Sovětský svaz: Porovnání verzí
m B a I podle zvyklostí |
Dole je napsáno hezký nápis značky: revertováno možný vandalismus editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 82: | Řádek 82: | ||
| zánik = [[26. prosinec]] [[1991]] [[Rozpad Sovětského svazu|rozpadem]] |
| zánik = [[26. prosinec]] [[1991]] [[Rozpad Sovětského svazu|rozpadem]] |
||
}} |
}} |
||
Sovětský Svaž ({{Vjazyce2|ru|''Советский Союз''}}, ''Sovětskij Sojuz''), oficiálním názvem '''Svaz sovětských socialistických republik''', zkráceně '''SSSR''' ([[Ruština|rusky]] ''{{Audio|Ru-CCCP.ogg|Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик}}'', ''СССР'', ''Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik''), byl [[Eurasie|eurasijský]] stát se [[Socialistická republika|socialistickým zřízením]], který existoval v rozmezí let [[1922]] až [[1991]] na většině území dřívějšího [[Ruské impérium|Ruského impéria]]. |
|||
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany]], která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií [[Republiky v Sovětském svazu|svazových republik]] s hlavním městem v [[Moskva|Moskvě]], ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát. |
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany]], která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií [[Republiky v Sovětském svazu|svazových republik]] s hlavním městem v [[Moskva|Moskvě]], ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát. |
||
| Řádek 99: | Řádek 99: | ||
Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu [[Země]]. Dvě třetiny z toho zaujímalo [[pobřeží]]. Za [[Beringův průliv|Beringovým průlivem]] se nacházely [[Spojené státy americké|Spojené státy]]. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako [[Afghánistán]], [[Čína|ČLR]], [[Československo]], [[Finsko]], [[Maďarská lidová republika|Maďarsko]], [[Írán]], [[Mongolsko]], [[Severní Korea]], [[Norsko]], [[Polská lidová republika|Polsko]], [[Rumunská socialistická republika|Rumunsko]] a [[Turecko]]. |
Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu [[Země]]. Dvě třetiny z toho zaujímalo [[pobřeží]]. Za [[Beringův průliv|Beringovým průlivem]] se nacházely [[Spojené státy americké|Spojené státy]]. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako [[Afghánistán]], [[Čína|ČLR]], [[Československo]], [[Finsko]], [[Maďarská lidová republika|Maďarsko]], [[Írán]], [[Mongolsko]], [[Severní Korea]], [[Norsko]], [[Polská lidová republika|Polsko]], [[Rumunská socialistická republika|Rumunsko]] a [[Turecko]]. |
||
Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes [[Qullai Ismoili Somoni]]) v [[Tádžická sovětská socialistická republika|Tádžikistánu]] s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; [[Kaspické moře]] (společně s [[Írán]]em) a [[Bajkal]], největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku. |
Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes [[Qullai Ismoili Somoni]]) v [[Tádžická sovětská socialistická republika|Tádžikistánu]] s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; [[Kaspické moře]] (společně s [[Írán]]em) a [[Bajkal]], největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku. Sovětská brambora |
||
== Dějiny == |
== Dějiny == |
||
| Řádek 370: | Řádek 370: | ||
|generální tajemník |
|generální tajemník |
||
|- |
|- |
||
| align="center"|[[Soubor:ConstantineChernenko.png|70px]] |
| align="center"|[[Soubor:ConstantineChernenko.png|70px|odkaz=Special:FilePath/ConstantineChernenko.png]] |
||
| [[Konstantin Ustinovič Černěnko]] |
| [[Konstantin Ustinovič Černěnko]] |
||
| align="right"| 13. února 1984 až 10. března 1985 |
| align="right"| 13. února 1984 až 10. března 1985 |
||
Verze z 14. 2. 2021, 22:37
.svg)
.svg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Sovětský Svaž (rusky Советский Союз, Sovětskij Sojuz), oficiálním názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR (rusky 
Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик, СССР, Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik), byl eurasijský stát se socialistickým zřízením, který existoval v rozmezí let 1922 až 1991 na většině území dřívějšího Ruského impéria.
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli komunistické strany, která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií svazových republik s hlavním městem v Moskvě, ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát.
Říjnová revoluce v listopadu 1917 vedla k pádu Ruského impéria a odstranění prozatímní vlády. Poté, co bolševici zvítězili v občanské válce, byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz, sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou, Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii.
Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci, spojenou s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během druhé světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neútočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal (staro)nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 16 (od roku 1956 se ustálil na 15).
Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům, a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.
Geografie, klima a prostředí
S rozlohou 22 402 200 km2 byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status zůstal Rusku.[1] Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky.[2] Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200 kilometrů od severu na jih. Zasahoval do pěti klimatických zón: tundra, tajga, step, poušť a hory.
Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu Země. Dvě třetiny z toho zaujímalo pobřeží. Za Beringovým průlivem se nacházely Spojené státy. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako Afghánistán, ČLR, Československo, Finsko, Maďarsko, Írán, Mongolsko, Severní Korea, Norsko, Polsko, Rumunsko a Turecko.
Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes Qullai Ismoili Somoni) v Tádžikistánu s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; Kaspické moře (společně s Íránem) a Bajkal, největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku. Sovětská brambora
Dějiny
Vznik SSSR
Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. [zdroj?] Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.
V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR).[3] 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek separátního míru přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.
Krátce poté ovšem v zemi vypukla občanská válka, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska, Ukrajiny a Běloruska. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny.
Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.
Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.[3]
Období stalinismu
Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.
Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932-33, který postihl Ukrajinu, jižní Rusko a severní Kazachstán, si vyžádal až 7 milionů obětí.[4] Odhaduje se, že celkem měl Stalinův režim ve 30. letech na svědomí až 11 milionů obětí.[5] Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství.
Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska. V roce 1935 podepsal Sovětský svaz spojeneckou smlouvu s Československem.[6]
Sovětský svaz si v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.
Sovětský svaz za druhé světové války
Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria [zdroj?], obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov.
Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.
Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945).
Ve 2. světové válce bylo zabito v boji 8,7 milionů vojáků Rudé armády, z toho 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů.[7] Dále v letech 1941-42 v německém zajetí zahynulo okolo 3 milionů sovětských válečných zajatců v rámci německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost.[8] Němečtí vojáci a jejich spojenci se na sovětském území ve velkém dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako byl například masakr v Oděse v říjnu 1941, při kterém rumunské a německé jednotky zastřelily nebo upálily až 34 000 oděských Židů, nebo obležení Leningradu německými a finskými vojsky, které si vyžádalo životy 1 milionu civilistů. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace.[9]
Poválečné úspěchy
Německý wehrmacht utrpěl 80 % veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě.[10] Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením.
V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech Stalinem, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Režim byl však stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit nenávist k západním zemím.
Díky této válce se SSSR podařilo rozšířit socialismus do východní a střední Evropy, Asie, či na západní polokouli (Kuba). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu.
Studená válka
Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (korejská či vietnamská válka, arabsko-izraelský konflikt a mnoho dalších v Africe a jinde). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká.
Zánik Sovětského svazu
V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.
V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku.
V roce 1987 došlo na území Sovětského svazu k tzv. ropnému zlomu, kdy produkce ropy dosáhla svého historického maxima a od toho okamžiku začala klesat, zatímco poptávka po ropě (pro potřeby armády, dopravy, průmyslu) nepřestala růst. Tento významný překmit prakticky nebyl nijak korigován a během následujícího roku až dvou se stal příčinou vážných hospodářských problémů souvisejících s alokací potřebné energie.
V roce 1988 nabyly všechny tyto trendy a vlivy čím dál konkrétnějších podob – synergii neudržitelnosti stávajícího stavu a „vítr změny“ začaly cítit státy pod sovětským vlivem, například v Polsku hnutí Solidarita. V následujících dvou letech došlo v těchto státech ke změnám režimu.
Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov jako odpověď na narůstající množství problémů zahájil ve druhé polovině 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Stažena byla i vojska z Afghánistánu. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí.
Gorbačov usiloval o zlepšení vztahů se Západem. V roce 1987 podpepsal s americkým prezidentem Reaganem Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která významně přispěla k redukci světového jaderného arzenálu. V roce 1988 veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, čímž dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat.[11]
SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl. Nejprve v roce 1990 vyhlásily nezávislost pobaltské republiky; v referendu ve zbylých zemích se sice většina obyvatelstva vyslovila pro zachování SSSR, avšak vztahy mezi 12 republikami se nadále horšily. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.[12]
Rozpad SSSR měl globální geopolitický význam – doslova zatřásl s rovnováhou sil ve světě – z dvoupolárního světa (rozděleného na ten východní a západní) zbyly jako poslední supervelmoc Spojené státy americké. Konec studené války zastihl obě supervelmoci s obrovskou infrastrukturou a hlavně arzenálem zastarávající a nyní nevyužitelné vojenské techniky (včetně průmyslu přímo napojeného na zbrojení). Došlo k „desovětizaci“ satelitních států a států pod vlivem Sovětského svazu – konec principu politického monopolu jedné vedoucí strany, zavedení demokratických principů, často včetně přepsání samotné ústavy, decentralizace plánování, liberalizace ekonomiky a mnoha ostatních agend spojených s fungováním státu, privatizace státního majetku, zavedení soukromého podnikání, příliv zahraničního kapitálu a spolu s ekonomickými a politickými změnami i k (většímu či menšímu) vyrovnání se se zločiny komunistického režimu. Země bývalého sovětského svazu a států pod jeho vlivem zasáhla v průběhu 90. let hospodářská krize. Například v Rusku kvůli přehnané privatizaci propukla hluboká hospodářská a sociální krize, zkrachovala většina státních podniků a rapidně se zvýšila nezaměstnanost.
- V roce 1991 se v Moskvě na pomníku Karla Marxe objevil nápis: „Proletáři celého světa-promiňte".
Zahraniční politika
Konečná politická rozhodnutí v letech 1925–1953 učinil vždy Stalin, ale jinak byla sovětská politika vyhlašována komisí pro zahraniční politiku Ústředního výboru KSSS nebo nejvyšším orgánem strany - politbyrem. Operace mělo na starosti oddělené ministerstvo zahraničí, které bylo do roku 1946 známé jako Lidový komisariát pro zahraniční záležitosti či Narkomindel. Mezi nejvlivnější mluvčí patřili Georgij Čičerin (1872-1936), Maxim Litvinov (1876-1951), Vjačeslav Molotov (1890-1986), Andrej Vyšinskij (1883-1954) a Andrej Gromyko (1909-89). Intelektuálové sídlili v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů.
Organizace
Kominterna (1919–1943) nebo Komunistická internacionála byla mezinárodní komunistická organizace se sídlem v Kremlu, která obhajovala světový komunismus. Komiterna chtěla "bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojených sil, za svržení mezinárodní buržoazie a vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodné fáze než dojde k úplnému zrušení státu".[13] Byla zrušena jako smírčí opatření vůči Británii a USA.[14]
RVHP (Совет Экономической Взаимопомощи, Sovět Ekonomičeskoj Vzaimopomošči, СЭВ, SEV) byla v letech 1949–1991 hospodářskou organizací pod sovětskou kontrolou, která zahrnovala státy východního bloku spolu s řadou komunistických států jinde ve světě. Moskva byla znepokojena Marshallovým plánem a cílem RVHP bylo zabránit tomu, aby země v sovětské sféře vlivu směřovaly k Američanům a jihovýchodní Asii. RVHP byla také odpovědí východního bloku na vytvoření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OEEC) v západní Evropě.[15][16]
Varšavská smlouva byl vojenský pakt zformovaný v roce 1955 mezi SSSR a sedmi sovětskými satelitními státy střední a východní Evropy během studené války. Varšavská smlouva byla vojenským doplňkem RVHP, regionální hospodářské organizace pro socialistické státy střední a východní Evropy a byla vytvořena v reakci na vstup západního Německa do NATO.[17]
Kominforma (1947-1956), oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran, byla první oficiální agenturou mezinárodního komunistického hnutí od rozpuštění Kominterny v roce 1943. Jeho úkolem bylo koordinovat akce mezi komunistickými stranami pod sovětským vedením. Stalin ji využil, aby nařídil západoevropským komunistickým stranám, aby opustily svou výlučně parlamentní linii a místo toho se soustředily na politické překážky operacím ohledně Marshallova plánu.[18] Také koordinovala mezinárodní pomoc komunistickým povstalcům během občanské války v Řecku v letech 1947-49.[19] V roce 1948 byla vyloučena Jugoslávie poté, co Tito trval na nezávislém programu. Noviny Kominformy "Pro trvalý mír, pro lidovou demokracii!" podporovaly Stalinovy postoje. Koncentrace Kominformy na Evropu v sovětské zahraniční politice znamenala důraz na světovou revoluci. Tím, že vyjadřovala jednotnou ideologii, umožňovala účastníkům, aby se soustřeďovali spíše na osobnosti než na problémy.[20]
Politický systém
V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů. Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země.
Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.[21]
Komunistická strana Sovětského svazu
Perestrojka
Gorbačov, který byl od roku 1985 v čele Sovětského svazu, zahájil rozsáhlé politické a ekonomické reformy zkostnatělého systému, které se označovaly hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost).[11]
Administrativní dělení
Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Republiky se zpočátku dělily na gubernie (správní jednotka přejatá z Ruského impéria), které byly během 20. let byly nahrazeny především oblastmi.
RSFSR tvořily i kraje, národnostní okruhy (později přejmenováno na autonomní okruhy) a autonomní oblasti. Menší republiky – tedy pobaltské, kavkazské a Moldavská SSR) se naopak na oblasti ani kraje nedělily.
Součástí některých svazových republik (RSFSR, Gruzínské, Ázerbájdžánské, Uzbecké a Tádžické SSR) byly autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR). Nejlidnatější z nich byly Baškirská a Tatarská ASSR v ruském Povolží.
Základní správní jednotkou nižšího řádu byl od 20. let rajón, zhruba odpovídající okresu, ale vzhledem k nerovnoměrnému osídlení se navzájem značně lišily svou velikostí. Na rajóny se dělila také větší města. V části nástupnických států je základní dělení na oblasti a rajóny používáno i v 21. století.
V letech 1961–1963 bylo vytvořeno 18 velkých ekonomických rajónů, které pokrývaly celé území státu.
| # | Republika | Mapa svazu republik 1956–1991 |
|---|---|---|
| 1 | .svg){kind=small} Ruská SFSR
|
|
| 2 | .svg){kind=small} Ukrajinská SSR
| |
| 3 | .svg){kind=small} Běloruská SSR
| |
| 4 | .svg){kind=small} Uzbecká SSR
| |
| 5 |  Kazašská SSR
| |
| 6 | .svg){kind=small} Gruzínská SSR
| |
| 7 | .svg){kind=small} Ázerbájdžánská SSR
| |
| 8 | .svg){kind=small} Litevská SSR
| |
| 9 | .svg){kind=small} Moldavská SSR
| |
| 10 | .svg){kind=small} Lotyšská SSR
| |
| 11 |  Kyrgyzská SSR
| |
| 12 |  Tádžická SSR
| |
| 13 | .svg){kind=small} Arménská SSR
| |
| 14 |  Turkmenská SSR
| |
| 15 | .svg){kind=small} Estonská SSR
|
Ozbrojené síly
Podle vojenského zákona ze září 1925 se sovětské ozbrojené síly skládaly ze tří složek: pozemních síl, letectva, námořnictva, sjednocené státní politické správy (OGPU) a vnitřních vojsk.[22] OGPU se později stala nezávislou a v roce 1934 se součila s NKVD, a tak byla její vnitřní vojska pod společným vedením obranných a vnitřních komisariátů. Po druhé světové válce vznikla strategická raketová vojska (1959), vojska protivzdušné obrany (1948) a jednotky všenárodní civilní obrany (1970), které stály na prvním, třetím a šestém místě v oficiálním sovětském systému důležitosti (pozemní síly byly druhé, letectvo čtvrté a námořnictvo páté).
Armáda měla největší politický vliv a v roce 1989 čítala dva milióny vojáků rozdělených mezi 150 motorizovaných a 52 obrněných divizí. Sovětské námořnictvo bylo až do počátku 60. let spíše méně početnou vojenskou větví, ale po karibské krizi se pod vedením Sergeje Gorškova dočkalo výrazného rozšíření. Známé se stalo díky raketovým křižníkům a ponorkám a sloužilo v něm 500 000 mužů (1989). Sovětské letectvo se soustřeďovalo na flotilu strategických bombardérů a ve válečné situaci mělo vymýtit nepřátelskou infrastrukturu a jadernou kapacitu. Vzdušná síla měla také množství stíhaček a taktických bombardérů, které by armádu ve válce podporovaly. Strategická raketová vojska disponovala více než 1400 mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM), rozmístěnými mezi 28 základnami a 300 velitelskými středisky.
V poválečné době se Sovětská armáda přímo podílela na několika vojenských operacích v zahraničí. Mezi ně patřilo potlačení povstání ve východním Německu (1953), v Maďarsku (1956) a vpád do Československa (1968). Sovětský svaz se také účastnil války v Afghánistánu mezi lety 1979 až 1989.
V Sovětském svazu platila všeobecná branná povinnost.
Právní systém
Soudnictví nebylo nezávislé na ostatních odvětvích vlády. Nejvyšší soud dohlížel na nižší soudy (lidový soud) a používal zákon tak, jak byl stanoven ústavou nebo vykládán nejvyšším sovětem. Výbor pro ústavní dohled přezkoumával ústavnost zákonů a aktů. Sovětský svaz používal inkviziční řízení římského práva, ve kterém soudce, státní zástupce a obhájce spolupracují při určování pravdy.[23]
Hlavní představitelé
Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu) Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany – zpravidla první nebo generální tajemník – (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu):
| Jméno | Funkční obodobí | Poznámka | |
|---|---|---|---|
|
Vladimir Iljič Lenin * | 17. listopadu 1903 až 21. ledna 1924 | Předseda Rady lidových komisařů |
.jpg)
|
Josif Vissarionovič Stalin | 3. dubna 1922 až 5. března 1953 | generální tajemník od 1922, od 1952 první tajemník |
|
Nikita Sergejevič Chruščov | 7. září 1953 až 14. října 1964 | první tajemník |
|
Leonid Iljič Brežněv | 14. října 1964 až 10. listopadu 1982 | od 1966 generální tajemník |
| Soubor:Yuri Andropov - Soviet Life, August 1983.jpg | Jurij Vladimirovič Andropov | 12. listopadu 1982 až 9. února 1984 | generální tajemník |
| Soubor:ConstantineChernenko.png | Konstantin Ustinovič Černěnko | 13. února 1984 až 10. března 1985 | generální tajemník |
|
Michail Sergejevič Gorbačov | 11. března 1985 až 24. srpna 1991 | od 1990 prezident |
*) Lenin byl jen neformálně vedoucím komunistické strany; v letech 1922/24 až 1953 a 1966 až 1991 byl název "generální tajemník"; v letech 1953 - 1966 "první tajemník".
Sovětský kosmický program
Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988, ale bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil nakonec rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.
Na konci 80. let se Sovětskému svazu podařilo vybudovat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech, kdy byl provoz amerického Skylabu ukončen z důvodu nedostatku financí, byla jedinou orbitální stanicí v provozu. Postupně na ni byly přidávány další moduly, a to i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo v roce 2001 rozhodnuto o jejím navedení do atmosféry, kde shořela.
Ekonomika
| > 5,000 DM 2,500 – 5,000 DM 1,000 – 2,500 DM | 500 – 1,000 DM 250 – 500 DM < 250 DM |
Sovětský svaz se stal první zemí, která přijala plánovanou ekonomiku, kde výrobu a distribuci zboží centralizovala a řídila vláda. První bolševická zkušenost s velitelskou ekonomikou byla politika válečného komunismu, která zahrnovala znárodnění průmyslu, centralizovanou distribuci outputu (výsledek výrobního procesu), donucovací požadavky na zemědělskou výrobu a pokusy odstranit peněžní oběh, soukromé podniky a volný trh. Po vážném ekonomickém kolapsu nahradil Lenin v roce 1921 válečný komunismus novou ekonomickou politikou (NEP), legalizoval volný trh a soukromé vlastnictví malých podniků. Ekonomika se rychle zotavila.
Po dlouhé debatě mezi členy politbyra o průběhu hospodářského rozvoje, v letech 1928–1929, získal kontrolu nad zemí Josef Stalin, opustil NEP a prosadil plné centrální plánování, začal násilnou kolektivizaci zemědělství a přijal drakonickou pracovní legislativu. Zdroje byly zmobilizovány pro rychlou industrializaci, která během třicátých let značně rozšířila sovětskou kapacitu těžkého průmyslu a investičního majetku. Hlavní motivací pro industrializaci byla příprava na válku, většinou kvůli nedůvěře k "vnejšímu" kapitalistickému světu.[24] V důsledku toho se SSSR přeměnil z převážně agrární ekonomiky na velký průmyslový stát, který si razil cestu k vzestupu jako velmoc po druhé světové válce.[25] Válka sovětskou ekonomiku a infrastrukturu velmi zdevastovala a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci.[26]
Počátkem čtyřicátých let se sovětská ekonomika stala relativně soběstačnou; po většinu období až do vzniku RVHP se na mezinárodním trhu obchodovalo s pouze velmi malým podílem sovětských domácích produktů.[27] Po vzniku Východního bloku zahraniční obchod rychle rostl. Přesto byl vliv světové ekonomiky na SSSR omezen pevnými domácími cenami a státním monopolem na zahraniční obchod.[28] Okolo šedesátých let se staly hlavními objekty dovozu obilí a sofistikované spotřební výrobky.[27] Během závodů ve zbrojení ve studené válce byla sovětská ekonomika zatěžována vojenskými výdaji, za které byly silně lobovány mocnou byrokracií závislou na zbrojním průmyslu. Současně se Sovětský svaz stal největším vývozcem zbraní do zemí třetího světa.
Od třicátých let až do rozpadu koncem roku 1991 zůstalo fungování ekonomiky v SSSR v podstatě stejné. Ekonomika byla formálně řízena centrálním plánováním, které prováděl Gosplan a organizovaná v pětiletých plánech. V praxi však byly plány velmi "agregované" a provizorní, s výhradou intervencí ad hoc ze strany nadřízených. Všechna klíčová hospodářská rozhodnutí byla přijata politickým vedením. Přidělené prostředky a cíle plánu byly obvykle denominovány spíše v rublech než ve fyzickém zboží.
Doprava
Doprava byla klíčovou součástí národního hospodářství. Hospodářská centralizace konce dvacátých a třicátých let vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury, zejména k založení aerolinek Aeroflot.[29] Země disponovala širokým spektrem dopravy po zemi, vodě a vzduchu, nicméně kvůli špatné údržbě byla většina sovětské silniční, vodní a civilní letecké dopravy ve srovnání se západním světem zastaralá a technologicky zaostalá.
Sovětská železniční doprava byla největší a nejintenzivněji používaná na světě. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let sovětští ekonomové volali po výstavbě více silnic, aby zmírnili zatížení železnic a zlepšili sovětský vládní rozpočet.[30] Silniční síť a automobilový průmysl zůstaly nerozvinuté a mimo velká města byly běžné polní cesty.[31] Sovětská údržba se ukázala neschopná postarat se i o ty cesty, které země již měla. Od počátku do poloviny osmdesátých let se sovětské úřady snažily vyřešit problém silnic objednáním výstavby nových.[31] Automobilový průmysl mezitím rostl rychleji než výstavba silnic.[32] Nerozvinutá silniční síť vedla k rostoucí poptávce po veřejné dopravě.[33]
Navzdory zlepšení byly některé aspekty odvětví dopravy zmítány problémy kvůli zastaralé infrastruktuře, nedostatku investic, korupci a špatnému rozhodování. Sovětské orgány nebyly schopné uspokojit rostoucí poptávku po dopravní infrastruktuře a službách.
Sovětské obchodní loďstvo bylo jedno z největších na světě.[34]
Obyvatelstvo
Nadměrná úmrtí během první světové války a ruské občanské války (včetně poválečného hladomoru) činila celkem 18 milionů,[35] přibližně 10 milionů ve třicátých letech a více než 26 milionů v letech 1941-45. Poválečná sovětská populace byla o 45 až 50 milionů menší než by byla, kdyby pokračoval předválečný demografický vývoj. Podle Catherine Merridale by "rozumný odhad celkového počtu nadměrných úmrtí po celé období by mohl být asi 60 milionů."[36]
Porodnost se v SSSR snížila z 44,0 na tisíc obyvatel v roce 1926 na 18,0 v roce 1974, a to hlavně kvůli rostoucí urbanizaci a rostoucímu průměrnému věku vstupu do manželství. Míra úmrtnosti také vykazovala postupný pokles - z 23,7 na tisíc v roce 1926 na 8,7 v roce 1974. Obecně byla míra porodnosti jižních republik v Zakavkazsku a střední Asii výrazně vyšší než míra porodnosti v severních částech Sovětského svazu a v období po druhé světové válce v některých případech dokonce ještě vzrostla - fenomén částečně připsaný pomalejší míře urbanizace a tradičně brzkým sňatkům v jižních republikách.[37]
Konec 60. a 70. let byly svědky obrácení klesající trajektorie míry úmrtnosti v SSSR a byla obzvláště výrazná u mužů v produktivním věku, ale také byla převládající v Rusku a dalších převážně slovanských oblastech země.[38] Analýza oficiálních údajů z konce osmdesátých let ukázala, že po zhoršení na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se úmrtnost dospělých začala znovu zlepšovat.[39] Míra kojenecké úmrtnosti se zvýšila z 24,7 v roce 1970 na 27,9 roku 1974. Někteří výzkumníci považovali nárůst za velmi reálný, jako důsledek zhoršujících se zdravotních podmínek a služeb.[40] Zvýšení jak dospělé, tak kojenecké úmrtnosti nebyly sovětskými úředníky vysvětlovány nebo obhajovány a sovětská vláda prostě přestala všechny statistiky úmrtnosti po dobu deseti let publikovat. Sovětští demografové a zdravotní specialisté mlčeli o zvýšení úmrtnosti až do konce osmdesátých let, kdy byla obnovena publikace údajů o úmrtnosti a vědci se mohli ponořit do skutečných příčin.[41]
Etnické skupiny
Sovětský svaz byl velmi etnicky rozmanitým státem s více než 100 odlišnými etnickými skupinami. Celkový počet obyvatel byl v roce 1991 odhadován na 293 milionů. Podle odhadu z roku 1990 byla většina z nich Rusové (50,78%), následovaná Ukrajinci (15,45%) a Uzbeky (5,84%).[42]
Všichni občané SSSR měli svou vlastní etnickou příslušnost. Etnická příslušnost osoby byla zvolena rodiči dítěte ve věku šestnácti let. Pokud se rodiče neshodli, dítě bylo automaticky přiřazeno k etnickému původu otce. Částečně kvůli sovětské politice, kdy byly některé menší minoritní etnické skupiny považovány za součást větších skupin, jako například gruzínští Mingrelové, kteří byli zařazováni s jazykově příbuznými Gruzínci. Některé etnické skupiny se dobrovolně asimilovaly, zatímco jiné k tomu byly přivedeny silou. Rusové, Bělorusové a Ukrajinci sdíleli těsné kulturní vazby, zatímco jiné skupiny ne. S vícero národnostmi žijícími na stejném území se v průběhu let rozvíjely etnické antagonizmy.
-
Etnografická mapa Sovětského svazu, 1941 -
Počet a procentuální poměr Ukrajinců v regionech RSFSR (sčítání lidu 1926) -
Ukrajinci žijící v RSFSR (sčítání lidu 1979) -
Muslimské obyvatelstvo v SSSR (sčítání lidu 1979)
.png)
Jazyky
Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (rusky язык межнационального общения). To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.
Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprášeny po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k někdy násilné rusifikaci také docházelo a ovlivnila mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Zejména dosavadní arabské písmo nahrazovala cyrilice, což u turkických jazyků nebo jidiš byl velmi cizí prvek. Tato náhrada cyrilicí se ovšem většinou zachovala i po osamostatnění středoasijských republik.
Náboženství
Oficiální údaje o náboženské příslušnosti v Sovětském svazu nebyly zveřejněny a země byla oficiálně ateistická. Západní zdroje však odhadovaly, že přibližně jedna třetina občanů byla nábožensky aktivní. Nejdůležitějšími náboženstvími v zemi byly křesťanství a islám. V rámci křesťanství měla největší podporu Ruská pravoslavná církev, ale byly zde i jiné ortodoxní církve, římské, řeckokatolické a různé protestantské skupiny. Většina muslimů v zemi patřila k sunnitům. Většina obyvatel Ázerbájdžánu náležela k ší'itům, zatímco súfismus byl zastoupen v Kazachstánu a Čečensku. Také zde žila významná židovská menšina.
Ateismus byl zdůrazňován ve školách a stát náboženství v různé míře po celou dobu existence Sovětského svazu potlačoval.
V roce 1918 dekret Rady lidových komisařů, kterým byla zřízena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) jako sekulární stát, také říkal, že "učení o náboženství na všech místech, kde jsou vyučovány předměty obecné výuky, je zakázáno. Občané se mohou vzdělávat a mohou být vyučováni náboženství soukromě." Mezi další omezení, přijatá v roce 1929, během prvních pěti let Stalinovy vlády, patřily výslovné zákazy na celou řadu církevních aktivit, včetně setkání organizovaného studia Bible. Různá křesťanská i nekřesťanská zařízení byla po tisících během 20. a 30. let zavírána. Do roku 1940 bylo uzavřeno až 90 procent kostelů, synagog a mešit, které v roce 1917 fungovaly.
Společnost
Vzdělávací systém
Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až po vyšší vzdělávání, měli všichni občané SSSR a bylo zakotveno v článku 45 Ústavy Sovětského svazu (1977).
Média
Masová média v Sovětském svazu sloužila jako prodloužená ruka komunistické strany, jejíž úkolem bylo také ovládat a mobilizovat společnost. Již od revoluce byli Lenin a bolševici závislí na mediální podpoře, aby získali podporu lidu. Prostřednictvím rozhlasu, novin a dalších publikací úřady naléhaly na lidi, aby "budovali socialismus". Později se důležitou součástí propagandy sovětských úřadů staly filmy, televize a počítače a všechna média byla používána k šíření marxisticko-leninských hodnot. Technologický vývoj však ztížil udržení přilnavosti k masové komunikaci, mimo jiné domácí videosystémy v osmdesátých letech 20. století znesnadňovaly kontrolu cirkulace zakázaných videokazet.
V roce 1988 vycházelo v SSSR více než 8 000 denních tiskovin v 60 jazycích. Ty měly celkový oběh asi 170 milionů kopií. Vnitrostátní noviny byly vždycky v ruštině, přestože jen polovina obyvatelstva byla etnickými Rusy. Ostatní jazyky představovaly přibližně 25% celkového vydání. Všichni novináři a redaktoři novinářů byli členy stranicky řízené odborové organizace pro novináře a 80% z nich bylo členy strany. Všichni redaktoři byli také jmenováni stranou. Žurnalistické vzdělávání bylo také silně politicky řízeno a běžná cesta v novinovém průmyslu vedla přes katedru žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě, kde studenti dostali dobré vzdělání ve stranické linii.
Z deníků byla největší a nejdůležitější Pravda s 20 miliony čtenáři za den. Soustředila se hlavně na události v komunistické straně a domácí i zahraniční zprávy. Dalšími významnými novinami byla Izvestija (vydávaná nejvyšším sovětem s 8–10 miliony čtenáři za den), Trud („Práce“, vydávaná odborovými svazy s 8–9 miliony čtenáři za den) a Komsomolskaja pravda (vydávaná Komsomolem s 9–10 miliony čtenáři za den).
V sedmdesátých letech se stala nejdůležitějším masovým médiem televize. V roce 1988 ji mělo přibližně 75 milionů domácností a odhaduje se, že 93% obyvatel televizi sledovalo. Sovětský svaz měl čtyři televizní kanály, které vysílaly denně pětatřicet hodin. Všechny kanály vysílaly z Moskvy. Asi 20% času byly zprávy, přičemž program Vremja byl vlajkovou lodí. Vremju sledovalo 80 až 90% domácností a byla vysílána v 21:00 hodin z Moskvy. Hlavním zaměřením zpráv byly zprávy z domova a zpráv o sportu bylo méně. Hlavním programem pro zahraniční zpravodajství bylo Vokrug sveta („Kolem světa“), který se svými dvěma vysílání každé odpoledne a večer denně přilákal mezi 60 a 90 miliony diváků. Všechny televizní pořady byly ideologického rázu, a to zejména proto, aby diváky podněcovali k větší práci. Televizní filmy často hrály na druhoválečně heroismy nebo na policejní a bezpečnostní služby v boji proti „imperialistickým hrozbám“. Dětské programy byly vždy nenásilné povahy, zatímco zábavní programy zdůrazňovaly správné společenské hodnoty.
Stejně jako u televize a novin také rozhlasové vysílání mělo ideologickou povahu. Úřady vysílaly celkem 1 400 hodin rozhlasu denně po celé zemi. Hlavní vysílače vysílaly z Moskvy, odkud osm stanic vysílalo 180 hodin denně. Mezi nimi bylo Rádio Moskva, které bylo sovětským státním oficiálními mluvčím a na konci 70. let vysílalo 254 hodin denně celkem v 77 různých jazycích. Ovšem vláda nad éterem nebyla taková jako u televize (i když v Estonsku část země chytala finskou televizi) a státní stanice měly konkurovat zahraničním stanicím navzdory pokusu sovětských úřadů o jejich zablokování. Důležitými zahraničními stanicemi, které se dostaly do Sovětského svazu, byly Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle. Odhaduje se, že dva až tři miliony sovětských občanů pravidelně poslouchali zahraniční rádio.
Kultura
Kulturní život v Sovětském svazu prošel několika fázemi. V letech 1918-1929 existovaly poměrně svobodné podmínky a umělci experimentovali s různými způsoby hledání výrazného sovětského uměleckého stylu. Lenin chtěl, aby umění bylo k dispozici masám. Orgány tolerovaly více trendů pokud nebyly zjevně proti režimu. V rámci umění a literatury vzkvétalo několik různých škol, některé tradiční, jiné radikálně experimentální. V této době působili komunisté jako Maxim Gorkij a Vladimir Majakovskij.
Filmová produkce byla považována za užitečný propagační nástroj pro získání širokých vrstev obyvatel, kteří byli povětšinou negramotní a byla podporována státem. Sovětská montážní škola měla v období 1920 až 1932 své zlaté období. Mnoho z nejlepších filmů režiséra Sergeje Ejzenštejn pochází z této doby, včetně filmu Křižník Potěmkin. Umění se také stalo jednotným a zaměřovalo se na ukázání nadvlády komunismu nad všemi ostatními formami vlády.
Později během Stalinovy vlády byla sovětská kultura charakterizována vzestupem a provládním stylem socialistického realismu, přičemž všechny ostatní trendy byly silně potlačovány. Vzácně se objevily výjimky jako například Michail Bulgakov. Mnoho spisovatelů bylo uvězněno a zabito.
Po Chruščovovském tání na přelomu padesátých a šedesátých let cenzury ubylo. Vzniklo zvláštní období sovětské kultury charakterizované konformním veřejným životem a intenzivním zaměřením na osobní život. Větší experimenty s uměleckými formami byly znovu povoleny, což vedlo k tomu, že začaly vznikat sofistikovanější a jemně kritické práce. Režim uvolnil důraz na socialistický realismus; například mnoho postav románů autora Jurije Trifonova se zabývalo spíše problémy každodenního života než budováním socialismu. V této pozdní době vznikla podzemní disidentská literatura, známá jako samizdat. V architektuře se Chruščovova éra soustředila především na funkční design na rozdíl od vysoce zdobeného stylu Stalinovy epochy.
Ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti výrazně rozšířila svobodu projevu v celém Sovětském svazu, v médiích i tisku.[43]
Sport
V Sovětském svazu vždy existovala jasná souvislost mezi sportem a politikou. První hlavní rezoluce strany o sportu to jasně ukázala «na sportovní aktivity by se nemělo nahlížet pouze z pohledu veřejného zdraví a tělesné výchovy, nejen jako aspektu kulturního, ekonomického a vojenského výcviku mládeže, nejen jako prostředku socializace masy...ale jako i na prostředek náboru rolníků a pracovníků do různých stranických, pracovních a odborových organizací tak, aby byli přivedeni k společenským a politickým činnostem.»[44]
Sporty byly v SSSR organizovány v rámci Výboru pro kulturu a sport, který spadal pod vládu. Tento výbor měl pod sebou 36 sportovních klubů a všechny kromě dvou byly spojeny s odborovými svazy. Mezi příklady známých sportovních klubů souvisejících s odborovými organizacemi patřily Locomotiv (železniční pracovníci), Burevestnik (studenti) a Spartak (osoby zaměstnané např. v oblasti zdravotní péče, obchodu, vzdělávání a kulturních odvětví). Existovaly také dva sportovní kluby mimo odbory; Dynamo (policie a KGB) a "pracovní rezerva" (studenti technických vysokých škol). Mimo to ještě existoval armádní sportovní klub CSKA. Kluby v rámci CSKA a Dynama slavily nejvíce sportovních úspěchů.
Až do druhé světové války stál Sovětský svaz mimo mezinárodní sportovní hnutí. V roce 1951 byl však založen sovětský olympijský výbor a letních olympijských her v roce 1952 v Helsinkách a zimních v roce 1956 v Cortina d'Ampezzo se již SSSR poprvé zúčastnil. Rychle získal mezinárodních úspěchů a ve statistikách medailí se stal druhou nejúspěšnější zemí v Helsinkách a nejúspěšnější v Cortině d'Ampezzo. Až do letní olympiády v roce 1988 v Soulu a zimní olympiády v Calgary v roce 1988 získal Sovětský svaz dohromady 395 zlatých medailí na letních olympijských hrách a 78 zlatých medailí na zimních olympijských hrách. Letní olympijské hry v roce 1980 hostila Moskva, ale ze strany USA, Kanady, NSR a dalších zemí byly na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu bojkotovány. V reakci na to Sovětský svaz a řada zemí východního bloku bojkotovala letní olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles. V SSSR byl také široce využíván doping.
Životní prostředí
Oficiální sovětská politika životního prostředí vždy přikládala velkou důležitost akcím, při nichž lidské bytosti aktivně zlepšují přírodu. Leninův citát "Komunismus je sovětská moc a elektrifikace země!" v mnoha ohledech shrnuje zaměření na modernizaci a rozvoj průmyslu. Během prvního pětiletého plánu z roku 1928 Stalin přistoupil k industrializaci země za každou cenu. Hodnoty jako ochrana životního prostředí a přírody byly zcela ignorovány v boji za vytvoření moderní průmyslové společnosti. Po Stalinově smrti se více zaměřilo na problematiku životního prostředí, ale základní vnímání hodnoty ochrany životního prostředí zůstalo stejné.
Sovětské sdělovací prostředky se vždy věnovaly obrovské rozloze země a prakticky nezničitelným přírodním zdrojům. To vyvolalo pocit, že kontaminace a drancování přírody nebyly problém. Sovětský stát také pevně věřil, že vědecký a technologický pokrok by vyřešil všechny problémy. Oficiální ideologie říkala, že za socialismu by se problémy životního prostředí mohly snadno překonat, na rozdíl od kapitalistických zemí, kde by se zdánlivě nemohly vyřešit. Sovětské úřady měly téměř neochvějné přesvědčení, že člověk může přírodu překonat. Když však orgány v 80. letech musely připustit, že v Sovětském svazu existují ekologické problémy, vysvětlily problémy tak, že socialismus ještě nebyl plně rozvinut; znečištění v socialistické společnosti bylo jen dočasnou anomálií, která by byla vyřešena, kdyby se socialismus vyvíjel.
Černobylská havárie v roce 1986 svět šokovala. Šlo o první velkou nehodu v civilní jaderné elektrárně, která na světe neměla obdoby, kdy bylo do ovzduší uvolněno větší množství radioaktivních izotopů. Radioaktivní dávky se rozptýlily relativně daleko. Hlavním zdravotním problémem po nehodě bylo 4000 nových případů rakoviny štítné žlázy, což však vedlo k relativně nízkému počtu úmrtí (údaje WHO, 2005). Nicméně dlouhodobé účinky nehody jsou neznámé. Mezi další velkou havárii patří kyštymská katastrofa.
Po pádu SSSR se ukázalo, že problémy s životním prostředím jsou větší než jaké sovětské úřady připouštěly. Mezi místa s jasnými problémy patřil poloostrov Kola. Okolo průmyslových měst Mončegorsk a Norilsk, kde se těží např. nikl, byly všechny lesy zabity kontaminací, zatímco severské i jiné části Ruska byly ovlivněny emisemi. Během devadesátých let 20. století se lidé ze západu také zajímali o radioaktivní nebezpečí z jaderných zařízení, vyřazených jaderných ponorek a zpracování jaderného odpadu či vyhořelého jaderného paliva. Na počátku devadesátých let bylo také známo, že Sovětský svaz svážel radioaktivní materiál do Barentsova a Karského moře, což později potvrdil ruský parlament. Havárie ponorky K-141 Kursk v roce 2000 na západě dále přispěla k obavám. V minulosti došlo k nehodám ponorek K-19, K-8 nebo K-129.
Odkazy
Reference
- ↑ Russia – Encyclopædia Britannica. Britannica.com (27 April 2010). Retrieved on 29 July 2013.
- ↑ Virginia Thompson. The Former Soviet Union: Physical Geography [online]. Towson University: Department of Geography & Environmental Planning [cit. 2016-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 September 2012.
- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 42. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa.
- ↑ „Ukrajina chce hladomor z 30. let oficiálně uznat za genocidu“. Česká televize.
- ↑ Geoffrey A. Hosking. Russia and the Russians: a history. [s.l.]: Harvard University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-674-00473-3. S. 469.
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 139-146.
- ↑ G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
- ↑ „Geografie krvavých zemí“. Respekt. 24. listopadu, 2013
- ↑ „V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí“. Česká televize. 22. března 2013
- ↑ William J. Duiker. Contemporary World History. [s.l.]: Wadsworth Pub Co, 31 August 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-495-57271-8. S. 128.
- ↑ a b Perestrojka: Gorbačov poprvé navštívil Prahu, Čechy a Slováky ale zklamal. Česká televize [online]. 9. duban 2012. Dostupné online.
- ↑ Viz například pozici Evropského parlamentu: Evropský parlament. Resolution on the situation in Estonia, Latvia, Lithuania. Official Journal of the European Communities. 13. leden 1983, čís. C 42/78. Dostupné online.
- ↑ Harold Henry Fisher. The Communist Revolution: An Outline of Strategy and Tactics. [s.l.]: Stanford UP, 1955. Dostupné online. S. 13.
- ↑ Duncan Hallas, The Comintern: The History of the Third International (1985).
- ↑ "Germany (East)", Library of Congress Country Study, Appendix B: The Council for Mutual Economic Assistance
- ↑ Michael C. Kaser, Comecon: Integration problems of the planned economies (Oxford University Press, 1967).
- ↑ Laurien Crump, The Warsaw Pact Reconsidered: International Relations in Eastern Europe, 1955-1969 (Routledge, 2015).
- ↑ Michał Jerzy Zacharias, "The Beginnings of the Cominform: The Policy of the Soviet Union towards European Communist Parties in Connection with the Political Initiatives of the United States of America in 1947." Acta Poloniae Historica 78 (1998): 161-200.
- ↑ Nikos Marantzidis, "The Greek Civil War (1944–1949) and the International Communist System." Journal of Cold War Studies 15.4 (2013): 25-54.
- ↑ Heinz Timmermann, "The cominform effects on Soviet foreign policy." Studies in Comparative Communism 18.1 (1985): 3-23.
- ↑ KUBÁT, Michal. Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944–1989. Politologický časopis. 2006, čís. 2, s. 139–157. ISSN 1211-3247.
- ↑ Scott and Scott, The Armed Forces of the Soviet Union, Westview Press, 1979, p.13
- ↑ Encyclopædia Britannica. Inquisitorial procedure (law) – Britannica Online Encyclopedia [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2010-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2010.
- ↑ Mawdsley, Evan. The Stalin Years: The Soviet Union, 1929–1953. [s.l.]: Manchester University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-7190-4600-9. S. 30.
- ↑ Wheatcroft, S. G.; DAVIES, R. W.; COOPER, J. M. Soviet Industrialization Reconsidered: Some Preliminary Conclusions about Economic Development between 1926 and 1941. [s.l.]: Economic History Review, 1986. Dostupné online. ISBN 978-0-7190-4600-1. S. 30–2.
- ↑ Reconstruction and Cold War [online]. Library of Congress [cit. 2010-10-23]. Dostupné online.
- ↑ a b Reconstruction and Cold War [online]. Library of Congress Country Studies [cit. 2010-10-23]. Dostupné online.
- ↑ IMF and OECD. A Study of the Soviet Economy. [s.l.]: International Monetary Fund, 1991. Dostupné online. ISBN 0-14-103797-0. S. 9.
- ↑ Highman, Robert D.S.; GREENWOOD, JOHN T.; HARDESTY, VON. Russian Aviation and Air Power in the Twentieth Century. [s.l.]: Routledge, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-7146-4784-5. S. 134.
- ↑ Ambler, Shaw and Symons 1985, p. 166–67.
- ↑ a b Ambler, Shaw and Symons 1985, p. 167.
- ↑ Ambler, Shaw and Symons 1985, p. 169.
- ↑ Mezinárodní měnový fond a OECD 1991, p. 56.
- ↑ Central Intelligence Agency. Soviet Union – Communications [online]. 1991 [cit. 2010-10-20]. Dostupné online.
- ↑ Mark Harrison. Accounting for War: Soviet Production, Employment, and the Defence Burden, 1940–1945. [s.l.]: Cambridge University Press, 18 July 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-521-89424-1. S. 167.
- ↑ Jay Winter; EMMANUEL SIVAN. War and Remembrance in the Twentieth Century. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0521794366. S. 64.
- ↑ Government of the USSR. Moscow: State Committee for Publishing, 1977. S. 15. (Russian)
- ↑ Vallin, J.; CHESNAIS, J.C. Recent Developments of Mortality in Europe, English-Speaking Countries and the Soviet Union, 1960–1970. [s.l.]: Population Studies, 1970. S. 861–898.
- ↑ Ryan, Michael. Life Expectancy and Mortality Data from the Soviet Union. [s.l.]: [s.n.], 28 May 1988. S. 1,513–1515.
- ↑ Davis, Christopher; Feshbach, Murray. Rising Infant Mortality in the USSR in the 1970s. Washington, D.C.: United States Census Bureau S. 95.
- ↑ Krimins, Juris. The Changing Mortality Patterns in Latvia, Lithuania and Estonia: Experience of the Past Three Decades. [s.l.]: [s.n.], 3–7 December 1990. Paper presented at the International Conference on Health, Morbidity and Mortality by Cause of Death in Europe.
- ↑ Central Intelligence Agency. Soviet Union – People [online]. 1991 [cit. 2010-10-25]. Dostupné online.
- ↑ "Gorbachev, Mikhail" [online]. Encyclopædia Britannica, 2 October 2007 [cit. 2017-12-01]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ RIORDAN, James. Soviet Sport and Soviet Foreign Policy. Soviet Studies. 1974, roč. 26, čís. 3, s. 322–343. [jstor Dostupné online].
Literatura
- BAHENSKÝ, František, a kol. Národnostní politika na teritoriu bývalého SSSR. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010. 219 s. ISBN 978-80-87112-39-7.
- CROZIER, Brian. Vzestup a pád Sovětské říše. Praha: BB art, 2004. 679 s. ISBN 80-7341-349-3.
- FLORES, Marcello. Komunismus. Praha: Levné knihy, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7309-388-4.
- KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha: Oeconomica, 2009. 277 s. ISBN 978-80-245-1512-0.
- NETOPIL, Rostislav; SKOKAN, Ladislav. Geografie SSSR : celostátní vysokoškolská učebnice pro stud. pedag. a přírodověd. fak., stud. oboru 76-12-8 Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů - geografie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 400 s. ISBN 80-04-22269-2.
- REIMAN, Michal, a kol. Zrod velmoci : dějiny Sovětského svazu 1917-1945. Praha: Karolinum, 2013. 583 s. ISBN 978-80-246-2266-8.
- SERVICE, Robert. A history of twentieth-century Russia. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press, 1998. 653 s. Dostupné online. ISBN 0-674-40348-7. (anglicky)
- ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 558 s. ISBN 80-7106-183-2.
- VEBER, Václav. Stalinovo impérium: (Rusko 1924-1953). Praha: Triton, 2003. 167 s. ISBN 80-7254-391-1.
- VYDRA, Zbyněk, a kol. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 499 s. ISBN 978-80-7422-324-2.
- Co hájí Sovětský svaz. Brno: Tiskové podniky Rovnost, 1945. 30 s.
- Ústava (základní zákon) Svazu sovětských socialistických republik: se změnami a doplňky schválenými I., II., III., VI., VII. a X. zasedáním nejvyššího sovětu SSSR. Brno: Rovnost, 1945. 30 s.
- ZUBOV, Andrej Borisovič, a kol. Dějiny Ruska 20. století. Praha: Karolinum, 2014-2015. 2 svazky. ISBN 978-80-257-0921-4.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětský svaz na Wikimedia Commons 
Téma Sovětský svaz ve Wikicitátech
Slovníkové heslo Sovětský svaz ve Wikislovníku- (rusky) Sovětský svaz – Mapa SSSR, hranice, republiky a území SSSR
Unione Sovietica.
Autoritní data  |
|
|---|