Bez chebdí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBez chebdí
alternativní popis obrázku chybí
Bez chebdí (Sambucus ebulus)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád štětkotvaré (Dipsacales)
Čeleď pižmovkovité (Adoxaceae)
Rod bez (Sambucus)
Binomické jméno
Sambucus ebulus
L.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kolonie bezu chebdí

Bez chebdí (Sambucus ebulus) je vysoká, vytrvalá bylina, jeden ze tří druhů rodu bezčeské přírodě rostoucích. Tento zdomácnělý archeofyt obsahuje v plodech, listech, lodyze i v kořenu toxické látky, které mohou po požití ohrozit zdraví.

Od bezu červeného a bezu černého se viditelně liší tím, že bez chebdí je rostlinou s měkkým bylinným stonkem. Ostatní druhy jsou keře s dřevnatým stonkem.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Poměrně teplomilná rostlina, v Evropě probíhá severní hranice výskytu po severu Německa, Polska a Pobaltím. Východním směrem je z Evropy rozšířen přes Rusko až po Kavkaz a Kaspické moře. Dále roste v Sýrii, Libanonu, Íránu, Pákistánu, Indii a izolovaně na severu Afriky a v Saúdské Arábii.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se nejčastěji na vlhkých, výživných, kamenitých i hlinitých půdách. Mívá stanoviště v lesních lemech, na pasekách, křovinatých stráních, loukách, vinicích, rumištích i podél komunikací, místy je nepříjemným polním plevelem. Zvláště v teplých oblastech bývá na slunných a navlhlých místech poměrně hojný, vyskytuje se do nadmořské výšky 1300 m.

Postranní oddenkykořene se silně rozrůstají a z nich rostoucí rostliny vytvářejí husté jednodruhové kolonie. Na větší vzdálenosti se rostlina šíří semeny kterých vyprodukuje velké množství, rozšiřují je ptáci pojídající zralé plody, peckovice. Ploidie druhu je 2n = 36.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalá rostlina s 0,5 až 2 m vysokou, bylinnou lodyhou, rostoucí z hrubého, plazivého oddenku. Lodyha je většinou nevětvená nebo se rozvětvuje až u květenství, je podélně slabě rýhovaná, na průřezu oblá a bývá lysá nebo slabě chlupatá. Je porostlá vstřícnými, řapíkatými, lichozpeřenými listypalisty, spodní jsou až 20 cm dlouhé a 16 cm široké, směrem vzhůru se zmenšují a přecházejí do listenů. Listy jsou tvořené čtyřmi až osmi páry podlouhle kopinatými nebo eliptických lístků asi 7 cm dlouhých a 2 cm širokých, koncový lístek bývá nápadně delší. Lístky jsou u báze nesouměrné, na vrcholu hrotité a po obvodě ostře zubaté, ze spodní strany jsou jemně chlupaté. Po skončení vegetačního období celá lodyha, která po rozemnutí nepříjemně páchne, usychá; na jaře z kořene vyrůstá nová.

úžlabí kopinatých a po obvodě pilovitých listenů vyrůstají pravidelné, po mandlích vonící, pětičetné květy. Vytvářejí mnohoramenná, koncová, vrcholičnatá květenství o průměru 7 až 15 cm, která mívají obvykle tři nebo čtyři hlavní paprsky. Květy mají kalich široce trojúhelníkovitý s ostře zakončenými cípy asi 1 mm dlouhými. Kolovitá, bílá nebo růžová koruna, asi 7 mm velká, má kopinaté cípy s vyhnutou špičkou. Pět tyčinek, přirostlých bílými nitkami k bázi koruny, nese nachové neb purpurové prašníky. Tři blizny jsou přisedlé. Květy kvetou od června do srpna, opylovány jsou létajícím hmyzem, nejčastěji motýly.

Plodenství je složeno z mnoha tmavě fialových až černých peckovic na purpurových nebo lila stopkách. Elipsoidní, lesklá, asi 5 mm velká peckovice obsahuje tři hnědá vejčitá semena.

Toxicita[editovat | editovat zdroj]

Celá rostlina obsahuje toxické látky. Pro člověka jsou nebezpečné hlavně plody, které může omylem sníst. Plody obsahují antokyan, organické kyseliny (kyselina jablečná, kyselina vinná, kyselina valerová, kyselina kumarová, kyselina ferulová), silice, třísloviny a hořčiny. Otravy způsobené jejich požitím se projevují zvracením, průjmy a závratěmi; zvláště nebezpečné jsou u dětí. Toxická aktivita se částečně ztrácí tepelným zpracováním.

Nebezpečí hrozí také pasoucím se býložravcům, z nichž někteří (například skot) mladé lodyhy rádi spásají. V nadzemních částech rostlina obsahuje lektiny (ebulin, nigrin), esteridoidní glykosidy (ebulosid, isoswerosid) a kyanogenní glykosidy (sambunigrin). v trávicím traktu zvířat nastává rozklad na kyanovodík. Po přijetí většího množství bezu chebdí se objevuje nauzea, ztráta pohybové stability, krvavé průjmy, dýchací obtíže, tetanické křeče, ochrnutí až úhyn zvířete.

Použití[editovat | editovat zdroj]

V lidovém léčitelství se sbírají plody v době zralosti a oddenek na jaře či na podzim. Plody se podávají čerstvé nebo se z nich získává šťáva, která se v malých dávkách používá proti astmatu. Oddenek se suší a jeho odvar je silně močopudný a užívá se při zánětu močových cest nebo pro razantní vyloučení kaménků z močového traktu. V soudobém lékařství se žádná část rostliny bezu chebdí jako zdroj léčivé drogy nepoužívá.

Plody se také v minulosti používaly pro obsažené silně barvící látky (antokyany) k dobarvování vína, barvení kůže, příze a při výrobě inkoustů.

Druhové jméno chebdí pochází ze staročeského výrazu „chamradí“ či „chabrdie“, označující neužitečné rostliny.[1][2][3][4][5][6]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOUSKA, Jindřich. BOTANY.cz: Bez chebdí [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 14.07.2007, [cit. 2015-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  2. DVOŘÁK, Václav. Natura Bohemica: Bez chebdí [online]. Natura Bohemica, Olomouc, rev. 13.11.2014, [cit. 2015-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  3. OPLETAL, Lubomír; ŠIMERDA, Bohumír. Rostliny s antinutričními a toxickými látkami vyskytující se potenciálně v pícninách v ČR: Bez chebdí [online]. Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i., Praha-Uhříněves, rev. 2012, [cit. 2015-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  4. Herbář Wendys: Bez chebdí [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, [cit. 2015-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  5. BERTOVÁ, Lydia. Flóra Slovenska IV/2: Baza chabzdová [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, [cit. 2015-08-10]. S. 71. Dostupné online. (slovensky) 
  6. Flora of Pakistan: Sambucus ebulus [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA, [cit. 2015-08-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]