Sojuz (nosná raketa)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Sojuz
Soyuz TMA-9 launch.jpg
Raketa Sojuz-FG
Země původu Rusko (Sovětský svaz)
Rodina raket Sojuz
Rozměry
Výška 44.4 m
Průměr 8.3 m
Hmotnost 303 000 kg
Nosnost
Historie startů
Status
Kosmodrom Bajkonur, Pleseck, Guyanské kosmické centrum (testy započaly v dubnu 2011)
Celkem startů
Úspěšné starty
Pomocné motory - Bloky B, V, G a D
Počet 4
Tah 813 kN
Specifický impuls 2400 N.s/kg
Doba zážehu 120 s
Palivo kerosin
První stupeň – Blok A
Motor RD-108/NK-33A/RD-193
Tah 779 - 977 kN
Specifický impuls 2400 N.s/kg
Doba zážehu 285 s
Palivo kerosin
Druhý stupeň – Blok I
Motor RD-0110
Tah 298 kN
Specifický impuls 3240 N.s/kg
Doba zážehu 230 s
Palivo kerosin



Tento článek pojednává o nosné raketě. O kosmické lodi Sojuz pojednává článek Sojuz (kosmická loď).

Raketa Sojuz (rus. Союз; "svaz") je rodina nosných raket, vyvinutých OKB-1 a vyráběných firmou CSKB-Progress v Samaře. Podle Evropské kosmické agentury jsou nosné rakety Sojuz nejspolehlivější a nejčastěji používané nosné rakety na světě.[1]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Raketa Sojuz byla vytvořena v programu Sojuz na základě mezikontinentální balistické rakety R-7 v konstrukčních kancelářích S. P. Koroljova a S. A. Kosberga. K raketě R-7 byl přidán další stupeň, byly inovovány motory, řídicí elektronika atd. Tyto stupně byly osazovány postupně silnějšími motory, také elektronika byla inovována a vznikaly tak nové modifikace rakety. Vývoj motorů měla na starosti konstrukční skupina V. F. Gluška a A. M. Isajeva.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Nosné rakety Sojuz jsou používány pro vynášení kosmických lodí Sojuz a transportních kosmických lodí Progress, vynáší komerční náklad prodávaný operátory Starsem a Arianespace. Rakety Sojuz jsou dnes jako jediné využívané k vynášení kosmonautů k mezinárodní stanici ISS. USA si prostor na těchto raketách pro své potřeby pronajímá, do roku 2011 používali raketoplány Space Shuttle a nyní vyvíjí raketu SLS.

Verze rakety[editovat | editovat zdroj]

  • Sojuz-0/Vostok-0 (11A510) - pouze dva starty v letech 1965 a 1966. V podstatě přechodný typ mezi raketami Vostok a Sojuz. Nový první a druhý stupeň používaný i na dalších Sojuzech až po Sojuz-U včetně. Třetí stupeň je stejný, jako u Vostoku-2. Čtvrtý stupeň s motorem RD-861 o tahu 78 kN spalujícím asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý.
  • Sojuz (11A511) - v letech 1966 až 1975 celkem 30 startů. Ve třetím stupni je čtyřkomorový motor RD-110 o tahu 294 kN.
  • Sojuz-L (11A511L) - v letech 1970 až 1971 celkem 3 starty.
  • Sojuz-M (11A511M) - v letech 1971 až 1976 celkem 8 startů.
  • Sojuz-U (11A511U) - nejpoužívanější verze Sojuzu, zároveň i vůbec nejpoužívanější kosmická raketa na světě. Od roku 1973 až dodnes se uskutečnilo přes 700 startů.
  • Sojuz-U2 (11A511U2 nebo 11A511K) - v letech 1982 až 1995 celkem 92 startů. Upravené motory prvního a druhého stupně.
  • Sojuz-FG (11A511U-FG) - vylepšená verze Sojuz-U, první let 2001.
  • Sojuz-2.1a (14A14) - první let 2004, namísto původního palubního analogového počítače má nový digitální počítač, a nový vstřikovací systém v prvním stupni. Vystřídal raketu Molnija-M. Od roku 2014 by měl nahradit i varianty Sojuz-U a Sojuz-FG. Díky úpravám má mj. vyšší nosnost.[2]
  • Sojuz-2.1b (14A14) - první let 2006[3], vylepšení rakety Sojuz-2.1a (nový, úspornější motor ve druhém stupni).
  • Sojuz-2.1v (14A15) - první let 29.12.2013[4], "lehká" varianta bez postranních boosterů, s jedním motorem NK-33A v prvním stupni, případně nově vyvinutým RD-193.[5]

Od nosné rakety Sojuz je odvozená také raketa Molnija (1960-2010).

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Soyuz launch vehicle: The most reliable means of space travel, ESA
  2. PACNER, Karel. Ruské kosmické plány v naději [online]. 2015-01-17. Dostupné online.  
  3. www.russianspaceweb.com (anglicky)
  4. Soyuz-2.1v rocket successfully puts Aist satellite into orbit
  5. ŽAK, Anatolyj. RD-193 project [online]. 2015-01-16. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LÁLA, Petr; VÍTEK, Antonín. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Angara - těžký nosič Ruska (modulární)
  • Antares - těžký nosič USA (soukromý)
  • Ariane 5 - těžký nosič ESA
  • Atlas V - těžký nosič USA (modulární)
  • Delta IV - těžký nosič USA (modulární)
  • Falcon 9 - těžký nosič USA (soukromý, modulární)
  • Proton - těžký nosič Ruska
  • Titan IIIC — těžký nosič USA (historický)
  • Vega - lehký nosič ESA

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]