Sazba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Sazba (rozcestník).

Sazba (od „sázeti“) je původně tisková forma pro tisk z výšky (knihtisk), tvořená jednotlivými literami, případně obrázky. V širším slova smyslu hotová předloha pro tisk, zejména textová. Řemeslník, který vytvářel sazbu, se nazýval sazeč. S přechodem na modernější, počítačové techniky sazby v systému Desktop publishing pracuje přímo tiskový grafik na počítači se sázecím programem, resp. převodem podkladového textu do tisku v rámci grafického počítačového systému.

“Kasa“ s literami a sázítko pro ruční sazbu
Sazečská kasa s popisem naložení

Ruční sazba[editovat | editovat zdroj]

Sestavování tiskové formy z pohyblivých kovových liter se objevilo už ve 12.–13. století v Číně, nejstarší dochovaný exemplář je korejská kniha Čikči z roku 1377. Ruční zhotovování liter však bylo nesmírně pracné a technika se užívala jen sporadicky. Kolem roku 1440 udělal mohučský zlatník Johannes Gutenberg několik převratných vynálezů, mezi něž patřilo i odlévání liter. Ručně vyrobený ocelový model litery se zakalil a vyrazil do ocelové matrice, do níž se pak odléval libovolný počet shodných liter. Gutenberg také objevil liteřinu, slitinu olova, cínu a antimonu, která spojuje nízký bod tání s větší pevností.

Litery měl sazeč před sebou v přihrádkách v písmovce (hovorově kasa), odkud je vybíral a sázel do sázítka (hov. háček), které držel v ruce (pravák v levé). Když dokončil řádek, musel jej ještě doplnit na přesnou délku (mezislovní mezery, v některých případech i mezery mezi písmeny) tak, aby se vyrovnal pravý okraj sazby. Hotové řádky skládal na sazebnici (hov. loďka – plech opatřený okraji ve tvaru U) a hotový sloupec (příp. stránku) převázal motouzem. Stránka se pro kontrolu ručně otiskla (od 2. pol. 70 let do poč. 90. let 20. stol. na malém ručním, případně automatickém rychlolisu) a vznikl tzv. kontrolní otisk (hov. obtah – dříve též kartáčový otisk podle používané techniky otisku) a případné chyby se ručně opravily. Teprve po vysázení celého archu se mohly stránky sestavit ve správném pořadí, případně doplnit ornamenty, linkami a obrázky (dřevoryty, rytinami, litografiemi aj. ze štočku). Poté se opět kontrolně otiskly. Tímto způsobem se sázely všechny knihy a časopisy téměř až do konce 19. století a mnohde ještě déle. Ruční sazba byla nesmírně pracná a pomalá – dobrý sazeč dokázal vysázet asi 1400 liter (tzv. hladkého textu) za hodinu. Ručně se dělalo také rozmetání sazby (rozebrání použité sazby), třídění a ukládání použitých liter. Ruční sazba pro akcidenční tiskoviny a sazbu titulků (zejména novinových) se zachovala celosvětově až do 90. let 20. století, do nástupu počítačových DTP systémů.

Strojní sazba[editovat | editovat zdroj]

Sázecí stroj Linotype z roku 1965
Děrovací pracoviště stroje Monotype (1965)
Fotosázecí stroj s diapozitivy

Po mnoha pokusech o mechanizaci sazby textu teprve roku 1896 zkonstruoval německý hodinář Ottmar Mergenthaler v Baltimore prakticky použitelný řádkový sázecí stroj Linotype. Na něm se pomocí klávesnice „sázely“ negativní matrice a teprve hotový řádek se vcelku odlil (proto přízvisko „horká sazba“). Každá matrice měla svůj zámek (zuby jako patentní klíč), takže se po použití automaticky rozmetla do správné přihrádky. Řádkové sázecí stroje (obecně zvané "linotypky", podle značky prvního výrobce) se neustále zdokonalovaly a vyráběly více než 90 let.

Jen o rok později patentoval americký vynálezce Talbert Lanston sázecí stroj na jiném principu. Jeho Monotype se skládal z pracoviště perforátora/tastraře, kde se vyrobila děrovaná papírová páska, která pak řídila odlévání a sázení jednotlivých liter. Také tento stroj se postupně zdokonaloval a vyráběl až do poloviny 20. století.

Výkon dobrého sazeče se sázecími stroji zvýšil na 6 až 10 tisíc znaků za hodinu. Složité sazby například matematických vzorců se ovšem nadále dělaly ručně.

Fotosazba[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Fotosazba.

Ve druhé polovině 20. století začala sázecím strojům konkurovat fotosazba, vytváření tiskové předlohy na fotografický film. Protože se při ní přestalo používat odlévání, mluví se někdy o „studené sazbě“. Fotosázecí stroje zprvu promítaly na film jednotlivá písmena z negativů, později používaly obrazovku, na níž se obrazy písmen vytvářely počítačem. Vyvolané filmy se buď přímo montovaly do stránek pro ofsetový tisk, anebo užívaly pro výrobu matric. Při fotosazbě se dala plynule měnit velikost písma, daly se dělat i složité sazby a ani vkládání obrázků nebyl žádný problém. Také skladování hotové sazby pro případný dotisk se velmi usnadnilo. Ofset kromě toho podstatně zjednodušil vícebarevný tisk.

Počítačová sazba[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1985 postupně ovládá pole počítačová sazba (DTP – Desktop publishing). Zasloužil se o to zejména programovací jazyk PostScript, program PageMaker firmy Aldus a počítače Macintosh firmy Apple. Výstup počítače se buď používá po osvit filmu případně desky, anebo přímo ovládá digitální tisk. Zejména v akademických kruzích se velmi rozšířily sázecí systémy TeX a LaTeX, které umožňují i složitou sazbu např. matematických vzorců.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JEDLIČKA, Jindřich. Sazba a lámání knih, novin a časopisů. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1972. 72 s. Knižnice Typografia.
  • Knihtiskařství, In: Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 14. Kartel – Kraj. Praha: J. Otto, 1899, s. 444.
  • POP, Pavel; POP, Vladimír a FLÉGER, Jindřich. Sazba I: ruční sazba: učebnice pro I. a II. ročník stř. prům. školy grafické a stř. odb. učiliště polygrafické. 2. vyd. Praha: SPN, 1989. 185 s. Učebnice pro střední školy.
  • POP, Pavel. Sazba 2: strojová sazba pro 2. a 3. ročník střední průmyslové školy grafické a středního odborného učiliště polygrafického. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 1986. 49 s.
  • RAMBOUSEK, Jan. Slovník a receptář malíře-grafika. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. 575 s., [31] s. obr. příl.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]