Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Zde pište návrhy, co by se mohlo či mělo objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Měla by to být ukázka již existujícího dobrého nebo zajímavého článku. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Předpokládejte, že ukázka článku by měla mít zhruba 600 úhozů (bez wikiformátování) a bude u ní na pravé straně jeden obrázek o šířce 100 px. Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku, ale zároveň být výtahem nejdůležitějších informací z něj. Velmi důležitým kritériem je četnost odkazů, především těch na již existující hesla.

Článek ani doprovodný obrázek nesmějí mít nevyřešená autorská práva.

Při nominování se nezapomeňte podívat na stránky Wikipedie:Dobré články, Wikipedie:Nejlepší články a Wikipedie:Nominace nejlepších článků. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Již jednou zpracované návrhy neodstraňujte, jejich přítomnost na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Přesto zde mohou připravené vyčkat na svůj okamžik, případně být dále upravovány.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy

Angkor Vat

Pohled na hlavní vstup do Angkor Vatu

Angkor Vat (khmersky: ប្រាសាទអង្គរវត្ត; v dévanágarí: आंग्कोर वाट) je chrám v Angkoru v Kambodži. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal symbolem Kambodže a je zobrazen na státní vlajce.

Angkor Vat spojuje dva základní plány khmerské architektury, chrámový vrch a chrám s galeriemi. Má představovat mýtickou horu Méru, což je v hindské mytologii domov bohů. Uvnitř chrámového příkopu a vnější zdi dlouhé 3,6 km jsou tři pravoúhlé galerie, každá vyvýšená nad tou předchozí. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavených do tvaru pětky na hrací kostce. Na rozdíl od většiny chrámů v Angkoru je Angkor Vat obrácen na západ, přičemž existují různé názory na důvod tohoto směrování. Chrám je obdivován nejen pro svou majestátnost a harmonickou architekturu, ale také pro rozsáhlé basreliéfy a zobrazení dévatů, která zdobí jeho zdi.

Novodobého jména Angkor Vat se užívá od 16. století a lze jej přeložit jako „městský chrám“: Angkor je formou slova nokor, které pochází ze sanskrtského slova nogor (hlavní), slovo „vat“ znamená v khmerském jazyce chrám. V dřívějším období byl Angkor Vat znám jako „Preah Pisnulok“, což byl posmrtný titul jeho zakladatele, Súrjavarmana II.

Bitva v zátoce Vigo

Ludolf Backhuysen: Bitva v zátoce Vigo

Bitva v zátoce Vigo (španělsky: Batalla de Ría de Vigo, anglicky: Battle of Vigo Bay, francouzsky: Bataille de la Baie de Vigo, nizozemsky: Slag bij Vigo Baai) bylo námořní střetnutí mezi spojenými loďstvy Velké Británie a Holandska na jedné straně a Francie a Španělska na straně druhé, jež se odehrálo 23. října 1702, v úvodních letech války o dědictví španělské. Bitva následovala poté, co se v září spojené anglo-holandské loďstvo pokusilo dobýt španělský přístav Cádiz ve snaze zajistit si námořní základnu na Pyrenejském poloostrově, ze kterého by následně Britové a Holanďané řídili operace v západním Středomoří, zejména proti francouzské základně v Toulonu. Obojživelný útok na Cádiz však skončil fiaskem. Když admirál George Rooke počátek října ustupoval zpět do Anglie, donesly se k němu zprávy o španělské Stříbrné flotile s francouzským doprovodem, převážející z Ameriky velké množství stříbra a dalších cenností, která vstoupila do zátoky Vigo ve španělské Galicii. Rooke okamžitě zavelel obrátit a flotilu napadnout.

Bitva skončila obrovským úspěchem Britů a Holanďanů: celá francouzské doprovodoné loďstvo admirála Françoise Louise de Rousselet Châteaurenaulta, společně se španělskými galeonami a transportními loděmi admirála Manuela de Velasca, byla zničena nebo zajata. Většina pokladů, které Španělé převáželi, byla ještě před konečnou porážkou hozena přes palubu a Britové se jich tak nezmocnili. Vítězství i přesto značně posílilo morálku vítězů, ale také napomohlo přimět portugalského krále Petra II. zrušit své předchozí smlouvy s Francií a připojit se k Velké alianci.

Československo-polský spor o Těšínsko

Dobová mapka plebiscitního území, s vyznačením nejdůležitějších demarkačních linií na Těšínsku před jeho rozdělením

Československo-polský spor o Těšínsko byl jeden z československo-polských pohraničních sporů a vedl se mezi těmito státy od roku 1918 do roku 1958. Vrcholil v letech 1918 až 1920 a v roce 1938. S konečnou platností byl ukončen až československo-polskou smlouvou z roku 1958.

Po zániku Rakouska-Uherska vznikl mezi nově vzniklým Československem a Polskem spor o území Těšínska. Po krátkém vojenském střetnutí rozhodla 28. července 1920 konference velvyslanců ve Spa o rozdělení sporného území mezi oba státy. V roce 1938 Polsko východní část české části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958.

Dějiny Limy

Panorama Limy ze strany rímackého distriktu, polovina 19. století

Dějiny Limy, hlavního města Peru, započaly 18. ledna 1535 založením města španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem. Město bylo založeno v údolí řeky Rímac v oblasti osídlené Ychsmy, kteří tvořili součást říše Inků. Roku 1543 Lima se stala hlavním městem místokrálovství Peru a soudu Real Audiencia. V 17. století město, navzdory zemětřesením i hrozbě v podobě pirátů, prosperovalo jako centrum rozsáhlé obchodní sítě. V 18. století však začalo upadat kvůli poklesu ekonomiky a Bourbonským reformám.

Obyvatelstvo Limy hrálo v letech 1821–1824 důležitou roli v peruánské válce za nezávislost; město utrpělo jak ze strany royalistických, tak povstaleckých armád. Po získání nezávislosti se Lima stala hlavním městem nové Peruánské republiky. V polovině 19. století zažívala krátké období prosperity až do období druhé tichomořské války mezi Peru a Bolívií na jedné straně a Chile na straně druhé v letech 1879–1883, kdy bylo město okupováno a vypleněno chilskými jednotkami. Po skončení války Lima procházela obdobím demografické expanze i urbanistického rozvoje. Značný populační nárůst nastal ve 40. letech 20. století díky přistěhovalcům z andských oblastí Peru. To přispělo k velkému rozšíření chudinských měst na předměstích Limy, protože úřady nedokázaly rozšiřování města udržet pod kontrolou.

Dějiny Pitcairnových ostrovů

Pitcairnovy ostrovy: Oeno, Ducie, Henderson a Pitcairn

Dějiny Pitcairnových ostrovů sahají až prvnímu osídlení Polynésany v 11. století, kteří se prokazatelně trvale usadili na ostrovech Henderson a Pitcairn, kde vybudovali prosperující společnosti. Polynésané se na ostrovech udrželi přibližně čtyři staletí a poté z ne zcela známých příčin ostrovy opustili. Prvním Evropanem, který se objevil v oblasti Pitcairnových ostrovů, byl Portugalec ve španělských službách Pedro Fernandes de Queiros, který objevil a pojmenoval dva z ostrovů; není však zcela jisté, které. Během 17. a 18. století byly postupně objeveny a pojmenovány všechny čtyři ostrovy: Oeno roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queiros, Pitcairn v roce 1767 Philipem Carteretem (možná však již Pedrem Fernandesem de Queiros), Ducie roku 1791 Edwardem Edwardsem a Henderson v roce 1819 Jamesem Hendersonem (možná však již Pedrem Fernandesem de Queiros).

Poté, co Polynésané z Pitcairnových ostrovů zmizeli, zůstaly ostrovy neosídleny, a to až do roku 1790, kdy byl znovuobydlen Pitcairnův ostrov skupinou britských vzbouřenců z HMS Bounty a Tahiťany; ostatní ostrovy zůstaly neobydlené. Britové a jejich potomci na ostrově žili v zapomnění až do roku 1808, kdy ostrov objevili američtí velrybáři a v roce 1814 osadníky objevili také Britové. Pitcairnská kolonie se rozrůstala a kvůli přelidnění se osadníci roku 1831 přestěhovali na Tahiti, odkud se však zakrátko vrátili; v roce 1856 osadníci odešli na ostrov Norfolk, kde však většina již trvale zůstala a na Pitcairn se po několika letech vrátil jen zlomek z nich. Od roku 1838 jsou Pitcairnovy ostrovy oficiálně britským územím s vlastní samosprávou, zastupovaným guvernérem na Novém Zélandu. Od druhé poloviny 20. století z Pitcairnova ostrova odchází stále více obyvatel za prací a populace tak na ostrově klesá. Počátkem 21. století se začalo vyšetřovat obvinění z pohlavního zneužívání nezletilých dívek, kterého se měla na ostrově dopustit část mužů, v roce 2004 jich bylo šest odsouzeno, včetně starosty ostrova Steva Christiana.

Dějiny Tibetu

Palác Potála ve Lhase, tradiční sídlo dalajlámů

Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu, a jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století přitom Tibet dosáhl největšího územního i politického rozmachu. Od poloviny 9. do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována, ve 13. století bylo tibetské území do značné míry pod vlivem Mongolské říše. Od 16. století se představitelé buddhistické školy gelug – dalajlámové – stávají světskými vládci Tibetu.

V 18. století Tibet obsadili Mandžuové, kteří Tibetu sice nechávají vnitřní nezávislost, ve Lhase však ponechávají své úředníky (ambany), kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet de facto znamenal osamostatnění; to bylo však ukončeno v roce 1950 příchodem vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády a začlenění tibetského území do Čínské lidové republiky (ČLR). V ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá jen zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa sídli v indické Dharamsale, jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.

Ehud Barak

Ehud Barak

Ehud Barak (hebrejsky: אֵהוּד בָּרָק‎‎, rodným jménem Ehud Brog, narozen 12. února 1942 v Mišmar ha-Šaronu, Britský mandát Palestina) je izraelský politik, bývalý premiér Izraele, současný ministr obrany a předseda Strany práce. V minulosti zastával řadu ministerských postů v izraelské vládě. Pro své přesvědčení, že mír nenastane, pokud nebude Izrael silný, je označován jako „jestřábí holubice“.

Před politickou kariérou byl důstojníkem Izraelských obranných sil. Úspěšnou vojenskou kariéru završil v roce 1991, kdy se stal v pořadí 14. náčelníkem generálního štábu izraelské armády.

Funkci 10. premiér Státu Izrael zastával v letech 1999–2001. Po prohře v premiérských volbách v roce 2001 začal podnikat, byl poradcem národních a mezinárodních firem a přednášel. Do vrcholné politiky se vrátil 12. června 2007, když byl ve stranických volbách zvolen předsedou Strany práce. Ve vládě Ehuda Olmerta byl jmenován ministrem obrany po odstupujícím Amiru Perecovi.

Emanuel Lasker

Emanuel Lasker

Emanuel Lasker (24. prosince 1868, Berlinchen, Prusko, dnes Barlinek v Polsku – 11. ledna 1941 New York, USA) byl německý matematik a šachový velmistr, mistr světa v šachu v letech 1894 až 1921, první, kdo důsledně používal psychologii v šachu. Titul mistra světa získal vítězstvím nad Wilhelmem Steinitzem 10:4 (=5) a obhájil jej v nejprve v odvetném zápase se Steinitzem 10:2 (=5) a pak v zápasech s Frankem Marshallem 8:0 (=7), Siegbertem Tarraschem 8:3 (=5), Karlem Schlechterem 1:1 (=8) a Davidem Janowskim 8:0 (=3). Jeho nástupcem se stal roku 1921 José Raúl Capablanca.

Po ztrátě titulu Lasker ještě dlouho na turnajích dokazoval, že zdaleka nepatří do starého železa. Vyhrál turnaj v Ostravě roku 1923 (před Richardem Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde byl první před Capablancou a Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Bogoljubovem. Roku 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel svou vlast opustit a jeho majetek byl konfiskován, protože Lasker byl židovského původu. Odešel do Anglie , pak odjel do Sovětského svazu a nakonec se natrvalo usídlil v New Yorku. kde roku 1941 zemřel.

Fascioloides magna

Dospělá motolice v játrech jelena

Fascioloides magna (český název není ustálen, používá se motolice velká či motolice obrovská; v anglické literatuře též pod názvy giant liver fluke, large American liver fluke nebo deer fluke) je 4–8 cm dlouhý a 2,5–3,5 cm široký helmint (červ) patřící do třídy motolic s dorso-ventrálně zploštělým tělem a dvěma přísavkami, který parazituje v játrech volně žijících, ale i domácích přežvýkavců. Motolice se živí krví definitivního hostitele a její složitý vývojový cyklus probíhá přes mezihostitele – vodního plže.

Motolice se původně vyskytovala v Severní Americe, kde k hlavním hostitelům patří jelenec běloocasý, wapiti a karibu. V druhé polovině 19. století byl však parazit zavlečen na území Evropy společně s importem zvěře. Motolice se v evropských podmínkách dobře adaptovala a našla si zde nové definitivní hostitele i mezihostitele. Onemocnění, které tento parazit způsobuje, se nazývá fascioloidóza. K terapii volně žijících přežvýkavců se používá triklabendazol nebo rafoxanid.

Ford model T

Ford Model T v roce 1915

Ford model T (hovorově zvaný také Tin Lizzie, plechová Líznika nebo Flivver, Kraksna) byl automobil, vyráběný společností Ford Motor Company Henryho Forda od roku 1908 do roku 1927. Rok 1908 se díky němu stal historickým milníkem, počátkem široké popularity automobilu v USA, první masově motorizované zemi světa. Model T je všeobecně pokládán za první cenově dostupný vůz, který „postavil Ameriku na kola,“ a to díky Fordovým inovacím, jako byla výroba na montážní lince namísto individuální ruční výroby nebo myšlenka platit zaměstnancům mzdu úměrnou ceně vozu. První sériový vůz modelu T byl postaven 27. září 1908 v továrně Piquette Plant v Detroitu. V roce 1918 byla polovina všech vozidel v Americe model T. Poslední vyrobený Ford model T v Detroitu měl výrobní číslo 15 007 033. Tento rekord počtu vyrobených vozů nebyl překonán po dalších 45 let. V roce 1999 byl Ford model T vyhlášen Automobilem století.

Hadždž

Poutníci během hadždže na nádvoří mešity Al-Masdžid al-Haram

Hadždž (arabsky: حج) je arabský výraz pro pouť do Mekky, jeden z pěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka'ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii, by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim. Hadždž tvoří velké množství rituálních úkonů, mezi hlavní patří menší pouť zvaná umra (skládá se ze sedmerého obcházení Ka'by a pobíhání mezi pahorky Safá a Marwá), rituální stání na planině Arafát, kamenování satana v Miná a svátek Íd al-adhá, který slaví muslimové po celém světě formou obětování zvířat Bohu.

Hadždž se koná mezi sedmým až třináctým dnem měsíce dhú'l-hidždža a každoročně se jej účastní okolo dvou milionů muslimů, což způsobuje řadu problémů. V minulých letech došlo během poutě k mnoha tragickým událostem. Z bezpečnostního hlediska je nejrizikovější kamenování satana v Miná, které si v roce 2006 vyžádalo přes tři sta ušlapaných a další stovky zraněných poutníků. V důsledku toho přijala vláda Saúdské Arábie řadu bezpečnostních opatření včetně stavebních úprav údolí Miná.

Ilan Ramon

Ilan Ramon

Ilan Ramon (hebrejsky: אילן רמון‎; 20. června 1954, Ramat Gan, Izrael – 1. února 2003, nad Texasem, USA) byl bojový pilot izraelského vojenského letectva a později první izraelský kosmonaut. Ramon byl specialistou pro užitečné zatížení na misi raketoplánu Columbia STS-107, která skončila havárií, při které zahynul spolu s šesti dalšími členy posádky, když se raketoplán vracel z vědecké mise. Ramon je jako jediný neamerický občan nositelem civilního ocenění Congressional Space Medal of Honor. Jako bojový pilot se v roce 1980 zúčastnil operace Opera, při níž byl zničen irácký jaderný komplex Osirak. Zúčastnil se Jomkipurské i První libanonské války.

Ivanovice na Hané

Palacké náměstí s Farním kostelem sv. Ondřeje

Ivanovice na Hané (německy: Eiwanowitz) je město v Jihomoravském kraji v okrese Vyškov s necelými třemi tisíci obyvateli. Nachází se 8 km severovýchodně od města Vyškov na říčce Hané při dálnici D1 a železniční trati z Brna do Přerova. Ivanovice na Hané jsou městem s bohatou historií. Prošly rukama velkým množstvím majitelů od rytířského řádu sv. Jana Jeruzalémského až po císařskou rodinu Habsburků. Je zde barokizovaný kostel svatého Ondřeje, zámek postavený na začátku 17. století a další historické památky. Dnešní město je sídlem správy mikroregionu Ivanovická brána s rozrůstající se silniční a dopravní infrastrukturou. Stojí tu dvě základní školy z čehož je jedna umělecká se zaměřením na hudbu. Město je též rodištěm varhanního virtuose a hudebního skladatele profesora Bedřicha Antonína Wiedermanna.

Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen

Mauthausen-Gusen při osvobození

Koncentrační tábor Mauthausen (německy: Konzentrationslager Mauthausen, před rokem 1940 známy jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince.

Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jením z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů, existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracem. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262.

V lednu 1945 pracovalo v táborech řízených z centrály v Mauthausenu asi 85 000 vězňů. I když přesné ztráty na životech v celém komplexu zůstávají neznámé, většina zdrojů je uvádí v rozmezí od 122 766 do 320 000 osob. Tábory vytvořily jeden z prvních velkých komplexů koncentračních táborů v nacistickém Německu a byly jedněmi z posledních, které osvobodila spojenecká vojska. Oba hlavní tábory, Mauthausen a Gusen I, byly jediné tábory v Evropě, které byly zařazené do III. kategorie, což znamenalo, že měly být nejpřísnějšími tábory pro „nenapravitelné politické protivníky Říše.“ Na rozdíl od jiných koncentračních táborů určených pro všechny kategorie vězňů, Mauthausen byl ve většině případů využívaný na vyhlazení inteligence prací.

Lak na nehty

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Metamorfní facie

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Mohelnice

Náměstí v Mohelnici

Mohelnice (německy Müglitz) je město v Olomouckém kraji s 9 862 obyvateli. Nachází se v úrodné kotlině obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Díky těmto příznivým podmínkám zde existovalo osídlení již od pravěku a Mohelnice byla i postupem doby důležitým městem v rámci regionu. Ve středověku město patřilo k centrům obchodu a vzdělání na severní Moravě, bohužel se však nevyhnulo decimujícím katastrofám jako byl mor, povodně a požáry. Kromě toho bylo několikrát vydrancováno nepřátelskými vojsky, naposledy v 18. století během válek o rakouské dědictví. Další důležitou změnou v historii města bylo vysídlení většinové německé populace po konci Druhé světové války a příchod českých obyvatel na jejich místo.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu (Hella Autotechnik, Siemens) především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenských a sportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

Novinářská fotografie

První fotografie vytištěná polotónovou technikou, Daily Graphic, 2. prosince 1873

Novinářská fotografie, zpravodajská fotografie, fotožurnalismus, žurnalistická fotografie nebo reportážní fotografie (reportare = přinésti zprávu) je součástí žurnalistiky, která připravuje a vytváří snímky pro doplnění zpráv nebo článků. Novináři, kteří jsou zapojeni do tohoto oboru, jsou obvykle známi jako reportéři, fotožurnalisté nebo grafici a mají významný vztah k výtvarné fotografii. Vývoj zpravodajské fotografie lze vysledovat již od samého počátku vynálezu fotografie. První deník, který ji použil, byl Daily Graphic v New Yorku v roce 1880. Touto událostí byly položeny základy novinářské fotografie.

Rozvoj fotožurnalismu probíhal zejména v dobách politických konfliktů nebo vojenských střetů v různých zemích. Novinářští fotografové zaznamenávali historii událostí za španělské občanské války, španělsko-americké války, války ve Vietnamu a obou světových válkách a při mnoha jiných vojenských událostech. Takzvaný zlatý věk fotožurnalismu (1930–1950) se ne náhodou překrývá s druhou světovou válkou, během níž byl zaznamenán pozoruhodný technologický pokrok válečné fotografie.

S rozvojem tiskařských technik, jako byl vynález ofsetové tiskárny, dosáhl fotožurnalismus nejlepší úrovně kvality v tištěných publikacích. Příchod nových technologií, jako byl Internet, zahájil novou éru v oblasti zpravodajství na celosvětové úrovni, označované jako digitální žurnalistika. Významné události, které otevřely dvacáté první století, jako útoky z 11. září 2001, invaze do Iráku v roce 2003 a tsunami v Indickém oceánu v roce 2004, pomohly mimo jiné vzniknout značnému množství vizuálních informací. Často také díky novým, moderním a dostupným technologiím v rukou i naprostých amatérů, což vedlo některé pozorovatele k tomu, že začali hovořit o „krizi žurnalistiky“. Jiní to naopak označovali za začátek nové éry v poskytování informací.

Plastový vojáček

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

Quaoar (planetka)

Fotografie z Hubblova vesmírného dalekohledu

(50000) Quaoar je transneptunické těleso obíhající kolem Slunce v Kuiperově pásu. Objeveno bylo 4. června 2002 astronomy Chadem Trujillem a Michaelem Brownem na fotografiích pořízených na observatoři Mount Palomar. Pojmenováno bylo po božstvu spojovaném v mytologii indiánského kmene Tongva se stvořením světa. Těleso je kandidátem na zařazení mezi tzv. trpasličí planety. Podle Trujillova a Brownova měření má průměr 1 260 ± 190 km, ovšem novější měření naznačují, že je možná až o 400 km menší. Kolem Slunce obíhá po kruhové, vůči rovině ekliptiky jen mírně nakloněné dráze ve vzdálenosti asi 6 miliard km. Jeho oběžná doba je 287 let. Těleso je tvořeno směsí kamení a vodního ledu s malou příměsí metanu a etanu. Obíhá kolem něj malý satelit, jehož průměr astronomové odhadují přibližně na 100 km.

Romantismus (literatura)

Tiflis (Tbilisi), obraz Michaila Jurjeviče Lermontova z roku 1837.

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus.

SFOR

Jednotky německého Bundeswehru během mise SFOR

SFOR (zkratka z anglického názvu Stabilisation Force) byla mezinárodní mírová mise pod patronací vojenské organizace NATO mezi lety 1996 a 2004 na území Bosny a Hercegoviny, která měla stabilizovat bezpečnost v oblasti a přispět k ustálení poměrů a rozvoji regionu. Skládala se ze dvou částí (Operation Joint Guard a Operation Joint Forge), které na sebe navazovaly a které pokračovaly v práci mise IFOR.

Mise SFOR započala 21. prosince 1996 v rámci mise nazvané Operation Joint Guard, která skončila 19. června 1998. Na ní navázala dne 20. června 1998 mise Operation Joint Forge (občas značené jako SFOR II) ukončená 2. prosince 2004 dle rozhodnutí sumitu NATO konaného v Istanbulu v roce 2004. Zúčastnilo se jí 27 členských a 12 nečlenských států NATO.

Během působení jednotek SFOR, byla oblast rozdělená do tří částí a to do oblasti Mostaru , spravované Italy, Francouzi a Španěly, dále oblasti Banja Luka, spravované Brity, Kanaďany, Čechy a Holanďany, a sektoru Tuzla pod správou Američanů, Poláků, Rusů a Švédů. Mise skončila oficiálně 2. prosince 2002 a dle představitelů NATO úspěšně. Dohled nad oblastí následně převzala mise EUFOR spadající pod struktury Evropské unie, ale struktury NATO stále udržují velitelství v Sarajevu pro lepší koordinaci ostatních projektů.

Sinuous rilles

Sinuous rilles na okraji kráteru Aristarchus na Měsíci

Sinuous rilles je zvláštní druh lávového koryta na povrchu některých terestrických těles, které zdánlivě připomíná říční koryto, ale které se vyskytuje v oblastech, kde nebyl výskyt kapalné vody možný či pravděpodobný. Koryto bylo nejspíše vyhloubeno tekoucí lávou či magmatem pronikající blízko povrchu a je zpravidla dlouhé až stovky kilometrů se zákruty a poměrně strmými svahy dosahující až okolo 17° začínající často v oblasti imapktního kráteru. Šířka koryta dosahuje mezi 1 až 2 km a hloubkou okolo desítek až prvních stovek metrů.

Vyskytují se dvě hlavní skupiny: rovné rilles a Sinuous rilles. Předpokládá se, že tyto dvě skupiny mají rozdílný původ vzniku. První doklad existence rilles pochází od německého astronoma Johanna Schrötera z roku 1787. Od té doby vzniklo několik teorií vysvětlujících vznik koryt. První předpokládaly, že se jedná o poruchy v kůře, další spojovaly existenci s prouděním kapalné vody. V současnosti je obecně přijímána teorie, že se jedná o pozůstatek lávových tunelů, ve kterých proudila láva. Jsou známy z Měsíce, Venuše a nebo Marsu.

Starověké římské vojenství

Římská kavalerie znázorněná na trajánově vítězném sloupu

Starověké římské vojenství se skládalo z pěchoty, kavalerie, obléhacích technik a válečného námořnictva. Římské vojenství se vyvíjelo po více jak tisíc let a za tu dobu se mnohokrát změnilo. Nejdůležitější částí římské armády byla pěchota. Zpočátku byla římská pěchota ovlivněna keltskou kulturou a římští pěšáci napodobovali keltské zbraně i válečné způsoby. Během Etruské vlády byla zavedena falanga, která se používala až do čtvrtého století př. n. l. Poté Římané zavedli manipuly a legie, které pomohli Římanům k vojenských úspěchům. Za Gaia Maria se římská pěchota stala více profesionální a již za Augusta byla složena z profesionálů. Za raného císařství neměla římská pěchota soupeře, co se týčí disciplíny, vyzbrojení a vycvičení těchto pěšáků. V pozdním císařství se římská pěchota stávala méně účinnou a to hlavně kvůli tzv. barbarizaci (příjímání barbarů do římského vojska a zavádění jejich vybavení).

Římská kavalerie byla v počátcích republiky málo početná a sloužili v ní nevalní jezdci. Během druhé punské války se projevily fatální nedostaky římské kavalerie. Od konce této války se římská kavalerie skládala skoro výhradně ze žoldáků z provincií či spřátelených zemí. Galové, Iberové, Germáni, Řekové, Peršané (Parthové), ti všichni sloužili v římské kavalerii. V pozdním císařství se kavalerie těšila stále větší úctě. Až do třetího století př. n. l. Římané nevlastnili žádné účinné obléhací zbraně a to hlavně z důvodu slabě opevněních měst ve střední a severní Itálii. Po kontaktu ze silně opevněnými řeckými městy Řím přijal řecké obléhací techniky a velmi je zdokonalili. Římané se stali velkými obléhateli starověku a i zručnými stavilteli pevností. Váleční námořnictvo Řím nevyužíval až do první punské války. I když Římané byli co se týčí námořních bojů nezkušení, nakonec se jim podařilo ovládnout západní Středozemí a nakonec celé Středozemní moře. Po válkách ze Selekuvci nechal Řím své námořnictvo rozpustit. Hned poté se celé Středozemní moře začalo hemžit piráty. Ti byli nakonec poraženi Gnaem Pompeiem. Po bitvě u Aktia již nebyli námořní bitvy příliš časté a hlavní úlohou námořnictva té doby byla přeprava obilí.

Světový operní repertoár

Giuseppe Verdi, přední operní skladatel 19. století

Jako světový, mezinárodní či standardní operní repertoár se označuje soubor oper uváděných často na významných operních scénách po celém světě. Liší se tím jak od národních operních repertoárů, tedy oper, které se častěji uvádějí v jedné jazykové oblasti, tak i od operních děl uváděných jen výjimečně nebo vůbec. Standardní operní repertoár není ovšem pevně definován a odborníci se mohou lišit v názorech na to, zda daná opera do něj patří nebo ne. Navíc se operní repertoár vyvíjí tak, jak se objevují nové úspěšné kusy a starší upadají v zapomenutí anebo jsou naopak objevovány a znovu uváděny na scény.

Standardní repertoár pokrývá všechny hlavní žánry opery a historicky sahá od raných oper 17. století psaných Monteverdim, Cavallim a Purcellem až po díla pozdního 20. století, jejichž autory jsou například Messiaen, Berio či Britten.

Svitky od Mrtvého moře

Část svitku

Svitky od Mrtvého moře jsou nálezy starověkých svitků a jejích zlomků nalezených poblíž Mrtvého moře, zejména v Kumránu.

Okolnosti nálezu nejsou příliš jasné. Svitky byly objeveny roku 1947 (někdy se uvádí rok 1946) třemi beduíny – pašeráky, kteří chtěli svůj nález dobře zpeněžit. Svitky byly zveřejněny v roce 1948. Metropolita Samuel, který část svitků odkoupil (druhou část koupil krátce nato Eleazar Sukenik), je v roce 1949 nechal prozkoumat a odvezl je do USA. Roku 1954 se zásluhou jeruzalémského docenta Jigaela Jadina navrátily do Izraele a byly umístěny do Svatyně knihy. Druhá důležitá sbírka spisů existuje v Rockefellerově muzeu, archeologickém muzeu v Jeruzalémě. Muzeum bylo v roce 1966 zestátněno Jordánskem a po Šestidenní válce je získal Izrael.

Zpracované návrhy článků s nedostatky

Dějiny Malty

komentáře

Malta

Dějiny Malty počínají v pátém tisíciletí př. n. l. Malta byla tehdy osídlena neznámým národem, o jehož přítomnosti svědčí jen stavební památky. Přibližně od 2000 př. n. l. byla Malta osídlena podruhé. V průběhu dalšího vývoje se zde vystřídali Féničané, Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normané, vládci Aragonu a Kastílie, Johanité, Napoleon, v novější době pak Britové. Megalitické období, nazývané podle památek takzvané megalitické kultury, spadá v odborné literatuře i pod pojem neolitikum; na Maltě se dělí do několika fází podle stylu chrámů a dalších nálezů. O účelu chrámů byly vedeny dlouhé spekulace. Dnes se má za to, že se jednalo o sakrální stavby, které plnily mimo jiné i úlohu věštíren. Zachovány jsou i obřadní oltáře a obětní prostory.

Georges Cuvier

komentáře

Baron Georges Léopold Chrétien Frédéric Dagobert Cuvier byl francouzský přírodovědec, zoolog. Působil jako vůdčí osobnost pařížských vědeckých kruhů 19. století, spoluzakládal komparativní paleontologii tím, že srovnával živá zvířata s fosíliemi. Je autorem monumentálního Království zvířat.

V roce 1821 pronesl svůj slavný "zbrklý výrok" - řekl, že je nepravděpodobné, že existuje ještě neobjevený druh velkých živočichů. Od tohoto data ale bylo objeveno ještě mnoho takových druhů.

Hedeby

komentáře

Kopie původních domů v Hedeby

Hedeby (také Haithabu) bylo vikingská osada. Nacházelo se na jihovýchodním pobřeží Jutského poloostrova v zálivu Schlei v nynějším Dánsku.

Viklo kolem roku 750 a během 9. a 10. století se rozvinulo v nejdůležitější severoevropské obchodní centrum. Zaniklo pravděpodobně po opětovném zničení v roce 1066.

Dnes je v oblasti Hedeby muzeum s kopiemi mnoha původních budov.

André Kertész

Maďarský fotograf André Kertész

André Kertész (2. července 1894 Budapešť, Rakousko-Uhersko – 28. září 1985 New York City, Spojené státy americké) byl významný fotograf maďarského původu. Přispěl významně jako představitel avantgardy, průkopník fotografické kompozice a svým úsilím při vytváření fotoesejí, živé reportáže, sociálně laděných snímků a jako válečný fotograf. Už na počátku své dlouhé kariéry používal neortodoxní úhly záběru a neuznával kompromisy ve své osobitém fotografickém stylu, což předcházelo pozdějšímu širšímu uznání. Sám Kertész však ani na sklonku svého života necítil světové uznání, které by si podle sebe zasloužil. Je uznáván jako významná osobnost fotožurnalismu a fotografie jako celku. Jeho rodina od něho očekávala, že bude pracovat jako obchodní makléř. Kertész byl fotografický samouk a jeho rané práce byly otiskovány v novinách a časopisech. Publikoval stále během svého života, i když za svou práci přestal brát honorář. Krátce působil v první světové válce a roku 1925 se i proti vůli své rodiny odstěhoval do Paříže. Tam se podílel na umělecké aktivitě přistěhovalců a také hnutí Dada. Dosáhl také úspěchu komerčního a úspěchu u kritiků. Bezprostřední hrozba druhé světové války jej donutila opět emigrovat, tentokrát do Spojených států. V USA byl jeho život ještě těžší a svůj věhlas musel od základů vybudovat znovu. Vedl roztržky s několika redaktory, o kterých si myslel, že nechtějí uznat jeho práci. Ve čtyřicátých a padesátých letech pro časopisy přestal pracovat a začal získávat větší mezinárodní úspěch.
S fotografickou kamerou rád experimentoval, významným prvkem jeho tvorby bylo používání moderních výrazových prostředků jako například nadhled, podhled, natočení kamery nebo detail. Některé soubory vytvářel ve výtvarném pojetí, jiné spojoval s různými poetickými souvislostmi. Přes mnohá mezinárodní ocenění, která získal v průběhu několika let, Kertész stále těžce přijímal nedostatečné docenění společnosti. Jeho životní dráha se dělí obecně podle významnosti jeho práce na čtyři časová období: maďarské, francouzské, americké a na sklonku jeho života období mezinárodní.

Lucio Battisti

komentáře

Lucio Battisti je jedním z nejúspěšnějších a nejznámějších italských skladatelů a interpretů konce šedesátých a sedmdesátých let. Narodil se 5. března 1943 v obci Poggio Bustone v Laziu, zemřel za nejasných okolností 9. září 1998 na milánské klinice.

Plzeňská (Praha)

komentáře

Plzeňská ulice od tramvajové zastávky U Zvonu směrem k Andělu

Plzeňská je jedna z nejvýznamnějších ulic v Praze.

Ulice vede východo-západním směrem, začíná na křižovatce Anděl, prochází Smíchovem, Košířemi, Motolem a po hranici Řep a Stodůlek a končí u železničního přejezdu před Zličínem (dále pokračuje ulice Na Radosti). Plzeňská patří k velmi důležitým tepnám ve městě; v úseku Bertramka - Motol je pro silniční dopravu jednosměrná a spolu s ulicí Vrchlického je tak hlavním tahem spojujícím centrum města a jeho vnitřní okruh s dálnicí D5 a Plzní. Celá její trasa má minimálně dva jízdní pruhy po jeden směr; výjimku tvoří krátký úsek u křižovatky Anděl, kde je pěší zóna.

Z hlediska veřejné dopravy nemá ani tak velký význam pro autobusovou, nýbrž spíše pro tramvajovou dopravu. Již od roku 1897 ulicí vede tramvajová trať (postupně prodlužovaná od Anděla až do Řep) a při Plzeňské ulici se nachází tramvajová vozovna Motol.

Říp

komentáře

Říp od severozápadu

Říp (456 m) je zdaleka viditelná hora s románskou rotundou na vrcholu, vystupující z roviny 5 km jižně od Roudnice nad Labem; památné místo české mytologie a historie.

Říp je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu.

Salt Lake City

komentáře

Salt Lake City je hlavní a největší město amerického státu Utah. Žije v něm přibližně 178 tisíc obyvatel, jeho aglomerace ale má až 2 miliony obyvatel. Město leží na severovýchodním cípu údolí Velkého Solného jezera.

Založeno bylo v roce 1847 mormonskými přistěhovalci vedenými jejich prorokem Brighamem Youngem, dodnes je centrem jejich církve.

V roce 2002 hostilo zimní olympijské hry.

Telephone Number Mapping

komentáře

Hovor přenášený pomocí ENUM

Telephone Number Mapping (mapování telefonních čísel, zkráceně ENUM nebo Enum z TElephone NUmber Mapping) je soubor protokolů, které mají za cíl sjednotit telefonní systém s internetem za použití adres E.164 s DDDS a DNS. ENUM také označuje E164 NUmber Mapping.

Ačkoli pomáhá VoIP, protokolu používanému pro hlasovou komunikaci přes internet, ENUM není nutným požadavkem pro VoIP a neměl by se plést s běžným směrováním VoIP, založeným na protokolech SIP a H.323 s použitím URI. Poskytovatelé služeb VoIP přiřazují URI zákazníkovi tak, aby mohli vytvořit spojení přes internet, tedy v podstatě telefonní hovor.

Terorismus

komentáře

New York, 11. září 2001 bezprostředně po teroristickém útoku islámistických teroristů na budovy World Trade Center

Terorismus je definován jako používání antihumánních metod a různých forem násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Jedná se o taktiku nekonvenčního útočného činu k dosažení politického cíle pomocí útoků či případně hrozbou útoky na civilní cíl. Klíčovým faktorem je vyvolávání strachu, paniky a upoutání pozornosti za pomoci násilí a teroru. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).

Z hlediska mezinárodního práva se rozdělují kriminální a válečné činy (criminal act vs. act of war). Terorismus spadá do kategorie válečného činu, neboť jeho motivací není zabíjet, ale změnit politickou situaci. Terorismus je taktikou nekonvenčního konfliktu (tedy konfliktu mezi státním a nestátním aktérem).

Valentina Těreškovová

komentáře

Valentina Vladimirovna Těreškovová je bývalá ruská kosmonautka. Byla první ženou ve vesmíru, kam vyletěla v roce 1963 na palubě kosmické lodi Vostok 5. Její let trval 70 hodin a 50 minut. Po návratu na Zem převzala mnoho ocenění včetně medaile Hrdinky Sovětského svazu a dosud je veřejně činná.

Velký třesk

komentáře

Vesmír se s postupem času rozpíná, čímž se objekty od sebe vzdalují.

Velký třesk (anglicky Big Bang) je vědecká kosmologická teorie, která popisuje raný vývoj a tvar vesmíru. Hlavní myšlenkou je, že obecná teorie relativity může být zkombinovaná s pozorováními galaxií vzdalujících se od sebe, z čehož se dá odvodit stav vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. Přirozeným důsledkem velkého třesku je, že vesmír měl v minulosti vyšší teplotu a hustotu. Termín „velký třesk“ se v užším smyslu používá pro označení časového bodu, kdy začalo pozorované rozpínaní vesmíru, v širším smyslu na označení převládajícího kosmologického paradigmatu, vysvětlujícího vznik a vývoj vesmíru.

Tetování

Soubor:Tattoo-back.jpg

Tetování v zadní části zad.

Tetování (anglicky Tatoo, slovensky Tetovanie) je určitý druh kresby, při které jsou pomocí tetovací jehly částečky atramentu nebo jiného barviva nanášené pod kůži člověka. V odborné terminologii jde o tzv. mikro-pigmentovou implantaci. Tetování je jednou z forem zkrášlování těla.

Původ slova tetování se obvykle odvozuje od tahitského slova „tatu“ nebo „tatau“, což znamená vyznačit nebo vrazit. Druhý význam odkazuje na prapůvodní metody nanášení kresby. V japonštině se pro pojmenování tradičních metod vytváření obrazů na kůži používá slovo „irezumi“, jež může označovat i člověka, který toto provádí.

Nejběžnějším druhem tetování je tetování permanentní. Když jde o stálé tetování, je důležité dobře se rozhodnout, jaký motiv člověk doopravdy chce. Tetování je pro každého určitým symbolem, vyjádřením vlastní individuality. Proto vše, co si člověk nechá zobrazit na svém těle, by ho mělo alespoň zčásti charakterizovat. Ženy a děvčata si nejčastěji nechávají tetovat různé ornamenty, květy nebo zvířata. Nejčastějším místem je lopatka, okolí pupíku, spodní část zad. Muži a chlapci si zase pro místo tetování nejčastěji vybírají ramena nebo záda.

Walter Ulbricht

Fotografie datovaná přibližně do roku 1946.

Narodil se do rodiny krejčíře v Lipsku. Po absolvování základního vzdělání nastoupil cestu truhlářského učně. Jeho rodiče se aktivně podíleli v aktivitách SPD, a sám Ulbricht do této komunistické strany vztoupil v roce 1912.

Zemřel 1. srpna 1973 ve státním penzionu ve městě Dollnsee. Byl pohřben s vysokými státnímu poctami, a našel místo posledního odpočinku v Zentralfriedhof Friedrichsfelde, mezi dalšími významnými představiteli komunismu v NDR.

I přes svojí nesmlouvavou politiku po stalinosvkém vzoru, která mu pochopitelně nevynášela ani mezi kolegy a ani mezi veřejností popularitu, byl známý jako inteligentní a obratný politik. Měl upřímnou snahu pozvednout životní úroveň východní němců tak, aby byla srovnatelná se západem, což se mu bohužel nepodařilo.

Navržené články

Zde mohou línější wikipedisté vložit jen odkaz na články, většinou takové, na nichž mají svůj podíl, nebo je nějak zaujaly. Musí ale zároveň splňovat určitou (ne zcela přesně definovanou) úroveň, aby mohl být na Hlavní stranu někdy zařazen.

1. Čenstochová
2. Dějiny Bosny a Hercegoviny
   • chybí úvod
3. Ekonomika Čínské lidové republiky
4. Enya
   • chybí úvod
5. Štěpán Trochta