Kosmodrom Bajkonur

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kosmodrom Bajkonur
Start rakety Sojuz s kosmickou lodí Sojuz TMA-5
Start rakety Sojuz s kosmickou lodí Sojuz TMA-5
Poloha KazachstánKazachstán Kazachstán
Provozovatel Roskosmos

Kosmodrom Bajkonur (kazašsky Байқоңыр ғарыш айлағы, Bayqoñır ğarış aylağı) (rusky Космодром Байконур) je kosmodrom (základna pro starty kosmických raket) v Kazachstánu používaný od počátku kosmické éry Sovětským svazem a později Ruskem.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kosmodrom byl vybudován v Kyzylordské a Karagandské oblasti na území Kazašské SSR (nyní Republika Kazachstán) mezi městy Kazalinsk a Džusaly na základě rozhodnutí vlády SSSR č. 292-181 ze dne 12. února 1955 jako 5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon (5-NIIP, 5й Научно-исследовательский испытательный полигон, 5-НИИП) Ministerstva obrany SSSR pro zkoušky balistických raket.

Do té doby pro pokusy s raketami sloužila vojenská střelnice (nyní Kosmodrom Kapustin Jar), která k pokusům vícestupňových raket vyvíjenými týmem Koroljova nedostačovala. Proto maršál dělostřelectva Mitrofan Nědělin rozhodl postavit základnu větší[1]. Výstavbu nové základny dostal na starost generál ženijního vojska Georgij Maximovič Šubnikov. Na budoucí staveniště se dostal s prvními spolupracovníky již 12. ledna 1955. Železniční vagóny jim sloužily jako dílny i obydlí.[2]

Organizační struktura vojenské správy střelnice byla stanovena direktivou Generálního štábu ozbrojených sil SSSR ze dne 2. května 1955; tento den byl později rozkazem ministra obrany SSSR č. 00105 ze dne 3. srpna 1960 oficiálně označen za datum zřízení kosmodromu. Správou kosmodromu byla pověřena raketová vojska RVSN (Raketnyje vojska stratěgičeskogo naznačenija, Ракетные войска стратегического назначения), později rampy pro kosmické nosiče spravovaly VKS (Vojenno-kosmičeskije sily, Военно-космические силы).

První úspěšný start balistické rakety z kosmodromu se uskutečnil 3. srpna 1957. Od 4. října 1957, kdy odtud byla vypuštěna první umělá družice Země Sputnik 1, je používán i pro kosmické starty. V západním tisku byl často nazýván Tjura-Tam podle blízké železniční stanice. Původní vesnice Bajkonur (kazašsky Bajkonyr) leží asi 320 km severovýchodně od kosmodromu; její jméno bylo pro kosmodrom použito kvůli utajení jeho skutečné polohy.

Vojenské tajemství[editovat | editovat zdroj]

Raketový kosmodrom Tjura-Tam patřil mezi přísně střežená a tajená místa. V roce 1956 jeho stavbu sice prokázaly snímky z amerického špionážního letadla U-2, ale souřadnice Sověti tajili dál. Po Gagarinově letu požádal SSSR Mezinárodní leteckou federaci (FAI) o uznání rekordního letu a uvedl, že startoval z Kosmodromu Bajkonur. Na mapě této oblasti byla zakreslena jen vesnice Bajkonur, jinak zde byl trestanecký tábor, a tak se Sověti rozhodli uvést vzdálenou vesnici jako místo startu rakety.

Při návštěvě francouzského prezidenta Charlese de Gaulla byla instalována před budovami základny s původním označením Ploščadka 10 nová tabule s označením Zvezdograd a později, 29. ledna 1958 bylo městečko u základny pojmenováno Leninsk.[3]

Po rozpadu SSSR[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu SSSR v roce 1993 přešel kosmodrom do vlastnictví nově vzniklého samostatného státu Kazachstán, ale po složitých jednáních byla 4. ledna 1994 podepsána dvoustranná mezivládní dohoda o dlouhodobém pronájmu kosmodromu Ruské federaci na dobu nejméně 20 roků za 115 mil. USD ročně.

VKS v roce 1996 přešly zpět do RVSN. V roce 1999 bylo rozhodnutím ruské vlády zřízeno středisko FGUP Federalnyj kosmičeskij centr „Bajkonur“ (ФГУП Федеральный космический центр „Байконур“) a v souvislosti s tím přebrala postupně rampy do své péče ruská kosmická agentura RAKA (Rossijskoje aviacionno-kosmičeskoje agentstvo, Российское авиационно-космическое агентство, РАКА), nyní Státní korporace pro kosmické aktivity Roskosmos.

V roce 2001 byly vytvořeny KVRF (Kosmičeskije vojska Rossijskoj federacii, Космические войска Российской федерации, КВ РФ), kterým podléhá vojenská část kosmodromu. Současný oficiální název je 5. Gosudarstvennyj ispytatělnyj kosmodrom (5-GIK, 5й Государственный испытательный космодром, 5-ГИК) Ministerstva obrany Ruské federace.

Dne 9. ledna 2004 podepsali ruský prezident V. Putin a kazašský prezident N. Nazarbajev dohodu o prodloužení pronájmu do roku 2050 (smlouva byla ratifikována ruskou Dumou 25. května 2005). Parlament Kazachstánu ratifikoval smlouvu v březnu 2010.[4]

V lednu 2005 byla zřízená společná kazašsko-ruská společnost „Bajterek“ pro komerční zajišťování startů nosných raket typu Angara.

Popis kosmodromu[editovat | editovat zdroj]

Vlastní kosmodrom (bez pádových oblastí stupňů ve střeleckém sektoru) zabírá plochu 6717 km2. Nachází se zde 15 ramp 9 typů pro vypouštění kosmických nosičů, 4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket, 11 montážních budov MIK (montažno-ispytatělnyj korpus) se 34 halami pro přípravu nosných raket a družic a sond, 3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles kapalnými pohonnými látkami a stlačenými plyny, sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket, stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 t/den), tepelná elektrárna s výkonem 60 MW, energovlak s výkonem 72 MW, 2 letiště („Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde byla přistávací dráha sovětského raketoplánu Buran, 470 km železničních tratí (z toho 40 km speciálního rozchodu), 1281 km silnic, 6610 km elektrorozvodné sítě, 2784 km spojové sítě a hangár, kde byl uložen raketoplán Buran.

Hlavní odpalovací rampy na kosmodromu Bajkonur
Odpalovací rampy na kosmodromu Bajkonur
Rampa Nosiče První start Poslední start Stav
1/5 (Gagarin's Start) R-7, Vostok, Voschod, Molnija, Sojuz (aktivní) 15. května 1957 12. září 2017 aktivní
31/6 R-7A, Vostok, Voschod, Poljot, Molnija, Sojuz, Sojuz 2 (aktivní) 14. ledna 1961 14. října 2017 aktivní
41/3 R-16 24. října 1960 12. prosince 1967 zničena
41/4 R-16 2. února 1961 27. prosince 1967 zničena
45/1 Zenit-2, Zenit-2M, Zenit-3M, Sojuz-5 (plán) 13. dubna 1985 11. prosince 2015 aktivní
45/2 Zenit-2 22. května 1990 4. října 1990 zničena
81/23 Proton-K 16. července 1965 27. března 2004 neaktivní
81/24 Proton-M 22. listopadu 1967 17. srpna 2017 aktivní
90/19 Cyklon-2 5. listopadu 1963 9. prosince 1997 neaktivní
90/20 Cyklon-2 24. září 1964 25. června 2006 aktivní
109/95 Dněpr 4. července 1974 21. června 2010 aktivní
110/37 N-1, Eněrgija 26. června 1971 15. listopadu 1988 neaktivní
110/38 N-1 21. února 1969 3. července 1969 zničena
200/39 Proton-K, Proton-M (aktivní) 20. února 1980 11. září 2017 aktivní
200/40 Proton-K 23. července 1977 31. března 1991 neaktivní
250 Eněrgija, Angara (plán) 15. května 1987 15. května 1987 neaktivní

Využití kosmodromu[editovat | editovat zdroj]

Sojuz-FG s kosmickou lodí Sojuz TMA-14 na odpalovací rampě 1/5

Z kosmodromu jsou a v minulosti byly vypouštěny všechny sovětské a ruské pilotované kosmické lodě typů Vostok, Voschod a Sojuz a bezpilotní nákladní kosmické lodě typu Progress, zásobující Mezinárodní vesmírnou stanici. Jsou odsud vypouštěny stacionární telekomunikační družice, sondy k Měsíci a sondy k planetám a část vědeckých, aplikovaných a vojenských umělých družic Země.

Používaly nebo používají se k tomu účelu různé typy nosných raket; v současné době [2017] zejména různých modifikací typů Sojuz, Proton a Zenit.

Zázemí kosmodromu[editovat | editovat zdroj]

Přes 70 000 specialistů a jejich rodin (stav 2002) žije a pracuje v městě Bajkonur (původní název Taškent-90, pak Tjura-Tam, pak Zvezdograd, pak Leninskoje, pak až do 20. prosince 1995 Leninsk, zeměpisné souřadnice 45°38′ s. š., 63°19′ v. d. ) na břehu řeky Syrdarji.

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

České ohlasy historicky nejvýznamnějšího sovětského kosmodromu nalézáme ve skladbě Bajkonur z alba 15 let jsem Na Kovárně na plech hudební skupiny Tři sestry.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Dlouhá cesta, s. 22.  
  2. PŘIBYL, Tomáš. Rudé hvězdy ve vesmíru. Brno : Paráda, 1997. ISBN 80-902352-1-2. Kapitola Více než těžké začátky, s. 24.  
  3. TOUFAR; PAVEL. Kosmické skandály. Praha : Regia, 1999. ISBN 80-902484-8-9. Kapitola 8. Krize a odchody, s. 536.  
  4. Kazachstán prodloužil pronájem Bajkonuru Rusku do roku 2050 [online]. ČTK, 2010-3-3, rev. 2010-3-3, [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]