Gerald Ford

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gerald Rudolph Ford
38. prezident Spojených států amerických
Ve funkci:
9. srpna 1974 – 20. ledna 1977
Viceprezidentnikdo (srpen–prosinec 1974)
Nelson Rockefeller (1974–1977)
PředchůdceRichard Nixon
NástupceJimmy Carter
40. viceprezident Spojených států amerických
Ve funkci:
6. prosince 1973 – 9. srpna 1974
PrezidentRichard Nixon
PředchůdceSpiro Agnew
NástupceNelson Rockefeller
Člen Sněmovny reprezentantů USA
za 5. okrsek státu Michigan
Ve funkci:
3. ledna 1949 – 6. ledna 1973
PředchůdceBartel J. Jonkman
NástupceRichard Vander Veen
Stranická příslušnost
ČlenstvíRepublikán

Rodné jménoLeslie Lynch King Jr.
Narození14. července 1913
Omaha, Nebraska
Úmrtí26. prosince 2006 (ve věku 93 let)
Rancho Mirage, Kalifornie
Příčina úmrtíarterioskleróza
Místo pohřbeníGerald R. Ford Presidential Museum
Michigan
ChoťBetty Ford
RodičeLeslie Lynch King Sr. a Dorothy Ayer Gardner Ford
DětiMichael Gerald Ford
John Gardner Ford
Steven Ford
Susan Fordová
PříbuzníThomas Gardner Ford (sourozenec)
Sarah Ford[1], Bekah Ford[1] a Hannah Ford[1] (vnoučata)
Alma materMichiganská univerzita (do 1935)
Yaleova právnická fakulta (do 1941)
Yaleova univerzita
Právnická fakulta Michiganské univerzity
Alexandria City High School
Gordon–Conwell Theological Seminary
Profesepolitik, důstojník, advokát, gridiron football player, autor autobiografie, hráč amerického fotbalu a státník
NáboženstvíEpiskopální církev Spojených států amerických
Oceněníorlí skaut (1927)
Cena Theodora Roosevelta (1975)
Cena Francise Boyera (1977)
Horatio Alger Award (1983)
Prezidentská medaile svobody (1999)
… více na Wikidatech
PodpisGerald Rudolph Ford, podpis
CommonsGerald Ford
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gerald Rudolph Ford, Jr. (14. července 1913 Omaha, Nebraska26. prosince 2006 Rancho Mirage, Kalifornie, vlastním jménem Leslie Lynch King Jr.) byl 40. viceprezidentem Spojených států amerických (19731974) a 38. prezidentem Spojených států amerických (19741977). Je jediným prezidentem Spojených států, který se dostal do úřadu, aniž by byl zvolen buď jako prezident, nebo viceprezident.[2] Poté, co v roce 1973 rezignoval na svou funkci viceprezidenta Spiro Agnew, byl Ford navržen prezidentem Richardem Nixonem na uvolněnou funkci a obě komory Kongresu jej schválily. Když 9. srpna 1974 prezident Nixon rezignoval, převzal Ford prezidentský úřad. Jako svého viceprezidenta si Ford vybral Nelsona Rockefellera, který je, spolu s ním, jediným viceprezidentem, který svou funkci nezískal ve volbách.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. července 1913 v Omaze, jeho rodiče se rozešli, když mu bylo pouhých 16 dní. Otec měl jeho matku bít, Ford údajně svým přátelům řekl, že otec začal bít jeho matku během líbánek, když se usmála na jiného muže. Jeho matka se s ním přestěhovala za svou sestrou a později za prarodiči. Později se provdala za Geralda Rudolfa Forda, po kterém se přejmenoval. Byl skautem, atletem a také kapitánem fotbalového týmu.[3]

Navštěvoval Michiganskou univerzitu a Yale Law School. Pracoval též jako model. I zde se věnoval sportu a odmítal zapojení USA do druhé světové války, podepsal dokonce petici za prosazení zákona o neutralitě z roku 1939. Do politiky vstoupil v roce 1940, kdy pracoval pro republikánského kandidáta na prezidenta Wendella Willkieho.

Námořnictvo[editovat | editovat zdroj]

Po útoku na Pearl Harbor se přihlásil k námořnictvu. Obdržel hodnost praporčíka.[2] Jako asistent navigátora na letadlové lodi USS Monterey (CVL-26) se účastnil například bitvy ve Filipínském moři a dalších operací. Loď nebyla poškozena Japonskem, ale zasáhl ji tajfun Cobra. Ten poškodil třetí flotilu, která přišla o tři torpédoborce a přes 800 mužů. Samotnou letadlovou loď USS Monterey (CVL-26) zachvátil požár, ten se však podařilo uhasit. Monterey byla po požáru prohlášena za neschopnou služby. Do civilu by se ctí propuštěn po konci války.[4]

Sněmovna reprezentantů (1949–1979)[editovat | editovat zdroj]

Ford byl po odchodu z námořnictva aktivní v politice. Příznivci jej vyzývali, aby kandidoval místo Bartela Jonkmana, což Ford udělal. Válka také změnila jeho pohled na svět. "Vrátil jsem se jako konvertovaný internacionalista," napsal Ford, "a samozřejmě náš kongresman v té době byl zapřisáhlý, oddaný izolacionista. A myslel jsem, že by měl být nahrazen. Nikdo si nemyslel, že bych mohl vyhrát. Nakonec jsem vyhrál dva ku jedné." Během kampaně za své zvolení do Sněmovny reprezentantů v roce 1948 chodil za voliči do továren či na statky a farmy.

Nakonec ve Sněmovně reprezentantů strávil 25 let. Na začátku roku 1950 odmítl kandidovat na guvernéra Michiganu či do Senátu, jeho ambicí se spíše stalo být předsedou sněmovny. Po problémech republikánů v roce 1964 se stal v roce 1965 vůdcem menšiny ve sněmovně reprezentantů. Kritizoval Lyndona Johnsona za válku ve Vietnamu, ten o něm prohlásil: "Jerry Ford je tak hloupý, že nemůže prdět a žvýkat žvýkačku zároveň." Tisk, zvyklý na Johnsonovu hrubost a nutnost po něm věty upravovat tak, aby byly slušné, napsal toto: "Gerald Ford nemůže chodit a žvýkat žvýkačku zároveň." Situace republikánů se postupně začala zlepšovat.

Warrenova komise[editovat | editovat zdroj]

Prezident Johnson jmenoval Forda do Warrenovy komise, skupiny která měla vyšetřit atentát na prezidenta Kennedyho. Ford byl pověřen přípravou biografie údajného atentátníka Lee Harwey Oswalda. Ford a Earl Warren také dělali výslech s Jackem Rubym, který zastřelil Oswalda. Ford měl být po celou dobu vyšetřování v kontaktu s FBI.[5] Sám Ford však výsledky vyšetřování obhajoval a odmítal konspirační teorie o atentátu na Kennedyho.

Viceprezident[editovat | editovat zdroj]

Ve volbách v roce 1972 byl za viceprezidenta zvolen Spiro Agnew. Ten ale musel kvůli daňovým únikům rezignovat a na jeho místo byl dosazen Gerald Ford, který byl oblíben pro své slušné a milé vystupování, což se nepříliš populárnímu Nixonovi hodilo. Nicméně kvůli aféře Watergate musel Nixon rezignovat, Ford se tak nestihl přestěhovat ani do sídla viceprezidenta.[2]

Prezident[editovat | editovat zdroj]

Amnestie Nixona[editovat | editovat zdroj]

Brzy poté, co se ujal úřadu prezidenta, udělil Ford svému předchůdci Richardu Nixonovi milost, která zabránila jeho případnému stíhání za zločiny, které mohl spáchat během svého prezidentství, především v souvislosti s aférou Watergate. Toto své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že to bylo v zájmu země, byl však za ně velmi kritizován a někteří komentátoři tvrdí, že bylo jednou z příčin Fordovy porážky v prezidentských volbách v roce 1976.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Vláda Geralda Forda
Úřad Osoba Období služby
Prezident Gerald Ford 1974–1977
Viceprezident Nelson Rockefeller 1974–1977
Ministr zahraničí Henry Kissinger 1974–1977
Ministr financí William E. Simon 1974–1977
Ministr obrany James R. Schlesinger 1974–1975
Donald Rumsfeld 1975–1977
Ministr spravedlnosti William Saxbe 1974–1975
Edward Levi 1975–1977
Ministr vnitra Rogers Morton 1974–1975
Stanley K. Hathaway 1975–1975
Thomas S. Kleppe 1975–1977
Ministr zemědělství Earl Butz 1974–1976
John Albert Knebel 1976–1977
Ministr obchodu Frederick B. Dent 1974–1975
Rogers Morton 1975–1975
Elliot Richardson 1975–1977
Ministr práce Peter J. Brennan 1974–1975
John Thomas Dunlop 1975–1976
William Usery, Jr. 1976–1977
Ministr zdravotnictví a vzdělání Caspar Weinberger 1974–1975
F. David Mathews 1975–1977
Ministr bytové výstavby
a rozvoje měst
James Thomas Lynn 1974–1975
Carla Anderson Hillsová 1975–1977
Ministr dopravy Claude Brinegar 1974–1975
William Thaddeus Coleman, Jr. 1975–1977

Mayguezský incident[editovat | editovat zdroj]

Billy Preston, George Harrison, Gerald Ford a Ravi Shankar v Bílém domě, 1974

Ford musel v květnu 1975 čelit vážné zahraničněpolitické krizi. Poté, co se v Kambodži dostali k moci Rudí Khmérové, podařilo se jim v mezinárodních vodách zajmout americkou obchodní loď Mayaguez. Ford vyslal armádní jednotky, aby zachránily zajaté Američany. Jenže vojáci se vylodili na špatném ostrově a tam narazili na neočekávaně tuhý odpor. Přibližně ve stejnou dobu byli propuštěni zajatí námořníci, o čemž ovšem v tu chvíli Američané nevěděli. Během bojů bylo raněno asi 50 mužů a 41 zahynulo. Předpokládá se, že padlo přibližně 360 khmérských vojáků.

Stažení z Vietnamu[editovat | editovat zdroj]

Za Fordova prezidentství se také Američané definitivně stáhli z Vietnamu, když ve dnech 29. dubna a 30. dubna 1975 evakuovali svou ambasádu v Saigonu.

Indonéská invaze na Východní Timor[editovat | editovat zdroj]

Ford, indonéský prezident Suharto a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v Jakartě 6. prosince 1975

V prosinci 1975 se indonéský prezident Suharto setkal s Fordem a americkým ministrem zahraničí Henry Kissingerem v Jakartě, kde diskutovali o plánované indonéské invazi na Východní Timor. Ford i Kissinger dali jasně najevo, že vztahy USA s Indonésií zůstanou i nadále pevné a proti invazi a anexi Východního Timoru nebudou mít žádné námitky.[6]

Pokusy o atentát[editovat | editovat zdroj]

První atentát na Geralda Forda se odehrál dne 5. září 1975 ve státě Kalifornie pokusila útočnice Lynette Fromme, zbraň však selhala a ochranka útočnici následně přemohla.

Druhý atentát na Geralda Forda se stal 22. září 1975 ve městě San Francisco (stát Kalifornie). Pokusila se o něj Sara Jane Mooraová, která dvakrát vystřelila, v davu lidí však minula.

Obě útočnice byly následně odsouzeny na doživotí.

Administrativa[editovat | editovat zdroj]

Ford zdědil Nixonů kabinet, vyjma ministra zahraničí Kissingera a ministra financí Simona Ford vyměnil Ford celý kabinet. Velká změna kabinetu na podzim 1975 se nazývá "Halloweenský masakr."

Porážka ve volbách 1976[editovat | editovat zdroj]

Ford kandidoval na prezidenta ve volbách v roce 1976, ale porazil jej demokrat Jimmy Carter. Zemřel 26. prosince 2006 ve věku 93 let.

Exprezident[editovat | editovat zdroj]

Jeho nástupce Jimmy Carter mu v inauguračním projevu poděkoval za vše, co udělal pro Ameriku. S Carterem se později Ford spřátelil. Uvažoval i o tom, že bude kandidovat na prezidenta v roce 1980 místo Ronalda Reagana, kterému vyčítal příliš silný konzervatismus. Nicméně od svého nápadu upustil a Reagana podpořil. V říjnu 2001 se rozešel s konzervativními republikány když prohlásil, že s homosexuálními páry: "by se mělo zacházet stejně. Tečka." Kritizoval prezidenta Bushe za invazi do Iráku.

Manželství s Betty Fordovou[editovat | editovat zdroj]

V roce 1948 si vzal Elizabeth Ann Bloomerovou Warrenovou, kterou Američané nazývali Betty Fordová. Ta v roce 1974 podstoupila operaci rakoviny prsu. O své nemoci otevřeně hovořila. Stejně tak se zmiňovala o svém boji s alkoholem a opiáty. Betty Fordová zemřela 8. července 2011.[7] Spolu měli dceru Susan Ford, která byla aktivní jako spisovatelka, fotoreportérka a předsedkyně představenstva Betty Ford Center proti zneužívání alkoholu a drog.

Veřejný obraz[editovat | editovat zdroj]

Ford byl jediný prezident, který zastával prezidentský úřad, aniž by byl zvolen prezidentem nebo viceprezidentem. Ford byl viceprezidentem zvolen díky tomu, že byl považován za slušného a upřímného. "Za celá ta léta, co jsem seděla ve sněmovně, jsem nepoznal pana Forda, že by učinil nečestné prohlášení nebo zavádějící prohlášení. Nikdy jsem ho neslyšela pronést nelaskavé slovo," řekla Martha Griffithsová.

Důvěra, kterou v něj americká veřejnost měla, byla vážně pošpiněna jeho omilostněním Richarda Nixona.  

Navzdory svým sportovním výsledkům a pozoruhodným kariérním úspěchům získal Ford pověst nemotorného, sympatického a prostoduchého obyčejného člověka. Incident z roku 1975, kdy zakopl při výstupu z Air Force One v Rakousku. Za to byl slavně a opakovaně parodován Chevy Chasem v Saturday Night Live, díky čemuž se ještě upevnila jeho image fyzicky nešikovného člověka.

Ford byl významně ztvárněn ve dvou televizních filmech a seriálech. Ty byly zaměřeny na jeho ženu Betty Fordovou, byl to životopisný televizní film z roku 1987 The Betty Ford Story a televizní seriál z roku 2022 The First Lady.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gerald Ford na anglické Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Dostupné online. [cit. 2021-02-02]
  2. a b Nikdo ho nevolil, přesto se stal prezidentem: Gerald Ford vrátil Američanům po Watergatu důvěru v prezidentský úřad – G.cz. G.cz. 2020-08-09. Dostupné online [cit. 2023-07-07]. 
  3. American President. web.archive.org [online]. 2006-02-03 [cit. 2023-07-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-02-03. 
  4. Letadlová loď USS Gerald R. Ford: Největší vojenská loď všech dob. Ábíčko.cz [online]. [cit. 2023-07-08]. Dostupné online. 
  5. STEPHENS, Joe. Ford Told FBI of Skeptics on Warren Commission. www.washingtonpost.com. 2008-08-08. Dostupné online [cit. 2023-07-08]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  6. Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975–76 [online]. Redakce Burr William. December 6, 2001 [cit. 2016-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 14, 2016. (anglicky) 
  7. [1] Zemřela Betty Fordová, bývalá první dáma USA (iDnes.cz)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Viceprezident Spojených států amerických
Předchůdce:
Spiro Agnew
19731974
Gerald Ford
Nástupce:
Nelson Rockefeller