Plast

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Umělá hmota. Tento článek pojednává o hmotě. O české undergroundové skupině pojednává článek Umělá hmota (skupina).
hračky z plastu

Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty nebo pod ne zcela přesným (obecnějším) názvem „umělé hmoty“, označují řadu syntetických nebo polosyntetických polymerních materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, např. odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti, pružnosti apod. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné - mají vlastnost zvanou plasticita. Plasty se vyznačují velkou variabilitou vlastností, jako je např. tepelná odolnost, tvrdost, pružnost. Mezi jejich výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení a struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi vhodnými pro masovou výrobu (lisování, lisostřik, vstřikování, vyfukování, lití apod.). Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.

Slovo „plastický“ může též označovat materiál charakterizovaný určitým chováním při deformaci pod smykovým napětím - víc v článku plasticita a tažnost.

Z různých plastů se dále vyrábí slitiny - tzv. polymerní směsi. Využívají se v automobilovém průmyslu (přístrojové desky, součásti interiérů, nárazníky, disky), ve výpočetní a sdělovací technice (kryty mobilních telefonů), v elektronice nebo v elektrotechnice (zástrčky, vypínače).


Dělení plastů[editovat | editovat zdroj]

Plasty mohou být klasifikovány několika způsoby, ale nejčastěji se dělí podle použitého monomeru (tedy i chemického složení jejich polymerního řetězce). Mezi nejběžnější plasty z tohoto hlediska patří:

Další dělení plastů[editovat | editovat zdroj]

podle zpracovatelnosti po ohřátí
  • termoplasty – po ohřátí na vysokou teplotu a ochlazení jsou znovu zpracovatelné
  • reaktoplasty (dříve termosety) – po ohřátí je již nelze zpracovat
podle typu polymerizace, kterou plast vznikl
  • řetězová polymerizace
  • stupňovitá polymerizace
podle teploty skelného přechodu (Tg)
  • podle teploty, kdy polymer přechází ze stavu skelného do stavu kaučukovitého
podle hustoty
  • existuje několik zkratek od nejnižší (Ultra Low Molecular Weight – ULMW) po nejvyšší (Ultra High Molecular Weight – UHMW)
podle dopadu na životní prostředí

Historie[editovat | editovat zdroj]

Prvním plastem vůbec byl parkesin čili umělá slonovina, chemicky nitrát celulózy, který vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit – reaktoplast vznikající polykondenzací fenolu a formaldehydu (1909). Například polyethylen byl poprvé připraven Hansem von Peckmannem v roce 1891. Po první světové válce se začaly vyrábět první vinylové plasty (PVC, polystyren), v 30. letech minulého století byla objevena syntéza prvního polyamidu (Nylonu). V téže době také začíná prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty (a výrobky z nich) masivně až po II. světové válce, coby levná náhrada klasických materiálů jako dřevo, sklo, ocel a jiné kovy, atp.

V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že překvapivě velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou „recyklační morálkou“ dostává do řek a je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží nebo končí v útrobách mořských a přímořských živočichů – ryb, želv, racků atd.

Některé obchodní řetězce začínají nahrazovat své většinou polyetylenové tašky na přenos nakoupeného zboží variantami z recyklovatelných plastů, popřípadě podporují trvanlivé tašky např. z juty.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]