Katolická církev: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
značka: možné problémové formulace
Řádek 1 215: Řádek 1 215:
}}</ref>
}}</ref>


Současně s koncilem i po něm se zvýšila pozornost věnovaná některým naukám katolické církve; mezi ně patřilo i učení církve o nemorálnosti [[antikoncepce]]. Nedávné zavedení [[hormonální antikoncepce]] (včetně „pilulky“), o níž se někteří domnívali, že se morálně liší od předchozích metod, přimělo Jana XXIII. k vytvoření výboru, který mu měl poradit ohledně morálních a teologických problémů s novou metodou.<!-- 175 --><!-- 176 --> Papež [[Pavel VI.]] později rozšířil působnost výboru tak, aby volně zkoumal všechny metody, a nezveřejněná závěrečná zpráva výboru prý navrhovala povolit alespoň některé metody antikoncepce. Pavel VI. s předloženými argumenty nesouhlasil a nakonec vydal ''[[Humanae vitae]]'' s tím, že potvrzuje stálé učení církve proti antikoncepci. Výslovně zahrnoval hormonální metody mezi zakázané.<!-- pozn. 6 --> Tento dokument vyvolal u řady katolíků převážně negativní odezvu.<!-- 177 -->
Současně s koncilem i po něm se zvýšila pozornost věnovaná některým naukám katolické církve; mezi ně patřilo i učení církve o nemorálnosti [[antikoncepce]]. Nedávné zavedení [[hormonální antikoncepce]] (včetně „pilulky“), o níž se někteří domnívali, že se morálně liší od předchozích metod, přimělo Jana XXIII. k vytvoření výboru, který mu měl poradit ohledně morálních a teologických problémů s novou metodou.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = May
| jméno = John F
| titul = World Population Policies: Their Origin, Evolution, and Impact
| url = https://books.google.cz/books?id=UCQRxtm3Z34C&pg=PA202&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
| vydavatel = Springer
| rok vydání = 2012
| strany = 202–203
| isbn = 978-94-007-2837-0
| jazyk = angličtina
}}</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kinkel
| jméno = R. John
| titul = Papal Paralysis: How the Vatican Dealt with the AIDS Crisis
| url = https://books.google.cz/books?id=O9dkAgAAQBAJ&pg=PA2&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
| vydavatel = Lexington
| rok vydání = 2014
| strany = 2
| isbn = 978-0-7391-7684-9
| jazyk = angličtina
}}</ref> Papež [[Pavel VI.]] později rozšířil působnost výboru tak, aby volně zkoumal všechny metody, a nezveřejněná závěrečná zpráva výboru prý navrhovala povolit alespoň některé metody antikoncepce. Pavel VI. s předloženými argumenty nesouhlasil a nakonec vydal ''[[Humanae vitae]]'' s tím, že potvrzuje stálé učení církve proti antikoncepci. Výslovně zahrnoval hormonální metody mezi zakázané.<!-- pozn. 6 --> Tento dokument vyvolal u řady katolíků převážně negativní odezvu.<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Germain Grisez on „Humanae Vitae“, Then and Now: The Dust Still Hasn't Settled, But There Are Signs of Hope
| url = https://zenit.org/2003/07/14/germain-grisez-on-humanae-vitae-then-and-now/
| datum vydání = 2003-07-14
| datum aktualizace = 2014-11-16
| datum přístupu = 2023-01-15
| vydavatel = Zenit: The World Seen from Rome
| jazyk = angličtina
}}</ref>


== Církve tvořící katolickou církev ==
== Církve tvořící katolickou církev ==

Verze z 15. 1. 2023, 17:29

ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Katolická církev
Ecclesia Catholica
Bazilika svatého Petra, největší katolický kostel na světě
Bazilika svatého Petra, největší katolický
kostel na světě
ZakladatelJežíš Kristus podle posvátné tradice
Vznik1. století, Svatá země,
Římská říše[1][2]
SídloVatikán
KlasifikaceKatolicita
Svatá knihaBible
TeologieKatolická teologie
Církevní správaBiskupové[3]
Řídící a správní orgánSvatý stolec a Římská kurie
Členové1,345 miliardy (2019)[4]
HlavaPapež František
Partikulární církve sui iurisLatinská církev a 23 východních katolických církví
Počet diecézí a farnostíArcidiecézí: 640
Diecézí: 2.851
Farností: 221.700
Počty duchovníchBiskupové: 5.364
Kněží: 414.336
Jáhnové: 48.238
Počet nemocnic a školNemocnice: 5 500[5]
Základní školy: 95 200[6]
Střední školy: 43 800
Oficiální webwww.vatican.va/content/vatican/it.html
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Katolická církev, známá také jako římskokatolická církev, je největší křesťanskou církví, která má od roku 2019 na celém světě 1,3 miliardy pokřtěných katolíků.[4][7] Patří k nejstarším a největším mezinárodním institucím na světě a hrála významnou roli v dějinách a vývoji západní civilizace.[8][9][10][11] Církev se skládá z 24 církví sui iuris, včetně latinské církve a 23 východních katolických církví, které zahrnují téměř 3 500[zdroj?] diecézí a eparchií nacházejících se po celém světě. Svrchovaným pastýřem církve je papež, který je římským biskupem.[12] Římské biskupství, známé jako Svatý stolec, je ústředním řídícím orgánem církve. Správní orgán Svatého stolce, Římská kurie, má hlavní sídlo ve Vatikánu, malé enklávě italského města Říma, jehož je papež hlavou státu.

Základní víra katolicismu je obsažena v Nicejském vyznání víry. Katolická církev učí, že je jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví, kterou založil Ježíš Kristus ve svém Velkém misijním rozkaze,[13][14][p 1][15][16] že její biskupové jsou nástupci Kristových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, kterému Ježíš Kristus udělil primát.[17] Tvrdí, že praktikuje původní křesťanskou víru, kterou učili apoštolové, a neomylně uchovává víru prostřednictvím Písma svatého a posvátné tradice, jak je autenticky vykládána prostřednictvím církevního magisteria.[18] Římský ritus a další latinské církve, východní katolické liturgie a instituty, jako jsou žebravé řády, uzavřené mnišské řády a třetí řády, odrážejí různé teologické a duchovní důrazy v církvi.[19][20]

Ze sedmi svátostí je hlavní eucharistie, která se slaví liturgicky při mši svaté.[21] Církev učí, že konsekrací knězem se obětní chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. Panna Maria je uctívána jako věčná Panna, Matka Boží a Královna nebes; je uctívána v dogmatech a pobožnostech.[22] Katolické sociální učení zdůrazňuje dobrovolnou podporu nemocných, chudých a trpících prostřednictvím tělesných a duchovních skutků milosrdenství. Katolická církev provozuje tisíce katolických škol, univerzit a vysokých škol, nemocnic a sirotčinců po celém světě a je největším nevládním poskytovatelem vzdělání a zdravotní péče na světě,[23] mezi její další sociální služby patří četné charitativní a humanitární organizace.

Katolická církev zásadně ovlivnila západní filozofii, kulturu, umění, hudbu a vědu. Katolíci žijí po celém světě díky misiím, diaspoře a konverzím. Od 20. století žije většina z nich na jižní polokouli, částečně v důsledku sekularizace v Evropě a zvýšeného pronásledování na Blízkém východě. Katolická církev sdílela společenství s východní pravoslavnou církví až do schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054, kdy došlo ke sporu zejména o autoritu papeže. Před Efezským koncilem v roce 431 n. l. sdílela toto společenství také východní církev, stejně jako starobylé východní církve před Chalcedonským koncilem v roce 451 n. l.; všechny se oddělily především kvůli rozdílům v christologii. Východní katolické církve, které mají dohromady přibližně 18 milionů členů, představují soubor východních křesťanů, kteří se během těchto schizmat nebo po nich z různých historických důvodů vrátili do společenství s papežem nebo v něm zůstali. V 16. století vedla reformace k odtržení také protestantismu. Od konce 20. století je katolická církev kritizována za své učení o sexualitě, nauku proti svěcení žen a řešení případů sexuálního zneužívání duchovními.

Název

Poprvé použil termín „katolická církev“ (doslova znamená „všeobecná církev“) církevní otec svatý Ignác z Antiochie ve svém Listu Smyrňanům (asi 110 n. l.).[24] Ignáci z Antiochie se také připisuje nejstarší zaznamenané použití termínu „křesťanství“ (řecky Χριστιανισμός) asi v roce 100 n. l.[25] Zemřel v Římě, jeho ostatky se nacházejí v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně.

Slovo katolická (z řeckého καθολικός, romanizováno: katholikos, doslova „všeobecná“) bylo poprvé použito pro označení církve na počátku 2. století.[26] První známé použití výrazu „katolická církev“ (řecky: καθολικὴ ἐκκλησία, romanizovaně: he katholike ekklesia) se objevilo v dopise svatého Ignáce z Antiochie Smyrňanům napsaném kolem roku 110 n. l.,[p 2] který obsahoval následující text: „Kdekoli se objeví biskup, tam ať je lid, tak jako kde je Ježíš, tam je všeobecná [katolická] církev.“[27] V katechetických přednáškách (asi 350) svatého Cyrila Jeruzalémského byl název „katolická církev“ použit k odlišení od jiných skupin, které se také nazývaly „církví“.[27][28] Pojem „katolická“ byl dále zdůrazněn v ediktu De fide Catolica vydaném roku 380 Theodosiem I., posledním císařem, který vládl východní i západní polovině Římské říše, při zřízení státní církve Římské říše.[29]

Od schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054 přijala východní církev přídavné jméno „pravoslavná“ jako svůj charakteristický přívlastek; její oficiální název nadále zní „pravoslavná katolická církev“.[30] Západní církev ve společenství se Svatým stolcem přijala podobně přívlastek „katolická“ a ponechala si toto označení i po protestantské reformaci v 16. století, kdy se těm, kdo přestali být ve společenství, začalo říkat „protestanti“.[31][32]

Zatímco „římská církev“ se používá pro označení papežské diecéze v Římě od pádu Západořímské říše a v raném středověku (6.–10. století), „římskokatolická církev“ se používá pro celou církev od protestantské reformace na konci 16. století.[33] Dále někteří označují latinskou církev jako „Roman Catholic“ na rozdíl od východních katolických církví.[34] „Roman Catholic“ se příležitostně objevuje také v dokumentech vydávaných jak Svatým stolcem,[p 3] tak zejména používaných některými národními biskupskými konferencemi a místními diecézemi.[p 4]

Název „katolická církev“ pro celou církev se používá v Katechismu katolické církve (1990) a Kodexu kanonického práva (1983). Název „katolická církev“ se používá také v dokumentech Druhého vatikánského koncilu (1962–1965),[35] Prvního vatikánského koncilu (1869–1870),[36] Tridentského koncilu (1545–1563)[37] a mnoha dalších oficiálních dokumentech.[38][39]

Historie

Tato freska (1481–1482) od Pietra Perugina v Sixtinské kapli zobrazuje Ježíše, jak předává klíče od nebes svatému Petrovi.

Křesťanské náboženství je založeno na zvěstovaném učení Ježíše, který žil a kázal v 1. století n. l. v provincii Judea v Římské říši. Katolická teologie učí, že současná katolická církev je pokračováním tohoto raného křesťanského společenství založeného Ježíšem Kristem.[13] Křesťanství se rozšířilo po celé rané římské říši, a to i přes pronásledování způsobené konflikty s pohanským státním náboženstvím. Císař Konstantin v roce 313 legalizoval praktikování křesťanství a v roce 380 se stalo státním náboženstvím. Germánští nájezdníci na římské území v 5. a 6. století, z nichž mnozí předtím přijali ariánské křesťanství, nakonec přijali katolicismus, aby se spojili s papežstvím a kláštery.

V 7. a 8. století vedly rozšiřující se muslimské výboje po nástupu islámu k arabské nadvládě ve Středomoří, která přerušila politické spojení mezi touto oblastí a severní Evropou a oslabila kulturní vazby mezi Římem a Byzantskou říší. Konflikty týkající se autority v církvi, zejména autority římského biskupa, nakonec vyvrcholily v 11. století schizmatem mezi Východem a Západem, který rozdělil církev na katolickou a pravoslavnou. K dřívějším rozkolům v církvi došlo po Efezském koncilu (431) a Chalcedonském koncilu (451). Několik východních církví však zůstalo ve společenství s Římem a části některých dalších navázaly společenství v 15. století a později a vytvořily tzv. východní katolické církve.

Poslední večeře, nástěnná malba Leonarda da Vinciho z konce 90. let 14. století, zobrazující poslední večeři Ježíše a jeho dvanácti apoštolů v předvečer ukřižování. Většina apoštolů je pohřbena v Římě, včetně svatého Petra.

Rané kláštery po celé Evropě pomohly zachovat řeckou a římskou klasickou civilizaci. Církev se nakonec stala dominantním vlivem západní civilizace až do novověku. Mnoho renesančních osobností bylo sponzorováno církví. V 16. století však začaly církev, zejména její náboženskou autoritu, zpochybňovat osobnosti protestantské reformace a v 17. století také světští intelektuálové v rámci osvícenství. Současně španělští a portugalští objevitelé a misionáři šířili vliv církve v Africe, Asii a Novém světě.

V roce 1870 vyhlásil První vatikánský koncil dogma o papežské neomylnosti a Italské království připojilo město Řím, poslední část papežských států, která byla začleněna do nového státu. Ve 20. století antiklerikální vlády po celém světě, včetně Mexika a Španělska, pronásledovaly nebo popravily tisíce kleriků i laiků. Za druhé světové války církev odsoudila nacismus a ochránila statisíce Židů před holocaustem; její úsilí však bylo kritizováno jako nedostatečné. Po válce byla v komunistických zemích nově připojených k Sovětskému svazu, z nichž některé měly početné katolické obyvatelstvo, svoboda vyznání přísně omezena.

Druhý vatikánský koncil v 60. letech 20. století vedl k reformám církevní liturgie a praxe, které obhájci označovali za „otevírání oken“, ale tradicionalističtí katolíci je kritizovali. Tváří v tvář zvýšené kritice zevnitř i zvenčí církev zachovala nebo znovu potvrdila v různých obdobích kontroverzní doktrinální postoje týkající se sexuality a pohlaví, včetně omezení duchovních na muže a morálního napomínání proti potratům, antikoncepci, sexuálním aktivitám mimo manželství, novému sňatku po rozvodu bez anulace a proti manželství osob stejného pohlaví.

Apoštolské období a papežství

Hlavní článek: Apoštolská doba
Ježíšovo pověření pro sv. Petra

Nový zákon, zejména evangelia, zaznamenává Ježíšovu činnost a učení, jeho jmenování dvanácti apoštolů a jeho Velké misijní poslání pro apoštoly, kterým je pověřil, aby pokračovali v jeho díle.[40][41] Kniha Skutky apoštolů vypráví o založení křesťanské církve a šíření jejího poselství v římské říši.[42] Katolická církev učí, že její veřejné působení začalo o Letnicích, které nastaly padesát dní po datu, kdy byl Kristus podle svědectví vzkříšen.[43] O Letnicích apoštolové podle učení přijali Ducha svatého, který je připravil na jejich poslání při vedení církve.[44][45] Katolická církev učí, že sbor biskupů v čele s římským biskupem jsou nástupci apoštolů.[46]

Ve vyprávění o Petrově vyznání, které se nachází v Matoušově evangeliu, Kristus označuje Petra za „skálu“, na níž bude postavena Kristova církev.[47][48] Katolická církev považuje římského biskupa, papeže, za nástupce svatého Petra.[49] Někteří badatelé uvádějí, že Petr byl prvním římským biskupem.[50][p 5] Jiní tvrdí, že instituce papežství není závislá na tom, že Petr byl římským biskupem, nebo dokonce na tom, že kdy byl v Římě.[51] Mnozí badatelé zastávají názor, že církevní struktura s více presbytery/biskupy přetrvávala v Římě až do poloviny 2. století, kdy byla přijata struktura jednoho biskupa a více presbyterů,[52] a že pozdější autoři zpětně použili označení „římský biskup“ pro nejvýznamnější členy kléru v dřívějším období a také pro samotného Petra.[52] Na základě toho Oscar Cullmann,[53] Henry Chadwick[54] a Bart D. Ehrman[55] zpochybňují, že mezi Petrem a moderním papežstvím existovala formální vazba. Raymond E. Brown také říká, že je anachronické mluvit o Petrovi ve smyslu místního římského biskupa, ale že křesťané té doby by na Petra pohlíželi jako na člověka, který „plnil role, jež by zásadním způsobem přispěly k vývoji role papežství v pozdější církvi“. Tyto role, říká Brown, „nesmírně přispěly k tomu, že římský biskup, biskup města, kde Petr zemřel a kde Pavel dosvědčil Kristovu pravdu, byl vnímán jako Petrův nástupce v péči o univerzální církev“.[52]

Starověk a Římská říše

Hlavní články: Dějiny raného křesťanství, Pentarchie a Seznam herezí v katolické církvi

Podmínky v Římské říši usnadňovaly šíření nových myšlenek. Síť silnic a vodních cest v říši usnadňovala cestování a Pax Romana umožňoval bezpečné cestování. Říše podporovala šíření společné kultury s řeckými kořeny, což umožňovalo snadnější vyjádření a pochopení myšlenek.[56]

Na rozdíl od většiny náboženství v Římské říši však křesťanství vyžadovalo, aby se jeho stoupenci zřekli všech ostatních bohů, což byla praxe převzatá z judaismu (viz Modloslužba). Odmítnutí křesťanů připojit se k pohanským oslavám znamenalo, že se nemohli účastnit většiny veřejného života, což vyvolávalo u nekřesťanů – včetně vládních úřadů – obavy, že křesťané rozzlobí bohy, a tím ohrozí mír a prosperitu říše. Z toho vyplývající pronásledování bylo určujícím rysem křesťanského sebepojetí až do legalizace křesťanství ve 4. století.[57]

Kresba Staré baziliky svatého Petra z 19. století od Henryho Williama Brewera, původně postavená v roce 318 císařem Konstantinem.

V roce 313 císař Konstantin I. Milánským ediktem legalizoval křesťanství a v roce 330 Konstantin přenesl císařské hlavní město do Konstantinopole, dnešního Istanbulu v Turecku. V roce 380 se Soluňským ediktem stalo nicejské křesťanství státní církví Římské říše, což se na zmenšujícím se území Byzantské říše udrželo až do zániku samotné říše pádem Konstantinopole v roce 1453, zatímco jinde byla církev na říši nezávislá, jak se ukázalo zejména při schizmatu mezi Východem a Západem. V období sedmi ekumenických koncilů vzniklo pět hlavních církevních stolců, jejichž uspořádání formalizoval v polovině 6. století císař Justinián I. jako pentarchii Říma, Konstantinopole, Antiochie, Jeruzaléma a Alexandrie.[58][59] Chalcedonský koncil v roce 451 ve sporném kánonu[60] povýšil konstantinopolský stolec na „druhé místo co do významu a moci po římském biskupovi“.[61] Od roku 350 do roku 500 se autorita římských biskupů neboli papežů neustále zvyšovala díky jejich důslednému zasahování na podporu ortodoxních představitelů v teologických sporech, což podporovalo odvolávání se k nim.[62] Císař Justinián, který v oblastech pod svou kontrolou definitivně zavedl formu caesaropapismu,[63] v němž „měl právo a povinnost upravovat svými zákony nejmenší podrobnosti bohoslužby a kázně a také diktovat teologické názory, které mají být v církvi zastávány“,[64] obnovil císařskou moc nad Římem a dalšími částmi Západu, zahájil období označované jako byzantské papežství (537–752), během něhož římští biskupové neboli papežové potřebovali ke svatořečení souhlas císaře v Konstantinopoli nebo jeho zástupce v Ravenně a většinu z nich vybíral císař ze svých řecky mluvících poddaných,[65] což vedlo k „tavicímu kotli“ západních a východních křesťanských tradic v umění i liturgii.[66]

Většina germánských kmenů, které v následujících staletích napadly Římskou říši, přijala křesťanství v jeho ariánské podobě, kterou katolická církev prohlásila za heretickou.[67] Následným náboženským neshodám mezi germánskými vládci a katolickými poddanými[68] se podařilo zabránit, když roku 497 přestoupil franský vládce Chlodvík I. na ortodoxní katolicismus a spojil se s papežstvím a kláštery.[69] Jeho příkladu následovali roku 589 Vizigóti ve Španělsku[70] a v průběhu 7. století Lombarďané v Itálii.[71]

Západní křesťanství, zejména prostřednictvím svých klášterů, bylo významným faktorem zachování klasické civilizace, jejího umění (viz iluminovaný rukopis) a gramotnosti.[72] Benedikt z Nursie (asi 480–543), jeden ze zakladatelů západního mnišství, měl prostřednictvím své řehole obrovský vliv na evropskou kulturu, neboť si přisvojil mnišské duchovní dědictví rané katolické církve a s rozšířením benediktinské tradice zachoval a předával antickou kulturu. V tomto období se mnišské Irsko stalo centrem vzdělanosti a první irští misionáři, jako byli Kolumbán a Kolumba, šířili křesťanství a zakládali kláštery po celé kontinentální Evropě.[72]

Středověk a renesance

Další informace: Křesťanství ve středověku a Křesťanství v 16. století
Katedrála v Chartres, dokončena v r. 1220

Katolická církev měla dominantní vliv na západní civilizaci od pozdní antiky až do počátku novověku.[11] Byla hlavním sponzorem románského, gotického, renesančního, manýristického a barokního stylu v umění, architektuře a hudbě.[73] Renesanční osobnosti jako Rafael, Michelangelo, Leonardo da Vinci, Botticelli, Fra Angelico, Tintoretto, Tizian, Bernini a Caravaggio jsou příklady četných výtvarných umělců sponzorovaných církví.[74] Historik Paul Legutko ze Stanfordovy univerzity řekl, že katolická církev je „v centru vývoje hodnot, idejí, vědy, zákonů a institucí, které tvoří to, čemu říkáme západní civilizace“.[75]

Masivní islámské invaze v polovině 7. století zahájily dlouhý boj mezi křesťanstvím a islámem v celé oblasti Středomoří. Byzantská říše brzy ztratila území východních patriarchátů Jeruzaléma, Alexandrie a Antiochie, a byla omezena na Konstantinopol, hlavní město říše. V důsledku islámské nadvlády ve Středomoří se franský stát, soustředěný daleko od tohoto moře, mohl vyvinout v dominantní mocnost, která utvářela západní Evropu středověku.[76] Bitvy u Toulouse a Poitiers zastavily islámský postup na Západě a neúspěšné obléhání Konstantinopole jej zastavilo na Východě. O dvě nebo tři desetiletí později, v roce 751, ztratila Byzantská říše ve prospěch Lombardů město Ravennu, odkud řídila malé fragmenty Itálie včetně Říma, které uznávaly její svrchovanost. Pád Ravenny znamenal, že při volbě papeže Štěpána II. v roce 752 nebylo požádáno o potvrzení již neexistujícím exarchou a že papežství bylo nuceno hledat civilní moc, která by ho ochránila, jinde.[77] V roce 754 na naléhavou žádost papeže Štěpána dobyl Lombarďany franský král Pipin III. Krátký. Poté daroval papeži země bývalého exarchátu, čímž zahájil vznik papežských států. Řím a byzantský Východ se dostaly do dalšího konfliktu během Fotiova schizmatu v 60. letech 8. století, kdy Fotius kritizoval latinský západ za přidání klauzule filioque poté, co byl exkomunikován Mikulášem I. Schizma bylo sice urovnáno, ale nevyřešené otázky vedly k dalšímu rozdělení.[78]

V 11. století vedlo úsilí Hildebranda ze Sovany k vytvoření kardinálského kolegia, které volilo nové papeže, počínaje papežem Alexandrem II. při papežské volbě v roce 1061. Když Alexandr II. zemřel, byl Hildebrand zvolen jeho nástupcem jako papež Řehoř VII. Základní volební systém kolegia kardinálů, který Řehoř VII. pomáhal zavést, fungoval až do 21. století. Papež Řehoř VII. dále inicioval gregoriánské reformy týkající se nezávislosti duchovenstva na světské moci. To vedlo ke sporu o investituru mezi církví a císaři Svaté říše římské o to, kdo má pravomoc jmenovat biskupy a papeže.[79][80]

V roce 1095 požádal byzantský císař Alexius I. papeže Urbana II. o pomoc proti obnoveným muslimským nájezdům v byzantsko-seljuckých válkách,[81] což Urbana přimělo k zahájení první křížové výpravy, jejímž cílem bylo pomoci Byzantské říši a navrácení Svaté země pod křesťanskou kontrolu.[82] V 11. století rozdělily napjaté vztahy mezi převážně řeckou a latinskou církví schizma mezi Východem a Západem, částečně kvůli sporům o papežskou autoritu. Čtvrtá křížová výprava a vyplenění Konstantinopole odpadlými křižáky se ukázaly být konečným rozchodem.[83] Velké gotické katedrály ve Francii byly v této době výrazem lidové hrdosti na křesťanskou víru.

Na počátku 13. století založili František z Assisi a Dominik de Guzmán žebravé řády. Studia conventualia a studia generalia žebravých řádů sehrála velkou roli při přeměně církví podporovaných katedrálních a dvorských škol, jako byla škola Karla Velikého v Cáchách, ve významné evropské univerzity.[84] Na těchto studiích studovali a vyučovali scholastičtí teologové a filozofové, jako byl dominikánský kněz Tomáš Akvinský. Akvinského Summa Theologica se stala intelektuálním milníkem, neboť v ní došlo k syntéze odkazu starořeckých filozofů, jako byli Platón a Aristotelés, s obsahem křesťanského zjevení.[85]

14. století bylo poznamenáno rostoucím vnímáním konfliktů mezi církví a státem. Aby unikl nestabilitě v Římě, stal se Klement V. v roce 1309 prvním ze sedmi papežů, kteří sídlili v opevněném městě Avignon v jižní Francii[86] v období známém jako avignonské papežství. Avignonský papežský úřad skončil v roce 1376, kdy se papež vrátil do Říma,[87] ale po něm následovalo v roce 1378 38 let trvající západní schizma, kdy si na papežský úřad činili nárok Řím, Avignon a (po roce 1409) Pisa.[87] Záležitost byla z velké části vyřešena v letech 1415-17 na Kostnickém koncilu, kdy se uchazeči v Římě a Pise dohodli na odstoupení a třetí uchazeč byl exkomunikován kardinály, kteří uspořádali novou volbu a jmenovali papežem Martina V.[88]

Období renesance bylo pro katolické umění zlatým věkem. Na obrázku: strop Sixtinské kaple namalovaný Michelangelem.

V roce 1438 byl svolán Florentský koncil, na němž se vedl intenzivní dialog zaměřený na pochopení teologických rozdílů mezi Východem a Západem s nadějí na sjednocení katolické a pravoslavné církve.[89] Několik východních církví se sjednotilo a vytvořilo většinu východních katolických církví.[90]

Věk zámořských objevů

Hlavní článek: Katolická církev a věk objevů

Věk zámořských objevů, který začal v 15. století, znamenal rozšíření politického a kulturního vlivu západní Evropy do celého světa. Vzhledem k významné roli, kterou v západním kolonialismu hrály silně katolické národy Španělska a Portugalska, se katolicismus šířil do Ameriky, Asie a Oceánie prostřednictvím objevitelů, conquistadorů a misionářů a také transformací společností prostřednictvím sociálně-politických mechanismů koloniální nadvlády. Papež Alexandr VI. udělil Španělsku a Portugalsku koloniální práva na většinu nově objevených zemí[91] a následný systém patronáta umožňoval státním orgánům, nikoliv Vatikánu, kontrolovat veškerá jmenování duchovních v nových koloniích.[92] V roce 1521 portugalský objevitel Ferdinand Magellan uskutečnil první katolické konverze na Filipínách.[93] Jinde portugalští misionáři pod vedením španělského jezuity Františka Xaverského evangelizovali v Indii, Číně a Japonsku.[94] Francouzská kolonizace Ameriky počínaje 16. stoletím vytvořila katolické frankofonní obyvatelstvo a zakázala nekatolíkům usazovat se v Quebecu.[95]

Protestantská reformace a protireformace

Hlavní článek: Reformace a Protireformace
Martin Luther (vlevo), původně augustiniánský mnich, zveřejnil v roce 1517 Devadesát pět tezí (vpravo).

V roce 1415 byl Jan Hus upálen na hranici za kacířství, ale jeho reformní snahy povzbudily Martina Luthera, augustiniánského mnicha žijícího na území současného Německa, který v roce 1517 zaslal několika biskupům svých 95 tezí.[96] Jeho teze protestovaly proti klíčovým bodům katolické nauky a také proti prodeji odpustků, což vedlo spolu s Lipskou disputací k jeho exkomunikaci v roce 1521.[96][97] Ve Švýcarsku Ulrich Zwingli, Jan Kalvín a další protestantští reformátoři dále kritizovali katolické učení. Tyto výzvy přerostly v reformaci, která dala vzniknout velké většině protestantských denominací[98] a také kryptoprotestantismu uvnitř katolické církve.[99] Mezitím Jindřich VIII. požádal papeže Klementa VII. o prohlášení manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Když mu to bylo zamítnuto, nechal vydat zákony o svrchovanosti, aby se stal nejvyšší hlavou anglikánské církve, což podnítilo anglickou reformaci a posléze i rozvoj anglikánství.[100]

Reformace přispěla ke střetům mezi protestantskou Šmalkaldskou ligou a katolickým císařem Karlem V. a jeho spojenci. První devítiletá válka skončila v roce 1555 augšpurským mírem, ale pokračující napětí vyústilo v mnohem závažnější konflikt – třicetiletou válku, která vypukla v roce 1618.[101] Ve Francii probíhala v letech 1562 až 1598 série konfliktů označovaných jako francouzské náboženské války mezi hugenoty (francouzskými kalvinisty) a silami francouzské katolické ligy, které byly podporovány a financovány řadou papežů.[102] Skončily za papeže Klementa VIII., který váhavě přijal nantský edikt krále Jindřicha IV. z roku 1598, jímž byla francouzským protestantům udělena občanská a náboženská tolerance.[101][102]

Tridentský koncil (1545–1563) se stal hybnou silou protireformace v reakci na protestantské hnutí. Doktrinálně potvrdil ústřední katolické učení, jako je transsubstanciace a požadavek lásky a naděje i víry k dosažení spásy.[103] V následujících staletích se katolicismus rozšířil po celém světě, částečně díky misionářům a imperialismu, ačkoli jeho vliv na evropské obyvatelstvo poklesl v důsledku nárůstu náboženského skepticismu během osvícenství a po něm.[104]

Osvícenství a novověk

Hlavní článek: Osvícenství
Ruiny jezuitské redukce v São Miguel das Missões v Brazílii

Od 17. století osvícenství zpochybňovalo moc a vliv katolické církve na západní společnost.[105] V 18. století spisovatelé jako Voltaire a Encyklopedisté psali kousavé kritiky náboženství i katolické církve. Jedním z terčů jejich kritiky bylo zrušení Ediktu nantského francouzským králem Ludvíkem XIV. v roce 1685, které ukončilo staletou politiku náboženské tolerance vůči protestantským hugenotům. Protože papežství odolávalo tlakům na galikanismus, Francouzská revoluce v roce 1789 přesunula moc do rukou státu, způsobila ničení kostelů, nastolení kultu rozumu[106] a mučednickou smrt řádových sester během vlády teroru.[107] V roce 1798 vtrhl generál Napoleona Bonaparta Louis-Alexandre Berthier na Apeninský poloostrov a uvěznil papeže Pia VI., který v zajetí zemřel. Napoleon později obnovil katolickou církev ve Francii konkordátem z roku 1801.[108] Konec napoleonských válek přinesl katolickou obrodu a návrat papežského státu.[109]

V roce 1854 papež Pius IX. s podporou drtivé většiny katolických biskupů, s nimiž se radil v letech 1851–1853, vyhlásil Neposkvrněné početí za dogma katolické církve.[110] První vatikánský koncil v roce 1870 potvrdil doktrínu papežské neomylnosti, pokud je vykonávána ve specificky vymezených vyhlášeních,[111][112] čímž zasadil ránu konkurenčnímu postoji konciliarismu. Spory o tuto a další otázky vyústily v odštěpenecké hnutí nazvané Starokatolická církev,[113] které se oddělilo od katolické církve.

Sjednocení Itálie v 60. letech 19. století začlenilo Papežský stát, včetně samotného Říma od roku 1870, do Italského království, čímž skončila světská moc papežství. V reakci na to papež Pius IX. exkomunikoval krále Viktora Emanuela II. a odmítl platbu za zemi a odmítl italský Zákon o zárukách, který mu přiznával zvláštní privilegia. Aby se nevystavil viditelné podřízenosti italským úřadům, zůstal „vězněm ve Vatikánu“.[114] tento rozpor, o němž se hovořilo jako o římské otázce, byl vyřešen Lateránskými smlouvami z roku 1929, jimiž Svatý stolec uznal italskou svrchovanost nad bývalými papežskými državami výměnou za platbu a uznání papežské svrchovanosti nad Vatikánem ze strany Itálie jako nového suverénního a nezávislého státu.[115]

Katoličtí misionáři obecně podporovali a snažili se usnadnit dobývání Afriky evropskými imperiálními mocnostmi na konci devatenáctého století. Podle historika náboženství Adriana Hastingse nebyli katoličtí misionáři obecně ochotni hájit práva Afričanů nebo je povzbuzovat k tomu, aby se považovali za rovnocenné Evropanům, na rozdíl od protestantských misionářů, kteří byli ochotnější vystupovat proti koloniálnímu bezpráví.[116]

20. století

Hlavní článek: Katolická církev ve 20. století

Během 20. století se celosvětový dosah církve stále rozšiřoval, a to navzdory vzestupu protikatolických autoritářských režimů a rozpadu evropských impérií, který byl doprovázen všeobecným poklesem náboženské úcty na Západě. Za papežů Benedikta XV. a Pia XII. se Svatý stolec snažil zachovat veřejnou neutralitu během světových válek, působil jako zprostředkovatel míru a poskytoval pomoc obětem konfliktů. V 60. letech 20. století svolal papež Jan XXIII. druhý vatikánský koncil, který přinesl radikální změny v církevním rituálu a praxi, a v pozdějším 20. století přispělo dlouhé působení papeže Jana Pavla II. k pádu komunismu v Evropě a k nové veřejné a mezinárodní roli papežství.[117][118]

První světová válka

Papež Pius X. (1903–1914) obnovil nezávislost papežského úřadu tím, že zrušil právo veta katolických mocností při papežských volbách, a jeho nástupci Benedikt XV. (1914–1922) a Pius XI. (1922–1939) uzavřeli novodobou nezávislost vatikánského státu v rámci Itálie.[119] Benedikt XV. byl zvolen na začátku první světové války. Pokusil se o zprostředkování mezi mocnostmi a zřídil vatikánský úřad pro pomoc obětem války a sjednocení rodin[120] a přednesl četné výzvy k míru. Jeho iniciativa „Dès le début“ z 1. srpna 1917 byla válčícími stranami odmítnuta.[121]

Meziválečné období

Ve 20. století vznikla řada antiklerikálních vlád. Callesův zákon z roku 1926 o odluce církve od státu vedl v Mexiku ke kristerské válce,[122] během níž bylo vyhnáno nebo zavražděno více než 3 000 kněží,[123] kostely byly znesvěcovány, bohoslužby zesměšňovány, řeholnice znásilňovány a zajatí kněží zastřeleni.[122] Po Říjnové revoluci v roce 1917 pokračovalo pronásledování církve a katolíků v Sovětském svazu až do 30. let 20. století, kdy byli popravováni a vyháněni klerici, řeholníci i laici, zabavovány náboženské pomůcky a zavírány kostely.[124][125] Ve španělské občanské válce v letech 1936–1939 se katolická hierarchie spojila s Frankovými nacionalisty proti vládě Lidové fronty[126] a jako ospravedlnění uváděla republikánské násilí proti církvi.[127][128] Papež Pius XI. označil tyto tři země za „strašný trojúhelník“.[129][130]

Zatímco od 60. let 20. století je papež Pius XII. obviňován z toho, že neudělal dost pro ochranu Židů před holocaustem, jeho obhájci tvrdí, že tajně podporoval jednotlivé katolické odbojové skupiny,[131][132][133] jako například skupinu vedenou knězem Heinrichem Maierem. Maier pomáhal spojencům v boji proti raketě V-2, kterou vyráběli vězni koncentračních táborů.

Meziválečný papež Pius XI. zmodernizoval papežství tím, že vystoupil na Svatopetrském náměstí, založil Vatikánský rozhlas a Papežskou akademii věd, jmenoval 40 místních biskupů a uzavřel patnáct konkordátů, včetně Lateránské smlouvy s Itálií, která založila městský stát Vatikán.[134] Po porušení říšského konkordátu mezi církví a nacistickým Německem z roku 1933 vydal Pius XI. v roce 1937 encykliku Mit brennender Sorge, která veřejně odsoudila pronásledování církve nacisty a jejich ideologii novopohanství a rasové nadřazenosti.[135][136][137]

Druhá světová válka

Jeho nástupce papež Pius XII. vedl církev během druhé světové války a počátku studené války. Stejně jako jeho předchůdci se Pius XII. snažil veřejně zachovat neutralitu Vatikánu ve válce a zřídil sítě pomoci obětem, ale tajně pomáhal protihitlerovskému odboji a sdílel zpravodajské informace se Spojenci.[120] Ve své první encyklice Summi Pontificatus (1939) vyjádřil zděšení nad invazí do Polska v roce 1939 a zopakoval katolické učení proti rasismu.[138] Ve vatikánském rozhlase vyjádřil znepokojení nad rasovým vyvražďováním a v letech 1942–1944 diplomaticky intervenoval ve snaze zablokovat nacistické deportace Židů v různých zemích. Papežův důraz na veřejnou neutralitu a diplomatický jazyk se však stal zdrojem velké kritiky a diskusí.[139] Nicméně v každé zemi pod německou okupací sehráli kněží významnou roli při záchraně Židů.[140] Izraelský historik Pinchas Lapide odhadl, že katolická záchrana Židů činila něco mezi 700 000 a 860 000 osob.[141]

Nacistické pronásledování katolické církve bylo nejintenzivnější v Polsku a katolický odpor proti nacismu měl různé formy. Do kněžských baráků koncentračního tábora Dachau bylo posláno asi 2 579 katolických duchovních, z toho 400 Němců.[142][143] Tisíce kněží, řeholních sester a bratří bylo uvězněno, odvezeno do koncentračního tábora, mučeno a zavražděno, včetně svatých Maxmiliána Kolbeho a Edity Steinové.[144][145] Katolíci bojovali na obou stranách konfliktu. Katoličtí duchovní hráli vedoucí úlohu ve vládě fašistického Slovenského státu, která spolupracovala s nacisty, kopírovala jejich antisemitskou politiku a pomáhala jim provádět holocaust na Slovensku. Jozef Tiso, prezident Slovenského státu a katolický kněz, podporoval deportace slovenských Židů do vyhlazovacích táborů, které prováděla jeho vláda.[146] Vatikán proti těmto deportacím Židů na Slovensku a v dalších nacistických loutkových režimech včetně vichistické Francie, Chorvatska, Bulharska, Itálie a Maďarska protestoval.[147][148]

Katolická odbojová skupina kolem kněze Heinricha Maiera předala Spojencům plány a výrobní zařízení pro létající bomby V-1, rakety V-2, tanky Tiger, Messerschmitt Me 163 Komet a další letadla, s nimiž mohli cílit na německé výrobní závody. Mnohé z těchto informací byly důležité pro operaci Hydra a operaci Crossbow, které byly pro operaci Overlord rozhodující. On a jeho skupina informovali americký Úřad strategických služeb již na počátku o masovém vyvražďování Židů v Osvětimi. Maier podporoval válku proti nacistům na základě zásady „každá bomba, která dopadne na zbrojní továrny, zkrátí válku a ušetří civilní obyvatelstvo“.[149]

Příslušníci 22. kanadského královského pluku na audienci u papeže Pia XII. po osvobození Říma v roce 1944 během druhé světové války.

Kolem roku 1943 plánoval Adolf Hitler únos papeže a jeho internaci v Německu. Generálovi SS Wolffovi dal příslušný rozkaz, aby akci připravil.[150][151] Papeži Piovi XII. se sice připisuje zásluha za pomoc při záchraně statisíců Židů během holocaustu,[152][153] církev je však také obviňována, že svým učením podporovala staletí trvající antisemitismus[154] a neudělala dost pro zastavení nacistických zvěrstev.[155] Mnozí nacističtí zločinci po druhé světové válce unikli do zámoří také proto, že měli mocné podporovatele z Vatikánu.[156][157][158] Hodnocení Pia XII. je ztíženo prameny, protože církevní archivy za jeho působení ve funkci nuncia, kardinála státního sekretáře a papeže jsou zčásti uzavřeny nebo dosud nezpracovány.[159]

V rozvrácené Jugoslávii církev podporovala nacisty nastolený chorvatský katolický fašistický režim ustašovců kvůli jeho antikomunistické ideologii a kvůli možnosti obnovit katolický vliv v regionu po rozpadu Rakouska-Uherska.[160] Formálně však neuznala Nezávislý stát Chorvatsko (NDH).[160] Přestože byla informována o genocidě, kterou režim páchal na pravoslavných Srbech, Židech a dalších nechorvatských obyvatelích, církev proti ní veřejně nevystupovala a raději vyvíjela nátlak prostřednictvím diplomacie.[161] Historik Jozo Tomašević při hodnocení postoje Vatikánu píše, že „se zdá, že katolická církev plně podporovala režim [Ustaše] a jeho politiku“.[162]

Počátek studené války

V poválečném období komunistické vlády ve střední a východní Evropě přísně omezovaly náboženské svobody.[118] Přestože někteří kněží a věřící spolupracovali s komunistickým režimem,[163] mnoho dalších bylo uvězněno, deportováno nebo popraveno. Církev byla důležitým aktérem pádu komunismu v Evropě, zejména v Polské lidové republice.[164]

Vítězství komunistů v čínské občanské válce v roce 1949 vedlo k vypovězení všech zahraničních misionářů.[165] Nová vláda také vytvořila Vlasteneckou církev a jmenovala její biskupy. Tato jmenování byla zpočátku Římem odmítána, než byla mnohá z nich přijata.[166] V 60. letech během kulturní revoluce čínští komunisté uzavřeli všechna náboženská zařízení. Když byly čínské kostely nakonec znovu otevřeny, zůstaly pod kontrolou Vlastenecké církve. Mnoho katolických kněží bylo nadále posíláno do vězení za to, že se odmítli zříci věrnosti Římu.[167]

Druhý vatikánský koncil

Biskupové naslouchající během Druhého vatikánského koncilu
Hlavní článek: Druhý vatikánský koncil a Pokoncilní dějiny katolické církve

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) zavedl nejvýznamnější změny v katolické praxi od Tridentského koncilu, který se konal o čtyři století dříve.[168] Tento ekumenický koncil, iniciovaný papežem Janem XXIII., zmodernizoval praxi katolické církve, umožnil sloužit mši v místním jazyce a podpořil „plně vědomou a aktivní účast na liturgickém slavení“.[169] Jeho záměrem bylo užší zapojení církve do současného světa (aggiornamento), což jeho zastánci označovali jako „otevření oken“.[170] Kromě změn v liturgii vedl ke změnám v přístupu církve k ekumenismu[171] a k výzvě ke zlepšení vztahů s nekřesťanskými náboženstvími, zejména s judaismem, v dokumentu Nostra aetate.[172]

Koncil však při provádění svých reforem vyvolal značné kontroverze: zastánci „Ducha II. vatikánského koncilu“, jako například švýcarský teolog Hans Küng, tvrdili, že II. vatikánský koncil „nezašel dostatečně daleko“, aby změnil církevní politiku.[173] Tradicionalističtí katolíci, jako například arcibiskup Marcel Lefebvre, však koncil ostře kritizovali a tvrdili, že jeho liturgické reformy vedly mimo jiné „ke zničení svaté mešní oběti a svátostí“.[174]

Současně s koncilem i po něm se zvýšila pozornost věnovaná některým naukám katolické církve; mezi ně patřilo i učení církve o nemorálnosti antikoncepce. Nedávné zavedení hormonální antikoncepce (včetně „pilulky“), o níž se někteří domnívali, že se morálně liší od předchozích metod, přimělo Jana XXIII. k vytvoření výboru, který mu měl poradit ohledně morálních a teologických problémů s novou metodou.[175][176] Papež Pavel VI. později rozšířil působnost výboru tak, aby volně zkoumal všechny metody, a nezveřejněná závěrečná zpráva výboru prý navrhovala povolit alespoň některé metody antikoncepce. Pavel VI. s předloženými argumenty nesouhlasil a nakonec vydal Humanae vitae s tím, že potvrzuje stálé učení církve proti antikoncepci. Výslovně zahrnoval hormonální metody mezi zakázané. Tento dokument vyvolal u řady katolíků převážně negativní odezvu.[177]

Církve tvořící katolickou církev

Papež František, hlava katolické církve
Annuario Pontificio

Papežská ročenka Annuario Pontificio uvádí, že katolickou církev podle jednotlivých ritů tvoří následující místní církve:

1. Západní církev mající latinský ritus neboli římský ritus (latinsky Ritus Latinus sive Ritus Romanus):

  • Latinská církev (lat. Ecclesia Latina). V latinské církvi převažuje římský ritus, nicméně v některých státech se vyskytují i další rity, např.ve Španělsku mozarabský ritus (lat. Ritus Hispanicus sive Mozarabicus), v milánské arcidiecézi na severu Itálie ambrosiánský ritus (lat. Ritus Ambrosianus) a jiné - např. v několika chorvatských diecézích, např. v diecézi Krk na stejnojmenném ostrově v chorvatské Dalmácii se vedle římského (latinského) ritu celebruje=slouží též ritus ve staroslověnštině podle liturgických knih psaných glagolicí - proto "glagolský ritus" (toto písmo sestavil asi v l .862/863 Konstantin, zvaný Filosof, tj. svatý Cyril. Glagolský ritus do českých zemí (do Prahy) přinesli ve 14. století slovanští benediktini na pozvání císaře a krále Karla IV. Lucemburského. Tito benediktini působili pak v klášteře Na Slovanech.

2. Východní katolické církve

Kazašská řeckokatolická církev a Běloruská řeckokatolická církev nejsou místními církvemi, neboť nemají vlastní hierarchii. Nicméně i ony mají své vlastní rity.[178] **** Roku 2003 byl vytvořen Apoštolský exarchát pro katolíky byzantského ritu=řeckokatolíky v Srbsku a Černé Hoře. Biskupem-exarchou je dodnes (červen 2017) Djura Džudžar (nar.1954), většinou jsou to věřící rusínského původu, žijící v autonomní oblasti Vojvodina - na severu Srbska.

Jiné církve mající v názvu katolická

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Katolická církev se sice považuje za autentické pokračování křesťanského společenství založeného Ježíšem Kristem, učí však, že jiné křesťanské církve a společenství mohou být s katolickou církví v nedokonalém společenství.
  2. ↑ Citát svatého Ignáce Smyrňanům (asi 110 n. l.)
  3. ↑ Příklady použití slova „římskokatolický“ Svatým stolcem jsou encykliky: PIUS XI. Divini Illius Magistri [online]. 1929-12-31. Dostupné online.  a PIUS XII. Humani generis [online]. 1950-08-12. Dostupné online. ; nebo společné prohlášení, které 23. listopadu 2006 podepsal papež Benedikt XVI. s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsem a s Konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. 30. listopadu 2006 (anglicky)
  4. ↑ Příklad použití slova „římskokatolický“ biskupskou konferencí: Baltimorský katechismus, oficiální katechismus schválený katolickými biskupy Spojených států, uvádí: „Proto se nazýváme římskými katolíky, abychom ukázali, že jsme spojeni se skutečným nástupcem svatého Petra“ (otázka 118), a v otázkách 114 a 131 označuje církev jako „římskokatolickou církev“. (Baltimore Catechism)
  5. ↑ JOYCE, George. The Pope. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
    Pokud jde o Petra jako prvního římského biskupa, „není však obtížné ukázat, že skutečnost jeho [Petrova] biskupství je tak dobře doložena, že je historicky jistá. Při úvahách o tomto bodu bude dobré začít od třetího století, kdy se zmínky o něm stávají častými, a od tohoto bodu postupovat zpět. V polovině třetího století svatý Cyprián výslovně označuje římský stolec za Petrův stolec, když říká, že Kornélius nastoupil na ,místo Fabiánovo, které je místem Petrovýmʻ (Ep 55,8; srov. 59,14). Firmilián z Cesareje si všímá, že Štěpán si nárokoval rozhodnout spor ohledně znovukřtění na základě toho, že drží nástupnictví po Petrovi (Cyprián, Ep 75,17). Tento nárok nepopírá: přesto by tak jistě učinil, kdyby toho byl schopen. Takto byl v roce 250 Petrův římský episkopát uznán těmi, kdo byli nejlépe schopni poznat pravdu, a to nejen v Římě, ale i v církvích v Africe a Malé Asii. V první čtvrtině století (kolem roku 220) se Tertulián (De Pud. 21) zmiňuje o Kallistově tvrzení, že Petrova moc odpouštět hříchy na něj sestoupila zvláštním způsobem. Kdyby římská církev byla Petrem pouze založena a nepočítala s ním jako se svým prvním biskupem, nemohl by být pro takové tvrzení důvod. Tertulián, stejně jako Firmilián, měl všechny důvody toto tvrzení popřít. Navíc sám pobýval v Římě a byl by si dobře vědom toho, kdyby myšlenka Petrova římského episkopátu byla, jak tvrdí jeho odpůrci, novinkou pocházející z prvních let třetího století a vytlačující starší tradici, podle níž byli Petr a Pavel spoluzakladateli a Linus prvním biskupem. Přibližně ve stejném období Hippolyt (neboť Lightfoot má jistě pravdu, když ho považuje za autora první části ,Liberijského kataloguʻ – ,Klement Římskýʻ, 1:259) počítá Petra v seznamu římských biskupů...“.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Catholic Church na anglické Wikipedii.

  1. ↑ STANFORD, Peter. Roman Catholic Church [online]. BBC Religions. BBC, rev. 2017-02-01 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. ↑ Bokenkotter 2004, s. 18.
  3. ↑ MARSHALL, Thomas William. Notes of the Episcopal Polity of the Holy Catholic Church. Londýn: Levey, Rossen and Franklin, 1844. Dostupné online. (angličtina) ASIN 1163912190. 
  4. ↑ a b Pubblicati l'Annuario Pontificio 2021 e l'Annuarium Statisticum Ecclesiae 2019 [online]. L'Osservatore Romano, 2021-03-15, rev. 2021-03-29 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (italština) 
  5. ↑ CALDERISI, Robert. Earthly Mission – The Catholic Church and World Development. [s.l.]: TJ International Ltd, 2013. S. 40. (angličtina) 
  6. ↑ Laudato Si. Vermont Catholic. Roč. 8, čís. 4, s. 73. Dostupné online. (angličtina) 
  7. ↑ MARTY, Martin E. Roman Catholicism. In: Encyclopedia Britannica. [s.l.]: [s.n.], 2021-04-29. Dostupné online. (angličtina)
  8. ↑ NOLL, Mark A. The New Shape of World Christianity. Downers Grove, IL: IVP Academic, 2009. S. 191. (angličtina) 
  9. ↑ HAYNES, Jeffrey. Routledge Handbook of Religion and Politics. [s.l.]: Routledge, 2016-01-13. Dostupné online. ISBN 978-1-317-28746-9. (angličtina) 
  10. ↑ VARGHESE, Alexander P. India : History, Religion, Vision And Contribution To The World. [s.l.]: Atlantic Publishers & Dist, 2008. Dostupné online. ISBN 978-81-269-0904-9. (angličtina) 
  11. ↑ a b O'Collins, s. v (předmluva).
  12. ↑ PAVEL VI. Lumen gentium [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2020-10-11 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. ↑ a b Vatican congregation reaffirms truth, oneness of Catholic Church [online]. Catholic News Service, 2007-07-10, rev. 2012-03-17 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  14. ↑ Bokenkotter 2004, s. 7.
  15. ↑ Responses to Some Questions regarding Certain Aspects of the Doctrine of the Church [online]. Svatý stolec, rev. 2013-08-13 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina)  „Podle katolické nauky je možné správně tvrdit, že Kristova církev je přítomna a působí v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou plně ve společenství s katolickou církví, a to díky prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny.“
  16. ↑ Declaration on the Unicity and Salvific Universality of Jesus Christ and the Church Dominus Iesus § 17 [online]. Svatý stolec [cit. 2023-01-11]. (angličtina)  „Proto existuje jediná Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, řízené Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice neexistují v dokonalé jednotě s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejužšími svazky, tj. apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravé partikulární církve. Proto je Kristova církev přítomna a působí i v těchto církvích, i když jim chybí plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolickou nauku o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a vykonává římský biskup nad celou církví. ... ,Věřící křesťané si tedy nemohou představovat, že Kristova církev není nic jiného než soubor – sice rozdělených, ale přece jen v jistém smyslu jednotných – církví a církevních společenství; nemohou se také svobodně domnívat, že Kristova církev dnes nikde reálně neexistuje a že ji je třeba považovat pouze za cíl, o jehož dosažení musí všechny církve a církevní společenství usilovat.ʻ“
  17. ↑ Mt 16, 19 (Kral, ČEP)
  18. ↑ Katechismus katolické církve (KKC), Paragraph 890 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  19. ↑ Katechismus katolické církve (KKC), Paragraph 835 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina)  „Bohatá rozmanitost ... teologického a duchovního dědictví, které je vlastní místním církvím ,sjednoceným ve společném úsilí, ukazuje tím více na katolicitu nerozdělené církveʻ (srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, 23).“
  20. ↑ GUNTON, Colin. Christianity among the Religions in the Encyclopedia of Religion. Religious Studies. Čís. sv. 24, č. 1, s. 14. (angličtina)  V recenzi článku z Encyklopedie náboženství Gunton píše: „[Č]lánek [o katolicismu v encyklopedii] správně nabádá k opatrnosti a hned na začátku naznačuje, že římský katolicismus se vyznačuje několika různými doktrinálními, teologickými a liturgickými důrazy.“
  21. ↑ Katechismus katolické církve, Paragraphs 1322–1327 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina)  „Eucharistie je souhrnem a shrnutím naší víry.“
  22. ↑ The Four Marian Dogmas [online]. Catholic News Agency, rev. 2017-03-25 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. ↑ AGNEW, John. Deus Vult: The Geopolitics of Catholic Church. Geopolitics. 2010-02-12, roč. 15, čís. 1, s. 39–61. doi:10.1080/14650040903420388. S2CID 144793259. (angličtina) 
  24. ↑ MEYENDORFF, John. Catholicity and the Church. [s.l.]: St Vladimirs Seminary Press, 1997. ISBN 0-88141-006-3. S. 7. (angličtina) 
  25. ↑ ELWELL, Walter; COMFORT, Philip Wesley. Tyndale Bible Dictionary. [s.l.]: Tyndale House Publishers, 2001. ISBN 0-8423-7089-7. S. 266, 828. (angličtina) 
  26. ↑ MacCulloch, Christianity, s. 127.
  27. ↑ a b THURSTON, Herbert. Catholic. In: Knight, Kevin (ed.). The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 3. (angličtina)
  28. ↑ Cyril of Jerusalem, Lecture XVIII, 26 [online]. Tertullian.org, 2004-08-06, rev. 2012-08-17 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  29. ↑ Edictum de fide catholica [online]. 2012-02-08, rev. 2017-10-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  30. ↑ Eastern Orthodoxy [online]. Encyclopædia Britannica online [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  31. ↑ catholic, adj. and n.. In: Oxford English Dictionary Online. [s.l.]: Oxford University Press, 2014-06. (angličtina) Výňatek: „Po rozdělení Východu a Západu převzala ,katolickáʻ jako svůj popisný přívlastek západní nebo latinská církev, stejně jako ,pravoslavnáʻ východní nebo řecká. V době reformace si výraz ,katolickáʻ nárokovala jako své výlučné právo ta část církve, která zůstala pod římskou poslušností, v protikladu k ,protestantskýmʻ nebo ,reformovanýmʻ národním církvím. Ty si však tento termín také ponechaly a daly mu většinou širší a ideálnější či absolutní význam jako atributu žádného jednotlivého společenství, ale pouze celého společenství spasených a svatých ve všech církvích a věcích. V Anglii se tvrdilo, že církev i jako reformovaná je národní větví ,katolické církveʻ ve vlastním historickém smyslu.“ Poznámka: Úplné znění definice slova „catholic“ v OED je k dispozici zde.
  32. ↑ MCBRIEN, Richard. The Church. [s.l.]: Harper Collins. p. xvii, 2008. Dostupné online. (angličtina)  Citace: „[U]žívání přídavného jména ,katolickýʻ jako modifikátoru slova ,církevʻ se stalo rozdělujícím až po schizmatu mezi Východem a Západem... a protestantské reformaci. ... V prvním případě si západní církev pro sebe nárokovala název katolická církev, zatímco východní si přisvojila název pravoslavná církev. V druhém případě si ty církve, které byly ve společenství s římským biskupem, ponechaly přívlastek ,katolickáʻ, zatímco církve, které se s papežstvím rozešly, byly nazývány protestantskými.“
  33. ↑ Roman Catholic, n. and adj [online]. Oxford English Dictionary, rev. 2017-10-24 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  34. ↑ Eastern Catholics: Where are they? Where should they be? [online]. Catholic News Herald. Diocese of Charlotte, 2022-03-12, rev. 2022-03-19 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  35. ↑ Documents of the II Vatican Council [online]. Svatý stolec, 2004-06-05, rev. 2009-05-04 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online.  „Poznámka: Papežův podpis je uveden v latinské verzi.“
  36. ↑ Decrees of the First Vatican Council – Papal Encyclicals [online]. papalencyclicals.net, 1868-06-29 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  37. ↑ The Bull of Indiction of the Sacred Oecumenical and General Council of Trent under the Sovereign Pontiff, Paul III.; The Council of Trent: The Canons and Decrees of the Sacred and Oecumenical Council of Trent. Překlad a ed. J. Waterworth. Londýn: Dolman, 1848. Dostupné online. (angličtina) 
  38. ↑ Catholic Encyclopedia [online]. newadvent.org [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  39. ↑ WHITEHEAD, Kenneth D. Answers [online]. ewtn.com [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  40. ↑ Bokenkotter 2004, s. 30.
  41. ↑ Kreeft, s. 980.
  42. ↑ Burkett, s. 263
  43. ↑ Barry, s. 46.
  44. ↑ Catechism of the Catholic Church, Paragraph 1076. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina)  „Církev byla zjevena světu v den Letnic při seslání Ducha svatého...“
  45. ↑ Holy Ghost. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina) „On [Duch svatý] je podstatně Duch pravdy – J 14, 16–17 (Kral, ČEP); J 15, 26 (Kral, ČEP), jehož posláním je ... učit apoštoly plnému významu [pravdy] – J 14, 26 (Kral, ČEP); J 16, 13 (Kral, ČEP). S těmito apoštoly zůstane navždy – J 14, 16 (Kral, ČEP). Poté, co na ně o Letnicích sestoupil, povede je v jejich díle – Sk 8, 29 (Kral, ČEP) ...“
  46. ↑ Catechism of the Catholic Church, Paragraphs 880, 883. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina) 
  47. ↑ Křesťanská Bible, Mt 16, 13–20 (Kral, ČEP)
  48. ↑ Saint Peter the Apostle: Incidents important in interpretations of Peter [online]. Encyclopædia Britannica, rev. 2014-11-08 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  49. ↑ Catechism of the Catholic Church, Paragraphs 880–881. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina) 
  50. ↑ JOYCE, George. The Pope. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  51. ↑ Was Peter in Rome? [online]. Catholic Answers, 2004-08-10, rev. 2014-09-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina)  „i kdyby se Petr do hlavního města nedostal, mohl být prvním papežem, protože jeden z jeho nástupců mohl být prvním nositelem tohoto úřadu, který se usadil v Římě. Koneckonců, pokud papežství existuje, bylo ustanoveno Kristem ještě za jeho života, tedy dávno předtím, než Petr údajně dorazil do Říma. Muselo tedy existovat několikaleté období, kdy papežství ještě nemělo spojení s Římem.“
  52. ↑ a b c BROWN, Raymond E. 101 Questions and Answers on the Bible. [s.l.]: Paulist Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-4251-4. S. 132–134. (angličtina) 
  53. ↑ CULLMANN, Oscar. Peter: Disciple, Apostle, Martyr. 2. vyd. [s.l.]: Westminster Press, 1962. S. 234. (angličtina) 
  54. ↑ CHADWICK, Henry. The Early Church. [s.l.]: Penguin Books, 1993. S. 18. (angličtina) 
  55. ↑ EHRMAN, Bart D. Peter, Paul, and Mary Magdalene: The Followers of Jesus in History and Legend. US: Oxford University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-19-530013-0. S. 84. (angličtina)  „Petr zkrátka nemohl být prvním římským biskupem, protože římská církev neměla nikoho za svého biskupa až zhruba sto let po Petrově smrti.“
  56. ↑ Bokenkotter 2004, s. 24.
  57. ↑ MACCULLOCH. Christianity. [s.l.]: [s.n.] S. 155–159, 164. (angličtina) 
  58. ↑ VALLIERE, Paul. Conciliarism. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01574-6. S. 92. (angličtina) 
  59. ↑ PATRIARCH, Bartholomew. Encountering the Mystery. [s.l.]: Random House, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-385-52561-9. S. 3. (angličtina) 
  60. ↑ MICHALOPULOS, George C. Canon 28 and Eastern Papalism: Cause or Effect? [online]. aoiusa.org, 2009-09-11, rev. 2013-01-10 [cit. 2023-01-13]. Dostupné online. (angličtina) 
  61. ↑ Noble, s. 214.
  62. ↑ Rome (early Christian). In: Cross, F. L., (ed.). The Oxford Dictionary of the Christian Church. New York: Oxford University Press, 2005. (angličtina)
  63. ↑ AYER, Joseph Cullen Jr. A Source Book for Ancient Church History: From the Apostolic Age to the Close of the Conciliar Period. New York: Charles Scribner's Sons, 1913. Dostupné online. S. 538. (angličtina) 
  64. ↑ Ayer, s. 553.
  65. ↑ BAUMGARTNER, Frederic J. Behind Locked Doors: A History of the Papal Elections. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-312-29463-2. S. 10–12. (angličtina) 
  66. ↑ DUFFY, Eamon. Saints & Sinners: A History of the Popes. [s.l.]: Yale University Press, 1997. S. 66–67. (angličtina) 
  67. ↑ Le Goff, s. 14: „Tvář barbarských nájezdníků se proměnila díky další zásadní skutečnosti. Část z nich sice zůstala pohanská, ale jiná část, a to nikoliv nejmenší, se stala křesťanskou. Zvláštní náhodou, která však měla zanechat vážné následky, se tito obrácení barbaři – Ostrogóti, Vizigóti, Burgundi, Vandalové a později i Lombarďané – obrátili na ariánství, které se po nicejském koncilu stalo herezí. Ve skutečnosti je obrátili stoupenci ,apoštola Gótůʻ Wulfily.“
  68. ↑ Le Goff, s. 14: „A tak to, co mělo být náboženským poutem, se naopak stalo předmětem sváru a vyvolalo ostré konflikty mezi ariánskými barbary a katolickými Římany.“
  69. ↑ Le Goff, s. 21: „Chlodvíkův mistrovský tah spočíval v tom, že sebe a svůj lid neobrátil na ariánství jako ostatní barbarští králové, ale na katolictví.“
  70. ↑ Le Goff, s. 21.
  71. ↑ DREW, Katherine Fischer. The Lombard Laws. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-1055-2. S. xviii. (angličtina) 
  72. ↑ a b CAHILL, Thomas. How The Irish Saved Civilization: The Untold Story of Ireland's Heroic Role from the Fall of Rome to the Rise of Medieval Europe. New York City: Penguin Random House, 1995. (angličtina) 
  73. ↑ Woods, s. 115–127.
  74. ↑ Duffy, s. 133.
  75. ↑ WOODS, Thomas Jr. Review of How the Catholic Church Built Western Civilisation [online]. National Review Book Service, 2006-08-22, rev. 2006-09-16 [cit. 2023-01-13]. Dostupné online. (angličtina) 
  76. ↑ PIRENNE, Henri. Medieval Cities: Their Origins and the Revival of Trade. Překlad Frank D. Halsey. Princeton, NJ: Princeton University Press, (1980) [1925]. Dostupné online. ISBN 978-0-691-00760-1. S. 27–32. (angličtina) 
  77. ↑ RICHARDS, Jeffrey. The Popes and the Papacy in the Early Middle Ages. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-317-67817-5. S. 230. (angličtina) 
  78. ↑ WALKER, Willston. History of the Christian Church. [s.l.]: Simon and Schuster, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-684-18417-3. S. 250–251. (angličtina) 
  79. ↑ VIDMAR. The Catholic Church Through the Ages. [s.l.]: [s.n.], 2005. S. 107–111. (angličtina) 
  80. ↑ DUFFY. Saints and Sinners. [s.l.]: [s.n.], 1997. S. 78. (angličtina) , citace: „Naproti tomu Paschalův nástupce Evžen II. (824–827), zvolený s císařským vlivem, se většiny těchto papežských zisků vzdal. Uznal císařovu svrchovanost v papežském státě a přijal Lotharem vnucenou ústavu, která zaváděla císařský dohled nad správou Říma, ukládala všem občanům přísahu císaři a vyžadovala, aby zvolený papež před vysvěcením složil slib věrnosti. Za vlády Sergia II. (844–847) bylo dokonce dohodnuto, že papež nemůže být vysvěcen bez císařského mandátu a že obřad musí proběhnout za přítomnosti jeho zástupce, což bylo oživením některých nejostudnějších omezení byzantské vlády.“
  81. ↑ Riley-Smith, s. 8.
  82. ↑ Bokenkotter 2004, s. 140–141.
  83. ↑ PHILLIPS, Jonathan. The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. [s.l.]: Penguin Books, 2005. ISBN 978-1-101-12772-8. S. PT19. (angličtina) 
  84. ↑ Woods, s. 44–48.
  85. ↑ Bokenkotter 2004, s. 158–159.
  86. ↑ Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 122.
  87. ↑ a b Morris, s. 232.
  88. ↑ McManners, s. 240.
  89. ↑ GEANAKOPLOS, Deno John. Constantinople and the West. Madison, WI: University of Wisconsin Press, 1989. ISBN 978-0-299-11880-8. (angličtina) 
  90. ↑ COLLINGE, William J. Historical Dictionary of Catholicism. [s.l.]: Scarecrow Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-5755-1. S. 169. (angličtina) 
  91. ↑ Koschorke, s. 13, 283.
  92. ↑ Hastings (1994), s. 72.
  93. ↑ Koschorke, s. 21.
  94. ↑ Koschorke, s. 3, 17.
  95. ↑ Lyons (2013), s. 17.
  96. ↑ a b Bokenkotter 2004, s. 215.
  97. ↑ Vidmar, s. 184.
  98. ↑ Bokenkotter 2004, s. 223–224.
  99. ↑ FERNÁNDEZ, Luis Martínez. Crypto-Protestants and Pseudo-Catholics in the Nineteenth-Century Hispanic Caribbean. Journal of Ecclesiastical History. 2000, roč. 52, čís. 2, s. 347–365. Doi:10.1017/S0022046900004255. S2CID 162296826. (angličtina) 
  100. ↑ Bokenkotter 2004, s. 235–237.
  101. ↑ a b Vidmar, The Catholic Church Through the Ages (2005), s. 233.
  102. ↑ a b Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 177–178.
  103. ↑ Bokenkotter 2004, s. 242–244.
  104. ↑ Maxwell, Melvin. Bible Truth or Church Tradition, s. 70.
  105. ↑ Pollard, s. 7–8.
  106. ↑ Bokenkotter 2004, s. 283–285.
  107. ↑ The Sixteen Blessed Teresian Martyrs of Compiègne. In: Herbermann, Charles, (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  108. ↑ Collins, s. 176.
  109. ↑ Duffy, s. 214–216.
  110. ↑ John Paul II, General Audience [online]. Vatican.va, 1993-03-24, rev. 2011-08-10 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  111. ↑ Leith, Creeds of the Churches (1963), s. 143.
  112. ↑ Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 232.
  113. ↑ Fahlbusch, The Encyclopedia of Christianity (2001), s. 729.
  114. ↑ KERTZER, David I. Prisoner of the Vatican. [s.l.]: Houghton Mifflin Harcourt, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-547-34716-5. S. PT155. (angličtina) 
  115. ↑ D'AGOSTINO, Peter R. ,Utterly Faithless Specimensʻ: Italians in the Catholic Church in America. In: Connell, William J.; Gardaphé, Fred (eds.). Anti-Italianism: Essays on a Prejudice. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-230-11532-3. S. 33–34. (angličtina)
  116. ↑ HASTINGS, Adrian. The Church in Africa, 1450–1950. Oxford: Clarendon S. 394–490. (angličtina) 
  117. ↑ BLAINEY, Geoffrey. A Short History of Christianity. [s.l.]: Viking, 2011. (angličtina) 
  118. ↑ a b Pope Stared Down Communism in Homeland – and Won [online]. CBC News, 2005-04, rev. 2007-12-23 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  119. ↑ WALSH, Michael J. Lives of the Popes. [s.l.]: Universal International, 1998. S. 239, 241. (angličtina) 
  120. ↑ a b Walsh, s. 240.
  121. ↑ POLLARD, John. Papal Diplomacy and The Great War. [s.l.]: [s.n.], 2014. (angličtina) 
  122. ↑ a b Chadwick, Owen, s. 264–265.
  123. ↑ Scheina, s. 33.
  124. ↑ Riasanovsky, s. 617.
  125. ↑ Riasanovsky, s. 634.
  126. ↑ Payne, s. 13.
  127. ↑ Alonso, s. 395–396.
  128. ↑ FRASER, Ronald. Blood of Spain, collective letter of bishops of Spain, addressed to the bishops of the world. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-7126-6014-3. S. 415. (angličtina) 
  129. ↑ FONTENELLE, Mrg R. Seine Heiligkeit Pius XI. France: Alsactia, 1939. S. 164. (němčina) 
  130. ↑ PIUS XI. Encyclical Divini Redemptoris, § 18 (AAS 29 [1937], 74) [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1937, rev. 2015-09-09 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  131. ↑ RIEBLING, Mark. Church of Spies. [s.l.]: Basic Books, 2015. ISBN 978-0-465-02229-8. S. leták. (angličtina)  „[Pius XII.] posílal Hitlerovi přání k narozeninám – a zároveň tajně plánoval jeho zabití.“
  132. ↑ BURLEIGH, Michael. Sacred Causes. [s.l.]: Harper Perennial, 2007. S. 252. (angličtina)  „,Vyjadřují politování nad tím, že papež nemluví,ʻ řekl Pius jezuitskému rektorovi Gregoriánské univerzity v prosinci 1942. ,Ale papež nemůže mluvit. Kdyby promluvil, bylo by to ještě horšíʻ“.
  133. ↑ LAPIDE, Pinchas. Three Popes and the Jews. [s.l.]: Hawthorne Books, 1967. S. 214–215. (angličtina)  "„Rabín André Ungar z chrámu Temple Emanuel v New Yorku ... říká: ,Vatikán sám dal svolení a možná i povzbuzení k záchranným pracím pro Židy, Vatikán poskytl velké částky peněz a příležitostně i zázemí svých diplomatických privilegií na záchranu Židů před nacisty.ʻ“
  134. ↑ Walsh, s. 241–242.
  135. ↑ Rhodes, s. 182–183.
  136. ↑ Rhodes, s. 197.
  137. ↑ Rhodes, s. 204–205.
  138. ↑ Cook, s. 983.
  139. ↑ GILBERT, Martin. Hitler's Pope? [online]. The American Spectator, 2006-08-18 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  140. ↑ GILBERT, Martin. The Righteous: The Unsung Heroes of the Holocaust. [s.l.]: Henry Holt and Company, 2004. ISBN 978-1-4299-0036-2. S. 299. (angličtina) 
  141. ↑ LAPOMARDA, Vincent A. The Jesuits and the Third Reich. [s.l.]: E. Mellen Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-7734-6265-6. S. 3. (angličtina) 
  142. ↑ KERSHAW, Ian. Hitler a Biography. Londýn: W.W. Norton & Company, 2008 Edn. S. 210–211. (angličtina) 
  143. ↑ BERBEN, Paul. Dachau, 1933–1945: the official history. [s.l.]: Norfolk Press, 1975. ISBN 978-0-85211-009-6. S. 276–277. (angličtina) 
  144. ↑ Non-Jewish Victims of Persecution in Germany [online]. Yad Vashem, 2010-10-28, rev. 2010-11-29 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  145. ↑ WEINZIERL, Erika. Kirchlicher Widerstand gegen den Nationalsozialismus. In: Themen der Zeitgeschichte und der Gegenwart. Vienna: [s.n.], 2004. ISBN 3-8258-7549-0. S. 76. (němčina)
  146. ↑ WARD, James. Priest, Politician, Collaborator: Jozef Tiso and the Making of Fascist Slovakia. Ithaca: Cornell University Press, 2013. S. 202–245. (angličtina) 
  147. ↑ GILBERT, Martin. The Holocaust: The Jewish Tragedy. Londýn: Collins, 1986. S. 202, 203, 206–207, 212–214, 451, 466. (angličtina) 
  148. ↑ MAZOWER, Mark. Hitler's Empire – Nazi Rule in Occupied Europe. [s.l.]: Penguin, 2008. ISBN 978-0-7139-9681-4. S. 395. (angličtina) 
  149. ↑ VECSEI, Paul. Der Priester, der unter das Fallbeil kam. In: Wiener Zeitung. [s.l.]: [s.n.], 2021-03-13. (němčina); BOECKL-KLAMPER, Elisabeth; MANG, Thomas; NEUGEBAUER, Wolfgang. Gestapo-Leitstelle Wien 1938–1945. Vídeň: [s.n.], 2018. ISBN 978-3-902494-83-2. S. 299–305. (němčina) ; SCHAFRANEK, Hans. Widerstand und Verrat: Gestapospitzel im antifaschistischen Untergrund. Vídeň: [s.n.], 2017. ISBN 978-3-7076-0622-5. S. 161–248. (němčina) ; MOLDEN, Fritz. Die Feuer in der Nacht. Opfer und Sinn des österreichischen Widerstandes 1938–1945. Vídeň: [s.n.], 1988. S. 122. (němčina) ; BROUCEK, Peter. Die österreichische Identität im Widerstand 1938–1945. [s.l.]: [s.n.], 2008. S. 163. (němčina) ; STEHLE, Hansjakob. Die Spione aus dem Pfarrhaus (German: The spy from the rectory). In: Die Zeit. [s.l.]: [s.n.], 1996-01-05. (němčina); THURNER, Christoph. The CASSIA Spy Ring in World War II Austria: A History of the OSS's Maier-Messner Group. [s.l.]: [s.n.], 2017. S. 35. (angličtina) ; KREUTNER, Bernhard. Gefangener 2959: Das Leben des Heinrich Maier – Mann Gottes und unbeugsamer Widerstandskämpfer. [s.l.]: [s.n.], 2021. (němčina) 
  150. ↑ IKEN, Katja. Pius XII: Wie Adolf Hitler den Papst entführen lassen wollte [online]. Der Spiegel, 2016-07-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  151. ↑ Hitler plante Entführung Pius' XII. – „Streng geheime“ Berichte faschistischer Parteigrößen entdeckt [online]. Weltpolitik Nachrichten – Wiener Zeitung Online, 1998-09-09, rev. 2005-04-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  152. ↑ Bokenkotter 2004, s. 192.
  153. ↑ Deák, s. 182.
  154. ↑ EAKIN, Emily. New Accusations Of a Vatican Role In Anti-Semitism; Battle Lines Were Drawn After Beatification of Pope Pius IX [online]. The New York Times, 2001-09-01, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  155. ↑ Phayer (2000), s. 50–57.
  156. ↑ The ratlines: What did the Vatican know about Nazi escape routes? [online]. Deutsche Welle, 2020-03-01, rev. 2021-02-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  157. ↑ OPITZ, Manuel. Rattenlinien: Fluchthilfe für Nazis – vom Vatikan und US-Agenten [online]. Die Welt, 2014-02-15 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  158. ↑ NS-Fluchthelfer: Der „braune Bischof“ und die Rattenlinie [online]. Der Standard [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  159. ↑ ROME, Philip Willan. Judgment day: Vatican ready to open its Holocaust files to the world [online]. The Times [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  160. ↑ a b Phayer (2000), s. 32.
  161. ↑ Phayer (2000), s. 39.
  162. ↑ TOMAŠEVIĆ, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration. [s.l.]: Stanford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-7924-1. S. 555. (angličtina) 
  163. ↑ SMITH, Craig. In Poland, New Wave of Charges Against Clerics [online]. The New York Times, 2007-01-10, rev. 2008-05-23 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  164. ↑ Untold story of 1989 [online]. The Tablet, 2010-10-28 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  165. ↑ Bokenkotter 2004, s. 356–358.
  166. ↑ China installs Pope-backed bishop [online]. BBC News, 2007-09-21, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  167. ↑ Chadwick, s. 259.
  168. ↑ The Second Vatican Council Celebrating Its Achievements and the Future. [s.l.]: [s.n.] S. 86. (angličtina) 
  169. ↑ Constitution on the Sacred Liturgy Sacrosanctum Concilium [online]. Svatý stolec, 1963-12-04, rev. 2008-02-21 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  170. ↑ Duffy, s. 270–276
  171. ↑ Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 272, 274.
  172. ↑ PAVEL VI. Nostra aetate: Declaration on the Relation of the Church to Non-Christian Religions [online]. Svatý stolec, 1965-10-28, rev. 2008-12-20 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina)  „Podle 4. oddílu: ,Je pravda, že židovské autority a ti, kdo je následovali, naléhali na Kristovu smrt; přesto však to, co se stalo při jeho umučení, nelze vztáhnout na všechny Židy bez rozdílu, kteří tehdy žili, ani na Židy dnešní. I když je církev novým Božím lidem, neměli by být Židé představováni jako Bohem zavržení nebo prokletí, jako by to vyplývalo z Písma svatého.ʻ“
  173. ↑ Bauckham, s. 373.
  174. ↑ O’NEEL, Brian. Holier Than Thou: How Rejection of Vatican II Led Lefebvre into Schism. This Rock. San Diego: Catholic Answers, 2003-04-03, roč. 14, čís. 4. Dostupné online. (angličtina) 
  175. ↑ MAY, John F. World Population Policies: Their Origin, Evolution, and Impact. [s.l.]: Springer, 2012. Dostupné online. ISBN 978-94-007-2837-0. S. 202–203. (angličtina) 
  176. ↑ KINKEL, R. John. Papal Paralysis: How the Vatican Dealt with the AIDS Crisis. [s.l.]: Lexington, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-7391-7684-9. S. 2. (angličtina) 
  177. ↑ Germain Grisez on „Humanae Vitae“, Then and Now: The Dust Still Hasn't Settled, But There Are Signs of Hope [online]. Zenit: The World Seen from Rome, 2003-07-14, rev. 2014-11-16 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  178. ↑ Annuario Pontificio. 2008.

Literatura

  • Asci, Donald P. (2002) The Conjugal Act as Personal Act. A Study of the Catholic Concept of the Conjugal Act in the Light of Christian anthropology, San Francisco: Ignatius Press. ISBN 0-89870-844-3.
  • AYER, Joseph Cullen. A Source Book for Ancient Church History. [s.l.]: Mundus Publishing, 1941. ISBN 978-1-84830-134-4. 
  • Canon 42 [online]. Vatican [cit. 2008-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2008. 
  • Catechism of the Catholic Church [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1994 [cit. 2011-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 February 2012. 
  • Barry, Rev. Msgr. John F (2001). One Faith, One Lord: A Study of Basic Catholic Belief. Gerard F. Baumbach, Ed.D. ISBN 0-8215-2207-8.
  • Bauer, Susan Wise (2010). The History of Medieval World: From the Conversion of Constantine to the First Crusade. Norton. ISBN 978-0-393-05975-5.
  • Baumgartner, Frederic J. (2003). Behind Locked Doors: A History of the Papal Elections. Palgrave Macmillan. ISBN 0-312-29463-8.
  • Bethell, Leslie (1984). The Cambridge History of Latin America. Cambridge University Press. ISBN 0-521-23225-2.
  • BOKENKOTTER, Thomas. A Concise History of the Catholic Church. [s.l.]: Doubleday, 2004. ISBN 0-385-50584-1. 
  • Bunson, Matthew (2008). Our Sunday Visitor's Catholic Almanac. Our Sunday Visitor Publishing. ISBN 1-59276-441-X.
  • Bruni, Frank; Burkett, Elinor (2002). A Gospel of Shame: Children, Sexual Abuse and the Catholic Church. Harper Perennial. p. 336. ISBN 978-0-06-052232-2.
  • Chadwick, Owen (1995). A History of Christianity. Barnes & Noble. ISBN 0-7607-7332-7.
  • Clarke, Graeme (2005), "Third-Century Christianity", in Bowman, Alan K., Peter Garnsey and Averil Cameron. The Cambridge Ancient History 2nd ed., volume 12: The Crisis of Empire, A.D. 193–337, Cambridge University Press, pp. 589–671, ISBN 978-0-521-30199-2.
  • Collinge, William J. Historical dictionary of Catholicism (1997) online free
  • Collins, Michael; Price, Mathew A. (1999). The Story of Christianity. Dorling Kindersley. ISBN 0-7513-0467-0.
  • Coriden, James A; Green, Thomas J; Heintschel, Donald E. (1985). The Code of Canon Law: A Text and Commentary, Study Edition. Paulist Press. ISBN 978-0-8091-2837-2.
  • Davidson, Ivor (2005). The Birth of the Church. Monarch. ISBN 1-85424-658-5.
  • DELLA ROCCA, Fernando. Manual of Canon Law. [s.l.]: Bruce Pub. Co, 1 January 1959. 
  • Derrick, Christopher (1967). Trimming the Ark: Catholic Attitudes and the Cult of Change. New York: P.J. Kennedy & Sons. ISBN 978-0-09-096850-3.
  • Duffy, Eamon (1997). Saints and Sinners, a History of the Popes. Yale University Press. ISBN 0-300-07332-1.
  • Dussel, Enrique (1981). A History of the Church in Latin America. Wm. B. Eerdmans. ISBN 0-8028-2131-6.
  • Fahlbusch, Erwin (2007). The Encyclopedia of Christianity. Wm. B. Eerdmans. ISBN 0-8028-2415-3.
  • Froehle, Bryan; Mary Gautier (2003). Global Catholicism, Portrait of a World Church. Orbis books; Center for Applied Research in the Apostolate, Georgetown University. ISBN 1-57075-375-X.
  • Gale Group. (2002) New Catholic Encyclopedia, 15 vol, with annual supplements; highly detailed coverage
  • Hastings, Adrian (2004). The Church in Africa 1450–1950. Oxford University Press. ISBN 0-19-826399-6.
  • Herring, George (2006). An Introduction to the History of Christianity. Continuum International. ISBN 0-8264-6737-7.
  • Koschorke, Klaus; Ludwig, Frieder; Delgado, Mariano (2007). A History of Christianity in Asia, Africa, and Latin America, 1450–1990. Wm B Eerdmans Publishing Co. ISBN 978-0-8028-2889-7.
  • Kreeft, Peter (2001). Catholic Christianity. Ignatius Press. ISBN 0-89870-798-6.
  • Latourette, by Kenneth Scott. Christianity in a Revolutionary Age: A History of Christianity in the 19th and 20th centuries (5 vol. 1969); detailed coverage of Catholicism in every major country
  • Lehner, Ulrich L. (2016) The Catholic Enlightenment. The Forgotten History of a Global Movement ISBN 978-0-19-023291-7
  • Leith, John (1963). Creeds of the Churches. Aldine Publishing Co. ISBN 0-664-24057-7.
  • MacCulloch, Diarmaid (2010). Christianity: The First Three Thousand Years. Viking. ISBN 978-0-670-02126-0. originally published 2009 by Allen Lane, as A History of Christianity
  • MacCulloch, Diarmaid (2003). The Reformation. Viking. ISBN 0-670-03296-4.
  • MacMullen, Ramsay (1984), Christianising the Roman Empire: (A.D. 100–400). New Haven, CT: Yale University Press, ISBN 978-0-585-38120-6
  • Marthaler, Berard (1994). Introducing the Catechism of the Catholic Church, Traditional Themes and Contemporary Issues. Paulist Press. ISBN 0-8091-3495-0.
  • McBrien, Richard and Harold Attridge, eds. (1995) The HarperCollins Encyclopedia of Catholicism. HarperCollins. ISBN 978-0-06-065338-5.
  • McManners, John, ed. The Oxford Illustrated History of Christianity. (Oxford University Press 1990). ISBN 0-19-822928-3.
  • Norman, Edward (2007). The Roman Catholic Church, An Illustrated History. University of California Press. ISBN 978-0-520-25251-6.
  • O'Collins, Gerald; Farrugia, Maria (2003). Catholicism: The Story of Catholic Christianity Oxford University Press. ISBN 978-0-19-925995-3.
  • Pavlíček, Tomáš W.: Výchova kněží v Čechách a jejich role v náboženské kultuře (1948-1914). Praha : Academia, 2017, ISBN 978-80-200-2771-9
  • Perreau-Saussine, Emile (2012). Catholicism and Democracy: An Essay in the History of Political Thought. ISBN 978-0-691-15394-0.
  • Phayer, Michael (2000). The Catholic Church and the Holocaust, 1930–1965. Indiana University Press. ISBN 0-253-33725-9.
  • Pollard, John Francis (2005). Money and the Rise of the Modern Papacy, 1850–1950. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-81204-7.
  • Rhodes, Anthony (1973). The Vatican in the Age of the Dictators (1922–1945). Holt, Rinehart and Winston. ISBN 0-03-007736-2.
  • Riley-Smith, Jonathan (1997). The First Crusaders. Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-00308-0.
  • Schreck, Alan (1999). The Essential Catholic Catechism.Servant Publications. ISBN 1-56955-128-6.
  • Schwaller, John Frederick. (2011) The history of the Catholic Church in Latin America: from conquest to revolution and beyond (NYU Press)
  • Smith, Janet, ed. (1993) Why "Humanae Vitae" Was Right, San Francisco: Ignatius Press.
  • Smith, Janet (1991) "Humanae Vitae", a Generation Later, Washington, DC: Catholic University of America Press,
  • Stewart, Cynthia (2008) The Catholic Church: A Brief Popular History 337 pages
  • Tausch, Arno, Global Catholicism in the Age of Mass Migration and the Rise of Populism: Comparative Analyses, Based on Recent World Values Survey and European Social Survey Data (24 November 2016). Available at https://mpra.ub.uni-muenchen.de/75243/1/MPRA_paper_75243.pdf IDEAS/RePEc, University of Connecticut
  • Tausch, Arno, The Effects of 'Nostra Aetate:' Comparative Analyses of Catholic Antisemitism More Than Five Decades after the Second Vatican Council (8 January 2018). Available at or DOI:10.2139/ssrn.3098079
  • Tausch, Arno, Are Practicing Catholics More Tolerant of Other Religions than the Rest of the World? Comparative Analyses Based on World Values Survey Data (21 November 2017). Available at or DOI:10.2139/ssrn.3075315
  • Vatican, Central Statistics Office (2007). Annuario Pontificio (Pontifical Yearbook). Libreria Editrice Vaticana. ISBN 978-88-209-7908-9.
  • Vidmar, John (2005). The Catholic Church Through the Ages. Paulist Press. ISBN 0-8091-4234-1.
  • Wilken, Robert (2004). "Christianity". in Hitchcock, Susan Tyler; Esposito, John. Geography of Religion. National Geographic Society. ISBN 0-7922-7317-6.
  • WOODS, Thomas Jr. How the Catholic Church Built Western civilization. [s.l.]: Regnery Publishing, Inc., 2005. ISBN 0-89526-038-7. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Katolická_církev&oldid=22344511“