Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Slivoň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxSlivoň
alternativní popis obrázku chybí
Rozkvetlá třešeň
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád růžotvaré (Rosales)
Čeleď růžovité (Rosaceae)
Rod slivoň (Prunus)
L.
Synonyma
  • Amygdalus L.
  • Armeniaca Scop.
  • Cerasus Mill.
  • Laurocerasus Duh.
  • Padellus .
  • Padus Mill.
  • Persica Mill.
  • bobkotřešeň
  • bobkovišeň
  • broskvoň
  • mahalebka
  • mandloň
  • meruňka
  • střemcha
  • třešeň
  • višeň[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slivoň (Prunus) je rozsáhlý rod stromů a keřůčeledi růžovitých se značným hospodářským a kulturním významem. Zahrnuje velké množství oblíbených ovocných dřevin, jako jsou švestka, meruňka, višeň, třešeň, mandloň a broskvoň, stejně jako druhy planě rostoucí, jako jsou střemcha, trnka či mahalebka. Slivoně se vyznačují jednoduchými, střídavými listy a oboupohlavními, zpravidla vonnými květy. Obsahují množství různých chemických látek, např. toxického amygdalinu. Plodem je peckovice.

V minulosti byl dnešní široce pojatý rod rozdělován do několika rodů. Počet taxonů zahrnovaných dnes do rodu Prunus se blíží číslu 500 včetně kříženců a různých poddruhů; druhů je udáváno kolem 200. Rod je rozšířen kosmopolitně, nejvíce v mírných šířkách severní polokoule. Mnohé zástupce lidé pěstují již po tisíce let a byla vyšlechtěna celá řada hybridů a kultivarů. Na českém území je původních šest druhů, další jsou zdomácnělými archeofyty a nebo místy zplaňují z kultury.

Plody slivoní mají široké spektrum využitíː od přímé konzumace v čerstvém stavu po výrobu kompotů, rozvářek, sirupů, džemů a povidel, lze je též sušit, mrazit nebo kandovat. Využívány jsou i při pečení jako náplň meruňkových či švestkových knedlíků i do koláčů a dezertů. Vyrábí se z nich mnoho různých alkoholických nápojů, ať už jde o destiláty (slivovice, meruňkovice), ovocné likéry (griotka, Amaretto), ovocná vína nebo piva. Mandle mají všestranné užití v cukrářství nebo jako pochutina. Z plodů japonské meruňky ume se vyrábí přísady jako umeocet, nakládané jsou známé jako umeboši. Mnohé druhy se užívají i jako okrasné rostliny, např. sakura, která je významným symbolem Japonska.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vegetativní orgány, habitus a vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Slivoně jsou opadavé, zřídka i stálezelené (sekce Laurocerasus nebo zástupci někdejšího tropického rodu Pygeum) stromy nebo keře. Mohou nabývat různého habituː od nízkých, středně vysokých i vysokých stromů dorůstajích výšek 5 až 25 metrů, zřídka více, přes vícekmenné, bohatě větvené stromky či keře a klonální porosty až po nízké plazivé keře o výšce i méně než 30 centimetrů. Dožívají se relativně krátkého věku, řádově desítky let, třešeň ptačí výjimečně až 200 let. Kořenový systém je kůlovitý, hluboko sahající, bohatě větvený, u mnoha druhů je vyvinuta silná kořenová výmladnost, díky níž mohou jedinci vytvářet na stanovišti rozsáhlé polykormony (typicky např. slivoň trnka). Častá je mykorhiza. Kůra je v mládí hladká, často s nápadnými lenticelami, ve stáří puká a vytváří rozbrázděnou borku, nebo se podélně kroutí a odlupuje. Některé druhy mají zkrácené větvičky (brachyblasty) opatřené kolci. Listy jsou jednoduché, střídavě postavené nebo vyrůstající na brachyblastech, s drobnými opadavými palisty. Listové čepele jsou obvykle kopinatého nebo vejčitého tvaru, se zubatými, pilovitými nebo i téměř celokrajnými okraji; na jejich spodním okraji nebo na řapíku jsou často nektariové žlázky.[2][3][4]

Generativní orgány[editovat | editovat zdroj]

Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, vyrůstající samostatně nebo v chudých či bohatých květenstvíchː okolících, chocholících či hroznech. Rozkvétají obvykle před vyrašením listů nebo současně s listy. Květní lůžko formuje zvonkovitou nebo válcovitou češuli. Kališníchkorunních lístků je po pěti, korunní jsou většinou bílé až růžové, zřídka i v odstínech červené, purpurové či fialové. Gyneceum je apokarpní, s jedním plodolistem, semeník je svrchní, volně vyrůstající ze dna češule, s jednou přímou čnělkou. Tyčinky jsou volné, nesrostlé, vyrůstající ve velkém množství (20–100), s barevnými prašníky. Květy často výrazně voní, opylovány jsou hmyzem, typicky blanokřídlými; úzké vazby s konkrétními opylovači nejsou známy.[5] Díky obsahu nektaru patří slivoně k medonosným rostlinám; co do opylení mohou být samosprašné, nebo cizosprašné, což je třeba vzít do úvahy při zahradní výsadbě.[6][3]

Květní obaly včetně češule po odkvětu opadávají a semeník dozrává v plod, kterým je kulatá nebo vejčitá peckovice různých rozměrů; u planých druhů je drobnější, s méně masitou dužinou, než u pěstovaných kultivarů. Vyrůstá na stopce nebo přisedle, na povrchu je hladká nebo pýřitě plstnatá, s relativně velkou peckou uvnitř. Dužnina plodů je u převážné většiny slivoní jedlá, u některých druhů však hrozí otravy nebo nevolnosti při pozření semen obsahujících prudce jedovaté látky (střemchy, bobkovišeň).[7][8]

Základní chromozomové číslo je x = 8, jednotlivé druhy mohou nabývat různého stupně ploidie (2, 4, 6, 8, dokonce i 18).[2]

Obsahované látky[editovat | editovat zdroj]

Rozlousknutá pecka meruňky s jádrem, vedle měřítko (jádro měří asi 1 cm)
Jádro meruňky

Zástupci rodu obsahují ve svých pletivech značné množství různých chemických látek. Krom sacharidů, bílkovin, minerálů, vitamínů a různých organických kyselin (jablečná, mravenčí, citrónová, vinná) jsou to především flavonoidy a fenoly, např. kumarin. Typický je též alkoholový cukr sorbitol. Důležitý je výskyt vysoce jedovatých kyanogenních glykosidů prunasinu, který se nachází ve vegetativních částech rostlin, a amygdalinu nacházejícího se v semenech. Uvádí se, že již 10 kapek oleje extrahovaného z hořkých mandlí může působit na člověka smrtelně.[2][6]

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Plazivý keř se zralými tmavými třešněmi na kamenité stráni
Prunus pumila, habitus plazivého keře na kamenité stráni

Rod Prunus je rozšířen kosmopolitně, s těžištěm výskytu v mírných a subtropických oblastech na severní polokouli. Osídluje prakticky celou Evropu, Asii a Severní Ameriku vyjma nejchladnějších oblastí, zasahuje též do tropů Indočíny a jihovýchodní Asie. Řada druhů se vyskytuje i v Jižní Americe, rovníkové a jižní Africe včetně Madagaskaru a několik i v Austrálii. Zástupci rodu obývají různá stanovištěː např. v tropické jižní Americe rostou v nížinných deštných lesích, v jihovýchodní Asii v lesích nížin a hor i v horských a subalpínských křovinách až do nadmořských výšek okolo 1500 m.[9][10] V české flóře je původních šest druhůː[3] třešeň ptačí a trnka obecná se vyskytují hojně na celém území jako příměs světlých lesů a lesních plášťů, v křovinách a remízcích;[11][12] střemcha obecná je hojná zejména ve vlhčích křovinách, mokřadních olšinách a lužních lesích[13]; ve světlých xerofilních křovinách a teplomilných doubravách českého a panonského termofytika roste višeň mahalebka[14], v nízkých křovinách na kamenitých stráních a ve stepních trávnících nejteplejších oblastí potom třešeň křovitá[15] a na pouhých několika lokalitách jižní Moravy také mandloň nízká – kriticky ohrožený druh české květeny.[16] Dalších několik druhů zde v průběhu doby zdomácnělo (slivoň slíva, slivoň myrobalán) a nebo příležitostně zplaňují z kultury (slivoň švestka, zplanělá nabývající obvykle pouze keřovitého vzrůstu). Často se vyskytují synantropně podél cest, v zarůstajících starých sadech a zahradách nebo na ladem nechaných loukách. Za nebezpečný invazní druh je v evropských zemích považována severoamerická střemcha pozdní.[17]

Až na výjimky (bobkovišeň) slivoně nejlépe prospívají na plném slunci či v lehčím polostínu. Zvládají růst prakticky v jakékoli půdě kromě těžké jílovité a trvale zamokřené, některé volně rostoucí druhy snášejí i chudé kamenité půdy a značné sucho. Kulturně pěstované druhy vyžadují hluboké půdy, které jsou dostatečně humózní. Kromě bobkovišní a střemchy jsou všechny druhy vápnomilné; na větší množství vápníku v půdě jsou však citlivé broskvoně.[18] Při prudkém střídání teplot v zimě mohou trpět mrazovými trhlinami ve dřevě a následným klejotokem. K nejčastějším škůdcům a chorobám patří obaleči, dále monilióza, různé bakteriální spály, houbové skvrnitosti a kadeřavost, zralé plody třešní obývají larvy vrtule třešňové. Velmi obávanou chorobou, která ve 20. století zlikvidovala po celém světě stovky milionů stromů více než 30 druhů slivoní, je šarka – virové onemocnění přenášené zpravidla mšicemi.[19][20]

Systematika a taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Švestky na větvi
Švestkyː Prunus domestica

Systematická klasifikace tohoto rozsáhlého rodu procházela v čase mnoha proměnami. V předlinnéovských časech bylo rozlišováno šest různých rodůː Prunus, Armeniaca, Persica, Cerasus, Amygdalus a Laurocerasus. Carl Linné ve svém základním autoritativním díle Species Plantarum z roku 1753 zařadil jemu známé zástupce do dvou rodů (Amygdalus a Prunus), v pozdějších revizích jejich počet zvětšil na čtyři (Amygdalus, Cerasus, Prunus a Padus). V průběhu 19. a 20. století existovaly jak tendence pojímat rod široce (Prunus sensu lato), tak i drobit jej do různého množství (5–8–10) různě vymezených rodů, případně podrodů.[21] Také v Květeně ČSR jsou domácí zástupci rozčleněni do osmi úzce pojatých rodů (Prunus sensu stricto – slivoň, švestka; Cerasus – třešeň, višeň; Padus – střemcha vč. sakury; Padellus – mahalebka; Laurocerasus – bobkovišeň; Amygdalus – mandloň; Armeniaca – meruňka; Persica – broskvoň).[4]

Nejednoznačná byla i otázka vyššího taxonomického zařazeníː tak byl rod někdy řazen do samostatné čeledi mandloňovité (Amygdalaceae), jako v Květeně ČSR, jindy mu v rámci čeledi růžovitých byla přidělována samostatná podčeleď Prunoideae, případně společně s několika menšími rody podčeleď Amygdaloideae, které se však ukázaly jako nepřirozené. Fylogenetické studie potvrdily celý rod Prunus v širokém pojetí jako monofyletický, pocházející ze Starého světa, a zařadily jej do podčeledi Spiraeoideae, v níž je jediným taxonem tribu Amygdaleae; sesterskou větví je pravděpodobně tribus Neillieae (rody tavola, tavolníkovka).[22] Typovým druhem je slivoň švestka (Prunus domestica).[23] Mezi jednotlivými druhy jsou jen slabé reprodukční bariéry, takže snadno dochází k hybridizaci.[2][4][24]

Na vnitřním členění rodu do podrodů a sekcí dosud nepanuje úplná shoda. Níže uvedený seznam pochází z kompletního soupisu americké databáze GRIN (2011).[25] Podle novější studie čínských vědců z roku 2013, založené na analýze chloroplastového a jádrového genomu 84 vybraných druhů, lze rod rozdělit na tři dobře vymezené monofyletické větve se subgenerickou platností. První z nich by představovala podrod Padus, zahrnující tetraploidní dřeviny s drobnými plody v dlouhých hroznovitých plodenstvích (střemchy, bobkovišně a někdejší rody Maddenia a Pygeum); druhá větev – podrod Cerasus – diploidní nebo polyploidní peckoviny s chocholičnatým květenstvím (třešně, višně) a třetí – podrod Prunus – dřeviny s květy jednotlivými nebo ve svazečcích (broskvoně, slivoně, mandloně, meruňky a další).[21]

Nejstarší dosud známé fosilie přiřaditelné k rodu Prunus s. l. byly nalezeny v Britské Kolumbii a pochází ze středního eocénu.[26]

Vybraní zástupci[editovat | editovat zdroj]

Přehled podrodů a sekcí s vybranými druhy podle americké databáze GRIN (2011)[25] (české názvy dle Botany.cz a BioLib, údaje o rozšíření ze stránek http://www.plantsoftheworldonline.org

Detail růžového květu na větvičce
Višeň položená (Prunus prostrata)
Detail rozkvetlé větvičky
Myrobalánː Prunus cerasifera
Detail rozkvetlé větvičky
Prunus subcordata

Podrod Prunus:

  • Sekce Armeniaca (Scop.) Turcz.:
    • Meruňka obecná (Prunus armeniaca)ː původní pravděpodobně v Číně, široce pěstována v kultuře
    • Prunus brigantinaː Francie, Itálie
    • Meruňka mandžuská (Prunus mandshurica)ː Čína, Korea, ruský Dálný východ
    • Meruňka japonská (Prunus mume Sieb. & Zucc., Syn.: Armeniaca mume Sieb.) Čínaː Sichuan, Yunnan, pěstována po celé východní Asii
    • Meruňka sibiřská (Prunus sibirica)ː Sibiř, Mongolsko, Čína, Korea
  • Sekce Microcerasus:
  • Sekce Penarmeniaca:
    • Prunus andersonii: Kalifornie, Nevada
    • Prunus fremontii: Kalifornie, Mexiko
    • Višeň písečná (Prunus pumila): Ontario, oblast Velkých jezer v USA
  • Sekce Prunus:
    • Slivoň myrobalán (Prunus cerasifera)ː jihovýchodní Evopa, přední Asie, zdomácnělá i ve střední Evropě
    • Myrobalán italský (Prunus cocomilia): jihovýchodní Evropa, západní Asie
    • Slivoň švestka (Prunus domestica)ː pravděpodobně spontánní kříženec vzniklý v oblasti Kavkazu, široce pěstována v kultuře
    • Slivoň slíva (Prunus insititia, resp. Prunus domestica subsp. insititia)ː původní pravděpodobně v jihozápadní, pěstováním rozšířená a zplanělá prakticky po celém světě[27]
    • Slivoň vrbová (Prunus salicina)ː Čína, Vietnam, Taiwan, ruský Dálný východ
    • Slivoň trnka (Prunus spinosa)ː euroasijské rozšíření
    • Slivoň medvědí (Prunus ursina): Turecko, Sýrie, Libanon, Izrael
  • Sekce Prunocerasus: Severní Amerika
Detail rozkvetlé větvičky
Mandloň obecná – Prunus dulcis

Podrod Amygdalus (L.) Focke:

  • Prunus arabica: západní Asie, Arabský poloostrov
  • Prunus argenteaː Blízký východ
  • Mandloň bucharská (Prunus bucharica): Střední Asie
  • Mandloň Davidova (Prunus davidiana): Čína
  • Mandloň obecná (Prunus dulcis)ː původ pravděpodobně v Přední Asii a severní Africe, široce pěstována
  • Mandloň Fenzlova (Prunus fenzliana)ː Kavkaz
  • Mandloň kansunská (Prunus kansuensis): Čína
  • Prunus mongolica: Čína, Mongolsko
  • Prunus pedunculata: Sibiř, Čína, Mongolsko
  • Broskvoň obecná (Prunus persica)ː původní pravděpodobně v Číně, od starověku kulturně pěstována
  • Prunus spinosissima: Krym, Afghánistán, Střední Asie
  • Mandloň pukavá (Prunus tangutica)ː Čína
  • Mandloň nízká (Prunus tenella)ː stepní oblasti od střední Evropy po Střední Asii
  • Mandloň trojlaločná (Prunus triloba): původně Čína a Korea
  • Slivoň Webbova (Prunus webbii)ː jihovýchodní Evropa, Turecko

Podrod Emplectocladus: Severní Amerika

  • Prunus fasciculata: Arizona, Kalifornie, Nevada, Utah, Baja California
Detail rozkvetlé větvičky
Prunus pensylvanica
Detail zrajících višní
Višeň obecná - plody
Detail rozkvetlé koruny
Kvetoucí střemcha – Prunus padus

Podrod Cerasus

  • Sekce Cerasus:
    • Prunus apetala: Japonsko
    • Třešeň ptačí (Prunus avium)ː Evropa
    • Prunus campanulataː východní Asie
    • Prunus cerasoides: Srí Lanka, Indie, Nepál, Bhútán, Laos, Myanmar, Thajsko, Vietnam, Čína
    • Višeň obecná (Prunus cerasus)ː původní na Kavkaze, v Afgánistánu a přilehlých oblastech, celosvětově pěstována
    • Prunus dielsiana: Čína
    • Slivoň vykrajovaná (Prunus emarginata): západ Severní Ameriky od Britské Kolumbie po Mexiko
    • Třešeň křovitá (Prunus fruticosa)ː stepní oblasti od střední Evropy po Střední Asii
    • Prunus glandulifolia: endemit Amurské oblasti v Rusku
    • Prunus himalaica: Sikkim, Nepál
    • Višeň vyříznutá (Prunus incisa): endemit japonského ostrova Honšú
    • Střemcha Maackova (Prunus maackii)ː Sibiř, východní Asie, Čína
    • Višeň turecká – mahalebka (Prunus mahaleb)ː střední a jihovýchodní Evropa, Malá Asie
    • Prunus nipponica: Japonsko, Kurily, Sachalin
    • Slivoň pensylvánská (Prunus pensylvanica): Kanada, severnější oblasti USA
    • Sakura ozdobná (Prunus serrulata)ː původně východní Asie
    • Třešeň chloupkatá (Prunus subhirtella, syn. Prunus pendula): Japonsko
  • Sekce Laurocerasus (včetně Pygeum Gaertn. a sect. Padus (Mill.) Turcz.): Hroznová květenství s vícero drobnými květy. Jediná sekce se stálezelenými zástupci s kožovitými listy.
    • Slivoň africká (Prunus africana): rovníková a jižní Afrika, Madagaskar, Komory
    • Prunus carolinianaː Severní Amerika
    • Prunus ceylanica: Srí Lanka, Indie, Bangladéš, Nepál, Laos, Myanmar, Thajsko, Vietnam, Andamany a Nikobary.
    • Prunus cornuta: Afghánistán, Indie, Nepál, Bhútán, Tibet
    • Prunus grisea: Indonésie, Malaysia, Filipíny, Myanmar, Vietnam, Thajsko, Papua-Nová Guinea
    • Prunus ilicifoliaː Kalifornie, Mexiko
    • Prunus opacaː Venezuela, Kolumbie, Ekvádor
    • Višeň šedá (Prunus incana): Turecko, Kavkaz
    • Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus, syn. Prunus grandifolia)ː východní a jihovýchodní Evropa, Kavkaz
    • Bobkovišeň portugalská (Prunus lusitanica)ː jihozápadní Evropa, Kanárské ostrovy
    • Prunus myrtifolia (syn. Prunus sphaerocarpa): Jižní Amerika, Karibik, Mexiko, Florida
    • Střemcha obecná (Prunus padus, syn. Prunus racemosa)ː rozsáhlý eurasijský areál od jihozápadní Evropy po Dálný východ
    • Střemcha pozdní (Prunus serotina)ː Severní Amerika
    • Prunus turneriana: Queensland, Papua-Nová Guinea
    • Střemcha viržinská (Prunus virginiana)ː většina Severní Ameriky

Hybridy[editovat | editovat zdroj]

  • hybrid Prunus × BM-VA-2 - broskvomandloň
  • hybrid Prunus × cistena - myrobalán (Prunus cerasifera 'Nigra')
  • hybrid Prunus × Plumcot Melitopolski – broskvošvestka[28]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Gastronomie[editovat | editovat zdroj]

Sklenice meruňkového kompotu naaranžované s ovocem a listy
Meruňkový kompot

Plody různých druhů slivoní patří k nejoblíbenějším druhům ovoce, jehož byla vyšlechtěna velká řada odrůd. Obsahují množství vitamínu A, B a C, stejně jako antioxidanty, množství minerálů (sodík, draslík, fosfor, vápník, hořčík, železo)[29], fruktózu a další jednoduché cukry. Ve větším množství mají projímavé účinky. Spektrum jejich využití je obecně nesmírně širokéː od přímé konzumace v čerstvém stavu po výrobu kompotů, rozvářek, omáček, sirupů, džemů a povidel. Zralé plody nejsou příliš trvanlivé a rychle se kazí; pro uchování je lze sušit (meruňky, švestky), mrazit nebo kandovat. Využívány jsou též při pečení jako náplň oblíbených meruňkových či švestkových knedlíků, do koláčů a dezertů (třešňová nebo meruňková bublanina). Sladké mandle, vyšlechtěné na nízký obsah hořkého amygdalinu, mají všestranné užití v cukrářství, na výrobu marcipánu a různých pochutin, připravuje se z nich též výživné mandlové mléko.[6][30] Tradiční součástí východoasijské kuchyně, postupem času objevovanou i v Evropě, jsou výrobky z japonské švestky Prunus mume, jako je umeocet nebo sušené nakládané švestičky umeboshi. Ve východoasijských zemích využití tohoto nesmírně populárního stromu dále zahrnuje výrobu šťáv z kouřem uzených plodů, čaj ze sušených květních plátků, likéry a mnoho dalšího.

Samostatnou kapitolou je výroba alkoholických nápojů. Mnohé druhy peckovin jsou po prokvašení destilovány na oblíbené ovocné pálenkyː v ČR především slivovice a meruňkovice, v jiných evropských zemích též destiláty z třešní, jako italské Maraschino (maraska) z odrůdy dalmatských višní, portugalská ginjinha či ginja nebo v německém prostoru pálenka Kirsch, využívaná též při přípravě fondue nebo v cukrářství jako náplň čokoládových dezertů. Macerováním nebo přídavkem višňové šťávy vznikají likéry jako višňovka nebo griotka, broskvová šťáva dodává chuť vodce Koskenkorva. Z jader broskví a meruněk se vyrábí pálenka zvaná persico, macerací týchž s dalšími přísadami likér Amaretto. Višně jsou tradiční přísadou belgického piva Kriek Lambik, ovocné lambiky lze vařit i s meruňkami, broskvemi nebo švestkami.[31]trnek se místně vyrábí ovocné víno.[8][32]

Loďky na řece mezi rozkvetlými sakurami uprostřed města
Plavba mezi rozkvetlými sakurami při japonském svátku Hanami

Estetický a kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

Rozkvetlé stromy různých druhů slivoní jsou atraktivní jarní podívanou, proto patří k hojně pěstovaným okrasným dřevinám a vyšlechtěna byla řada jejich ozdobných kultivarů (plnokvěté, převislé, s purpurově zbarvenými listy apod.). K dalším estetickým účinkům patří též olistění a plody; některé druhy na podzim vybarvují své listy do červené (třešeň ptačí), zlatožluté (střemchy) či oranžové (sakura). Hodí se do alejových výsadeb nebo jako předsadba pro vyšší skupiny, vzrůstnější druhy jako parkové solitéry. Oblíbené především v menších zahradách jsou také různé druhy růžově kvetoucích mandloní. Keřovité typy lze využít jako živý plot, zakrslé a plazivé keře pak na skalky nebo vřesoviště.[19]

Rozkvetlé sakury jsou jedním z nejznámějších symbolů Japonska, kolem nichž se točí mnoho zvyklostí a tradic společenského života. Během svátku Hanami, který vznikl pravděpodobně již v období Heian (8.–12. století), jsou kvetoucí sakury ve velkém množství pozorovány a obdivovány při piknicích za popíjení saké, a to jak ve dne, tak v noci za svitu lampionů. Podobně obdivované jsou květy japonské švestky ume, která je též národní květinou Taiwanu. Kvetoucí třešně a sakury jsou neodmyslitelnou součástí japonské i čínské poezie (mj. známá haiku básníka Bašó) a také výtvarného i užitého umění, včetně tvorby bonsají. Oblíbeným motivem jsou tzv. "tři zimní přátelé" – slivoň, borovice a bambus, zobrazované v uměleckých dílech, společně vysazované v japonských zahradách nebo používané ve výzdobách vztahujících se k příchodu nového roku.[33][34] Slivoně zde představují symbol vracejícího se jara, krásy, čistoty, prostoty, ale též pomíjivosti a nevyhnutelného úpadku všeho živého. Trnky byly v Evropě naopak symbolem kontrastu sil světla a temnoty a považovány za dřevinu čarodějnic. Mnoho dalších lidových pověr je spojeno se zvykem řezat počátkem prosince větévky slivoní (nejčastěji třešní) do vázy – Barborky.[35][36][37]

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Dřevo slivoní (především švestkové, meruňkové a třešňové, ale i trnky nebo některých druhů střemchy) je tvrdé, pevné a díky svému atraktivnímu oranžovému nebo hnědočervenému zbarvení s výraznou kresbou velmi ceněné v uměleckém truhlářství a řezbářství. U některých druhů nahořkle voní po mandlích. Bývá vyhledáváno i jako náhrada exotických dřev tropických stromů. Slivoně ovšem obvykle nejsou cíleně pěstovány pro dřevařské využívání a jednotlivé stromy také nejsou příliš vzrůstné, proto dřevo bývá obchodováno pouze příležitostně a v malých objemech, například při likvidaci nebo obnově starých sadů a zahrad. Je vhodné k soustružení, dobře se ohýbá, lepí i leští.[38] Vyrábí se z něj ozdobný dýhovaný nábytek nebo hudební nástroje, stejně jako drobné dekorační předměty jako svícny, tácy, dózy, sošky, spony do vlasů, střenky nožů, rámy obrazů, dýmky či dřevěné šperky. Pro svou vysokou výhřevnost a jemnou ovocnou vůni dýmu je oblíbeným dřevem na grilování a uzení.[2][3][39]

Medicína a kosmetika[editovat | editovat zdroj]

Některé druhy patří mezi léčivky. Např. z kůry slivoně africké (Prunus africana) bohaté na fytosteroly se průmyslově vyrábí antiprostatické preparáty. Díky obsahu prunasinu a amygdalinu je lze teoreticky využívat i jako žaludeční tonikum, při předávkování však hrozí otrava. Z jader mandloní, ale i meruněk nebo broskví, se lisuje aromatický olej využívaný ve farmacii, parfumerii a kosmetice; především díky svým zvlhčujícím, zvláčňujícím a regeneračním účinkům na pleť a vlasy je častou součástí různých pleťových masek, mastí a kosmetických krémů.[40][41] Součástí tradiční čínské medicíny je užívání přípravků ze švestek ume, jejichž účinky coby antioxidantu, prostředku proti únavě, překyselení organismu, poruchám zažívání a proti bakterii Helicobacter pylori způsobující gastritidu a žaludeční vředy byly prokázány i moderními medicínskými výzkumy.[42][43]

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Pohled do sadu mimo vegetační dobu
Sad broskvoní

Cílené pěstování různých druhů slivoní zavedli v Evropě Římané, kteří se s ním setkali na svých výbojích východním směrem, především na Blízký východ a do Persie, odkud přivezli sazenice meruněk, broskví či švestek. Jejich pěstování v Mezopotámii či starověké Číně se odhaduje již na dvě tisíciletí před naším letopočtem, patří tedy k velmi starým kulturním rostlinám. Vyžadují obvykle lehčí, propustnou, hluboce humózní půdu a krom třešní či švestek též chráněné, teplé polohy.[6] Slivoně rychle rostou a již několik let po výsadbě vyžadují vysoké dávky hnojiv. Jako základ je možné používat chlévský hnůj v množství 300 q na hektar nejméně jednou za tři roky. Minerální hnojiva se doporučují dávat v několika intervalech, zvláště v případě hnojiv s obsahem dusíku. Přihnojení dusíkem po polovině června může vyvolat špatné vyzrávání letorostů. Doporučuje se ukončit hnojení dusíkem v případě, že jsou letorosty příliš dlouhé. Je vhodné též půdu přiměřeně vápnit.[44]

Odrůdy slivoní se pro hospodářské účely jen zřídka množí generativně. Vyšlechtěné odrůdy se množí vegetativně očkováním a roubováním na řadu různých podnoží, některé původní druhy se ve školkařství množí řízkováním. V ČR je nejpoužívanější podnoží pro slivoně švestky myrobalán, neboť je značně přizpůsobivý půdním podmínkám a většina ušlechtilých odrůd slivoní s ním dobře srůstá. Také je používána Wangenheimova švestka a její kříženci. Často používanou vegetativně množenou podnoží je MY-KL-A – červenolistý myrobalán. Kříženec mezi Prunus cerasifera a P. cerasifera 'Atropurpurea'. Podnož je snadno množitelná ze zelených i dřevitých řízků. Jako podnož pro třešně a višně se používá i mahalebka.[6][44]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Prunus (slivoň) [online]. BioLib.cz [cit. 2008-11-17]. Dostupné online. 
  2. a b c d e MUSILOVÁ, Lenka. Riziko hybridizace pěstovaných třešní s ohroženou třešní křovitou (Prunus fruticosa). Praha: Univerzita Karlova, 2010. Dostupné online. 
  3. a b c d MUSIL, Ivan; MÖLLEROVÁ, Jana. Listnaté dřeviny. Praha: ČZU, 2005. S. 80-87. 
  4. a b c Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds), Květena České republiky 3, Academia, Praha.
  5. SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. (anglicky) 
  6. a b c d e STEINBACH, Günther. Lexikon užitkových rostlin. Praha: Knižní klub, 1997. ISBN 80-7176-432-9. S. 122-146. 
  7. Prunus in Flora of China @ efloras.org. www.efloras.org [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  8. a b Alois Mikula, Přemysl Vankeː Plody planých a parkových rostlin. SPN Praha 1978, str. 66-69
  9. STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 11 (2). Leiden, Niederlands: Foundation Flora Malesiana, 1993. ISBN 90-71236-19-6. (anglicky) 
  10. SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. (anglicky) 
  11. Prunus spinosa – trnka obecná, trnka | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  12. Prunus avium – třešeň ptačí, třešeň | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  13. UNIVERZITA, Masarykova univerzita, Botanický ústav Akademie věd ČR a Jihočeská. Prunus padus – střemcha obecná | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  14. Prunus mahaleb – mahalebka obecná | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  15. UNIVERZITA, Masarykova univerzita, Botanický ústav Akademie věd ČR a Jihočeská. Prunus fruticosa – třešeň křovitá | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  16. UNIVERZITA, Masarykova univerzita, Botanický ústav Akademie věd ČR a Jihočeská. Prunus tenella – mandloň nízká | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  17. PRUNUS SEROTINA Ehrh. – střemcha pozdní / čremcha neskorá | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  18. JAN, Tomáš. Peckoviny: přes 160 barevných fotografií a popisů odrůd peckovin. Olomouc: Petr Baštan, 2011. ISBN 978-80-87091-18-0.
  19. a b HIEKE, Karel. Praktická dendrologie. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. S. 252-296. 
  20. Dobrá zpráva pro švestky - Gate2Biotech.cz. www.gate2biotech.cz [online]. [cit. 2018-12-31]. Dostupné online. 
  21. a b (PDF) Phylogeny and Classification of Prunus sensu lato (Rosaceae). ResearchGate [online]. [cit. 2019-01-27]. DOI: http://dx.doi.org/10.1111/jipb.12095. Dostupné online. (anglicky) 
  22. JOHANSSON, Jan Thomas. ROSALES Perleb Main Tree, Synapomorphies. angio.bergianska.se [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. 
  23. Tropicos | Name - Prunus L.. www.tropicos.org [online]. [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  24. BORTIRI, E.; OH, S. H.; JIANG, J.; BAGGETT, S.; GRANGER, A.; WEEKS, C.; BUCKINGHAM, M. Phylogeny and Systematics of Prunus (Rosaceae) as Determined by Sequence Analysis of ITS and the Chloroplast trnL-trnF Spacer DNA. Systematic Botany. 2001, s. 797–807. (anglicky) 
  25. a b GRIN-Global Web v 1.10.3.6. npgsweb.ars-grin.gov [online]. [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  26. (PDF) A brief review of the fossil history of the family Rosaceae with a focus on the Eocene Okanogan Highlands of eastern Washington State, USA, and British Columbia, Canada. ResearchGate [online]. [cit. 2019-02-08]. DOI: http://dx.doi.org/10.1007/s00606-007-0540-3. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Chrtek J. (1992): Prunus L. – slivoň. – In: Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds), Květena České republiky 3, p. 436–442, Academia, Praha.
  28. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  29. S.R.O, VIZUS CZ. Příběh slivoní: slívy, švestky, mirabelky, renklódy…. www.ireceptar.cz [online]. 2015-01-15 [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  30. INSPEKCE, all: Státní zemědělská a potravinářská. Mandle, jak je neznáme. www.szpi.gov.cz [online]. [cit. 2019-01-08]. Dostupné online. (česky) 
  31. In Search of Lambic. All About Beer [online]. [cit. 2019-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Mandlový likér Amaretto vlastně ani nemusí být vyroben z mandlí – Alkoholium.cz [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  33. ~ The Japanese Garden ~ :: The Garden - Esthetics. www.thejapanesegarden.com [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  34. Three Friends of Winter | Chinese Art Gallery | China Online Museum. www.chinaonlinemuseum.com [online]. [cit. 2019-01-27]. Dostupné online. 
  35. U KOCOURA DOMA [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  36. U KOCOURA DOMA [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  37. HAGENEDER, Fred. Moudrost stromů. Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 978-80-242-3520-2. S. 164-167. 
  38. You searched for prunus - The Wood Database [online]. [cit. 2019-01-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. MENCLOVÁ, Alena. Jak využít dřevo ovocných stromů. Abecedazahrady.cz [online]. [cit. 2019-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  40. Amygdalaceae / mandloňovité. fab.zshk.cz [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  41. STAUGHTON, John. Organic Facts [online]. 2017-09-25 [cit. 2019-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ENOMOTO, S; YANAOKA, K; UTSUNOMIYA, H; NIWA, T; INADA, K; DEGUCHI, H; UEDA, K. Inhibitory effects of Japanese apricot (Prunus mume Siebold et Zucc.; Ume) on Helicobacter pylori-related chronic gastritis.. European Journal of Clinical Nutrition. July 2010, s. 714–9. DOI:10.1038/ejcn.2010.70. PMID 20517325. (anglicky) 
  43. Soyoung Kim, Sung-Hee Park, Hye-Nam Lee, Taesun Park. "Prunus mume Extract Ameliorates Exercise-Induced Fatigue in Trained Rats", Journal of Medicinal Food. September 2008: 460-468.
  44. a b VÁVRA, Miloslav. ed. Švestky, renklody, slívy, mirabelky. [s.l.]: 1. vyd. Praha: ČSAV, 1963. S. 304 s., 48 s. obr. příl. Ovocnická edice; sv. 12.. (čeština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]