Veřejné osvětlení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Osvětlení pražských ulic
Osvětlená ulice v centru Varšavy
Osvětlení na pražské Kampě, doplnění vánočními ozdobami

Veřejné osvětlení (někdy označované zkratkou VO) je osvětlení ulic, silnic nebo jiných veřejných prostranství. Veřejné osvětlení je veřejně prospěšnou službou. Zařízení veřejného osvětlení je podle zákona o pozemních komunikacích příslušenstvím pozemních komunikací a vlastní je obec nebo správce komunikace. Mimo pozemní komunikace, například v uzavřených areálech (nemocnice, školy, závody), v budovách nebo na železničních stanicích, zřizuje a vlastní osvětlení obvykle vlastník nebo provozovatel pozemku nebo objektu.

Osvětlovací soustava zahrnuje svítidla, podpěrné a nosné prvky, elektrický rozvod, rozvaděče a ovládací systém.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pochodně, plynové a podobné lampy[editovat | editovat zdroj]

Veřejné osvětlení měla již mnohá antická města. Po jejich vzoru převzala tento výdobytek i velká města islámského středověku a později též některá evropská města. Osvětlení zprvu zajišťovaly hořící pochodně, pravidelně rozžíhané ohně v železných klecích a na pánvích nebo olejové lampy, jejichž pozdější zdokonalenou podobou byly argandské lampy.

V době rozvoje moderních měst v 19. století bylo zaváděno plynové osvětlení, zpravidla na sloupech. Například v Brně byla postavena plynárna a zřízeno plynové veřejné osvětlení v roce 1846.

Plynové lampy se obvykle spouštěly (rozsvěcely) a zhášely zásahem lampáře s dlouhou tyčí, který večer i ráno obcházel město. Postava lampáře patří nejen ke staré Praze, ale je zobrazena i v Exupéryho knize Malý Princ.

Ani v době, kdy již byly do ulic zaváděny obloukové lampy, se plynárenská lobby nevzdávala. V roce 1882 plynárna v Hannoveru při příležitosti sjezdu plynárenských a vodárenských odborníků instalovala nové Siemensovy regenerativní hořáky v Palmgarten. V jiné části města již bylo instalováno osm Křižíkových obloukovek. Podle soudobého tisku dopadlo srovnání pro obloukové lampy dobře.

Používaly se také lihové lampy, například v západočeském městě Plasy byla roku 1906 zahájena výstavba veřejného osvětlení lihovými lampami. Po roce 1920 bylo postupně nahrazováno elektrickým.

Ve 21. století se z důvodu posílení historické a romantické atmosféry obnovuje nebo udržuje plynové osvětlení v historických částech Londýna, Strassbourgu, Dublinu i Prahy. Renovované plynové lampy se již rozsvěcejí samočinně bez zásahu lampáře.

Obloukové lampy[editovat | editovat zdroj]

Poté, co Pavel Nikolajevič Jabločkov (v Ottově encyklopedii uvedený jako Pavel G. Jabločkov) vynalezl a František Křižík zdokonalil obloukovou lampu, elektrické osvětlení rychle vytlačovalo plynové. Takzvaná Jabločkovova neboli ruská svíčka měla udělen patent roku 1876, v roce 1878 ji Jabločkov předvedl na Světové výstavě v Paříži. Křižík si svou první inovaci nechal patentovat roku 1878.

V Paříži byla založena zvláštní společnost Societé génerale d´Electricité, Procédes Jablochkoff k zužitkování vynálezu Jabločkova a elektrickým osvětlením osvětlila pařížskou avenue de l´Opera, zatímco rovnoběžná Rue du 4. Septembre byla pro srovnání osvětlena plynem. Vyhodnocení ekonomie provozu ukázalo, že elektrické osvětlení bylo asi 6× dražší než osvětlení plynové. Když chtěl Jabločkov získat obloukové lampy pro osvětlování v Rusku, musel celou společnost odkoupit zpět za jeden milion franků.

V roce 1882 dostal Křižík na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži za obloukovou lampu zlatou medaili. Téhož roku osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze.

V roce 1887 zakoupilo město Písek 24 kusů obloukovek a 61 žárovek, které byly napájeny z elektrárny v Podskalském mlýně. 23. června 1887 bylo v Písku uvedeno do provozu první české veřejné elektrické osvětlení celoměstského významu.

Pro Zemskou jubilejní výstavu království českého v roce 1891 použil Křižík 226 obloukovek a více než 1400 žárovek. Do té doby už jeho závody vyrobily asi 29 000 žárovek a přes 1400 obloukovek. Ty byly také podle jeho patentů vyráběny v řadě zemí – mimo jiné v USA, v Anglii, Německu, Španělsku, Francii, Rusku i jinde.

V Turnově bylo zřízeno veřejné elektrické osvětlení roku 1905.

Moderní veřejné osvětlení[editovat | editovat zdroj]

V současné době má většina obcí své veřejné osvětlení, ve městech většinou souvislé. Silnice a dálnice mimo zastavěnou část obce se v České republice obvykle neosvěcují.

Typy světelných zdrojů[editovat | editovat zdroj]

Nejrozšířenějším světelným zdrojem pro veřejné osvětlení v ČR je vysokotlaká sodíková výbojka. Hlavním důvodem je její vysoká světelná účinnost (70-130lm/W), poměrně přijatelná cena, vysoká životnost (16000h) a malé rozměry, což usnadňuje konstrukci svítidla. Hlavní nevýhodou je pak typická žlutooranžová barva světla a špatné podání barev. Dalším v současnosti používaným zdrojem je halogenidová výbojka, jejichž největší výhodou je kvalitní bílé světlo, které ospravedlňuje její nižší světelnou účinnost(80-90lm/W), kratší životnost a vyšší cenu oproti sodíkovým výbojkám. V minulosti oblíbeným světelným zdrojem byla rtuťová výbojka, která se však již pro nové osvětlovací soustavy nepoužívá a pouze dožívá ve starších svitidlech. Oproti sodíkové výbojce má nížší světelnou účinnost (40-60lm/W), nižší životnost, o málo lepší podání barev a typické modrozelené světlo. Ostatní světelné zdroje se v ČR vyskytují poměrně málo, jde hlavně o sodíkové nízkotlaké výbojky a kompaktní zářivky. Velkou budoucnost potom mají LED, u nichž zatím většímu rozšíření brání jejich cena, která se však s technologickým vývojem postupně snižuje.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1990 příslušelo veřejné osvětlení do kompetence Ministerstva vnitra, dnes se k této problematice žádné ministerstvo nehlásí a jeho zřizování a provozování je dobrovolnou aktivitou obcí. Český Zákon o obcích povinnost zajistit veřejné osvětlení explicitně neobsahuje.

Do roku 1989 se o veřejné osvětlení v Československu staraly většinou městské nebo okresní rozpočtové nebo příspěvkové Technické služby. Podle průzkumu provedeného pracovištěm Výzkumu veřejného osvětlení Tesly Holešovice v letech 1986 a 1987 byla většina osvětlovacích soustav vybudovaných před rokem 1990 asi 2,5násobně předimenzovaná. To bylo ovšem kompenzováno tím, že údržba mnohde velmi zaostávala, takže značný podíl vybudovaných lamp vůbec nesvítil, v některých odlehlejších oblastech, parcích a podobně jich byla nefunkční třeba i převážná většina. Mimoto v letech 1976 a 1981 byl centrálními úřady omezen příděl elektrické energie na veřejné osvětlení o 50 %, limity byly usnesením vlády stanoveny na léta 19841990.

Monopolním výrobcem svítidel byl Elektrosvit Nové Zámky a monopolním výrobcem světelných zdrojů Tesla Holešovice.

Osvětlení se obvykle rozsvěcí na podnět naprogramovaného časového spínače, případné světelného čidla. Příkon se při zapínání zvyšuje pozvolna a dílčí oblasti se z jednotlivých zapínacích bodů zapínají postupně, aby nedošlo k okamžitému přetížení elektrické sítě.

Dálkové sledování provozních stavu osvětlení (zpětná signalizace poruch ze zapínacích míst) nebo dálkové odečty stavu elektroměrů pomocí radiových modemů, pevných telefonních linek, systému GSM atd. se zatím v České republice využívá jen v nepatrném podílu soustav VO.

Někdy jsou instalovány i regulátory příkonu a tím intenzity osvětlení (stmívače), ale kvůli úsporám jsou obvykle nastaveny na nižší hodnoty stále a nastavení není přizpůsobováno intenzitě dopravy.

Ve větších městech již mívají správci k dispozici pasport v elektronické podobě s tabulkovými i grafickými mapovými výstupy.

Slavnostní osvětlení[editovat | editovat zdroj]

Slavnostní osvětlení se užívá k osvětlení významných objektů: kostelů, hradů, historických budov a podobně.

Osvětlení přechodů pro chodce[editovat | editovat zdroj]

Začátkem 21. století se z důvodu zvýšení bezpečnosti silničního provozu začínají umisťovat speciální výrazná přídavná světla odlišné barvy (např. bílé světlo) nad přechody pro chodce.

Upevnění svítidel, stožáry[editovat | editovat zdroj]

Pojistky lampy veřejného osvětlení.

Stožár je tvořen dříkem a obvykle mívá výložník nebo nástavec, některé sloupy jsou i dvojramenné nebo víceramenné. V dolní části mívá patici, v níž jsou umístěny elektrické rozvody a pojistky. Litinové kryty patic z druhé poloviny 20. století se, podobně jako mříže kanálových vpustí, stávaly oblíbeným artiklem zlodějů, kteří z nich vytvářeli druhotné suroviny. Proto byly patice koncem 20. století nahrazovány plastovými. Podle novějších bezpečnostních norem se již patice s elektrickými rozvody neumisťuje u země, ale obvykle bývají rozvody (přístup k elektrické výzbroji) umístěny v otevírací dutině stožáru v určité výšce nad zemí, například město Brno požaduje výšku dolního okraje otvoru 0,6–0,7 metru nad zemí. Dříky stožárů nemusí mít kruhový průřez, ale mohou být mnohoúhelníkové (hraněné stožáry).

Na stožáry veřejného osvětlení se často umisťují dopravní značky, reklamní panely a plakáty, držáky na prapory nebo jiná výzdoba, odpadkové koše, směrovky městského orientačního systému, označníky zastávek a jízdní řády veřejné dopravy, turistické směrovky a turistické značky. Svítidla se naopak často upevňují na sloupy trolejového vedení nebo rozvodné sítě nn.

Obvyklé je také upevňování svítidel na převěsy nad komunikací nebo upevňování výložníků na budovy. Elektrická výzbroj světelného místa pak bývá umístěna v připojovací skříni na přilehlé budově.

Napájecí rozvody[editovat | editovat zdroj]

Rozvaděč zapínacího místa je dálkově nebo místně ovládaný rozváděč s vlastním přívodem elektrické energie a samostatným měřením spotřeby. Napájení svítidel je obvykle řešeno pomocí kabelů zakopaných v zemi, pouze v menších obcích se používá k napájení svítidel umístěných na sloupech sítě nn holých vodičů nebo závěsných kabelů.

Prostřednictvím napájecí sítě veřejného osvětlení bývají někdy připojeny i světelné dopravní značky, osvětlení označníků zastávek, světelné výstražné majáčky na dopravních ostrůvcích, osvětlení zastávkových přístřešků, reklamní zařízení, prodejní automaty, veřejné hodiny a podobně.

Spotřeba a ceny za elektrickou energii[editovat | editovat zdroj]

Veřejné osvětlení v letech 1989–2000 představovalo 1,16–1,49 % celkové spotřeby elektrické energie ve státě. Celková roční cena za elektrickou energii odebranou pro VO se během tohoto desetiletí zvýšila z 230 miliónů Kč na více než 1 miliardu Kč v roce 1999, roční množství odebrané energie kolísalo mezi 544 a 661 GWh.

Cena elektrické energie pro VO v letech 1989–1990 činila 0,40 Kč/kWh, 1991–1992 1,26 Kč/kWh, 1993–1997 1,32 Kč/kWh, 1998–1999 1,53 Kč/kWh, 2000 1,64 Kč/kWh.

Od 1. července 2001 byla pro spotřebu ve VO zavedena dvousložková sazba C 62:

  • 1,38 Kč/kWh
  • měsíční plat za příkon podle jmenovité proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem, od 80 Kč/A pro jistič 3×10 A do 8 Kč/A při hodnotě nad 3×160×A)

Praha[editovat | editovat zdroj]

Počátky veřejného osvětlení sahají do 14. století, kdy na Staroměstském náměstí ponocný udržoval oheň v železných pánvích.[1] Za Rudolfa II. se k osvětlení používaly hořící louče umístěné v koších na nárožích domů.[1] Začátkem 18. století byly nejprve na Královské cestě a pak i po celé Praze používány olejové lampy.[1]

Prvních 200 plynových lamp v pražských ulicích bylo slavnostně rozsvíceno 15. září 1847. Plyn byl do nich přiváděn z první plynárny pro veřejné osvětlení v českých zemích, která se nacházela v Karlíně poblíž hranice s Novým Městem, přibližně v místech dnešního hotelu Hilton na Florenci, a vyráběla svítiplyn za pomoci černého uhlí.[2] Dříve než v Praze měly plynové osvětlení například Londýn, Paříž, Berlín a Vídeň.[2] V roce 1867 proběhla velká rekonstrukce plynového veřejného osvětlení v Praze. Byly navrženy a umístěny výtvarně řešené stožáry a jednotné lucerny. Mnohé z nich byly později přestavěny na elektrické. Ve čtyřicátých letech 20. století bylo v Praze plynových lamp kolem 10 000.[2] Již od konce 19. století však bylo plynové osvětlení doplňováno a pak i postupně nahrazováno elektrickým. V dubnu 1985 byly z plynového zdroje na elektřinu přestavěny poslední lampy, stožáry na Hradčanském náměstí[2] a v Loretánské ulici.

V elektrickém osvětlení Prahy se vystřídalo více typů zdrojů. V roce 1882 František Křižík osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze, v roce 1888 bylo zavedeno elektrické osvětlení obloukovými lampami na Žižkově, tehdy ještě samostatném nově se rozvíjejícím městě. Od roku 1924 se v Praze používaly žárovky, v druhé polovině století v některých místech zářivky, na přelomu 50. a 60. let 20. století bylo žárovkové osvětlení nahrazováno rtuťovými výbojkami a poté bylo veřejné osvětlení téměř v celé Praze nahrazeno sodíkovými výbojkami s charakteristickým oranžovým světlem. V roce 2009 byl na Smíchově zahájen pilotní projekt osvětlení LED didodami.

„Sadové“ sloupy veřejného osvětlení v Praze. Sloupy z konce 60. let 20. století, svítidla cca z roku 2005.

V Praze ještě začátkem devadesátých let existovala městská správní organizace Správa veřejného osvětlení, která výkonné činnosti objednávala u firmy skupiny Eltodo. Později byla SVO zrušena a město pověřilo od 1. ledna 1999 správou veřejného i slavnostního osvětlení a veřejných pouličních i věžních hodin na 15 let přímo firmu ELTODO-CITELUM, s. r. o..

O této zakázce bylo rozhodnuto v srpnu 1998 pod vedením primátora Jana Koukala, který od 1. února 1999 ve společnosti Eltodo začal podle sdělení mluvčího Eltoda Jana Rafaje sám pracovat jako ředitel technického úseku, ač sám to popíral.[3][4] Firma Eltodo byla zmiňována také mezi údajnými sponzory Občanské demokratické strany, jejichž dary (řádově v desetitisících korun) v účetnictví ODS nefigurovaly.[5] Prezident Eltoda Libor Hájek v červenci 1998 potvrdil, že Eltodo dělá pro ODS zadarmo různé práce (například ozvučení předvolebního mítinku ODS), ale o dva měsíce později to popřel.

Eltodo provádí postupnou modernizaci a v některých místech kompletní výměnu sloupů a vedení pocházejících zhruba z poloviny dvacátého století, projekt obnovy je plánován do roku 2013. V letech 1999–2003 do něj investovala firma 806,7 miliónů Kč. V prvních pěti letech měla být vyměněna téměř všechna svítidla a 20 % stožárů.

V některých částech historického centra je od roku 2002 obnovováno funkční plynové osvětlení, které je replikou původního historického. Prvních 9 lamp v roce 2002 bylo v Michalské ulici, v roce 2006 bylo obnoveno plynové osvětlení novorenesančního litinového sloupu na Hradčanském náměstí, v roce 2007 bylo plynové osvětlení zřízeno například v Železné a Rytířské ulici a před Stavovským divadlem a počet plynových luceren přesáhl 300. Postupně má být na plyn přestavěno osvětlení celé Královské cesty.[2]

Od 11. listopadu 2009 jsou v rámci pilotního projektu osvětlena některá místa na Smíchově LED diodami (experiment byl zahájen na základě iniciativy tehdejšího pražského radního pro životní prostředí Petra Štěpánka a Petra Vilguse). Finančně a dodávkami svíditel se na akci na základě výběrového řízení podílí šest významných firem: Siteco, Philips, Etna, Indal, LG a MSC, každá v jedné ze jmenovaných lokalit, přičemž jejich výrobky se liší svými parametry (příkonem, chromatičností, vzhledem). Projekt zahrnuji části ulic Radlická (iGuzzini), Stroupežnického (LG), Bozděchova a Klicperova (obě MSC), prostor v ulici Nádražní u vstupu do stanice metra Anděl (Siteco), park u vily Portheimka (Indal), náměstí 14. října (Philips) a Ostrovského a Matoušova ulice. Pilotní systém má ověřit efektivitu, snížení nákladů na údržbu, servisní systém, odolnost i působení barevných odstínů na chodce a řidiče, v případě úspěšnosti a v návaznosti na další technický vývoj se počítá s dalším rozšiřováním.[1][6][7] K nasazení LED ve veřejném osvětlení smíchovských ulic se může vyjádřit každý formou ankety.[8]

Před převzetím správy firmou Eltodo-Citelum byly sloupy VO označovány černými čísly přiřazovanými v rámci ulice podobným způsobem jako orientační čísla domů, postupně od začátku ulice, zpravidla po jedné straně sudými čísly a po druhé lichými, zpravidla jednocifernými až dvojcifernými, jen u mimořádně dlouhých ulic i trojcifernými. Čísla byla dobře čitelná i z jedoucího vozidla. Nevýhodou byla obtížná identifikace sloupů a jiných světelných míst na veřejných prostranstvích mimo pojmenované ulice nebo u křižovatek. Místy se používaly i mírně odlišné systémy číslování, například v kombinaci s písmeny, a u některých delších ulic se tatáž část číselné řady opakovala vícekrát. Eltodo-Citelum téměř všechna světelná místa ve své správě vybavila kovovým identifikačním číslem s vyraženým šesticiferným unikátním označením, v němž první číslice odpovídá městskému obvodu. Speciální svítidla (slavnostní osvětlení, osvětlení přechodů apod.) mají zvláštní číselnou řadu začínající číslicí 5. V jiných městech používají firmy skupiny Eltodo podobné značení, v němž první číslice jsou nahrazeny písmeny zkratky obce.

Podle propagace na svém webu garantuje „100% svítivost s tolerancí výpadků nejvíce do 2 % světelných míst“. Vykazuje faktickou svítivost a provozuschopnost kolem 99,4 %.

V Praze eviduje 126 226 světelných míst veřejného osvětlení, 2374 svítidel slavnostního osvětlení, 135 823 svítidel, 6627 km kabelů, 439 kusů veřejných hodin, 57 věžních hodin a 827 přípojek městského mobiliáře.

V roce 1998 náklady na provoz jedné lampy činily denně 99 Kč, na veřejné hodiny 28 Kč.[9]

Brno[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1743 Brno vyjednávalo s Prahou a Vídní o osvětlení brněnských ulic a náměstí. 1. listopadu 1781 bylo v Brně zřízeno 277 lojových svítidel.

V roce 1841 byly nahrazeny olejovými.

V roce 1843 byla založena Společnost pro osvětlování plynem, plynové lampy začaly svítit 1. ledna 1849. Brněnská předměstí dostala plynové osvětlení v roce 1860, předtím se v nich svítilo olejovými lampami nebo byly bez osvětlení. 30. prosince 1896 město plynárnu i veřejné světlení převzalo. Při převzetí veřejného osvětlení bylo na ulicích 1870 plynových svítilen a 13 petrolejových. Od roku 1897 se začaly používat Auerovy hořáky, které zvýšily svítivost a snížily spotřebu.

Od roku 1899 byly dvě obloukové lampy před městským divadlem, v roce 1901 bylo na Velkém náměstí postaveno šest elektrických svítilen, v roce 1902 další dvě na Nádražním náměstí. V Brně bylo v roce 1902 na veřejných místech 12 obloukovek, 2148 plynových a 44 petrolejových svítilen. V následujících letech elektrických a plynových svítilen přibývalo.

Za první světové války poklesla výroba plynu, takže dvě třetiny svítilen tak byly vyřazeny z provozu. Nouzové elektrické osvětlení bylo provedeno pouze tam, kde je bylo možno připojit na soukromou přípojku, město energii připojiteli hradilo. V roce 1921 bylo nouzové elektrické osvětlení opět zrušeno a nahrazeno plynovými svítidly. V letech 1921–1930 bylo v Brně včetně částí připojených roku 1919 vybudováno řádné elektrické osvětlení.

Správu veřejného i slavnostního osvětlení v Brně nyní zajišťují Technické sítě Brno, a. s. 31. prosince 2004 provozovaly 37 218 světelných míst, z toho 35 112 vlastních a 2106 obstaravatelsky. Roční provozní doba je 4100 hodin, roční spotřeba cca 15GWh a průměrný příkon 94 W na světelné místo. V rámci osmiletého plánu obnovy je investováno 50–60 milionů korun ročně.

TS Brno provozují také 500 světelných míst slavnostního osvětlení, které má například kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Tomáše, kostel sv. Jakuba, Červený kostel, Husovický kostel, bazilika Nanebevzetí panny Marie na Mendlově náměstí, kostel na Kapucínském náměstí a hrad Špilberk.

Světelné znečištění[editovat | editovat zdroj]

V poslední době je věnována pozornost světelnému znečištění ovzduší. Světelným znečištěním se podle Zákona o ochraně ovzduší (86/2002 Sb.) rozumí „viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno“.

Hlavním uváděným důvodem ochrany bývá umožnit astronomická pozorování, noční osvětlení odrážející se od oblačnosti také narušuje denní režim a orientaci některých druhů živočichů. Podle RNDr. Jana Hollana ze Sekce pro temné nebe České astronomické společnosti „světelné znečištění ohrožuje bezpečnost řidičů a chodců, ruší spánek obyvatel, okrádá všechny (zvláště děti) o krásu nočního nebe, zabíjí hmyz a ptáky, decimuje živočichy aktivní v noci. Současně je projevem největšího plýtvání elektřinou, se kterým se lze běžně setkat“[10]

Podle původního návrhu měl Zákon o ochraně ovzduší a jeho prováděcí vyhláška velmi striktně zakazovat jakákoliv svítidla, která by vyzařovala směrem nahoru (do horní poloviny prostoru). Nakonec v zákoně ve vztahu ke světelnému znečištění zůstalo jen právo obcí regulovat vyhláškou promítání světelných reklam a efektů na oblohu.

Poslední novelou bylo zcela vypuštěno.

Technické normy[editovat | editovat zdroj]

  • ČSN 36 0400 Veřejné osvětlení (účinnost od 01.10.1985)
  • ČSN 36 0410 Osvětlení místních komunikací (účinnost od 01.10.1985)
  • ČSN 36 0411 Osvětlení silnic a dálnic (účinnost od 01.10.1985)
  • ČSN 36 0061 Osvětlování železničního prostranství
  • ČSN 36 0051 Osvětlování povrchových dolů pro těžbu nerostných surovin
  • ČSN EN 132 01-2 Osvětlení pozemních komunikací - Část 2: Požadavky
  • ČSN EN 132 01-3 Osvětlení pozemních komunikací - Část 3: Výpočet
  • ČSN EN 132 01-4 Osvětlení pozemních komunikací - Část 4: Metody měření
  • ČSN 33 2000-7-714 Elektrotechnické předpisy – Elektrická zařízení. Část 7: Zařízení jednoúčelová a ve zvláštních objektech, oddíl 714: Zařízení pro venkovní osvětlení.
  • TP 98 (technické podmínky) Technologické vybavení tunelů pozemních komunikací, Ministerstvo dopravy a spojů ČR, 1997 (odkazované v kapitole 11 ČSN 73 7507 Projektování tunelů pozemních komunikací.

Mezinárodní doporučení[editovat | editovat zdroj]

Směrnice a doporučení Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE).

  • CIE 88-1990 Guide for the lighting of road tunnels and underpasses (Průvodce osvětlením tunelů a podjezdů)
  • CIE číslo 115–1995 Recommendations for the lighting of roads for motor and pedestrian traffic (Doporučení pro osvětlování komunikací pro motorovou a pěší dopravu)
  • CIE TC 5-12: Obtrusive light. Guide on the limitation of the effects of obtrusive light from outdoor lighting installations (Návod k omezení vlivů rušivého světla vyvolaného venkovním osvětlením), třetí návrh publikace, srpen 1995,
  • CIE 126-1997, Guidelines for minimizing sky glow (Směrnice pro minimalizaci záře oblohy), 1997
  • CIE 136–2000 Guide to the lighting of urban areas (Průvodce osvětlováním obytných zón)
  • CIE 140–2000 Road lighting calculations (Výpočty osvětlení silničních komunikací)
  • Guidance notes for the reduction of light pollution (Návod k omezování světelného znečištění), the Institution of lighting engineers (ILE, britská Světelnětechnická společnost). Rugby, 1994.
  • Road lighting and the environment (Silniční osvětlení a životní prostředí). Londýn, Ministerstvo dopravy, 1993.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy a publikace[editovat | editovat zdroj]

Správci veřejného osvětlení[editovat | editovat zdroj]

Jiné odkazy a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Pavel Klega: Moderní LED svítidla ještě zvýší atraktivitu metropole, Informační server pražského magistrátu, 11. 11. 2009
  2. a b c d e Robert Oppelt: Pouliční lampy svítí už 160 let. MF Dnes, 15. 9. 2007
  3. Jan Halász: Politici - ti si hrají
  4. Jan Koukal pracuje ve firmě, jíž dal loni zakázku, Mladá fronta 29.01.1999
  5. Peníze ODS ze sponzorských darů zřejmě stále nejsou v pořádku, Sponzoři ODS dostávali zakázky od pražské radnice, Lidové noviny, 08.09.1998
  6. [Pilotní projekt veřejného osvětlení s LED byl spuštěn v Praze], FCC Public
  7. Dominika Patrovská: Na Praze 5 je zkušebně rozmístěno pouliční LED diodové osvětlení, Ekolist.cz, 12. 11. 2009, online též na webu ČIŽP, 13. 11. 2009
  8. Anketa - LED veřejné osvětlení
  9. Radnice vybrala správce pouličního osvětlení a hodin, Právo, 30.07.1998
  10. Jan Hollan: Veřejné osvětlení se čtvrtinovou spotřebou elektřiny, 6. listopadu 2000