Křovinná vegetace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Křoviny)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pohled na stráň porostlou trnkovým houštím
Trnkové houští ze svazu Berberidion vulgaris

Křovinná vegetace je druh biotopu, v jehož rostlinné složce dominují keře. Může se vyskytovat přirozeně, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných závažných disturbancí v krajině. V místech, kde stanovištní podmínky (především sucho, mělká chudá půda, časté požáry nebo mráz) neumožňují vzrůst stromů, jsou trvalým a stabilním společenstvem, jinde jsou pouhým sukcesním stadiem v přechodu od travinného společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim občasného zmlazení průřezem, případně vykácením. V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, neprůchodných, až 8 metrů vysokých porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace, někdy jsou kolem nich vyvinuty i květnaté bylinné lemy.

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy; na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých. Značný je dále jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský význam díky tomu, že jejich porosty zpevňují svahy a říční břehy, pomáhají při zadržování srážek a slouží jako větrolamy. Coby součást lesního pláště přispívají ke stabilitě lesů. Křoviny v krajině, zejména kolem frekventovaných komunikací, zachytávají prach, snižují hluk a zvyšují vzdušnou vlhkost. V neposlední řadě je důležitá též jejich funkce krajinotvorná a estetická, využívaná v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keřovité porosty skýtají mnohočetné využití.[1] Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky), lapání drobného ptactva (čižba), pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva. Živelně bující neprostupná změť často trnitých výhonů bývá však zároveň mnoha lidmi vnímána jako cosi nelibě chaotického, zanedbaného a neupraveného. Mnoho cenných krajinných křovisek bylo zničeno při scelování zemědělských pozemků ve 20. století, další naopak sukcesně vznikají při opuštění dříve využívaných pozemků.[2] Dobře vyvinutá křovinná společenstva mají svou hodnotu i z hlediska ochrany přírody; naopak jednotvárné, hustě zapojené až zcela neprostupné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty ovsíku, třtiny nebo běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality.[3]

Ekologická funkce křovin[editovat | editovat zdroj]

Ptactvu poskytují křoviny hojnost potravy

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci, především pokud se jedná o druhově bohaté, vícepatrové porosty věkově, prostorově i tvarově diferencované, obsahující prosvětlené i zastíněné, dostatečně husté partie. Na dobře vyvinuté porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých, kterým poskytují dostatek možností k úkrytu, obživě, hnízdění, lovu a dalším životním projevům. Z brouků jsou to například střevlíci, z obojživelníků a plazů ropuchy, slepýši nebo užovka stromová, ze savců například mnoho druhů myšic, rejsci, zajíci, ježci a různé lasicovité šelmy. Nejhojnější jsou zde pravděpodobně společenstva ptáků: hnízdí zde třeba různé pěnice, zvonci, slavíci, červenky, konopky, drozd brávník, budníček menší, strnad obecný, linduška úhorní, dudek a další. Typickými obyvateli trnitých křovin jsou ťuhýci, ukrývají se v nich též větší hrabaví ptáci jako bažanti, koroptve nebo křepelky. Z rostlin jsou křoviny biotopem například pro některé vzácnější orchideje, například vstavač nachový, vstavač bledý, některé kruštíky, tořiče nebo okrotice; doprovodná bylinná společenstva mohou zahrnovat druhy luční, lemové, hájové, ruderální i typicky křovinné.[1][4]

Fytocenologická klasifikace křovin[editovat | editovat zdroj]

Oleandrové křoviny porůstající říční vádí v suchých středomořských oblastech (fytocenologická třída Nerio-Tamaricetea)

Fytocenologická klasifikace křovin se liší v závislosti na autorském pojetí; rozhodně se však jedná o vegetaci jdoucí napříč několika fytocenologickými třídami a zahrnující množství řádů a svazů. Většina evropských mezofilních a suchých křovin nelesního prostředí je v české literatuře řazena do třídy Rhamno-Prunetea; v evropském prostoru (databáze EuroVeg projektu European Vegetation Survey) jí odpovídá široká třída Crataego-Prunetea, zahrnující velké množství kontinentálních, submediteránních a oromediteránních formací křovin. Dále se zde oproti monografii Vegetace ČR rozlišuje samostatná třída Robinietea pro polopřirozenou a antropogenní vegetaci pasek, bezových houštin a akátin. Západoevropské ostružiníkové křoviny jsou v EuroVegu řazeny do samostatné třídy Lonicero-Rubetea plicati. [5][6]

Vřesoviště a kyselá keříčkovitá společenstva s jalovci se řadí do třídy Calluno-Ulicetea, zahrnující v českém pojetí též smilkové trávníky; vrbové křoviny podél říčních toků (s proudící vodou) do třídy Salicetea purpureae spolu se společenstvy měkkého luhu a tamaryškových pobřežních křovin jižní Evropy; mokřadní vrbiny do třídy Alnetea glutinosae spolu s olšinami; klečová vegetace hor pak do samostatné třídy Roso pendulinae-Pinetea mugo a subalpínské vrbové nebo březové křoviny do třídy Betulo carpaticae-Alnetea viridis. Další fytocenologické třídy zahrnující křovinnou vegetaci v Evropě jsou například Quercetea ilicis (řád Pistacio lentisci-Rhamnetalia alaterni pro středomořskou makchii), Cisto-Lavanduletea stoechadis a Ononido-Rosmarinetea pro garrigue, Nerio-Tamaricetea pro středomořské křoviny kolem na léto vysychajících řečišť nebo Loiseleurio-Vaccinietea pro acidofilní alpínskou a arktickou vegetaci nízkých, převážně vřesovcovitých keříčků; té na bohatších vápencových substrátech Alp, Apenin a Dinarid odpovídá keříčková vegetace lýkovců, pěnišníků a zakrslých jehličnanů ze třídy Rhododendro hirsuti-Ericetea carneae.[5][6]

Křovinná společenstva v české přírodě[editovat | editovat zdroj]

Listnaté křoviny[editovat | editovat zdroj]

Nízká lesostepní křovina s růžově kvetoucí mandloní
Nízká lesostepní křovina s kvetoucí mandloní nízkou

Nízké a suché stepní křoviny

Druhově často monodominantní porosty nízkých, často nápadně kvetoucích, klonálně se rozrůstajících keřů, v nichž převládají slivoně (třešeň křovitá, mandloň nízká) nebo růže (např. růže bedrníkolistá nebo rozvolněné polykormony růže keltské), mimo území ČR i některé tavolníky nebo čimišníky. Řadí se do svazu Prunion fruticosae. V bylinném patře převládají suchomilné a světlomilné druhy stepí a suchých lesních lemů (šalvěj luční a hajní, třemdava bílá, kakost krvavý, smldník jelení). Vyskytují se v sušších a teplejších pahorkatinách včetně člověkem vytvořených biotopů, jako jsou vinice, meze či pastviny. Sukcesí se mohou dál měnit na vysoká křovinná společenstva, v české kulturní krajině proto zpravidla vyžadují nějakou formu ochranářského managementu.[7]

Mezofilní a suché vyšší křoviny nelesního prostředí

Vegetace svazu Berberidion vulgaris je v českém prostředí patrně nejrozšířenějším typem křovin v otevřené krajině. Zahrnuje obvykle husté, vysoké a obtížně prostupné křoviny se složitou prostorovou a často i vertikální strukturou. Tyto křoviny často vyrůstají liniově podél cest, na mezích a v polních remízkách nebo jako lesní pláště. Některá jejich společenstva jsou primární a dlouhodobě stabilní, jiná vznikají sukcesí na opuštěných antropických plochách nebo ladem ležící půdě a pokud nejsou zmlazena vyřezáním, pak sukcesí také časem zanikají. Jejich bylinný podrost je díky nadbytku živin z opadaných listů, větévek a plodů či pozůstatků po hnízdní a predační aktivitě živočichů tvořen převážně nitrofilními druhy rostlin, na prosvětlenějších místech též s hájovými druhy, v hustých zastíněných porostech pak jen zmlazujícími keři.[8]

Pohled do křoví na rozkvetlou kalinu
Teplomilnější křovina s kalinou tušalajem

Mnohé keře tvořící tato společenstva jsou výrazně trnité či ostnité a mají tendenci k expanznímu klonálnímu šíření, konstantně například trnky, svída krvavá, ptačí zob, vyšší keřovité růže (typicky růže šípková a blízce příbuzné druhy); další spíše dlouhodobější kompeticí vytváří kompaktní polykormony nebo i malé stromy, např. hlohy, líska obecná, brslen evropský, řešetlák počistivý, ze stromů javor babyka, habr, a mnohé ovocné dřeviny (nejrůznější zástupci rodu Prunus jako slivoně nebo třešně, ve stromovém patře též jabloně, hrušeň polnička). V teplých oblastech tvoří významnou složku teplomilné keře dřín jarní, dřišťál obecný, kalina tušalaj či višeň mahalebka a bylinná složka je tvořena druhy přiléhajících suchých lemů a teplomilných doubrav; podél nížinných řek do nich naopak vstupuje vlhkomilná střemcha obecná a zmlazující dřeviny tvrdého luhu, v nějž se takové křoviny mohou časem změnit. Skalní křoviny se skalníky a jalovcem porůstají plochy primárního bezlesí na skalních ostrožnách a svazích a jako takové jsou sukcesně dlouhodobě stabilní.[9][8]

hustý keřový porost
Křoviny na ruderálních stanovištích a výsypkách jsou zpravidla pouze dočasným sukcesním stadiem

Mezofilní křoviny pasek a lesních světlin
Společenstva svazu Sambuco-Salicion capreae osídlují převážně lesní mýtiny a holiny vzniklé po kalalamitních událostech jako kůrovcová těžba či rozsáhlé polomy, dále je nalezneme v průsecích, na suťových svazích i v lesních pláštích; někdy kolonizují i antropogenní biotopy jako rumiště, ruiny staveb, staré průmyslové areály, odvaly a dna lomů, haldy a výsypky. Převládají zde lesní mezofilní keře jako zimolez pýřitý, bez červený, vrba jíva či maliníky a mladé pionýrské stromy (břízy, osiky, jeřáb ptačí a zmlazující jedinci okolního lesního porostu). Z bylin se vyskytují lesní, mýtinné a lemové druhy, často nitrofilního charakteru (typicky např. vrbovka úzkolistá). Sukcesí se dále mění v les a zanikají, některé stínomilnější druhy keřů mohou dále přetrvávat v keřovém patře lesa.[10]

Ostružiníkové křoviny

Velmi charakteristická společenstva jsou tvořena různými druhy ostružiníků. Jsou to obvykle hustě propletené, středně vysoké, zcela neprostupné, monodominantní ostnité porosty. Vyskytují se jednak na slunných a sušších okrajích lesů a mezí, jednak na lesních pasekách, po krajích lesních cest, v lemech vlhčích mokřadních vrbin ve vyšších polohách a podobně; jiná společenstva vyrůstají v ruderálních podmínkách lidských sídel. Specifické jsou rovněž nízké, konkurenčně silné porosty ostružiníku ježiníku, jež dokážou prorůst pouze odolnější keře a různé popínavé vikve. Systematicky jde o obtížně klasifikovatelnou a doposud málo prozkoumanou vegetaci především vzhledem k nesmírné taxonomické složitosti rodu Rubus. Středoevropská vegetace tohoto typu se řadí obvykle do svazu Pruno-Rubion radulae; velmi hojné a typově pestré jsou ostružiníkové křoviny především v atlantické západní Evropě.[11]

Zanedbané sídelní křoví vedle parkoviště
Ruderální sídelní křovina s mnoha nepůvodními druhy včetně lián

Nitrofilní křoviny ruderálních stanovišť

Husté, obtížně prostupné křoviny obvykle na zanedbaných antropogenních a ruderálních stanovištích s vysokým obsahem dusíku, rostoucí často jako tzv. městská nová divočina, se řadí do svazu Aegopodio-Sambucion nigrae. Kromě domácích keřů jako bez černý je nápadná bohatá přítomnost druhů nepůvodních a zplanělých, jako jsou šeříky, kustovnice, pámelník, tavolníky, zimolez tatarský, štědřenec odvislý, hlohyně šarlatová, škumpa orobincová, různé keřovité slivoně, ze stromů doplněných javorem jasanolistým, pajasanem žláznatým, třešněmi, jasany, ořešáky nebo akáty. Neprostupnost křovin je umocněna mnoha dřevitými liánami (loubinec pětilistý, plamének plotní, opletka čínská). Bylinné patro je v hustých porostech chudé a omezené většinou na běžné nitrofyty (měrnice černá, kuklík městský, krabilice mámivá).[12]

Vysokohorské sedlo s nízkými keříky a loukami
Horské lavinové křoviny s břízou pýřitou

Subalpínské listnaté křoviny
Společenstva svazu Salicion silesiacae, rostoucí v okolí horní hranice lesa, udržovaná ve stabilním stavu blokované sukcese převážně vlivem lavin, které neumožňují přechod k lesu. Vyskytují se zde opadavé listnaté keře s pružnými větvemi a dobrou regenerační schopností, jako jsou bříza karpatská, vrba slezská, meruzalka skalní, zimolez černý, růže převislá nebo střemcha obecná skalní, případně keřovité formy jeřábu ptačího, z bylin vysokohorské druhy travin a kvetoucích rostlin (havez česnáčková, kýchavice Lobelova, některé hořce). V Česku se tato společenstva vyskytují jen ve vysokých polohách hercynských a karpatských pohoří, podobná rostou v Alpách, Karpatech i v pohořích Sibiře.[13]

štěrkové koryto řeky, v pozadí křoviny
Křoviny na pohyblivých štěrkových lavicích řek

Vrbové křoviny na březích řek

Rozlišujeme porosty keřovitých vrb svazu Salicion eleagno-daphnoidis (vrba šedá, lýkovcová, nachová a jiné) a židoviníku německého na štěrkových lavicích divočících řek, tedy takových, které se vytvářejí a přesouvají při modelaci říčního koryta prudkým spádem vody. Zdejší dřeviny mají hluboký kůlovitý kořen a dobrou regenerační schopnost, díky kterým se na tomto proměnlivém terénu jsou schopny dlouhodoběji udržet; ostatní rostlinná vegetace, k níž patří vlhkomilné byliny (vrbovky, sadce, netýkavky, devětsily, řeřišnice) a trávy (třtina rákosovitá aj.), je povodněmi opakovaně udržována v počátečních stadiích sukcese. V Česku se tento biotop vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech. Často bývá zasažen invazí nepůvodních křídlatek.[14]

Typický bochánkovitý porost vrby popelavé uprostřed louky
Křovitý porost vrby popelavé

Břehové křovité porosty vrb na hlinitých březích volněji tekoucích, nedivočících řek jsou oproti tomu tvořeny převážně vrbou trojmužnou, košíkářskou nebo křehkou a patří do svazu Salicion triandrae. Často bývají prorostlé liánami jako chmel otáčivý či opletník plotní a mají též hustě zapojené bylinné patro tvořené vlhkomilnými a nitrofilními druhy.[15]

Mokřadní vrbiny

Vrbové křoviny se vyvíjejí také na zamokřených stanovištích, jako jsou rašeliniště a slatiniště; patří do svazu Salicion cinereae. Mokřadní společenstva porůstá především vrba popelavá, vrba ušatá nebo vrba pětimužná, která může nabývat charakteru jak keře, tak stromu; doprovodnými keři mohou být krušina olšová, vzácněji také tavolník vrbolistý. Tyto křoviny zarůstají též neudržované zamokřené louky a zavodněné příkopy podél cest. Na přemokřených lokalitách jsou sukcesně stabilním společenstvem, jinde postupně přecházejí ve stromové porosty olšin. Bylinné patro je v hustě zapojených porostech většinou vyvinuto jen chudě.[16]

Křoviny s převahou jehličnanů[editovat | editovat zdroj]

Jalovcové pastviny a vřesoviště

Stráň s rozvolněným porostem jalovců
Jalovcový pasínek v přírodní památce Uherská, okres Vsetín

Rozvolněné, místy i téměř zapojené porosty jalovce obecného doprovázené formacemi travinných nebo keříčkovitých společenstev. Jedná se převážně o sekundární společenstva vzniklá odlesněním a po staletí udržovaná extenzivní pastvou nebo i sečí ve stavu prosvětlené mozaiky. Při opuštění pastvy a ponechání ladem lokality obvykle zarůstají náletem vysokých křovin a stromů a světlomilné jalovce z nich ustupují. Může jít o společenstva jak na vápnitých, úživných půdách s širokolistými válečkovými trávníky a množstvím orchidejí, jako v karpatské části republiky (beskydské pasínky), tak i o kyselá stanoviště mezi smilkovými trávníky, kde je jalovec doprovázen keříčky brusnic, vřesu, mateřídoušky a acidofilními travami.[17]

Horská klečová vegetace (kosodřevina)

Keřovité porosty borovice kleče (svaz Pinion mugo) nad horní hranicí lesa, obvykle na chudých silikátových půdách. Kleč může být doprovázena jeřábem ptačím, břízou karpatskou, zakrslými smrky nebo drobnými keříky borůvek, v Alpách a Karpatech též olší zelenou nebo různými pěnišníky. Z bylin se vyskytují horské acidofilní traviny, kapradiny, plavuně i různé kvetoucí byliny (podbělice alpská, různé hořce).[18]

Vybraná křovinná společenstva ve světě[editovat | editovat zdroj]

Mírné klima[editovat | editovat zdroj]

Jarní šibljak v Srbsku s kvetoucím trnovcem

Vřesoviště – porosty nízkých keříků vřesu a příbuzných druhů na kyselých, neúživných či degradovaných půdách, často doprovázené nenáročnými jehličnany, jako jsou borovice nebo jalovce; obvyklé v severní a střední Evropě

Šibljak – sekundární submediteránní křoviny Balkánu podobné makchii (pseudomacchie), ale bez účasti vyloženě středomořských xerofilních druhů; typickými zástupci jsou zimostráz vždyzelený, ruj vlasatá, trnovec Kristův, zmarlika Jidášova, šeřík obecný, reliktní zlatice evropská, dub pýřitý, keřovité podkovky (Hippocrepis) nebo liány z rodů svidina (Periploca) a smldinec (Dioscorea). Vznikly degradací či vykácením původních převážně teplomilných doubrav a představují stadium pomalého sukcesního návratu směrem k lesu.

Křoviny Patagonie – převládají zástupci bobovitých (rod Adesmia), hvězdnicovitých a sporýšovitých, doplnění kaktusy a trávami.[19]

Středomořská makchie brzy na jaře

Mediteránní a subtropické klima[editovat | editovat zdroj]

Makchie – vysoké, husté až neprostupné křoviny ve Středomoří vzniklé převážně sekundárně vykácením původních tvrdolistých lesů a následnou degradací půd. Na většině území dlouhodobě stabilní, neboť návrat vegetace k lesu již není možný. Další degradací, okusem apod. vznikají nízké křoviny zvané garrigue, frygana nebo matorral.

Chaparral – druhově bohaté a sukcesně stabilní společenstvo Kalifornie a severozápadního Mexika.

Fynbos – druhově bohaté společenstvo nízkých keřů v jižní Africe, tvořené převážně vřesovci, lanovcovitými a proteovitými rostlinami na živinami chudých substrátech.

Matorral v Chile

Chilský matorral – úzký pruh území ve středním Chile zahrnuje porosty tvořené tvrdolistými keři rodů litrea, mydlokor, různými kaktusy, broméliemi nebo palmami Jubaea chilensis, na sušších místech též akáciemi nebo naditci (Prosopis), s bohatým podrostem kvetoucích geofytů.[20]

Kwongan (též mallee) – druhově bohaté nízké křoviny jihozápadní Austrálie, adaptované na sucho, požáry a chudé písčité půdy. Rostlinnou skladbu tvoří tuhé, drobnolisté dřeviny převážně z čeledí proteovitých, myrtovitých (blahovičníky, kajeputy) a bobovitých, s mnoha unikátními endemity například mezi masožravými rostlinami. Biotop je též domovem mnoha vačnatců a dalších typických zástupců australské fauny.[21][22]

Trnitá křovina na jihu Madagaskaru

Trnité křoviny jižního Madagaskaru – vyskytují se na jihozápadě Madagaskaru, v oblasti se suchým klimatem a chudými půdami. Jedná se o husté a vysoké porosty suchomilných, drobnolistých dřevin, často sukulentů; pozoruhodná je zde jednak neobyčejně vysoká míra endemismu, jednak množství ekologických adaptací a bizarních morfotypů rostlinstva. Typickými zástupci jsou akácie, myrhovníky, trnité kapary, dřevnatějící trnité pryšce, několik druhů baobabů a stromů z rodu moringa nebo celá endemická čeleď Didiereaceae. Porosty jsou prostoupené liánami rodu Cissus nebo Adenia. Jde o unikátní společenstvo zařazené do konzervačního projektu Global 200 organizace WWF.[23]

Sukulentní křoviny Makaronézie – v závětrných, a tedy suchých polohách ostrovů, obsahují mnoho druhů keřovitých sukulentních pryšců, kaciby a mnoho místních endemitů[24]

Suché polopouštní klima[editovat | editovat zdroj]

Suché polopouštní křoviny Velké pánve v USA

Nama Karoo – řídká a nízká polopouštní vegetace jižní Afriky a Namibie, často tvořená sukulenty, např. z čeledi kosmatcovitých

Mulga – řídké porosty suchomilných akácií v australském vnitrozemí

Mezquital – nízké suché porosty tvořené bobovitými keři rodů Prosopis, Vachelia a jinými akáciemi, cicimkem Ziziphus obtusifolia, břestovci nebo aloisií A. gratissima, kterými prorůstají opuncie či vysoké trávy; vyskytuje se na východě Mexika a v jižním Texasu

Křoviny Mexické vysočiny – vysoké zastoupení kaktusů, akácií, trnitých pryšců, agáve, keřovitých hvězdnicovitých, březulovitých ad.[25]

Křovité stepi Velké pánve – tvořené převážně keřovitými pelyňky (Artemisia tridentata, Artemisia arbuscula), suchomilnými keříky hvězdnicovitých (např. Chrysothamnus), růžovitých (Purshia) nebo chvojníkovitých, které mohou být ve vyšších polohách doplněny borovicemi a jalovci, v nižších pak suchomilnými travinami.[26]

Horské tropické klima[editovat | editovat zdroj]

Vlhké páramo v Kolumbii

Páramo – vysokohorská vegetace And nad hranicí lesa; v nižších polohách (3000–3500 m n. m.) tvořená keřovitými cesmínami, vřesovci, hvězdnicovitými a bobovitými, a typicky také velkými růžicovitými broméliemi; ve vyšších polohách přechází v travnaté pláně.

Lomas – mlžná vegetace peruánských a chilských And, tvořená keřovitými pryšci, broméliemi a kaktusy nebo porosty trsnatého vytrvalého čistce Stachys pannosa[27]

Arktické klima[editovat | editovat zdroj]

Keříčková tundra – cirkumpolárně rozšířená vegetace v tundrových oblastech Eurasie a Severní Ameriky. Dominují zde nízké porosty brusnic, pěnišníků, bříza zakrslá, vřesovcovité keříčky rodu kasiope nebo různé druhy trpasličích vrb (laponská, borůvkovitá, vlnatá, arktická a další), doplněné lišejníky nebo některými odolnými plavuněmi (plavuníky či vranečky).

Krajinářské a sadovnické využití[editovat | editovat zdroj]

V oblastech s mediteránním klimatem se k rekultivacím užívají keřovité akácie, které se mohou invazně šířit do volné krajiny

Krajinotvorná a estetická funkce různých křovinných porostů je bohatě využívána v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keře v různých podobách skýtají mnohočetné využití. Ve volné, průchozí krajině jde o nejrůznější aleje, remízky, pozemkové meze a zarůstající agrární valy, často liniového charakteru podél přírodních koridorů a cest. Mohou též zarůstat různé skládky a výsypky, využívat se při rekultivačních úpravách krajiny, budování větrolamů, biokoridorů a biocenter nebo k zazeleňování dálničních náspů. Mezi útvary uměle vznikající sadovnickými zásahy člověka patří živé ploty (jehličnaté i listnaté), kulisové či půdopokryvné pasáže plazivých kultivarů, stejně jako i efektní okrasné výsadby nápadně kvetoucích nebo barevně olistěných parkových solitérů či skupin. K oblíbeným polopřirozeným či přírodu napodobujícím zahradním biotopům patří různá vřesoviště, alpinka nebo zahradní klečoviště. Zahradní jezírka mohou naopak obrůstat pravidelně seřezávané keříky vrb.[28]

pohled do parku přes keře šeříků na další rozptýlenou zeleň
Parkové využití křovin

V českých, potažmo středoevropských podmínkách je při výběru sadovnicky vhodných keřů třeba brát do úvahy především jejich nároky na vláhu a světlo, u nepůvodních kultivarů dřevin též jejich odolnost vůči mrazu. Chladné podmínky vyšších poloh dobře snášejí jehličnaté keře (jalovce, tisy), líska, většina svíd nebo vrb; vyloženě teplomilné jsou naopak pestře kvetoucí kultivary exotů, jako jsou šácholany, ibišky, tamaryšky, komule, ptačí zoby či rhododendrony. Mezi keře odolné vůči suchu různé čimišníky, janovce, štědřenec odvislý nebo i některé růže, dále též druhy introdukované z Mediteránu jako levandule, svatolína, rozmarýn nebo tamaryšek. Některé druhy jsou vápnomilné (například dřín, dřišťál, hlohyně nebo kaliny), jiné naopak silně acidofilní (například hortenzie nebo většina čeledi vřesovcovitých jako vřesovce nebo azalky). K výrazně kvetoucím parkovým solitérám či skupinám patří magnolie, pustoryly, šeříky, zlatice, tavolníky či vzrůstné kultivary sadových růží. Do živých plotů se naopak hodí dřeviny spíše méně vzrůstné, ale bohatě obrážející při řezu, například skalníky, ptačí zob, pámelník bílý nebo zimostráz (Buxus), z jehličnatých keřů nejrůznější cypřišky, jalovce a zeravy.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Gajárek, Martin: Ornitocenózy liniových porostů křovin rostoucích na lesních okrajích a mimo les. Závěrečná práce, Mendelova univerzita, Brno 2012
  2. LIPSKÝ, Zdeněk. Nová divočina v české kulturní krajině II. Geografické rozhledy. 2010, roč. 19, čís. 5, s. 22–23. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-19. 
  3. PŘÍRUČKA HODNOCENÍ BIOTOPŮ. [s.l.]: AOPK, 2008. S. 233–237. 
  4. RAJMONOVÁ, Lenka. Význam remízků a jejich ekologických vlastností pro ptáky v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině. (bakalářská diplomová práce). vyd. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 2019. 
  5. a b European Vegetation Classification. www.synbiosys.alterra.nl [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  6. a b Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  7. Prunion fruticosae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  8. a b Mezofilní a suché křoviny nelesního prostředí / Berberidion. Portál české flóry (flora.upol.cz) [online]. Univerzita Palackého [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  9. Berberidion vulgaris | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  10. Sambuco-Salicion capreae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  11. Rhamno-Prunetea | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-05-24]. Dostupné online. 
  12. Aegopodio podagrariae-Sambucion nigrae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  13. Salicion silesiacae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  14. Salicion elaeagno-daphnoidis | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  15. Salicetum triandrae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 
  16. Salicion cinereae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 
  17. Formace jalovce obecného (Juniperus communis) na vřesovištích nebo vápnitých trávnících (5130). www.biomonitoring.cz [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  18. Pinion mugo | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  19. Holantarctis – Chilsko-patagonská oblast – Patagonská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  20. Holantarctis – Chilsko-patagonská oblast – Středochilská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  21. NACC - Northern Agricultural Catchments Council [online]. 2015-05-19 [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. BRADSHAW, Don; LAMBERS, Hans. Australia's south west: a hotspot for wildlife and plants that deserves World Heritage status. The Conversation [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Paleotropis – Madagaskarská oblast – Jihomadagaskarská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  24. Holarctis – Makaronésie – Kanárská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  25. Holarctis – Madreanská oblast – Provincie Mexické vysočiny | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  26. Holarctis – Madreanská oblast – Provincie Velké pánve | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  27. Neotropis – Andská oblast – Peruánsko-severochilská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  28. a b PAVLAČKOVÁ, Katarína; PAVLAČKA, Roman. Zahradní architektura pro každého. Brno: Computer Press, 2003. 128 s. ISBN 80-7226-603-9. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 4. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2299-8. (většina křovinných a lesních společenstev)
  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 2. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1769-7. (synantropní křoviny)
  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 1. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1462-7. (keříčková společenstva)
  • CHYTRÝ, Milan, a kol. Katalog biotopů České republiky. 2.. vyd. [s.l.]: Agentura pro ochranu přírody a krajiny, 2010. ISBN 978-80-87457-03-0. 
  • SÁDLO, Jiří. Vegetace křovin třídy Rhamno-Prunetea v České republice. disertační práce. vyd. Průhonice: Československá akademie věd, 1991. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]