Lobelka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxLobelka
alternativní popis obrázku chybí
Lobelka Lobelia sessilifolia
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád zvonkotvaré (Campanulales)
Čeleď zvonkovité (Campanulaceae)
Rod lobelka (Lobelia)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Stromovité lobelky L. rhynchopetalum v etiopských horách

Lobelka (Lobelia) je rod rostlin z čeledi zvonkovité. Zahrnuje více než 400 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. Lobelky mohou mít velmi různorodou podobu. Jsou to jednoleté i vytrvalé byliny, keře a v malé míře i stromy, jsou mezi nimi i vodní, epifytní nebo hlíznaté rostliny. Mají jednoduché střídavé listy a dvoustranně souměrné květy s jednopyskou nebo dvoupyskou korunou. Květy jsou opylovány buď hmyzem, ptáky nebo netopýry. Plodem je tobolka nebo bobule. Největší počet druhů lobelek roste v Americe a Africe. V Evropě rostou pouze 2 druhy, na území České republiky ani jeden z nich nezasahuje. V alpínském stupni některých pohoří východní Afriky a Havaje rostou gigantické lobelky s dřevnatým kmenem zakončeným hustou růžicí tuhých listů.

Lobelky mají význam zejména jako okrasné rostliny a v lékařství. Obsahují účinné alkaloidy a řada druhů je jedovatá. Alkaloidy z některých druhů mají účinek podobný nikotinu. Lobelka modrá je pěstována v různých barevných kultivarech jako delikátní okrasná letnička. Řidčeji jsou v České republice pěstovány i jiné, robustnější druhy. Severoamerická lobelka nadmutá je součástí oficiálního lékopisu a je zdrojem alkaloidu lobelinu, používaného ve farmacii. Celá řada různých jiných druhů se používá v domorodé a lokální medicíně v různých částech světa.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lobelky jsou vytrvalé nebo jednoleté byliny, řidčeji keře či stromy. Dorůstají výšky od 2 centimetrů do 9 metrů. Většinou koření v zemi, řidčeji jsou to vodní rostliny nebo epifyty. Při poranění roní bílé nebo výjimečně barevné, husté latexové mléko. Listy jsou jednoduché, na okraji různě zubaté nebo řidčeji celokrajné, řapíkaté nebo přisedlé, střídavé, spirálně nebo dvouřadě rozložené, bez palistů. Žilnatina je většinou zpeřená. Květy jsou dvoustranně souměrné, resupinátní (otočené o 180°), stopkaté, většinou oboupohlavné, jednotlivé v úžlabí listů nebo uspořádané ve vrcholových hroznech nebo latách. Češule je srostlá se semeníkem. Kalich je vytrvalý, většinou víceméně pravidelný, s 5 trojúhelníkovitými, celokrajnými nebo zubatými laloky. Koruna je nejčastěji zbarvená v různých odstínech modré či purpurové, řidčeji červená, růžová, oranžová, žlutá, zelená nebo bílá. Je dvoustranně souměrná, obyčejně dvoupyská, s horním pyskem tvořeným 2 laloky a spodním ze 3 laloků, případně jednopyská s 5 spodními laloky. Korunní trubka bývá na hřbetní straně typicky až téměř k bázi rozčleněná. Pouze výjimečně má koruna vytvořenu nektáriovou ostruhu. Tyčinek je 5 a vyrůstají z okraje češule nebo báze korunní trubky, nitkami jsou srostlé a obklopují čnělku. Některé nebo všechny prašníky jsou na vrcholu vousaté. Semeník je spodní nebo polospodní, se 2 komůrkami obsahujícími mnoho vajíček. Čnělka je tenká, zakončená dvouklanou bliznou, pod vrcholem s věncem tuhých bílých chlupů. Plodem je pozdrosečná tobolka pukající na vrcholu 2 trojúhelníkovitými chlopněmi, méně často dužnatá nebo suchá bobule. Semena jsou drobná, podlouhlá, trojhranná nebo čočkovitá, někdy křídlatá.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod lobelka zahrnuje přes 400 druhů. Je rozšířen téměř po celém světě. V Africe je rozšířen téměř na celém kontinentu s výjimkou většiny severoafrických zemí, také na Madagaskaru, Madeiře, Azorech, Svaté Heleně a Maskarénských ostrovech. V Asii sahá areál od Arábie po ruský Dálný východ a Tichomořské ostrovy včetně Havaje. V Australské oblasti rostou lobelky v Austrálii a na Novém Zélandu. V Americe sahá rozšíření lobelek od severní Kanady a Aljašky po Ohňovou zemi v nejjižnější části Jižní Ameriky, rostou též v Karibiku, na Galapágách, Bahamách i ostrovech Juan Fernandez a Falklandech. Největší počet druhů se vyskytuje v Americe (asi 40 %) a v Africe (téměř 40 %). Druh Lobelia anceps má zajímavý areál rozšíření, zahrnující všechny kontinenty jižní polokoule s výjimkou Antarktidy.[2] V Evropě rostou 2 druhy. Lobelka L. dortmanna se vyskytuje v severní Evropě od Velké Británie a Francie přes Skandinávii a Pobaltí po západní Rusko. Lobelka palčivá (L. urens) roste v jihozápadní Evropě. Na území České republiky ani jeden z těchto druhů nezasahuje. Pouze výjimečně zde zplaňuje pěstovaná lobelka modrá.[3] Z Číny je uváděno 23 druhů, z toho 6 endemických.[1] V jihovýchodní Asii rostou lobelky zejména ve vlhkých horských oblastech a některé druhy vystupují až do nadmořských výšek okolo 3600 metrů.[4] Lobelky vyhledávají vesměs spíše vlhčí stanoviště. Výjimkou je např. druh L. berlandieri, rostoucí v sušších oblastech Texasu a Mexika.[5]

Havajské lobelky[editovat | editovat zdroj]

Lobelia villosa na Havaji

Havajské lobelky jsou ukázkovým příkladem adaptivní radiace a nejrozsáhlejším známým případem radiace v rámci jednoho souostroví. Rostliny jsou natolik rozrůzněné co do růstové formy, stanoviště, morfologie květů a způsobu šíření semen, že byly v minulosti považovány za potomky nejméně 5 různých druhů kolonizujících toto souostroví. Analýzou DNA bylo zjištěno, že všech 128 havajských druhů jsou potomci jediného druhu, který se na ostrovy dostal relativně brzy po jejich vzniku před 13 miliony let. V současné taxonomii jsou tyto havajské druhy řazeny do 5 rodů: Lobelia (14 druhů), Cyanea (76), Clermontia (22), Delissea (10) a Brighamia (2 druhy), přičemž 4 z těchto rodů jsou endemity Havaje.[6][7]

Africké lobelky[editovat | editovat zdroj]

V alpínském stupni některých vysokých pohoří východní Afriky (Mount Kenya, Kilimandžáro, Ruwenzori, Mount Cameroon, Mount Meru) a severovýchodní Afriky (Imatong Mountains na hranicích Jižního Súdánu a Ugandy, Bale Mountains v Etiopii) se vyvinula zajímavá rostlinná společenstva, označovaná jako Dendrosenecio woodlands. Z nízké alpínské vegetace zde ční obří růžicovité byliny, náležející k rodům starček a lobelka. Podobné přizpůsobení vysokohorskému klimatu tropických hor mají např. také klejovky v jihoamerických Andách a rod Argyroxiphium z čeledi hvězdnicovité na Havaji. Východoafrické vysokohorské lobelky mohou mít buď přízemní růžici tuhých listů, nebo růžice spočívá na vrcholu tlustého nevětveného stonku, který může dorůstat výšky až 9 metrů. V alpínské zóně Mount Kenya v Keni ční na zamokřených místech z vegetace masivní růžice Lobelia keniensis, která zde roste s habituelně podobným starčekem Senecio brassica.[8][9][10][11]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Havajský šatovník Drepanis coccinea na květech Lobelia grayana

Lobelky mají vesměs dosti nápadné květy, jejichž vzhled, barva, vůně i doba otevření korespondují se specializací na určitý typ opylovače. Samoopylení bývá zabráněno proterandrií, tedy jevem, kdy nejprve dozrávají prašníky a až po vyprášení pylu proráží čnělka trubičkou tyčinek a blizna se stává receptivní. Druhy s květy s krátkou korunní trubkou, obvykle zbarvenými v různých odstínech modré, fialové či bělavé barvy, jsou zpravidla opylovány hmyzem, zejména včelami a čmeláky, neboť tyto druhy hmyzu jsou dost robustní na to, aby byly schopny proniknout do dvoupyského květu a dostat se k nektaru. Do této skupiny druhů náležejí např. severoamerické druhy lobelka nadmutá, lobelka příjičná, Lobelia spicata, stejně jako velká řada druhů z jiných částí světa.[12][13][14][15]

Mezi charakteristické znaky opylování ptáky náležejí trubkovité květy jasných barev červené části spektra (červené, purpurové, oranžové ap.), s hojným obsahem nektaru a bez nápadné vůně. Americké druhy lobelek s květy nesoucími tyto znaky jsou opylovány kolibříky. Náleží mezi ně např. lobelka šarlatová, Lobelia laxiflora, v jihoamerických Andách Lobelia excelsa[15][16][17] Tento způsob opylování je rozšířen na Havaji, kde je většina druhů lobelek opylována ptáky, zejména šatovníky rodů Drepanis a Vestiaria. V minulosti je opylovali i havajští endemičtí pěvci z čeledi Mohoidae, kteří však již zcela vyhynuli. Částečně je v jejich roli nahradil jakožto náhradní opylovač introdukovaný druh kruhoočko japonské (Zosterops japonicus).[18] Horské lobelky ve východní Africe jsou primárně opylovány strdimily.[19] Například květy růžicovitého druhu Lobelia telekii na Mount Kenya opyluje strdimil zelenopláštíkový (Nectarinia johnstoni). Květy Lobelia keniensis navštěvují také jiní pěvci, konkrétně skalníček slatinný (Pinarochroa sordida) z čeledi lejskovití a špaček tenkozobý (Onychognathus tenuirostris).[20]

Rostliny opylované netopýry mívají charakteristicky bledé, silně vonné, trubkovité květy s množstvím sladkého nektaru, které se otevírají na noc.[21][22] Na Kubě rostou tři druhy lobelek opylované netopýrem, zvaným glosofága kubánská (Monophyllus redmani). Při podrobném studiu polinační biologie byl zjištěn zajímavý izolační mechanismus zabraňující křížení druhů. Staminální trubička s čnělkou uvnitř ční u těchto druhů lobelek z květu šikmo vzhůru. Tlak jazyka netopýra na nektarovou komůrku způsobí, že se trubička skloní dolů a nanese pyl na plošně omezené místo na hlavě netopýra. Bylo zjištěno, že každý z daných tří druhů dává netopýrům pyl na odlišné, plošně omezené místo hlavy, což souvisí s délkou trubičky s prašníky. Když potom netopýr saje na květu daného druhu v samičí fázi, stejného místa se dotkne čnělka a pyl se na ní nalepí.[21]

Drobné bobule Lobelia angulata jsou v jihovýchodní Asii důležitou složkou potravy koroptve malajské (Arborophila campbellii).[4] Lobelky jsou v Severní Americe živnými rostlinami některých můr, konkrétně druhů Cosmodes elegans, Palthis angulalis, Xestia c-nigrum, Argyrotaenia velutinana a Eoparargyractis plevie.[23]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod Lobelia je v rámci čeledi zvonkovité řazen do podčeledi Lobelioideae, je největším rodem této podčeledi a druhým největším rodem zvonkovitých. V současné taxonomii je převážně na základě morfologie a fytogeografie členěn do 18 sekcí. Klasická taxonomie rodu Lobelia i celé podčeledi Lobelioideae byla zpochybněna fylogenetickými výzkumy. V Antonelliho studii z roku 2008 byla provedena analýza plastidové DNA celkem 68 druhů podčeledi Lobelioideae. Výsledný kladogram obsahuje 8 monofyletických skupin, přičemž různé druhy rodu Lobelia jsou zastoupeny v 7 z nich, promísené celou řadou druhů tvořících jiné rody podčeledi (Brighamia, Clermontia, Cyanea, Delissea, Diastatea, Downingia, Grammatotheca, Hippobroma, Solenopsis, Trematolobelia), které činí rod Lobelia silně polyfyletickým. Taxonomii této skupiny tedy čeká v budoucnu velká reorganizace. V dané studii se ukázalo, že některé morfologické znaky, o něž se opírala tradiční taxonomie (např. rozštěpení korunní trubky, typ plodů, habitus), se objevily vícekrát nezávisle v různých vývojových liniích Lobelioideae a nemají velký taxonomický význam. Pod vlivem radiační speciace docházelo k četnému konvergentnímu vývoji podmíněnému přizpůsobováním se podmínkám na nových stanovištích.[24] Do rodu Lobelia byl také vřazen rod Pratia.

Obsahové látky, účinek a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Lobelky obsahují různé alkaloidy a jsou proto nezřídka jedovaté. Otravy jsou u lidí poměrně řídké a zpravidla souvisejí s domácím užíváním lobelek jako léčivých rostlin nebo jejich kouřením coby náhražky tabáku. Častěji dochází k otravám u hospodářských zvířat (zejména druh Lobelia berlandieri v Texasu a Mexiku). Otrava lobelkou nadmutou, lobelkou příjičnou nebo lobelkou šarlatovou se projevuje podrážděním trávicího traktu (průjem, zvracení) a příznaky podobnými jako u otravy nikotinem, tedy rozšířením zorniček, zvýšením krevního tlaku, pocením a křečemi. Ve vážných případech dochází ke smrti zástavou srdce a dechu.[5][25] Šťáva je silně dráždivá pro oči a sliznice.[26]

Severoamerická lobelka nadmutá (L. inflata) obsahuje lobelin a jiné piperidinové alkaloidy (lobelanin, lobelanidin, norlobelanin, isolobinin). Lobelin stimuluje dýchací centrum, ve vyšších dávkách způsobuje dávení. Jeho fyziologický účinek je podobný nikotinu, je však celkově slabší. Terapeutická dávka (jako expektorans) je 0,1 g sušené rostliny. Množství 0,6 až 1 g již způsobuje příznaky otravy, množství převyšující 10 g může způsobit kóma. Podobný účinek má i lobelka příjičná (L. siphilitica). V Indii se jako náhrada tabáku kouří místní druh L. leschenaultina. Lobelka šarlatová (L. cardinalis) obsahuje jako hlavní alkaloid lobinalin, způsobující pokles krevního tlaku. V menším množství obsahuje tento alkaloid i lobelka modrá (L. erinus) a druh L. succulenta.[27][28][29] Vysoký obsah alkaloidů má lobelka palčivá (L. urens).[30] Jedovatý je také africký druh Lobelia wollastonii a asijské druhy Lobelia nicotianifolia a Lobelia clavata.[31]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Lobelka příjičná

Lobelka modrá (L. erinus) je často pěstována jako delikátní zahradní i truhlíková letnička. Rostlina pochází ze subsaharské Afriky a je pěstována v řadě kultivarů různých barev. Řidčeji se pěstují některé statnější druhy, zejména kultivary spadající do hybridogenního druhu lobelka nádherná (Lobelia × splendens), který shrnuje komplikované křížence lobelky šarlatové, lobelky příjičné a druhu Lobelia fulgens. Pěstují se také severoamerické druhy lobelka šarlatová (L. cardinalis), lobelka příjičná (L. siphilitica) a jejich kříženec, lobelka Gerardova (L. x gerardii). Lobelky jsou použitelné i pro vlhká stanoviště a zahradní jezírka.[33][30] V Chile je jako zahradní okrasná rostlina pěstován také nápadně kvetoucí druh L. tupa.[34] Vysoké severoamerické druhy s pevnými stonky, jako je lobelka šarlatová, lobelka příjičná a jejich kulturní hybridy, se občas používají k řezu.[35]

Lobelky mají význam v medicíně a jsou zdrojem některých farmakologicky využívaných alkaloidů. Nať severoamerické lobelky nadmuté (L. inflata) je známa pod názvem Herba lobeliae a je součástí oficiálního lékopisu i v ČR.[30] Rostlina působí jako silné emetikum, má také sedativní, antiseptické, insekticidní a jiné účinky. Je používána při léčení syfilis, koliky, tyfu, nachlazení, bolestí hlavy, revmatismu aj. Listy a kořeny se používají zevně na uštknutí, bodnutí hmyzem, opařeniny a vředy. Alkaloid lobelin, získávaný z tohoto druhu, je v medicíně používán při ošetřování onemocnění dýchacího ústrojí a při odvykání kouření. Obklady z rozdrcených listů lobelky příjičné se přikládají při bolestech hlavy, nálev z listů slouží při horečkách a nachlazení, odvar z kořenů se používá proti střevním parazitům, revmatismu a žaludečním potížím. Podobné využití má i lobelka šarlatová. Jihoamerický druh Lobelia decurrens má drastické projímavé účinky. Indiáni etnické skupiny Mapučové z jihu Jižní Ameriky kouří listy druhu Lobelia tupa pro jejich narkotické účinky. Šťáva se používá k ulevení od bolesti zubů. V indické ájurédě a tamilské medicíně má poměrně široké využití druh Lobelia nicotianifolia. Rostlina má antibakteriální a antivirové účinky a slouží jako repelent a pesticid. Výluh z lobelky L. leschenaultina, pocházející z jižní Indie, je používán jako přírodní pesticid zejména k hubení mšic, ploštic a roztočů. V asijské medicíně se dále používají druhy Lobelia clavata, Lobelia chinensis, Lobelia pyramidalis, v africké Lobelia giberroa. Některé druhy lobelek se používají v čarodějnictví, rituálech a k navození sexuální přitažlivosti.[31][27][28][36]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HONG, Deyuan; LAMMERS, Thomas G. Flora of China: Lobelia [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b LAMMERS, Thomas G. Revision of the Infrageneric Classification of Lobelia L. (Campanulaceae: Lobelioideae). Annals of the Missouri Botanical Garden. 2011, čís. 98(1). 
  3. Flora Europaea [online]. Royal Botanic Garden Edinburgh. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 6(1). Leiden, Niederlands: Foundation Flora Malesiana, 1960. (anglicky) 
  5. a b KNIGHT, Anthony P. A guide to poisonous house and garden plants. [s.l.]: CRC Press, 2006. (anglicky) 
  6. GIVNISH, Thomas J. et al. Origin, adaptive radiation and diversification of the Hawaiian lobeliads (Asterales: Campanulaceae). Proceedings of the Royal Society. 2009, čís. 276. 
  7. EVERT, Ray F.; EICHHORN, Susan E. Biology of plants. New York: Peter Marshall, 2013. ISBN 978-1-4292-1961-7. (anglicky) 
  8. MABBERLEY, D. J. The giant lobelias: Pachycauly, biogeography, ornithophily and continental drift. New Phytologist. Mar. 1975, čís. 74(2). 
  9. BECK, E. et al. Ecological analysis of the boundary between the afroalpine vegetation types 'Dendrosenecio woodlands' and 'Senecio brassica- Lobelia keniensis' community on Mt Kenya. Journal of the East Africa Natural History Society and National Museum. July 1981, čís. 172. 
  10. HEMP, A. Vegetation of Kilimanjaro: hidden endemics and missing bamboo.. African Journal of Ecology. 2006, čís. 44(3). 
  11. HEDBERG, Olov. Evolution and speciation in a tropical high mountain flora. Biological Journal of the Linnean Society. Apr. 1969, čís. 1. 
  12. MOLANO-FLORES, Brenda. Pollination Biology and Flower Visitors of the Gynodioecious Species Lobelia spicata Lam. (Campanulaceae). The Journal of the Torrey Botanical Society. Jul.-Sep. 2002, čís. 129(3). 
  13. Lobelia inflata Swartz [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. WESTERKAMP, Christian; CLASSEN-BOCKHOFF, Regine. Bilabiate flowers: The ultimate response to bees?. Annals of Botany. 2007, čís. 100. Dostupné online. 
  15. a b JOHNSTON, Mark O. Natural Selection on Floral Traits in Two Species of Lobelia with Different Pollinators.. Evolution. 1991, čís. 45(6). 
  16. WILLIAMSON, Jessie. Mystery of the lowland Giant Hummingbirds (Patagona gigas) of central Chile.. [s.l.]: The University of Mexico, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  17. FEINSINGER, Peter. Ecological interactions between plants and hummingbirds in a successional tropical community. Ecological Monographs. 1978, čís. 48(3). 
  18. CORY, Coleen; PENDER, Richard; JONES, C. Eugene. Can ornithophilous Hawaiian lobeliads produce seeds in the absence of pollinators? A test using Clermontia kakeana and Cyanea angustifolia (Campanulaceae).. Pacific Science. Oct. 2014, čís. 69(2). Dostupné online. 
  19. PROCTOR, Michael; YEO, Peter; LACK, Andrew. The natural history of pollination. London: Collins, 1996. (anglicky) 
  20. YOUNG, Truman P. Bird visitation, seed-set, and germination rates in two species of Lobelia on Mount Kenya. Ecology. 1982, čís. 63(6). 
  21. a b KOCH, Corinna U.; VON HELVERSEN, Otto. Secondary pollen presentation in Cuban bat pollinated Lobelia: precise deposition of pollen and mechanical species isolation. Bot. Jahrb. Syst.. Dec. 2006, čís. 127. 
  22. FLEMING, Theodore H.; GEISELMAN, Cullen; KRESS, W. John. The evolution of bat pollination: a phylogenetic perspective. Annals of Botany. 2009, čís. 104. 
  23. HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ANTONELLI, Alexandre. Higher level phylogeny and evolutionary trends in Campanulaceae subfam. Lobelioideae: Molecular signal overshadows morphology. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2008, čís. 46. 
  25. NELSON, L.S. et al. Handbook of Poisonous and Injurious Plants. New York: Springer, 2007. ISBN 978-0387-31268-2. (anglicky) 
  26. SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. (anglicky) 
  27. a b KHARE, C.P. Indian Medicinal Plants. New Delhi: Springer, 2007. ISBN 978-0-387-70637-5. (anglicky) 
  28. a b Useful plants and poisonous plants [online]. Mc Graw Hill Education. Dostupné online. (anglicky) 
  29. GARDNER, Zoë; MCGUFFIN, Michael. Botanical Safety Handbook. [s.l.]: AHPA, 2013. (anglicky) 
  30. a b c d SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 6. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1. 
  31. a b QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky) 
  32. Biolib [online]. Dostupné online. 
  33. HANZELKA, Petr. Zahradní lobelky [online]. Klub českých perenářů, 2018. Dostupné online. 
  34. RIEDEMANN, María Paulina; TEILLIER, Sebastián; ALDUNATE, Gustavo. Arbustos nativos ornamentales del Centro Sur de Chile. [s.l.]: Corma, 2014. ISBN 978-956-8398-07-1. (španělsky) 
  35. ARMITAGE, Allan M.; LAUSHMAN, Judy M. Specialty cut flowers. Sec. ed.. [s.l.]: Timber Press, 2003. ISBN 0-88192-579-9. (anglicky) 
  36. SCHULTES, Richard Evans. Hallucinogenic plants. New York: Golden Press, 1976. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]