n. l. až 395 n. l.)
- Byzantské období (395 – 640 n. l.)
Po smrti Kleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců se stal Egypt římskou provincií. Při dělení římské říše roku 395 n. l. se dostal pod byzantskou vládu a ztratil dosavadní hospodářský význam.
Středověk a osmanská nadvláda
- Islámské období (640 – 1517 n. l.)
- Osmanské období (1517 – 1805 n. l.)
Kolem 640 dobyli islámští Arabové Nilské údolí a vyvraždili veškeré na odpor se stavějící původní obyvatelstvo, jehož zbytky jsou dnešní Koptové. Za vlády Mu‘ávijada I. (661–750) osídlily arabské kmeny plodné planiny a s nastoupením kurdského vojevůdce Saladina, zakladatele dynastie Ajjúbovců (1171–1249), se stala Káhira centrem muslimského odporu proti křížovým tažením. Kolem roku 1250 povstala palácová garda a mamlúci (vojenští otroci) získali moc.
V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal tureckou provincií. Správa Egypta byla nadále svěřena mamlúkům.
Novověk
Teprve Napoleonovo egyptské tažení v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu nad Egyptem. Po neúspěšném tažení do Palestiny a z důvodu změny politické situace v Evropě Napoleon Bonaparte příštího roku zemi opustil. Zbytky francouzských expedičních sil poté v roce 1801 kapitulovaly před britsko-tureckou armádou. Od roku 1805 intrikami a násilím Egypt postupně ovládl albánský důstojník tureckého vojska v Egyptě Muhammad Alí. Zamezil britským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 svou moc plně stabilizoval vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity – mamlúků. Stal se tak faktickým vládcem země, neboť Osmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta.
V roce 1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma. Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu - zprvu pod formální osmanskou správou, později pak de facto pod britskou nadvládou - až do roku 1952.
Stavba Suezského průplavu pod francouzským patronátem však zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce 1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu Velká Británie. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie.
Britský protektorát
18. prosince 1914 učinila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po smrti Husajna Kámila již v roce 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[6] Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu.
28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou Fuada I. samostatnost jako Egyptské království.
Za druhé světové války se Egypt stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velením maršála Bernarda Montgomeryho s německou a italskou armádou pod velením německého generála Erwina Rommela. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku 1946 v zemi. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem zničit židovský stát a "vyhnat Židy do moře" při první arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupoval Gazu, zatímco Zajordánsko Západní břeh.
V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne.
Republika (1953–)
23. července 1952 byl v Egyptě převratem svržen král Farúk I. a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu byl nejdříve generál Muhammad Nadžíb, později vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970).
Ten zavedl socialistický způsob vlády. Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem, Londýnem a Paříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průlivem. Vypukla tzv. Suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebyl Washington informován dopředu, a Moskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém Východě.
Od února roku 1958 dochází k diplomatickým sporům se Súdánem o Halaibský trojúhelník a Bir Tawil.
V roce 1958 vytvořil Egypt spolu se Sýrií Sjednocenou arabskou republiku vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku 1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku 1971)
V roce 1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misi OSN se stáhnout, vzápětí uzavřel Tiranskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil za Casus belli. 5. června zahájil Izrael preventivní letecký úder, zničil egyptské letectvo a během Šestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov.
Po smrti Násira v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát.
V roce 1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily za Jomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský kanál a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinu Golanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotky Ariela Šarona dokonce obsadila Port Said na africkém břehu Suezského poloostrova.
V roce 1977 odvážně zahájil Anvar Sadát mírové jednání s Izraelem. To vedlo k podpisu mírové smlouvy v roce 1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova, která však vyvolala odpor islamistů z Muslimského bratrstva. V roce 1981 byl Sadát zavražděn a jeho nástupcem se stal Muhammad Husní Mubarak.
17. listopadu 1997 bylo 62 lidí, většinou zahraničních turistů, zmasakrováno poblíž Luxoru.
V roce 2000 se Egypt de facto ujal správy nad Halaibským trojúhelníkem.
Egyptská krize
.jpg)
Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro".
Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak poprvé po čtyřech dnech nepokojů a násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena od internetu. O několik dní později se situace v Káhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařky OSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenou generální stávku. Následující den ji měl doprovodit "miliónový pochod". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví.
V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí.[7] V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům.[8] Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - pro hlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%.[9] Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000.[10] Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu. [11] Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000[12]), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti.[13] 16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.[14]
Geografie
Egypt je stát ležící na pomezí severní Afriky a jihozápadní Asie. Jeho rozloha je 1 002 450 km2. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. V jižní části Libyjské pouště se nachází náhorní plošina Džilf al-Kabír, která je se svojí průměrnou výškou 1000 m nejvyšším místem této pouště. V Libyjské poušti se rovněž nachází velké množství proláklin, přičemž v největší z nich, Kattarské proláklině, se v hloubce 137 metrů pod hladinou moře nachází nejnižší bod Egypta. Východní část Egypta tvoří Arabská poušť, která se rozprostírá od nilského údolí až k Rudému moři. Na rozdíl od Libyjské pouště je velmi hornatá. Pro tuto oblast jsou charakteristická suchá údolí, která se nazývají vádí. Pomyslný střed této oblasti tvoří řeka Nil, která protéká Egyptem od jižních hranic se Súdánem až na sever, kde ústí do Středozemního moře. Právě tato řeka, která na území Egypta dosahuje přibližné délky 1 600 km, dala vzniknout egyptské civilizaci. I v současné době žije v jejím údolí a deltě 99% obyvatelstva, které tak využívá pouze 5,5% rozlohy své země.
K Egyptu rovněž patří Sinajský poloostrov, který je ohraničen Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov patří geograficky již k Asii. Jeho jižní část je hornatá a nachází se zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína), která dosahuje výšky 2 642 metrů nad mořem.
Podnebí
Egypt je jednou z nejsušších a nejslunnějších zemí na světě. Klima se mění od severu k jihu, stejně tak, jako od východu na západ.
Severní pobřeží u Středozemního moře má horká suchá léta a mírné zimy, kdy se objevují přiměřené deště. Průměrná teplota nejteplejšího července v Alexandrii je 26 °C, resp. 13 °C v lednu. Na rozdíl od většiny území zde nejsou srážky neobvyklé.
Směrem k jihu se podnebí ze subtropického mění na aridní, které je vyznačováno obecně vyššími teplotními rozdíly, vyššími teplotami a menším či zanedbatelným úhrnem srážek.
Luxor uprostřed země má velmi horká léta, kdy teploty běžně překračují 40 °C a krátké slunné zimy, kdy v nejchladnější části mohou teploty klesnout k ránu pod 10 °C.
Asuán na jihu leží takřka na obratníku raka a má klima nejteplejší z celého Egypta. Průměrná teplota letních měsíců přesahuje 34 °C, během dne mohou teploty vystoupit až na 47 °C, v noci neklesají pod 25 °C. Zimy jsou velmi krátké, slunné a teplé, s průměrnými teplotami 25 °C během dne, resp. 5-15 °C v noci. Asuán je jedním z nejsušších trvale obydlených míst na zemi, kdy se déšť nemusí objevit i několik let. Rovněž vlhkost vzduchu je velmi nízká, v extrému dosahuje pouhých 10%. Kromě všeho patří mezi nejslunnější místa na planetě, s více než 3800 hodinami slunečního svitu za rok se pohybuje na teoretickém maximu a zaujímá místo hned za severoamerickou Yumou, která má díky vyšší zeměpisné šířce a tím pádem delším dnům počet slunečních hodin 4000.
Pobřeží u Rudého moře má klima obecně mírnější, maximální teploty obvykle nestoupají tak vysoko, jako ve vnitrozemí, zato noci jsou tu teplejší, především v zimních měsících. Průměrná teplota nejteplejšího července v letoviscích Šarm aš-Šajch, Hurghada, Marsa Alam je 34 °C, 34 °C, resp. 33 °C, zatímco nejchladnějšího ledna 18 °C, 17 °C, resp. 19 °C.
Marsa Alam a Šarm aš-Šajch mají vůbec nejteplejší noci ze všech egyptských měst a obecně nejkonstantnější klima, s malými teplotními výkyvy. Nejpříhodnější období pro návštěvu jsou měsíce březen a duben, resp. říjen a listopad, které průměrnými teplotami v rozmezí 26 °C-29 °C připomínají léta ve Středomoří.
Politika
Do roku 2011 byl Egypt prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 držela Národní demokratická strana. Do 454 členného parlamentu se volilo jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím bylo Muslimské bratrstvo, jemuž bylo z náboženských důvodů zakázáno vytvořit politickou stranu. Tehdejší prezident Muhammad Husní Mubarak, který byl v čele Egypta od roku 1981, byl po revoluci z roku 2011 donucen odstoupit, a to dne 11. února 2011. Prezidentovu rezignaci oznámil viceprezident Umar Sulajmán v krátkém televizním prohlášení. Podle něj prezident odstoupil pro dobro republiky. Moc poté převzala armáda.
Nová demokratická ústava byla přijata v referendu. Ta mimo jiné ustavila poloprezidentskou republiku. V následných parlamentních i prezidentských volbách zvítězili islamisté. Islamistická Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, získala 37,5 % hlasů ve volbách do dolní komory a 45 % hlasů ve volbách do horní komory Parlamentu. Druhou skončila také islamistická Strana světla, která se hlásí k salafismu (či wahhábismu) se ziskem okolo 28 % hlasů. Liberální strany vstoupily do opozice, když celkem získaly okolo 20 % hlasů. Prezidentem byl v přímé volbě zvolen Muhammad Mursí (ze strany Svobody a spravedlnosti), když ve dvoukolové volbě získal 24,78 %, respektive 51,73 % hlasů.
Po další vlně lidových demonstrací, protestujících proti Mursího vládě, se armáda na začátku července 2013, ve jménu nespokojeného lidu, chopila moci a svrhla Mursího i jeho vládu. Prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Ústavního soudu Adlí Mansúr, který poté rozpustil Parlament s plánem vytvořit úřednickou vládu, která navrhne novou ústavu a dovede zemi k novým volbám.
Ozbrojené síly
.jpg)
Egypt má v současnosti (2010) největší a nejsilnější armádu na africkém kontinentu. Jde současně o největší armádu v arabském světě; celosvětově na 11. místě. V aktivní službě má Egypt asi 468 000 vojáků, počet vojáků záložních vojsk přesahuje 800 000. Ve výzbroji egyptské armády jsou ve velkém počtu zastoupeny nejmodernější zbraně. Platí to zejména o letectvu a pozemním vojsku (armáda má k dispozici odhadem 3750 tanků, z toho nejméně 1000 špičkových těžkých tanků M1 Abrams).
Egyptská armáda, která byla založena ve třicátých letech 19. století, vedla během 20. století čtyři války se státem Izrael (v letech 1948, 1956, 1967 a 1973). V roce 1991 se egyptské vojsko účastnilo operace Pouštní bouře na straně vojsk koalice. Egypt je silným strategickým partnerem NATO.[15] Spojené státy poskytují Egyptu pravidelnou roční vojenskou pomoc v hodnotě 1,3 miliardy dolarů.[16]
Administrativní dělení
Největší egyptská města
k 1. lednu 2012[17]
| Pořadí | Město | Guvernorát | Počet obyvatel |
|---|---|---|---|
| 1. | Káhira | Káhira | 8 300 472 |
| 2. | Alexandrie | Alexandrie | 4 532 174 |
| 3. | Gíza | Gíza | 3 628 062 |
| 4. | Šubrá al-Chejma | Kaljúbíja | 1 099 354 |
| 5. | Port Said | Port Said | 625 953 |
| 6. | Suez | Suez | 565 716 |
| 7. | Luxor | Luxor | 506 588 |
| 8. | Al-Mansura | Dachílija | 495 630 |
| 9. | El-Mahalla El-Kubra | Gharbíja | 465 278 |
| 10. | Tanta | Gharbíja | 445 560 |
Ekonomika
_in_the_Suez_canal_1981.jpg)
Ekonomika Egypta závisí především na zemědělství, mediální sféře, vývozu ropy a turistice; více než tři miliony Egypťanů však přitom pracuje v zahraničí, především v Saúdské Arábii, zemích Perského zálivu a Evropě. Dokončení přehrady v Asuánu roku 1971 a výsledné Násirovo jezero změnilo časem prověřenou úlohu řeky Nilu v zemědělství a ekologii Egypta. Rychle rostoucí populace, omezené množství zemědělské půdy a závislost na Nilu však stále zdražují zdroje a stresují ekonomiku.
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav.
Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se těží v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m³, a vyváží jej také do mnoha zemí.
Egypt je také jednou z mála afrických zemí, které usilují o stavbu jaderné elektrárny v horizontu příštích deseti let. V roce 2011 měl být zahájen tendr na hlavního dodavatel a elektrárna měla být podle původního plánu spuštěna v roce 2020. Elektrárna bude pravděpodobně stát v blízkosti obce Ad Dabaá na pobřeží Středozemního moře.[18] Vzhledem k nestabilní situaci po protestech, pádu vlády a prezidenta na začátku roku 2011 bylo ale zahájení tendru prozatímní vládou odloženo na neurčito.[19] V roce 2012 vláda zahájila přípravné práce, avšak stavbu zablokovali místní beduíni, které elektrárna připravila o půdu, konflikt zatím nebyl vyřešen.[20]
V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 2009 2355 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE).
Cestovní ruch
Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších sektorů egyptské ekonomiky. Hlavními turistickými lákadly jsou tisíce let staré památky, kvůli nimž je Egypt světově proslulou destinací. Hlavními z nich jsou pyramidy a Velká sfinga v Gíze, chrám Abú Simbel ležící jižně od Asuánu, Karnacký chrámový komplex a Údolí králů nedaleko Luxoru. Hlavní město Káhira se může pochlubit Egyptským muzeem či mešitou Muhammada Alího. Turisty rovněž láká pestrobarevný podvodní svět Rudého moře. Podmínky pro potápění a šnorchlování jsou zde jedny z nejlepších na světě. Přímořská letoviska jako například Hurghada, Šarm aš-Šajch či Taba navštíví ročně několik milionů turistů.
Obyvatelstvo
Egypt je nejlidnatější zemí Blízkého východu a třetí nejlidnatější zemí na africkém kontinentu. Rychlý růst populace v letech 1970 až 2010 byl způsoben zlepšením lékařské péče a nárůstem produktivity zemědělství. Během Napoleonovy invaze od Egypta v roce 1798 byla místní populace odhadnuta na 3 000 000 lidí. V roce 1939 měl Egypt již 16 500 000 obyvatel.
Populace je koncentrovaná v okolí řeky Nil, zejména pak v nilské deltě a také v okolí Suezského průplavu. 90% obyvatel jsou muslimové a zbytek je tvořen převážně koptskými křesťany. Kromě příslušnosti k náboženství se obyvatelé Egypta dělí na obyvatele měst a feláhy, venkovské zemědělce.
Největší etnickou skupinou v zemi jsou Egypťané. Etnickými minoritami jsou Turci, Řekové, kmeny arabských Beduínů žijících v Arabské poušti a na Sinajském poloostrově a také Berbeři žijící na západě země. Asi 2,7 milionu Egypťanů žije v zahraničí.
Jazyky
Oficiálním jazykem je moderní standardní arabština. V hovorové formě se nejvíce využívají následující jazyky: egyptská arabština (68%), saidi (29%), bedáwí (1,6%), súdánská arabština (0,6%), domari (0,3%), núbijský jazyk (0,3%) a bedža (0,1%). Navíc se v Egyptě vyskytuje řečtina, arménština a italština, což jsou hlavní jazyky početné skupiny přistěhovalců. Mezi cizí jazyky, které se vyučují na školách, patří angličtina, francouzština, němčina a v menším rozsahu i italština. Historická egyptština, skládající se ze starověké egyptštiny a koptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinami afroasijských jazyků.
Náboženství
Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. Drtivou většinu z nich tvoří sunnité. Islám se do země dostal s příchodem arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidenta Anvara as-Sádáta se islám stal oficiálním státním náboženstvím a islámské právo šaría bylo v egyptské ústavě zakotveno jako hlavní zdroj egyptského zákonodárství.[21] Zbylých 10% obyvatelstva tvoří křesťané. 90% z nich se hlásí ke koptské pravoslavné církvi a zbytek ke koptské katolické církvi a egyptské evangelické církvi. Posledním ze tří náboženství, které jsou v Egyptě uznávané, je Judaismus, ke kterému se hlásí pouze několik stovek občanů. Mezi další minoritní náboženství patří například Bahá'í, avšak to není společně s dalšími státem uznané. Občanům, kteří chtěli mít takové náboženství napsané v jejich průkazu totožnosti, bylo vydání průkazu odepřeno. Egypťané tak byli postaveni do situace, kdy museli lhát o svém náboženství nebo nezískali průkaz totožnosti. Změna zákona v roce 2008 umožnila těmto lidem získat průkaz totožnosti a zanechat kolonku “Náboženství” prázdnou.[22]
Přibližně 15 milionů Egypťanů patří k různým súfistických řádům, které radikální islamisté považují za kacířské.[23] Při teroristickém útoku v súfistické mešitě al-Rawda na severu Sinaje 24. listopadu 2017 zemřelo přes 300 lidí.[24]
Kultura
Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let. Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vliv helénistické, křesťanské a islámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou.
Hlavní město Egypta, Káhira, je největším městem Afriky a po celá staletí bylo centrem vzdělání, kultury a obchodu. Egypt se rovněž pyšní nejvyšším počtem laureátů Nobelovy ceny z celé Afriky a arabského světa. Někteří egyptští politici byli nebo jsou v čele významných mezinárodních organizací. Mezi ně například patří Butrus Butrus-Ghálí, bývalý generální tajemník OSN, či Muhammad Baradej, bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny míru.
Egypt má rovněž velký vliv v arabsky mluvících zemích. Moderní arabská kultura je silně ovlivněna egyptskou literaturou, hudbou a kinematografií.
Umění a architektura
Egypťané byli jednou z prvních civilizací, která začlenila designové prvky do umění a architektury. Egyptská civilizace je známá pro své kolosální pyramidy, chrámy a monumentální hrobky. Známými příklady jsou Džoserova stupňovitá pyramida, která byla navržena starověkým architektem Imhotepem, Velká sfinga v Gíze a chrám v Abú Simbelu. Moderní egyptské umění je velmi různorodé. Významnými umělci byli například architekti Hassan Fathy a Ramses Wissa Wassef, sochař Mahmúd Mochtar či Izák Fanús, který se zabýval koptským uměním.
V egyptském hlavním městě se rovněž nachází Káhirská opera, která je centrem egyptského umění. Egyptské umění a filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako “Holywood středního východu”. Hostí každoroční Káhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových festivalů na světě.[25] Mezi nejznámější egyptské herce patří Omar Sharif.
Literatura
Literatura tvoří důležitý kulturní prvek v životě mnoha egypťanů. Egyptští spisovatelé a básníci byli mezi prvními, kteří experimentovali s moderním stylem arabské literatury. Jejich styl se následně rozšířil po celém středním východě. Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz byl prvním arabským spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Mezi egypťany je nejoblíbenějším literárním žánrem lidová poezie.
Hudba
Egyptská hudba je tvořena místními, středomořskými, africkými a západními prvky. Ve starověku egypťané používali mnohé hudební nástroje. Nejvíce však harfu, flétnu a místních nástroje ney a úd. Později se součástí hudebního projevu stal zpěv a bicí nástroje. Současná egyptská hudba je ovlivněna lidovou tvorbou a umělci jako byli například Sajid Darwíš, Umm Kulthum, Mohamed Abdel Wahab či Abd el-Halim Hafez. Od 70. let 20. století se nedílnou součástí egyptské hudební scény stává pop music. Egyptská lidová hudba se i nadále hrává na svatbách či jiných tradičních slavnostech. Mezi nejpopulárnější zpěváky současnosti patří Muhammad Munir a Amr Dijáb.
Sport
Nejpopulárnějším sportem v Egyptě je fotbal. Mezi nejpopulárnější týmy patří kluby Al Ahly, Zamalek, Ismaily, Al-Ittihad Alexandrie a Al Masry. Káhirské derby mezi týmem Al Ahly a Zamalkem patří mezi nejbouřlivější africká a světová derby.[26] Egyptská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější africké celky. Své kvality dokazuje především na africkém kontinentu, kde již sedmkrát vyhrála Africký pohár národů, přičemž v letech 1957 a 1959 ho získala dvakrát v řadě a v letech 2006, 2008 a 2010 dokonce třikrát, čímž vytvořila nový světový rekord.
Dalšími velmi populárními sporty v Egyptě jsou squash a tenis. Egyptský squashový tým je známý po celém světě. Nejlepším hráčem je Amr Šabana, který mezi lety 2003 až 2009 vyhrál čtyřikrát světový šampionát ve squashi. Mezi africkými basketbalovými týmy je egyptský národní tým historicky nejúspěšnější, co se týče výkonů na mistrovství světa a Olympijských hrách. Na basketbalovém mistrovství Afriky již získali rekordních šestnáct medailí včetně pěti zlatých. Úspěšná je i házenkářská reprezentace, která z osmnácti afrických šampionátů získala šestnáct medailí včetně pěti zlatých.
V roce 2007 se Omar Samra stal prvním Egypťanem a nejmladším Arabem, který vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest. Expedice, která byla vedena jižní cestou, začala 25. března 2007 a skončila o devět týdnů později.
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Egypt na anglické Wikipedii a Ägypten na německé Wikipedii.
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ http://www.mzv.cz/cairo/cz/viza_a_konzularni_informace/aktualni_bezp_situace/egypt_informace_pro_cesty_a_pobyt.html, navštíveno 18. prosince 2015
- ↑ http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx, heslo Ejipt, navštíveno 18. prosince 2015
- ↑ Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003, ISBN 80-7257-975-4
- ↑ a b Vilímková M.: Starověký Egypt, Mladá fronta, Praha 1977
- ↑ Gombár E. str. 382
- ↑ Mediafax.cz. Islamista Mursí vyhrál prezidentské volby v Egyptě [online]. [cit. 2012-06-24]. Dostupné online.
- ↑ Lidovky.cz. Islamisté v Egyptě hlásí vítězství. Prosadili ústavu [online]. [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.
- ↑ Lidovky.cz. Egypťané schválili islamistickou ústavu, volila však jen třetina lidí [online]. [cit. 2012-12-26]. Dostupné online.
- ↑ "Loňský masakr v ulicích Káhiry byl naplánovaný, tvrdí HRW". Aktuálně.cz. 12. srpna 2014.
- ↑ Egypt | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
- ↑ "A coronation flop: President Abdel Fattah al-Sisi fails to bring enough voters to the ballot box." The Economist. 31. března 2014.
- ↑ "Egypt sentences to death 529 supporters of Mohamed Morsi". The Guardian. 24. března 2014.
- ↑ Egyptský exprezident Mursí dostal trest smrti [online]. novinky.cz, 2015-05-16 [cit. 2015-05-16]. Dostupné online.
- ↑ Informace o egyptské armádě a jejím zbrojním arzenálu aktuálním v r. 1997 viz článek: Egypt: Rising Phoenix in the Middle East (July, 1997): [online]. Freeman Center for Strategic Studies. Dostupné online.)
- ↑ "Spojené státy obnoví dodávky zbraní pro Egypt". Novinky. 31. března 2015
- ↑ World Gazetteer: Egypt: largest cities and towns and statistics of their population
- ↑ Článek o vyhlášení tendru na první egyptskou jadernou elektrárnu na atominfo.cz
- ↑ Zpráva o odkladu zahájení tendru na jadernou elektrárnu
- ↑ Beduíni blokují stavbu egyptské jaderné elektrárny, došlo ke krádeži radioaktivního materiálu, novější informace nejsou k dispozici | Atominfo.cz. atominfo.cz [online]. [cit. 2017-02-23]. Dostupné online.
- ↑ Egyptští odborníci dokončují novou ústavu. Právo šaría v ní zůstane. Český rozhlas. 19. srpna 2013.
- ↑ Egypt, International Religious Freedom Report 2008 [online]. Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, rev. 2008-09-19 [cit. 2012-07-01]. Dostupné online. (Anglicky)
- ↑ TNYT: Nekompromisní strategie Káhiry na Sinaji selhává. České noviny. 27. listopadu 2017.
- ↑ V egyptské mešitě umírali súfiové, podle islamistů kacíři a modloslužebníci. iDNES.cz. 27. listopadu 2017.
- ↑ Cairo Film Festival information [online]. Ukhotmovies.com, rev. 2005-12-01 [cit. 2012-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (Anglicky)
- ↑ Al-Ahly v Zamalek [online]. bbc.co.uk, rev. 2002-08-05 [cit. 2012-06-29]. Dostupné online. (Anglicky)
Literatura
- GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-599-X.
- GOMBÁR, Eduard; BAREŠ, Ladislav; VESELÝ, Rudolf. Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-971-3.
- MUSIL, Alois. Dar Nilu : Nový Egypt. Praha: Melantrich, 1935. 293 s. Dostupné online.
- THOMPSON, Jason. A History Of Egypt: From The Earliest Times To The Present. Londýn: Haus Publishing Limited, 2009. ISBN 9781906598044. S. 320. (anglicky)
- VACHALA, Břetislav. Egypt. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-138-8.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Egypt na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Egypt ve Wikislovníku
Téma Egypt ve Wikicitátech- Egypt na OpenStreetMap
Kategorie Egypt ve Wikizprávách- (anglicky) Statistiky na United Nations Statistics Division
- Egypt - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Egypt (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Egypt Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
- Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Egypt [online]. U.S. Department of State, 2010-11-10 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-22. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Egypt [online]. Rev. 2011-08-01 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Káhiře. Souhrnná teritoriální informace: Egypt [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
- BAKER, Raymond William, a kol. Egypt [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Seznam potápěčských lokalit v Egyptě na www.idive.cz
.svg)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|