Explorer 3
| Explorer 3 | |
|---|---|
| COSPAR | 1958-003A |
| Katalogové číslo | 6 |
| Start | 26. března 1958, 17:31 UTC |
| Kosmodrom | Cape Canaveral Air Force Station |
| Nosná raketa | Juno 1 |
| Stav objektu | zanikla v atmosféře |
| Zánik | Zánik |
| Zánik | 27. června 1958 |
| Provozovatel | Army Ballistic Missile Agency (USA) |
| Výrobce | JPL (USA) |
| Druh | vědecká družice |
| Hmotnost | 14,1 kg |
| Délka | 2,03 m |
| Parametry dráhy | |
| Apoapsida | 2 799 km |
| Periapsida | 186 km |
| Sklon dráhy | 33,38° |
| Doba oběhu | 115,7 min |
| Excentricita dráhy | 0,165 894 |
| Velká poloosa dráhy | 7 870,7 km |
| Teleskop | |
| Průměr | 0,15 m |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Explorer 3 (mezinárodní označení 1958 Gamma) byla americká družice Země vypuštěná v březnu 1958, v rámci programu Explorer to byla třetí vypuštěná sonda, druhá, která se dostala na oběžnou dráhu (sondě Explorer 2 se to nepodařilo). Cíle mise a konstrukce sondy byly stejné, jako u Exploreru 1. Sonda byla úspěšná, byl potvrzen objev Van Allenových radiačních pásů.
Příprava ke startu[editovat | editovat zdroj]
Nosná raketa Juno I vycházela ze sondážní rakety Jupiter-C. Jupiter-C vznikl v roce 1954 a byl aktivně využíván do roku 1955. Po vypuštění sovětského Sputniku 1 v roce 1957 začala Army Ballistic Missile Agency (ABMA) ve spolupráci s JPL (Jet Propulsion Laboratory) renovovat raketu Jupiter-C, aby byla schopná vynést do kosmu funkční družici, zvládli to za 84 dní.
Průběh letu[editovat | editovat zdroj]
Nosná raketa Juno I se satelitem odstartovala z Cape Canaveral Air Force Station na Floridě 26. března 1958 v 17:31:00 UTC. Satelit obíhal po eliptické dráze ve výšce 186 km až 2799 km se sklonem dráhy k rovníku 33,38°. Zemi sonda oběhla za 115,7 min.
Mise byla považována za velice úspěšnou, jelikož potvrdila objev radiačních Van Allenových pásů, objevených prvním Explorerem v lednu 1958. Explorer 3 shořel v atmosféře Země 27. června 1958, 93 dnů po startu. Dnes je replika sondy umístěna v Národním leteckém a kosmickém muzeu (National Air and Space Museum) ve Washingtonu.
Technická data[editovat | editovat zdroj]
Družice měla válcový tvar o délce 2,05 m a průměru 0,165 m včetně pevně připojeného posledního stupně nosné rakety. Celková hmotnost sondy byla 14,1 kilogramů, z toho 8,4 kg tvořily přístroje:
- detektory kosmického záření
- citlivé mikrofony pro detekci nárazů mikrometeoritů
- odporové detektory, měřící erozi materiálu působením dopadu mikrometeoritů
- teploměry, měřící vnější a vnitřní teplotu.[1]
Oproti Exploreru 1 byl Explorer 3 vybaven malým palubním magnetofonem kvůli záznamům měření během průletu na odvrácené straně Země[2]. Elektrickou energii dodávaly chemické baterie.
Reference[editovat | editovat zdroj]
Tento text nebo jeho část byla převzata z článku 1958-003A (γ) - Explorer 3 (verze 2004-12-07 21:17:31 UT) uveřejněného na stránkách SPACE 40, jehož autorem je Antonín Vítek
(licence GFDL a CC-BY-SA 3.0, povolení autora).
- ↑ VÍTEK, Antonín. 1958-003A (γ) - Explorer 3 [online]. Velký katalog družic a kosmických sond SPACE 40, rev. 2004-12-7 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online.
- ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Nečekané objevy, s. 38.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Explorer 3 na Wikimedia Commons
