Třetí Československá republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třetí Československá republika
 Prozatímní státní zřízení 1945–1948 Československá republika (1948–1960) 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
Motto: Pravda vítězí / Pravda víťazí
geografie
Mapa
hlavní město:
Praha
obyvatelstvo
čeština, slovenština
státní útvar
parlamentní republika (politická soutěž omezena na strany Národní fronty)
Státní útvary a území
Předcházející:
Prozatímní státní zřízení Prozatímní státní zřízení
Nástupnické:
Československá republika (1948–1960) Československá republika (1948–1960)

Třetí Československá republika je označení pro úsek dějin Československa mezi obnovením svrchovanosti po nacistické okupaci a nástupem komunistů k moci. Třetí republika představuje přechod od demokratického státu, budovaného po vzoru Francie a Spojeného království, k lidově demokratickému režimu, orientovanému na Sovětský svaz.

Území a obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, Podkarpatskou Rus však muselo postoupit Sovětskému svazu. Tři miliony obyvatel německé národnosti byly odsunuty pryč ze země do Německa a Rakouska se souhlasem spojenců. Zásady budoucí československé politiky určoval Košický vládní program.

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Legální opozice neexistovala. Agrární strana (největší předválečná politická strana) byla zakázána.[1] Původní systém mnoha politických stran byl zredukován do povolených stran tzv. Národní fronty, takže nakonec existovaly v českých zemích čtyři strany, z nichž nejsilnější byla KSČ. V českých zemích ve volbách v roce 1946 získala KSČ 40,17 % hlasů, ČSNS 23,36 %, ČSL 20,24 % a ČSSD 15,58 %. V celé ČSR získali komunisté 38 % hlasů, Klement Gottwald se stal předsedou vlády.

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku fungoval asymetrický model správy: Česká národní rada byla přeměněna na Zemský národní výbor, ale Slovenská národní rada a Sbor pověřenců zůstaly zachovány; české země tedy řídila vláda, jež byla jinak příslušná i pro celou republiku.[2]

Ve volbách v květnu 1946 komunistická strana na Slovensku neuspěla tak, jak by si byla přála (asi 60 % získala Demokratická strana, 30 % Komunistická strana Slovenska). Následovalo výrazné omezení pravomoci slovenských národních orgánů tzv. III. pražskou dohodou z 28. června 1946.[3]

Znárodnění[editovat | editovat zdroj]

První fáze znárodnění postihla Němce, zrádce a kolaboranty. V českých zemích byla třetina půdy zkonfiskována a přerozdělena především bezzemkům a chudým rolníkům; vznikl tak stav „nový střední rolník“, který vděčil za půdu komunistické straně. Na Slovensku bylo takto přerozděleno jen asi 9 % (odsun Maďarů nebyl proveden a nebylo tedy co konfiskovat).

Zákon umožňující rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu, dolů, pojišťoven byl schválen 28. října 1945. K 1. březnu 1947 bylo znárodněno více než 3000 podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu.[4] Původně mělo jít o znárodnění za náhradu; po roce 1948 už stát ale náhrady přestal platit a z toho vzešly dlouholeté mezinárodní spory. Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948.[5]

Krize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únor 1948.

Velmi suché léto 1947 vedlo k hospodářským potížím, rozrostl se černý trh. V Národní frontě sílily rozpory mezi levým (KSČ a levé křídlo ČSSD) a pravým blokem.[6] Na Slovensku stále dominuje Demokratická strana; komunisté se snažili DS diskreditovat a dosáhnout demise Sboru pověřenců, nakonec dosáhli aspoň parity.[7] Agresivní postup komunistů vedl k faktickému rozpadu fronty českých politických stran, vznikl blok národně socialistické, lidové a Demokratické strany, který přetrval až do únorové krize.[8]

Polovina roku 1947 znamenala také obrat v politice SSSR (počátek studené války, negativní postoj Sovětů k Marshallovu plánu). V září 1947 proběhla porada vůdců devíti komunistických stran se závěrem urychlit boj o monopol moci v ČSR.[9]

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident Edvard Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

Politický systém Národní fronty zůstal formálně zachován. KSČ se sloučila se sociálně demokratickou stranou. Formálně si komunisté nechali potvrdit převzetí moci v květnových volbách 1948 (nebylo možno volit strany, jen jednotnou kandidátku, volby nebyly tajné). Prezident Beneš abdikoval začátkem června 1948. Komunisté zcela ovládli dění ve státě a přechod Československa do bloku zemí se socialistickým režimem byl dokončen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Křižovatky 20. století, s. 225
  2. Křižovatky 20. století, s. 217
  3. Křižovatky 20. století, s. 218
  4. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. Dále jen Osudové únorové dny. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 122.  
  5. Osudové únorové dny, s. 123
  6. Křižovatky 20. století, s. 231
  7. Křižovatky 20. století, s. 233
  8. Křižovatky 20. století, s. 233
  9. Křižovatky 20. století, s. 233

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]