Juno I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Juno I
Raketa Juno I se satelitem Explorer 4
Raketa Juno I se satelitem Explorer 4
Země původuUSA
Rodina raketRedstone
VýrobceArmy Ballistic Missile Agency
Rozměry
Výška21,2 metrů
Průměr1,78 metru
Hmotnost29 060 kg
Nosnost
na LEO11 kg
Historie startů
Statusvyřazena
KosmodromCape Canaveral
Celkem startů6
Úspěšné starty3
Selhání3
První start1. února 1958, někdy uváděno 31. ledna
Poslední start23. října 1958
První stupeň – Upravená raketa Redstone
MotorA-7
Tah370 kN
Specifický impuls2 310 N.s/kg (235 sekund)
Doba zážehu155 sekund
PalivoLOX/Hydyn
Druhý stupeň – Sergeant
Motor11x Sergeant
Tah72,6 kN celkem
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6 sekund
Palivopevné
Třetí stupeň – Sergeant
Motor3x Sergeant
Tah19,5 kN celkem
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6,5 sekundy
Palivopevné
Čtvrtý stupeň – Sergeant
Motor1x Sergeant
Tah6,6 kN
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6 sekund
Palivopevné

Raketa Juno I byla první americkou nosnou raketou schopnou dopravit náklad na stabilní oběžnou dráhu. Je známá jako raketa, která dopravila první americký satelit – Explorer 1 na oběžnou dráhu. Navázal na již existující raketu Jupiter-C.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Druhý stupeň s 11 raketami Sergeant

Na vývoji rakety pracoval tým Werhnera von Brauna v rámci projektu Orbiter mezi lety 1954–1955. Po zrušení projektu v roce 1955 pokračoval vývoj rakety dále podle von Braunova konceptu. Zkoušky rakety Jupiter-C provedené v letech 1956–1957 byly úspěšné. Přesto komise ministerstva obrany USA rozhodla, že první americká družice poletí v rámci programu Vanguard se stejnojmennou raketou. Program Vanguard se však nevyvedl, Sověti vypustili první družici Země Sputnik 1 již 4. října 1957. Tři upravené a nepoužité rakety Jupiter zůstaly ve skladu.[1]

Již zmíněná komise v reakci na Sputnik 1 proto koncem října 1957 využila nabídky Wernhera Von Brauna, který spočíval ve využití uskladněných raket upravené pro kosmické lety. Tato koncepce byla ve své době unikátní. Využil a upravil existující úspěšnou raketu Jupiter-C, která byla přejmenována na civilní název Juno. První let se konal 31. ledna 1958 a skončil úspěšným vypuštěním prvního amerického satelitu.[2] Celkem se uskutečnilo 6 startů, přičemž pouze tři dopadly úspěšně. Jméno bylo odvozeno od Rakety Jupiter (Jupiter a Juno byli hlavní bohové starověkého Říma) a mělo symbolizovat, že se nejedná o vojenský projekt.

Technický popis[editovat | editovat zdroj]

Pohled na špici rakety, kde je připojen druhý a třetí stupeň

Raketa měla čtyři stupně. První stupeň byla upravená a prodloužená verze balistické rakety Redstone nazývaná Jupiter-C, jednalo se o přímé pokračování vývojové řady německých raket V-2 (V2). Motor prvního stupně byl A-7, spalující kapalný kyslík a hydyn (60% asymetrický dimethylhydrazin a 40% diethylentriamin). Motor A-7 konstrukčně vycházel z motoru A-6 a byl dalším vývojovým stupněm motoru rakety V2. Na jeho vývoji pracovalo od počátku 50. let mnoho původních členů von Braunova týmu z Peenemuende. Motor dosahoval tahu 416 kN a měl specifický impuls 265 sekund.

Další stupně byly tvořeny skupinou spojených raket odvozených z rakety krátkého dosahu MGM-29 Sergeant. Druhý stupeň používal 11 těchto raket, třetí měl tři rakety a čtvrtý stupeň tvořila jediná raketa. Raketa postrádala naváděcí systém v horních stupních, což znemožňovalo dosažení přesné orbity. Původní raketa krátkého dosahu MGM-29 Sergeant byla výrazně zmenšena a její tah byl snížen na 6,6 kN. Motor na tuhé pohonné látky dosahoval specifického impulsu 220 sekund a doba zážehu se pohybovala kolem 6,5 sekundy. V době kdy byla raketa upravena pro potřeby vesmírných letů, nebyla ještě ani v aktivní službě, k tomu došlo až roku 1962. Později byla raketa Sergeant dále upravena pod názvem Castor se využíval na raketách Scout, Thor, Delta, Atlas a Athena.

Mise[editovat | editovat zdroj]

  • 31. ledna 1958 – Úspěšné vypuštění satelitu Explorer 1
  • 5. března 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 2 kvůli selhání čtvrtého stupně
  • 26. března 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 3
  • 26. července 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 4
  • 24. srpna 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 5, selhání bylo způsobeno kolizí druhého a třetího stupně při oddělování
  • 23. října 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění nafukovacího balónového satelitu Beacon 1. K selhání došlo 149 sekund po startu, kdy se druhý stupeň předčasně oddělil.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Nečekané objevy, s. 31. 
  2. Půlstoletí kosmonautiky, str. 35

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]