Ofset

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Základní schéma ofsetového tisku.

Ofset patří do kategorie tisku z plochy, neboť jeho tisknoucí a netisknoucí místa na rozdíl od ostatních principů tisku jsou v jedné výškové úrovni. Zároveň klasický ofset zachovává základní princip kamenotisku a to je vzájemná odpudivost mastných tiskových barev (TB) a vody.

Ofset je tisk nepřímý, protože z tiskové formy (TF) se nejprve tiskne na pryží potažený válec a z něho teprve na papír. Barva se tedy přenáší dvakrát a předloha na tiskové formě není stranově převrácená. Zároveň umožňuje tisknout jemné detaily a i na méně kvalitní papír na rozdíl od knihtisku. To je dáno pryžovým válcem, který je schopen přilnout i na ne zcela hladký povrch. TF je podle druhu ofsetového stroje buď rovinná nebo válcová a to z hliníku, zinku a později i bimetalu.

Pojmenování ofsetu vzniklo z anglického pojmu „off-set“, neboli v překladu tisk přenosný, nepřímý, anebo také z pojmu „set-off“, což znamená obtah.

Princip a vývoj[editovat | editovat zdroj]

MAN Roland press

Na počátku 20. století byl v kamenotisku kámen nahrazen tenkou ohebnou a lehkou plechovou deskou, která je upnutá na válci a tím je zároveň umožněn rotační tisk, který je rychlejší než vratný pohyb kamene na vozíku kamenolisu. Ira Washington Rubel z New Jersey a Kaspar Herrmann z Kynšperku nad Ohří zjistili v letech 1904–1905, že z gumového potahu, který používali na svých tlakových válcích a na nějž zároveň přetiskli obraz bez papíru při průchodu strojem na prázdno, dosáhnou pak na následujícím archu papíru docela kvalitního otisku. Zajímavé ovšem bylo, že i na drsném a minimálně kvalitním papíře byl otisk stále dobrý. Pro snahu o vylepšení a zjednodušení tisku z plochy byly hlavně dva důvody. Jedním byl způsob, jak nejlépe vyřešit rotační tisk. Druhým byl hlavně špatný vývoz solnohofenského vápence (sloužil kamenotisku, na němž se kreslilo mastnou tuší) z Evropy do ciziny.

W. Rubel se pokoušel o tříválcový stroj založený na hlavní myšlence nepřímého tisku, ale z důvodu finanční neshody tuto myšlenku opustil. Stroj měl mít tři stejně velké válce, z nichž jeden je formový, druhý přenosový a třetí tlakový. Tyto válce dohromady tvořily tiskovou jednotku. K. Herrmann měl podobný nápad, až na to, že jeho stroj byl založen na soustavě dvou válců v poměru 2:1. Válec dvojnásobného obvodu měl z poloviny funkci formového válce a z druhé poloviny funkci tlakového válce. Válec druhý sloužil jako válec přenosový. Dle jeho výkresů byl stroj sestaven. V roce 1907 to byl první evropský ofsetový stroj, který se uplatnil i k potisku bankovek. Zároveň měl i současný rubový i lícový tisk.

V současné době můžeme ofset rozdělit do dvou principů, způsobů tisku, a tím jsou vlhčený neboli klasický ofset a ofset bez vlhčení nebo lépe bezvodý ofset.

Klasický ofset (vlhčený)[editovat | editovat zdroj]

Je to nejrozšířenější a nejpoužívanější tisková technika na světě. Touto technologií je vytištěna naprostá většina knih, novin, časopisů a letáků, se kterými se setkáváme v každodenním životě. Princip tisku z plochy a tedy i ofsetu je založen na rozdílných fyzikálně-chemických vlastnostech tiskové formy obepínající formový válec. Tisková forma je hliníková deska, na jejíž jedné straně jsou naneseny dvě vlastnostmi rozdílné vrstvy. Vrchní vrstva je hydrofobní (odpuzující vodu, přijímající mastnou barvu). Spodní vrstva je hydrofilní (přijímající vodu, která na toto místo zabraňuje nalepit se mastné barvě).

Před „nanesením dat“ na tiskovou formu je tato celá hydrofobní (tisknoucí). Nanesení dat se provádí laserem, který naruší tisknoucí hydrofobní vrstvu v místech, kde nemá tisknout. V místech, kde forma tisknout má, se vrstva ponechá nenarušená. Tisková forma projede vývojkou, která z budoucích netisknoucích míst vyplaví laserem narušenou „tisknoucí“ hydrofobní vrstvu. Technologie laserového „vypalování“ tiskové formy se jmenuje CTP (computer to plate) a na přelomu tisíciletí během několika let doslova převálcovala původní techniku výroby tiskových forem: vysvicování z filmů (tisknoucí (světlocitlivou) vrstvu narušilo silné světlo, procházející přes film (klasický pozitivní, rozměru tiskové formy) vakuově přitisklý na tiskové formě, kde tisknoucí vrstva se tam, kde měla zůstat, ochránila tmavými místy na filmu, přes která neproniklo na světlocitlivou vrstvu narušující světlo. Skrze průhledná místa na filmu prošlo světlo, které rozrušilo hydrofobní (tisknoucí) vrstvu, která se následně vývojkou odplavila. Ustalovačem se pak zničila její světlocitlivost a tisková forma byla připravena k běžnému použití).

Barva je hydrofobní kapalina, která se nemísí s vodou, a když, tak jen výjimečně a omezeně. A voda nebo jiná jí podobná kapalina nebo spíš jakákoliv polární látka, jako například alkoholy, se zase nemísí s barvou.

Ona tisková forma (TF) se pak napne do stroje na formový válec. Jak se válec točí, rolují po něm seshora zpravidla 4 válce s barvou a jeden s vodou. To znamená, že TF je stále konfrontována s vodou i barvou a je jen na vlastnostech TF na jednotlivých místech TF, kam se barva nanese (nalepí) a kam ne. Zároveň se válec s TF dotýká a společně roluje s válcem přenášecím, na který se zase každé otočení přenáší barva z TF. Tam už je (a to pouze na těch místech, kde chceme) barva, ale už bez vody, takže teprve přenášecím válcem přenášíme barvu na papír. Aby měl dotyk papíru a pogumovaného válce přenášecího tlak, je pod papírem ještě protitlakový válec. Přívod vody a barvy do válců reguluje tiskař, pokud je vody nebo barvy moc, proces přestává fungovat. Buď se lepí barva na TF tam, kam nemá, nebo naopak, když je moc vody, tisknoucí místa tisknou slabě nebo vůbec.

Bezvodý (nevlhčený, suchý) ofset[editovat | editovat zdroj]

Pod tímto pojmem se skrývá technologie, která pracuje, aniž by potřebovala pomoc vody. Tisková forma (TF) je potažena vrstvou, na které barva nedrží. Voda je nahrazena rozdílnými povrchovými vlastnostmi dvou vrstev nanesených na TF. Je to krycí silikonová vrstva a vrstva polymerová, přičemž silikonová vrstva tvoří místa netisknoucí – barvu pak odpuzuje a nepřijímá ji – a vrstva polymerová tvoří tedy logicky místa tisknoucí a barvu tím přijímá. Při expozici se v místech, která mají být vytištěna, vrchní – silikonová – vrstva odstraní a to nejčastěji vypálením laserovým paprskem. Tím se odhalí vrstva spodní – polymerová, která barvu přijímá. Takto se TD často exponují přímo v tiskovém stroji (Computer to plate).

Pro tento typ ofsetu nelze použít klasické TB, neboť místa bez kresby by se zabarvovala a barva by zároveň na nich částečně přilnula. Proto je nutné použít jiný typ barev. Zároveň také vyžaduje termoregulační systém, který má za úkol udržet teplotu tiskových válců. Jestliže je teplota příliš vysoká, barva přilne na netisknoucí místa a špiní. Jestliže naopak teplota příliš klesne, nelze pak ani na desku nanést požadovanou vrstvu barvy. Jev souvisí se vzájemnými změnami teploty a viskozity barev. Při vyšší teplotě je viskozita nižší a snadno se pak přenáší na TD, naopak jestliže je teplota nižší, viskozita je následovně vyšší a čím je vyšší, tím se na TF přenáší hůř. Toto jsou hlavní důvody, proč je bezvodý ofset velmi citlivý na jakoukoliv změnu teplot. Musí se proto také provádět kontroly teplot i termoregulací. Existují tak dva systémy, a to vodní a vzduchový. U vodního systému jsou nanášecí válce zařazeny mezi doplňkové válce, kterými proudí voda externě termostatovaná. Vzduchový systém je založen na principu větráku. Vzduch je vháněn do systému tiskového a přenosového válce a podle nutné potřeby se ochlazuje nebo naopak ohřívá.

Nevýhodou bezvodého ofsetu po tisku je vznik malých částeček prachu, které se olupují z TD na pomezí tisknoucích i netisknoucích prvků. Projevují se malými bílými místy v tištěném obrazu. Tato nevýhoda je také obvykle nazývána jako „vypadávání barvy“. Aby kvalita se zvyšujícím počtem kopií neklesla, je vždycky nutné již po několika stovkách vytištěných kusů válce s TD přemýt.

Z těchto důvodů je suchý ofset vhodný spíše pro malonákladové zakázky. Dosahuje zato vysoké kvality tisku, protože nepřítomnost vlhčícího roztoku umožňuje tisknout jemnější rastry a ke kvalitě přispívá i přesnější reprodukce tiskového bodu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]