Bez červený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxBez červený
alternativní popis obrázku chybí
Bez červený (Sambucus racemosa)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád štětkotvaré (Dipsacales)
Čeleď pižmovkovité (Adoxaceae)
Rod bez (Sambucus)
Binomické jméno
Sambucus racemosa
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bez červený (Sambucus racemosa) je listnatý keř z čeledi pižmovkovité. Spolu s bezem černým (Sambucus nigra) a bezem chebdí (S. ebulus) patří mezi tři původní druhy bezu v ČR.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Vědecké synonymum je Sambucus racemosa var. laciniata W. D. J. Koch ex DC.
Popsány jsou poddruhy:

  • Sambucus racemosa subsp. kamtschatica
  • Sambucus racemosa subsp. pubens
  • Sambucus racemosa subsp. racemosa
  • Sambucus racemosa subsp. sieboldiana Blume ex Miquel

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalý keř vysoký od jednoho do čtyř metrů, s daleko dosahujícími kořeny a kořenovými výmladky. Větve jsou obvykle přímé, silné a lysé, s černými oválnými bradavčitými lenticelami. Borka hnědá až šedohnědá, s výraznými lenticelami. Dřeň (tzv. bezová duše) je skořicově hnědá – na rozdíl od bílé dřeně bezu černého. Listy vstřícné, řapíkaté, lichozpeřené, s 1 až 3 lístky, jež jsou eliptické až vejčité, krátce řapíčkaté, na okraji pilovitě zubaté, na vrcholu zašpičatělé a zejména na rubu chlupaté. Květy jsou uspořádány v hustých mnohokvětých vrcholičnatých latách, 3–7 cm dlouhých a přibližně 5 cm širokých. Jednotlivé květy jsou drobné (pouhé asi 4 mm v průměru), 5četné, korunní lístky žlutavě zelené až zelené a obvykle záhy opadavé, tyčinek 5, prašníky žluté. Kalich má trojúhelníkovitě vejčité krátké cípy. Kvete od dubna do června, květy vůní připomínají mouku. Plodem jsou hustě uspořádané kulovité peckovice (asi 5 mm velké) se 3–5 semeny. Zploštělé kulovité pecky jsou dlouhé přibližně 3 mm a široké 2 mm. Plody dozrávají od června a po dozrání jsou výrazně červené.

Květenství bezu červeného

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Roste ve střední Evropě, v severní části jižní Evropy, na východě po Rumunsko, Bulharsko a západ Ukrajiny, v severní Evropě zřejmě jen zavlečený a zdomácnělý.[1] Pokrývá zhruba území od severu Pyrenejského a Apeninského poloostrova až k severu Evropy a území od Malé Asie až po severní Čínu.

V ČR se vyskytuje celkem hojně od pahorkatin po horské oblasti (max. 1420 m n. m. u Luční boudy v Krkonoších), v nížinách převážně vzácně nebo chybí.[1] Případné rozšíření do nižších poloh je někdy spojováno s koncem druhé světové války, kdy značná část obyvatelstva přešla k fosilním palivům, a výrazně tak ustalo čištění lesů formou sběru klestí.[zdroj?]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Osídluje slunná stanoviště – okraje lesů, paseky, křoviny, rokle, stráně. Roste na půdách vlhčích, humózních, bohatých na živiny, hlinitých, písčitých až kamenitých, mírně kyselých až neutrálních.[1] Vyskytuje se také u hospodářských stavení a opuštěných objektů.

Bez červený se zralými plody

Jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Semena, která obsahují amygdalin, jsou mírně jedovatá a mohou způsobit u disponovaných jedinců otravu.[1] Jedovatá je též kůra a listy.

Mezidruhové vztahy[editovat | editovat zdroj]

Spásačem bezu červeného je tesařík Anaglyptus mysticus (Linnaeus, 1758) – kuloštítník temný.

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Další český název je bez hroznatý. Lidové názvy: babulka, babulinky, bez horní, bez lesní, bez s hnědou duší, bezinka s červenými jahódkami, bezinky červené, bziní, bzinčí, bzinky, červené korálky.[2]

Využití[editovat | editovat zdroj]

V lidovém léčitelství byly peckovičky považovány za počišťující prostředek.[3] Po převaření a odstranění semen lze použít plody na výrobu marmelády.[1] Rychlým spařením celých plodenství červených bezinek lze získat čaj bohatý na vitamín C. Šťáva z plodů se využívá k výrobě sirupů; protože je kalná, nechává se vyčiřit delším stáním a sedlina se odfiltruje. Na 1 kg je třeba 35 dílů šťávy a 65 dílů cukru. Z červených bezinek lze získat také olej vhodný k pečení či výrobě mýdla. Usazuje se na povrchu propasírovaného protlaku získaného povařením peckoviček s vodou.[4]

Bez červný je vhodný na dělicí pásy, ptačí remízky, podrosty lesoparků, podrostové patro liniové a doprovodné zeleně. Pěstuje se v několika kultivarech, které se liší zejména tvarem a barvou listí (stříhanolisté, hluboce pilovité listy nebo odrůdy pestrolisté, např. žluté)[1], např. Sambucus racemosa 'Goldenlocks', Sambucus racemosa 'Plumosa Aurea', Sambucus racemosa 'Sutherland Gold'. Plody jsou potravou ptactva, které tak trusem rostlinu přirozeně šíří v krajině.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Sambucus racemosa – bez hroznatý In: Herbář Wendys [online]. 10. červen 2015 [cit. 2. 7. 208]. Dostupné z: http://botanika.wendys.cz/index.php/14-herbar-rostlin/688-sambucus-racemosa-bez-hroznaty
  2. RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin: i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů. Praha: Academia, 2007, s. 51. ISBN 978-80-200-1332-3.
  3. MACKŮ, Jan. Sběr a pěstování našich užitkových rostlin: léčivých, aromatických a jiných speciálních. Praha: Přírodověd. vyd., 1952.
  4. a b MIKULA, Alois. Plody planých a parkových rostlin: kapesní atlas. 2. vyd. Praha: SPN, 1989, s. 159. ISBN 80-04-23826-2.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BĚLOHLÁVKOVÁ, Radmila. Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin. Bratislava: Príroda, 1993. ISBN 80-07-00595-1.
  • GRAU, Jürke, Reinhard JUNG a Bertram MÜNKER. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Ilustrace Monika Hänelová, Fritz Wendler. Praha: Knižní klub, 1996, 287 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80-7202-023-4.
  • HORÁČEK, Petr. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. 2. uprav. vyd. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1708-8.
  • MACKŮ, Jan. Sběr a pěstování našich užitkových rostlin: léčivých, aromatických a jiných speciálních. Praha: Přírodověd. vyd., 1952. 303 s. Kruh, sv. 25.
  • MIKULA, Alois. Plody planých a parkových rostlin: kapesní atlas. 2. vyd. Praha: SPN, 1989. 287 s. Obrazové atlasy. ISBN 80-04-23826-2.
  • RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin: i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů. Praha: Academia, 2007. 735 s. ISBN 978-80-200-1332-3.
  • SLAVÍK, Bohumil (ed.). Květena České republiky 5. Praha: Academia, 1997, 568 s. ISBN 80-200-0590-0.
  • ŠMÍD, Miloslav. Průvodce odbornými názvy rostlin: latinsko-český slovník. 2. vyd., v nakl. Brázda 1. Praha: Brázda, 2002. 316 s. ISBN 80-209-0302-X.
  • VĚTVIČKA, Václav. Stromy a keře. Praha: Aventinum, 1998, 288 s. ISBN 80-7151-254-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]