Wikipedistka:Šárka Svojová/Další písek

Matyáš Borbonius z Borbenheimu

Matyáš Borbonius z Borbenheimu
Narození	24. srpen 1566 Kolinec
Úmrtí	{{Datum úmrtí a věk|1629|12|16|1566|08|24}} Toruň, Polsko
Národnost	česká
Vzdělání	základní školy, vyšší, univerzita
Povolání	lékař, lékárník, básník, spisovatel, politik
Chybí svobodný obrázek.

Matyáš Borbonius z Borbenheimu [Borbónyus], též Matiáš, Matthias, Matthia, původním jménem Matěj Burda, (24. srpen 1566 Kolinec u Klatov - 16. prosinec 1629 Toruň) byl příslušník Českých bratří, lékař, lékárník, humanistický básník, voják českých protestantských stavů, člen Karlovy univerzity, obecní starší Nového Města Pražského. Byl jedním z nepopravených českých pánů, který dostal milost ve II. stavovském povstání.

Život

Mládí a průpravné vzdělání

Narodil se blízko Klatov, v Kolinci, kde se dříve dolovalo na zlato, jako Matěj Burda rodičům Burdovým Štěpánu a Kateřině (pocházela z Kasejovic u Blatné), poddaným rytíře Václava Vintíře z Vlčkovic. Měl ještě bratra Václava, pozdějšího písaře u jejich vrchnosti, rožmberského rady Jindřicha Vintíře z Vlčkovic a na Kolinci, sestru, později provdanou za měšťana sušického Tobiáše Pavlovic, a snad nevlastního bratra Vratislava. Rodiče i jako chudí věděli o důležitosti vzdělání pro syna. Jako nemajetný žák navštěvoval celkem osm městských škol v západních a středních Čechách. Nejdříve v Kolinci, kde ho učili tři abecedáři - jednooký Jan Písecký, Jan Celestýn a Jan Kateřinka, měšťanský syn z Klatov. Pro své velké nadání byl v deseti letech jako mendicus (chudý žák, žebrák) vyslán do městských škol. Nejdříve do sušické latinské školy, kterou řídil bakalář Jan (Adam) Bystřický z Bochova, pozdější profesor a rektor pražské univerzity. Po půl roce, možná pro tělesnou slabost, ale chlapce poslal domů, kde pak byl také šest měsíců. Od podzimu 1577 do jara 1581 byl v klatovské škole, mimo půl roku v roce 1579, kdy byl také u rodičů pro třetidenní zimnici. (Borbonius později uvedl, že toto onemocnění mělo spojitost s koncem jeho druhé sedmičky věku. Přechod z jednoho do druhého sedmiletí, „tempus climactericum", nazval dobou nebezpečnou, kritickou, jak se pak o tom přesvědčil na počátku páté sedmiletky, kdy se mu na basilejské cestě v roce 1596 v jeho 30 letech terciána vrátila.)

V Klatovech Matějovo nadání rozvíjel mistr Jan Rosacius. Vzal jej pak s sebou na své nové působiště nejdříve do Loun, a když byl v červnu 1581 povolán na univerzitu do Prahy, po skončení školního roku za ním přišel i Matěj. V Praze navštěvoval školy u sv. Tomáše, sv. Štěpána a sv. Michala, kde byl správcem bratr M. Jana Rosacia, bakalář Adam.

Tehdejší školy byly zároveň alumnáty pro přespolní žáky. Stravu dávali sousedé, každý den jiný. Matějovi již bylo 16 let, a fámula (pomocníka, sluhu) bakaláři Adamovi za to, že ho učil a hostil, dělal nerad. Po necelém roce proti jeho vůli přestoupil do Rakovníka, kde ale vypukl mor, který žáky rozehnal. Burda se vrátil domů, než na jaře 1584 mohl zpět do Rakovníka. Zůstal zde do podzimu 1584, kdy přestoupil na školu v Kolíně nad Labem, kde jeho příznivec Jan Rosacius byl radním písařem (zemřel 29. září 1584). Na podzim 1585 přestoupil na „vyšší" chrudimskou školu, a když zde na jaře 1586 skončil, bylo mu 20 let.

Již jako student podle vzoru svého učitele Rosacia začal psát básně. Milostné verše i oslavné básně na své dobrodince.

V bakalariátu jako student primy pokračoval na latinské luteránské akademii „Gymnásium illustre" ve Velkém Meziříčí, kde byl rektorem Jan Ursinius z Durynska. Tuto školu na místě dvou měšťanských domů nechala v roce 1578 postavit paní Alena Meziříčská z Lomnice a mezi studenty patřil i Jindřich Matyáš Thurn. V průběhu studia si Matěj Burda změnil jméno na latinské Borbonius. V této škole byl čtyři roky do jara 1590 jako student.

Absolventi na úrovni bakaláře mohli studovat na univerzitách v cizině.

Učitelování

Na tomto gymnáziu ve Velkém Meziříčí získal Borbonius své první zaměstnání jako collega docentium (učitel) a dostal se tím z chudoby, ve které byl. Přišel do styku s domácími i zahraničními šlechtici, protože jeho žáci byli také z rodů Hardeků, Kavků z Říčan, Gilleisů, Puchheimů, Lichtenštejnů, Šlejniců, Zahrádeckých ze Zahrádek, Vencelíků z Vrchovišť, Valdštejnů, Zinzendorfů nebo Žerotínů.

K dalšímu zlepšení jeho finanční situace došlo 28. října 1591, když nastoupil jako preceptor moravského šlechtice Jana Jiřího z Vartenberka na Napajedlích. Jeho asi desetiletý žák byl sirotek. Otec Zdeněk mu zemřel okolo roku 1583 a matka Magdalena z Kunovic o šest let později. O chlapce pak jako poručníci pečovali dva Žerotínové, Fridrich ze Žerotína a na Židlochovicích († 1598) a Bernard, pán na Rožnově a Meziříčí nad Bečvou. Jan Jiří se měl pod Borboniovým vedením soukromě vzdělávat a také na městských školách a cizozemských univerzitách.

Do jara 1593 byli oba ve Znojmě. Ubytovali se v domě tamního lékaře Jana Pomaria, absolventa univerzity ve Vídni a dřívějšího vychovatele pánů z Lipé. Borbonius u něj působil jako praktikant a získal tak praktické znalosti a dovednosti, které byly v té době důležité pro studium lékařství, kterému se chtěl věnovat po skončení vychovatelské práce. Doktor Pomarius jej také inspiroval ke studiu filozofie a teologie.

Potom strávili rok v Jihlavě. Byli ubytováni také v soukromí, u vdovy Lidlové z Lidlova, a stravovali se ve šlechtickém konviktu Jana Hynka z Velenova († 1623), který byl jihlavský městský syndik (zplnomocněný zástupce nebo představitel), vydavatel mapy Moravy Fabricia a direktor zemské vlády za stavovského povstání. Borbonius ještě přibral žáky Zdeňka z Valdštejna, Jindřicha Zahrádeckého (Staré Hobzí) a Jiřího Zikmunda Praksického ze Zastřizle (1582 - 1614), syna moravského rytíře Jindřicha Praksického ze Zástřizl a na Buchlově († 1582) a Kateřiny Rájecké z Mírova, za kterého měl roční plat 70 zlatých. Vedle dohledu na své svěřence se ještě mohl jako žák lékaře Jana Rukarda věnovat lékařství.

V roce 1594 se svým žákem Janem Jiřím strávili pět měsíců v Napajedlech, a pak přešli do Břehu ve Slezsku. Zde bylo vyhlášené gymnázium s pěti třídami, které koncem 60. let 16. století založil kníže Jiří II. Břežský a nechal pro něj postavit dodnes stojící školní budovu v renesančním stylu.

Na podzim 1595 odešel Borbonius se svým žákem Janem Jiřím zpět do Napajedel, protože bylo určeno, že společně podniknou kavalírskou cestu a budou studovat v Basileji. Do konce roku 1595 se proto museli připravovat. Borbonius převzal dalšího žáka Zikmunda Praksického ze Zastřizle, kterého měl na starosti již v Jihlavě. Napajedla opustili 17. února 1596 a přes Brno, kde se zastavili u nejvyššího hejtmana Markrabství moravského a Vartemberkova poručníka Fridricha ze Žerotína, a prostřednictvím brněnského lékaře Šimona Grynaea převedli dvě stě tolarů do Basileje, Boskovice, kde se k nim připojil Zikmund Praksický, Litomyšl, Pardubice a Kolín doputovali 3. března do Prahy. Zde se Borbonius rozloučil se svým vlastním bratrem Václavem. Sešel se i s panem Václavem Budovcem z Budova, rentmistrem, praefectus redituum (pokladníkem) české komory a královské rady při apelacích, jehož manželka Anna byla ze stejného rodu Vartenberků jako Borboniův žák Jan Jiří. Borbonius pána z Budova ústně, poté i písemně, poprosil, aby na něj pamatoval při projednávání jeho žádosti o výhost.

Básnická fáze

V době svého pobytu ve Znojmě se Borbonius rozhodl ve svých básních oslavit panovnickou moc a všechny císaře římské od Julia Caesara až po Rudolfa II. Psát začal na jaře 1593, pokračoval v Jihlavě a v roce 1594 v Napajedlech skončil v době, jak ve svém deníku uvádí, „když pokosili sena". Latinské básně byly daleko více ceněny než české, proto je Borbonius psal latinsky, aby vynikl a dostalo se mu pochvaly i odměny.

Úvodní básní Borbonius věnoval celou sbírku Rudolfovi a cyklus korunovala děkovná báseň na Jeronýma Arconata, což byl jeho příznivec z okruhu dvora císařova. Podobné básně na témata dvorských motivů týkající se českého prostředí, habsburské zbožnosti, popsání erbů, slavných předků a zbožnosti panovníků - panegyrika - byly v té době časté. A to k různým příležitostem, jako třeba při návratu dvora Rudolfova do Prahy v roce 1607 po skončení moru, a Borbonius patřil k "univerzálním" chvalořečníkům.

Své dílo nazval Caesares monarchiae Romanae, orbis dominae a nechal vytisknout na „147 listech osmerkových“ u Michala Lantzenbergra v Lipsku. Ve čtrnácti skupinách o čtrnácti básních elegickým veršem popsal životy a činy císařů. Podle dnešních odborných měřítek básně nedosahují uhlazenosti a slohové dokonalosti, ale v době vzniku byly přijaty s velkou a nadšenou odezvou. Jan Kryštof z Hornštejna, tajný rada, považoval toto dílo za vrchol české vzdělanosti. Pavel z Jizbice, humanistický básník, Borbonia přirovnal k zasvěcencům múz a bohyně moudrosti. V antologii Delicia poetarum Germanorum byly na deseti stranách uveřejněny výňatky a dle rozsáhlosti byl Borbonius zařazen mezi pět nejvýznamnějších citovaných autorů. Mistr Jan Campanus přirovnal Borbonia ke slunci, kdy jsou ostatní poetové jako hvězdy bez vlastního světla.

Autor dne 6. března 1596 čekal před svatovítským chrámem na císaře Rudolfa II., který se vracel z bohoslužeb. Na cestě z kostela Borbonius před něj předstoupil a společně se suplikou o bezplatné udělení šlechtictví a erbu císaři osobně předal v hedvábné vazbě krásně vázaný výtisk. Stejně nádhernými „Caesary" pro lepší posilu své žádosti obdaroval i další pány z císařovy družiny: tajné rady, svobodného pána Volfganga Rumpfa z Wuelrossu, nejvyššího hofmistra, který ho ujistil, že jeho prosba bude kladně vyslyšena, svob. p. Pavla Sixta Trautsona, nejvyššího maršálka císařského dvora, svob. p. Jana Kryštofa z Hornštejna, který mu také slíbil svou podporu.

Jako ocenění císař jmenoval Borbonia císařským poetou a 27. března 1596 mu udělil erb a šlechtický titul s přídomkem z Borbenheimu.

Erb

Erb Borboniův se popisuje takto: „štít s hůry dolů rozpoltěný, jehož pravá polovice štrychem černým na příč jest rozdělena, v jejíž horní černé a dolní žluté části dvojnásobná lilie, v levé pak polovici červené tré bílých růží, jedna nad druhou postavených, se spatřuje. Nad štítem leží kolčí helm s točenicí, z níž fafrnochy po pravé straně červené a bílé, po levé pak zlaté a černé dolů visí; nad tím vynikají dvě křídla orličí proti sobě postavená, pravé zlaté, dvěma liliemi černými, levé červené, třemi růžemi bílými obložené."

Borbonius si nechal tento erb vtlačit do desk všech knih svých.

Studijní pobyt v Basileji

Prahu Borbonius se svými žáky, ke kterým jako společník Jana z Vartenberka přibyl ještě další šlechtic Albrecht, jehož otec byl bohatý moravský rytíř Jan Bukůvka z Bukůvky na Třemešku a Ivanovicích († 1620) a matka Ester Syrakovská z Pěrkova, a další preceptor Jiří Lessnar, opustil 7. března 1596. Cestovali přes Amberk, kde byla slavnost na počest narozenin kurfirsta Fridricha IV. Další zastávka byla v Altdorfu, kde se Borbonius seznámil s profesorem práv Konradem Rittershusiem. V té době přešel Borbonius z gregoriánského kalendáře na juliánský. Pak pokračovali přes Norimberk a Marbach. Borboniovi se vrátila zimnice, která ho trápila i v mládí. Cestu ještě zkomplikoval Albrecht Bukůvka, který ve vesnici Neckarbischofsheim bez jakéhokoliv důvodu zastřelil slepici a místní vesničané se na ně kvůli tomu rozzlobili. V Heidelberku se zdrželi přes čtyři dny, prohlédli si univerzitu a Borbonius se nechal léčit profesorem medicíny Ludwigem Graffem (Graviem). V Badenu jej potom léčil basilejský profesor medicíny Felix Platter, který jej potom léčil i v Basileji, kam dorazili 8. dubna. Bydlení nalezli v hostinci „zum Storch" (u Čápa), ale po dvou dnech se na žádost Fridricha ze Žerotína přestěhovali do konviktu, který vedla Lavinia de Canonicis, manželka basilejského profesora a představeného církevní obce Johanna Jakuba Grynaea. Jeho manželce za místo u stolu zaplatili 400 tolarů na stravu. Albrecht Bukůvka z Bukůvky se ale hned druhý den přestěhoval do konviktu profesora Johanna Buxtorfa, kam pak chodil na jídlo i Jiří Zikmund.

Immatrikulováni byli 20. dubna 1596 a Borbonius na této kalvínské univerzitě studoval lékařství, seznámil se s chemiatrií (lékařský směr v 17. – 18. stol., který veškeré životní pochody vysvětloval chemickým děním v těle) a zácvikem v lékárně. Všichni navštěvovali přednášky, chodili na botanické výlety s doktorem Banhinim, cvičili se v řečnění i hudbě. Borboniovi se ale stále vracela zimnice, postonával, trpěl těžkomyslností a hledal proti ní pomoc.

Kvůli své nemoci se nemohl 25. dubna zúčastnit vycházky a své žáky tak na pozvání někoho vyslal bez dohledu. Ti toho ale využili a vrátili se opilí. Na jeho výtky kvůli nestřídmosti mu Zikmund rozhněvaně odpověděl: „Dominus pater meus te mihi praefecit ut praeceptorem, non ut carnificem". Borbonius se dokonce dozvěděl, že si na něj jeho žáci písemně domů stěžovali. A Vartenberk ještě ke všemu onemocněl.

I když to byla smutná doba, byl velmi zaměstnán. Své žáky učil rétoriku, logiku, latinsky číst Starý a hlavně Nový zákon, koncipovat korespondenci, soukromé disputace a doprovázel je na přednášky artistické fakulty.

Albrecht Bukůvka byl dobrý student, přednášel latinské texty a za veřejné čtení listu ke Galatským obdržel od J. Grynaea jako odměnu knižní vydání modliteb na žalmy Petra Martyra Vermigliho. Učil se hrát na loutnu a jeho kolegové na varhany.

Borbonius se věnoval i vlastnímu studiu medicíny, navštěvoval lékařské přednášky, disputace, praxe v univerzitní lékárně. Účastnil se anatomických ostentací (z lat., podívaná, ukázalosť) profesorů v akademickém anatomickém divadle, kde probíhaly pitvy zvířat i lidí. V prosinci 1596 to třeba byla pitva těla, kterou prováděl dr. Kašpar Banhius, a kterou Borbonius ve svém deníku pečlivě popsal. Připravoval se také ke zkouškám. Četl polemické spisy, účastnil se theologických disputací a psal hodně do Čech Karlu ze Žerotína, Šimonu Grynaeovi v Brně, Václavu Laviniovi, Šimonu Skálovi Klatovskému, Matiáši Plorantiu, Danieli Adamu z Veleslavína, Václavu Budovci z Budova, Jeronýmu Arconatovi (Hieronymus Arconatus z Lemberka, 1553-1599), Vilému z Lovče, Theodoru z Ottersfeldu, Zdeňku z Valdštejna, Janu Paludiovi v Ženevě a dalším.

Jeho finanční podmínky se opět zhoršily, jídlo měl sice předem zaplaceno, ale na zimní ošacení nebylo. Rodičům svých žáků proto psal, že v listech od nich zaslaných mimo slov nic jiného není. Po dlouhé době pak z Moravy přišly nějaké peníze, tak si mohl koupit oblečení.

V červnu dokončil své these „de febre tertiana" a 28. června je odevzdal doktoru Stupanovi k prohlédnutí a opravě.???

Rok 1597 byl pro Borbonia velmi důležitý, chtěl skládat doktorské zkoušky. Děkanu dr. Tomáši Cocciovi to ohlásil 7. února. Ten se ho nejdříve na mnoho věcí z lékařství sám vyptával, aby zjistil, jestli je dobře připraven. Pak ho vybídl, aby se dal vyzkoušet od dr. Platera. Ten pak dvakrát Borbonia zkoušel, 9. a 10. února, a před zkušební komisi tvořenou z profesorů Jana Riffia, Kašpara Banhina, Jana Mikuláše Stupana, Platera a děkana Tomáše Coccia předstoupil již 11. února. Zkouška trvala dva dny a musel při ní též osvědčit své znalosti ze smyslů, šlaku (mrtvice), dny, žloutenky, zimnice a pocitů vlhkosti.

Po 10 měsících studia obhájil i svou doktorskou práci o dně (též zvané pakostnice nebo podagra). Tato univerzitní dizertace De medicorum, ut vocant, opprobio Podagra theses byla v Basileji vydána v roce 1597. Borbonius v ní vycházel z tehdejšího výkladu a diskurzu o látkově patologickém modelu, kdy (citace): „vznik dny spojoval buď s bolestivým usazováním směsi krve a žluči nebo hlenu v kloubech, či na základě podobně založeného konceptu tzv. tělesných proudů („flusů", proudících a pohyblivých látek způsobujících nemoc) s cirkulací proudu z vlhkého mozku do oblasti kloubů. Oba koncepty přitom doporučovaly obdobné terapeutické metody, tedy odstranit tuto směs porušující rovnováhu z těla a zabránit jejímu usazování prostřednictvím vhodného režimu a stravy."

Na doktora medicíny promoval 6. března 1597 zároveň s Jiřím Jenischiem a Tobiášem Salandrem. Poté následovala veliká a veselá hostina, na kterou se stejně jako po disputacích sešlo mnoho profesorů a přátel Borboniových.

Po promoci čekal v Basileji, až jeho žáci dostudují. Začala se ozývat stará nemoc i starosti s jeho žáky, zvláště Zikmundem, který nechtěl poslouchat a žaloval domů.

Dne 7. května Borbonius dostal dva dopisy. Pán ze Žerotína, poručník Varbenberkův, mu psal, aby se s Vartenberkem vrátil domů a Praksického aby kvůli cestě do Ženevy předal Paludiovi. Ve druhém dopise byla nabídka Borboniova rodáka Mistra Šimona Skály z Kolince, děkana artistické fakulty pražské univerzity, aby se přestěhoval do Prahy a přednášel medicínu „in academiam Pragensam ad professionem medicam".

Pět dní nato, 12. května 1597, s Vartenberkem a Bukůvkou opustili Basilej. Nejdříve navštívili Ženevu, Lyon, Lausanne, Schaffhausen a přes Vídeň cestovali na Moravu, kam 12. června přišli do Napajedel. Tady se Albrecht chvíli na zámku v Napajedlech pozdržel, ale v srpnu 1597 ho Borbonius doprovodil do Ivanovic za otcem.

Návrat z ciziny

Bedřich ze Žerotína po Borboniovi chtěl, aby se s Vartenberkem vypravili do Itálie. To se mu kvůli špatným zkušenostem s ním moc nechtělo, ale pak se nechal přemluvit kvůli dalšímu doplnění svých vědomostí. Začal proto shánět peníze na cestu i od svých dlužníků, lidí, které dříve léčil. Dostal i peněžní dary od svých příznivců, ale nezapomínal ani na své dva bratry, o kterých se zmiňoval, a nějakou částku jim poslal.

Borbonius byl v roce 1597 mezi pozvanými svatebními hosty, když potřetí a naposledy vstupoval do stavu manželského Jakub st. Vojsko z Bogdunčovic, biskupský a kapitulní prokurátor olomouckého biskupa; moravský královský prokurátor. Borbonius o něm psal jako o starém, chromém a slepém muži. Přesto se svou třetí ženou Kateřinou Březnickou z Náchoda zplodil ještě dvě dcery, Johanku a Annu, které však zemřely v dětském věku

V témže roce 1597 byl Borbonius jako věhlasný doktor přizván lékařem Vavřincem Suchartou k lékařským konzultacím kvůli projevům pakostnice Karla staršího ze Žerotína, kterého znal již několik let. Byl považován za vyhlášeného specialistu při léčení této nemoci i ze zkušeností získaných z léčení dalšího významného aristokrata a Žerotínova přítele Karla z Lichtenštejna. Výsledek odborné konzultace z dochovaných pramenů není znám, ale popisy této nemoci se pak staly pravidelnou součástí Žerotínovy korespondence až do jeho smrti v roce 1636.

V září 1598 se kvůli přípravám na cestu Borbonius vypravil do Čech. Cestoval přes Český Brod, Mělník a do Litoměřic přišel okolo 20. září, kde hned zapomněl na veškeré cestovní a studijní plány. Náhodou se seznámil s Kateřinou, dcerou Salomeny Nosidlové, která souhlasila, že se stane jeho ženou. Musel ještě vyřídit nějaké záležitosti s tím spojené, tak nerad opustil nevěstu a 27. listopadu odjel přes Prahu, Čáslav, Německý Brod a Brno do Napajedel. Tam mu ale brzo přišla zpráva, že se Kateřina rozmyslela a vrátila svému snoubenci volnost. Dary, které od něj dostala, již předala příteli Borboniovu Eliáši Čtyrkolskému. Borbonius se hned vydal do Litoměřic, ale nesměl ani vstoupit do domu, ve kterém Kateřina bydlela. Tím skončil své zápisky.

Do tohoto příběhu o neuzavřeném sňatku vložil výklad dvou snů věšteckých, který předpovídal blízká neštěstí a u druhého i nezdar zásnub.

Vrátil se pak na Moravu ke svému žáku, ale kvůli předchozímu zasnoubení odřekl všechny plány k cestě do Itálie a nechtěl se k nim už vracet.

Borbonius ještě nějakou dobu strávil na Moravě, a potom přijel do Čech.

Lékařská praxe

Po získání doktorátu lékařství a návratu do Čech si Borbonius otevřel lékařskou praxi. Stal se physikusem v Mladé Boleslavi, kde byl významný sbor českých bratří, a 26. února 1601 se oženil s Annou, dcerou Verony Hytychové, boleslavské měšťky, s níž dostal hojné věno. Byla to bezdětná vdova po Petřekovi z Polkovic, důchodenském písaři, kterého zabili pacholci řezničtí, když se v noci opilý vracel domů.

V různých dobách měl mnoho žáků, ve svých zápiscích jmenoval Maxmiliána a Gundakera z Lichtenštejna; Jana a Ladislava a Praga, tři bratry z Puchenheimu; tři bratry ze Sonnenbergu a Holobrunu; pána ze Zinzendorgu, Rudolfa ze Šlejnic, Viléma z Říčan, Zdeňka a Bartoloměje z Valdštejna, pána z Hardeku, dva pány z Presingu, Veicharda a Pavla Volkarda z Auersperku, Karla ze Žerotína (syna Kašpara Melichara ze Žerotína), Jindřicha ze Zahrádky, Bukůvku z Bukůvky, Adama Hodějovského a jiné. Díky nim získal doporučení do různých šlechtických rodin. Brzy měl hodně pacientů a větší majetek. Dne 13. května 1601 poslal do komory české prosebný list, aby rejtarové, kterých bylo 500 pod správou Matyáše hraběte z Thurnu a Jana Trčky kvůli mustrování v městě Boleslavi Mladé několik týdnů, do domu a dvorce jeho nebyli ubytováni, protože „v kraji Boleslavském osobám stavu panského, rytířského i městského v nemocech a nedostatcích zdraví jich začasté propůjčovati se musí". Nejspíš již v Mladé Boleslavi se Borbonius poznal s paní Marií Magdalenou Trčkovou, dcerou Ladislava (Popela) z Lobkovic a Magdaleny hraběnky Salmové, manželky Jana Rudolfa Trčky z Lipé, matky Adama hraběte Trčky. Byla to paní duchaplná, zaujímala vysoké postavení a později se za něj významně přimlouvala.

Dne 22. července 1602 byly Bratřím v Boleslavi zapovězeny veškeré náboženské schůze, jejich sbory byly zavřeny, přišli o majetek, správcové a duchovní byli vypovězeni. Borbonius se opět obrátil na českou kancelář, aby mu bylo vráceno pole, které jeho tchyně postoupila Bratřím.

Borboniův bratr, Václav Burda, písař a služebník u rožmberského kancléře Jindřicha Vintíře z Vlčkovic, dne 19. března 1603 "s pacholetem opálili se prachem ručničným, zapáliv jej on, Burda, v truhle někdy paní Alžběty Švamberkové z Rožmberka v pokoji pana Vintíře (bylo staré nepořádné stavení, jehož již ani znaménka nezůstává). Truhlu prach rozvrhl, ní nehanebně strčil a hodil a Burdovi tvář opálil, div o zrak nepřišel, kožichy v truhle pokazil a skla ven daleko rozhodil."

Když se v Boleslavi nic nedělo, Borbonius napsal 26. července 1604 přímo Rudolfovi II. prosebný list, ve kterém se odvolával na majestát (privilegium zpravidla významnějšího obsahu, opatřené majestátní pečetí) před sedmi lety mu darovaný a na slib, že všelijaká dobrodiní až i manství mít může, a prosil, aby zápis o tomto poli byl změněn a na ně s manželkou převedeno bylo. Císař žádost předal české komoře k vyřízení, ta ji poslala zpět do Boleslavi Jáchimu Hasištejnskému z Lobkovic, aby o ní rozhodl. Ten měl ale užitek ze všech zabavených polností, které patřily Bratřím, tak asi proto rozhodl nepříznivě pro Borbonia. Dne 4. září 1604 Hasištejnský napsal české komoře o Borboniovi:

„

V pravdě já se tomu divím, že ten pikartský člověk doktor Borbonius smí se pokoušeti J. M. C. o to následovati, kterýž jest prvé v kanceláři J. M. C. české také to vyhledávat, ale jemu za odpověď dáno bylo, že J. M. C. ráčil ty věci náležitě od té neřádné pikartské sekty, jakožto dům a což k tomu náleží, slušně odníti. A poněvadž on též té pikartské sekty jest, J. M. C. neráčí jemu povinen býti od toho co zase z milosti dáti, co jest ona nebožka (Hytychová) za živobytu svého s vůlí dcery své, dotčeného doktora Borbonia ženy, pryč dala, tehdy již žádného práva a spravedlnosti k tomu víceji nemají; neb proč jest týž doktor toho při týchž Bratřích, dokud jsou ještě ven z Boleslavě vypovědíni nebyli, aby mu zase touže roli anebo ženě jeho navrátili, nevyhledával; a kdyby podnes tíž správcové bratrští toho v držení byli a tu zůstávali, on by týž doktor o tu roli dokonce nestál, neb sice svých rolí mimo ten kus větší dostatek má. A poněvadž jest on Borbonius, dokud jsou toho Bratří v držení byli, bez též role býti mohl, proč by nyní ještě také bez ní býti nemohl? Co jednou na J. M. C. tu při městě Mladé Boleslavi na pikartské sektě a pro jich neřádné činy připadlo, o tom nesmýšlím, kdyby J. M. C. ráčil o tom řádně a náležitě býti zpraven, aby J. M. C. ráčil míti túž věc zase sektářům navrátiti. Když pak ten doktor dokládá, že J. M. C. ráčil jemu za dobrodiní jeho nějaký majetek dáti: i rád bych ta dobrodiní viděl, kteráž jest týž doktor J. M. C. prokázal, a spíše o tom držím, že jest týž nějaký majestát mohl sobě, s odpuštěním, svým klamem vyjednati. Též také dokládá, že za užívání Bratří z toho kusu role šos a poplatek městský platil a posavad platí: já se tomu divím, že on smí tak podvodně o tom zprávu činiti...

“

Borbonius za nemocnými cestoval i do vzdálených míst, kdy se ale natrvalo usadil v Praze, není známo. V roce 1609 byl jmenován zemským lékařem. V roce 1609 - 1610 se účastnil porad o zvelebení Univerzity pražské, například když se na poradě přátel univerzity jednalo o prodej vsí, které patřily ke kolejím. Nedochovaly se ale doklady o tom, jestli přijal lékařskou profesuru.

Jeho bratr Václav dne 19. května 1609 byl ode dvora rožmberského pořádně propuštěn. Na rozloučenou dal k bráně Svinenské dvě vědra starého piva netolického a k tomu velký džbán vína, což bylo za půl hodiny vypito. Pak odjel na koni do Prahy, kde se oženil.

Další zpráva o Borboniovi je ze 7. února 1611, kdy v době vpádu Pasovských žádal o dovolení, aby mohl některé své věci ve Veliké koleji nebo v obecném fisku (státní pokladna) složit kvůli větší bezpečnosti místa před nepřáteli.

Současný stav domu čp. 837, Václavské náměstí, Praha, na jehož místě bydlel Matyáš Borbonius z Borbenheimu a měl lékárnu (detail)

Svou učeností, talentem, zdatností, pracovitostí, odbornými znalostmi na poli medicíny i díky stálým kontaktům s českými i zahraničními vzdělanci získal velkou oblibu a začal být vyhledávaným lékařem i nejvyšších kruhů. Se vzrůstající slávou rostl i jeho majetek. V roce 1612 od Kateřiny Tunské z Kaprštejna a Evy Vidovlové z Landštejna koupil patricijský dům na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí čp. 837). V hotovosti zaplatil 3.100 kop grošů míšenských a po splátkách 500 kop ročně dalších 2.000 kop. V tomto domě bydlel, léčil své pacienty a měl i vlastní lékárnu. Mezi šest nejvýznamnějších knihoven v Čechách patřila i ta jeho, velmi cenná. Měšťanská práva na Novém Město pražském obdržel 7. července 1612.

Nemovitosti měl v Litoměřicích a Mladé Boleslavi, hotové peníze, skvosty, i mnoho tisíc kop míšenských na jistinách v městech Pražských i venkovských, jako třeba v Mělníce, Mladé Boleslavi, Klatovech, Kadani, Mostě a jinde. Stal se členem Novoměstské obecní rady a defensorem akademie a konzistoře dolní, a to v období 1610 - 1616. Přátelil se s členy akademie - J. Bystřickým, Campanem, Trojanem, Huberem z Rysenpachu, M. Bacháčkem z Nauměřic, který také zároveň s Bergerem patřil mezi jeho pacienty od roku 1612 až do smrti. V roce 1612 také Václav Pětipeský z Chýš a Egrberku.

Dům čp. 837 Václavské náměstí.

Léčil bez rozdílu náboženského vyznání. Ve vzácných dochovaných chorobopisech některých osobností té doby, např. Pavla Michny z Vacínova, Polyxeny z Lobkovic, knížete Lichtenštejna (podagra), se zachovaly postupy tehdejšího lékařského umění. Borboniovo léčení mimo tradičního na základě léčivých rostlin (metoda Galenova), bylo podporováno léky vyrobenými chemickou cestou (metoda Paracelsova). Tyto léky vyráběl sám ve své lékárenské laboratoři.

Mezi jeho pacienty patřil také Petr Vok z Rožmberka, pánové ze Žerotína, příslušníci rodu Valdštejnů, několikrát byl pozván k Anně Tyrolské, manželce císaře Matyáše.

V roce 1615 byl do Borboniovy péče svěřen nejmenovaný šlechtic, který trpěl venerickou chorobou. Borbonius se dotazoval padovských a mentepelierských lékařů, ale nemoc měla asi dlouhý průběh, protože ještě v roce 1627 o ní zpravoval Viléma Rechspergra, dvorního lékaře ve Vídni, a v jiném dopise se omlouval Michnovi z Vacínova, že prozradil nemoc jinému lékaři, ale podotknul, že nikoho nejmenoval, a i kdyby se tak stalo, že lékaři vždycky mlčí. Z toho vyplývá, že se možná jednalo o samotného Michnu.

Od chebského lékaře Hornického a jeho zkušeností Borbonius získal informace o „chebských vodách" v budoucích Františkových Lázních. Napsal práci „Observationes in acidatis Egranis inter Sch/l/edam et Lomum (Dolní Lomany) pagos ab urbe medie mili ari (Pozorování chebských kyselek mezi vesnicemi Scheldou a Dolními Lomany, vzdálenými od města /Chebu/ půl míle)". Popisuje zde indikaci i kontraindikaci účinků chebských pramenů a potvrzuje jejich blahodárný vliv, který mimo jiného vrací ženám plodnost.

Tuto v té době nezvyklou terapii obhájil před lékařskými kruhy při léčbě Polyxeny z Lobkovic, manželky nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, kterou odvezl do Chebu na léčení. Zcela ji vyléčil, což se mnoho let předtím nepodařilo dřívějším lékařům. Zasloužil se tak o vznik Františkových Lázní, protože podle jejího příkladu postupovaly i další pacientky, které využívaly tyto léčivé prameny.

Z té doby se zachovaly opisy dopisů nejdříve z Karlových Varů dne 29. června 1615, kdy Borbonius podával kancléři zprávu o léčení jeho ženy Polyxeny, dále z 1. července téhož roku, kterým popsal účinky Karlovarské vody na manželku nejvyššího kancléře pražským lékařům. Jménem lékařů mu odpověděl Octavianus Resoratus z Frejperku, přidal některé rady svých kolegů a projevil radost nad účinnou léčbou. Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic za uzdravování Polyxeny poděkoval 3. července a poprosil, aby dále pečoval o její uzdravování. To se ale zhoršilo, když Polyxena z Lobkovic přičítala zhoršení karlovarské vodě a z Karlových Varů odjela. Borbonius to 9. července z Chebu sděloval jejímu manželovi a zkoumal v okolí podstatu léčivých pramenů. Pak se sám vrátil do Prahy.

Borbonius ve svých denících často psal o lécích pro své pacienty. Připravoval pro ně i chemická léčiva, např. borax, ledek, tartarát draselný, kamenec, salmiak, zředěné kyseliny, síru, sloučeniny antimonu, rtuti, zlata a železa. Chemicky upravoval i rostlinná a živočišná léčiva.

Ukázky zápisů z deníků:

24. 10. 1597: Conficiebam rotulas e terra sigillata, quibus imprimabam signum scorpionis in chalybe exculti. Eae gestate dicuntur arcere pestilentem contagionem qualitate occulta. (Připravil jsem z léčivé hlinky pastilky,

Keramika z domácnosti Matyáše Borbonia, 16. a počátek 17. století, z expozice Muzea hlavního města Prahy

do nichž jsem otiskl znamení štíra vyhloubené do oceli. Říká se, že tyto věci tajemnou silou brání morové nákaze.)

Pozn. Léčivá hlinka se tvarovala do kotoučků již ve starověku a již tehdy se také označovala otisky různých razidel, proto terra sigillata. Tyto pastilky se buď používaly jako součást různých léků (např. na rány), nebo samotné jako talisman.

12. 12. 1622: Psal jsem panu Jakubu Jilešovi s strany retort šesti, dvouch recipientů, šesti bocií s kelímky, jeptišek (?) desíti, malých třiceti et cetera, aby zde byly v šesti dnech.

Pozn. Jileš byl hejtmanem na Benešově nad Ploučnicí a v České Kamenici, jednalo se patrně o pozůstalost po nějakém alchymistovi. Bocie byla baňatá skleněná nádoba, kelímkem je míněn alembík a jeptiškou asi nějaká baňka nebo křivule.

V roce 1994 při přestavbě domu čp. 837 na Václavském náměstí byly objeveny zbytky této lékárny. Doklady o tehdejší přípravě chemických léčiv se staly součástí expozice Muzea hlavního města Prahy.

Borbonius byl stoupenec, vyznavač a vlivný příslušník jednoty Českých bratří a aktivně se podílel i na věroučných otázkách. Jako defensor akademie a dolní konsistoře se stýkal s širokým okruhem lidí. Ať to byl Václav Budovec z Budova, nebo osobní lékař Rudolfa II. Dr. Jan Crato (Krafft z Craftheimu), či řada učenců, např. Mistr Martin Bacháček z Nauměřic, stejně tak umělci, třeba Karel Škréta.

V roce 1615 vydal V. Vrbenský konfessí českou na otázky rozebranou, kterou se snažil dokázat, že konfese, kterou se čeští evangelíci roku 1575 shodli s Bratřími, se úplně shoduje s augšpurským vyznáním, a vyslovil mínění, které bylo od horlivějších českých evangelíků přijímané a od jednoty odmítané. Borbonius k textu napsal své poznámky a donesl kn. Janu Cyrillovi, biskupu Jednoty bratrské, do konsistoře. Vrbenský se o tom dozvěděl a odpověděl mu tištěným traktátem. V roce 1618 Karel Daniel z Karlsperka, majitel novoměstské tiskárny, vydal žaltář J. Vorličného, za jehož úvod napsal Borbonius latinskou báseň i s českým překladem.

Od začátku léta roku 1617 léčil i svého spolurodáka z městyse Kolince Mistra Šimona Skálu, děkana artistické fakulty pražské univerzity, který po marné léčbě umřel 10. srpna 1617 ve 3 hodiny ráno ve Václavově koleji a byl pochován v Betlémské kapli v Praze. Nad jeho hrobem byla položena kamenná deska s jeho erbem a nápisem, že byl přes dvacet let profesorem pražské univerzity a s datem jeho úmrtí.

Borbonius zasedal v širší obecní radě na Novém městě Pražském a v Praze žil život úspěšného lékaře - humanisty. Aktivně se také zapojoval do vědeckého a kulturního života. Podle Hippokratovy přísahy jako lékař "jen pro prospěch nemocného" působil i v domech svých nepřátel. To mu později zachránilo život, ale nikoliv majetek.

Bělohorská pohroma

Jednota Českých bratří spolu s luterány a kalvinisty se zbraní v ruce povstala a bojovala za větší náboženskou svobodu a úplné osvobození od Habsburků. Čeští stavové začali s novoměstskými měšťany 21. května 1618 domlouvat připojení měst Pražských. První list, který městům zaslali, se k nim vůbec nedostal. Proto po důvěryhodných rytířských osobách zaslali další, a to samotnému purkmistrovi, konšelům a deseti soudcům, starším obecním a celé obci, hlavně k těm, kteří se hlásili k České konfesi. Dalšího dne bylo vydáno císařské psaní proti Pražanům všech tří Pražských měst, v němž císař varuje před účastí na jím zakázaném sněmu v Karolinu. Staroměstský rychtář do zvláštního pokoje na radnici nechal zavřít ty, kteří s tím nesouhlasili. Některým se však podařilo uniknout a stavům oznámili, co se děje.

Když se páni a rytíři v Karlově koleji shromáždili, vyzvali Pražany k účasti na stavovském sjezdu. Novoměstský purkmistr proti zákazu nadřízeného císařského hejtmana ke všem měšťanům rozeslal své zřízence, aby se pod hrozbou ztráty měšťanství v poledne 23. května 1618 dostavili na radnici s tím, že koho nezastihnou doma, musí mu napsat výzvu na vrata. To se stalo i Borboniovi. I když nikdy nechodil na shromáždění obce, teď pod pohrůžkou purkmistrovou šel. Na radnici mu nakázali jít do jedné síně, kde se toho dne scházela nejen obec, ale i páni radní, desítipáni, šestipáni, tribuni fluminis (nadříční) a další. To bylo schválně, aby bylo vydáno žádoucí usnesení, které pak vyznělo, že se Novoměstští připojují k vyšším stavům ve všem s jedinou výjimkou, kdyby bylo cokoli podnikáno proti císaři, v tom se jako věrní poddaní necítili vázáni.

Z Velké rady byli zvoleni dva členové, Jan Payr a Jindřich Kozel z Peclinovce, a za třetího byl vybrán z celé obce Borbonius. Nepomohlo mu ani, že se odvolával na to, že nikdy nebyl veřejně činný. Do věci se vložil císařský rychtář Jan Chrysostom Šrepl ze Šreplsberku a svou paterou domluvou způsobil, že Borbonius se přece jen k deputaci připojil, a tím se osobně zasloužil o to, že Nové Město jako jediné ze tří měst pražských stálo na straně stavů.

Novoměstští vyslali posly, aby si stavům stěžovali na rychtáře Chrysostama Šrepla, a žádali o ochranu. Pak mezi 16. a 17. hodinou na celém orloji vyslali Jana Payra, Jindřicha Kozla z Peclinovce a Matyáše Borbonya z obce, aby stavům dle usnesení purkmistra, rady, desíti soudců a starších obecních oznámili: „že jmenovaní, rada i obec novoměstská dle psaní jim od defensorů jménem a na místě všech tří stavů podobojí učiněného k tomu povolují a se snášejí, že k týmž stavům přistupují a podle nich i spolu s nimi upřímně a věrně státi chtějí; však s tou znamenitou výminkou, co se JMC. pána a krále nejmilostivějšího dotýče, pokudž by tu co proti JMti býti chtělo, že oni Novoměstští v tom se ohlašují, že proti JMC. nejsou a býti nechtějí, nýbrž při JMti živi a mrtvi do vynaložení života a statkův svých jakožto věrní poddaní zůstávati chtějí". Toto poselství se pak Borboniovi přičítalo za vinu.

Později přijal i úřad obecního staršího a bojoval i ve vojsku českých protestantských stavů.

Po prohrané bitvě na Bílé Hoře dne 8. listopadu 1620 nastalo velké rabování. Borboniův dům byl dán v plen bavorským vojákům a krátce na to byl vyloupen znovu.

Zatčení a věznění

V sobotu dne 20. února 1621 novoměstský rychtář Jan Chrysoston Šreple obeslal na Novoměstskou radnici tři osoby: direktora stavu třetího z Nového města Valentina Kochana z Prachové, dalším byl radní Lukáš Karban z Volšan a třetím ze starších obecních radních Matyáš Borbonius. Všichni tři okolo 24. hodiny pod večer byli vsazeni do šatlavy Mazalka pod novoměstskou věž, která byla určena pro dlužníky a zločince. Uvěznění žádali: „aby jim místo ňáké příhodnější bylo vykázáno, poněvadž na ně jakožto lidi poctivé ještě nic scestného provedeno není." Rychtář to nechtěl udělat, ale poradil se s knížetem Lichtenštejnem a okolo druhé hodiny na noc jim do vězení vzkázal: „poněvadž jim při knížeti žádné jiné zvolnosti objednati nemohl, pročež aby na témž místě přestali a sobě v něm dle možnosti a příležitosti jeho pohodlí, jak nejlépe rozumějí, udělali."

K nim ještě 21. února přibyli měšťan novoměstský a někdejší direktor Tobiáš Štefek z Koloděj, dále 25. února konšel Eliáš st. Rozín z Javorníka, další osoby radní a měšťané Nového města Jiřík Řečický, Ondřej Kocour, Šimon Vokáč, 26. února pak Joachim Babka a 27. února Jan Kamaryt, který byl uvězněn ve svém domě. Podle zprávy Skálovy ale kvůli tesknosti žádal, aby mohl mezi svými spolusousedy sedět na rathouze (radnici). Jan Šultys z Felsdorfu přišel 1. března a 6. března prokurátor při hořejších soudech Švehla.

Výslech vězňů 6., 7 a 22. května prováděl Václav z Fliesenbachu a Jan Kapr z Kaprštejna. Borboniovi bylo kladeno za vinu, že jako jeden z poslů ohlásil stavům souhlas Nového města Pražského, že důvěrně znal direktory a sepsal „Gravamina Novae urbis" měšťanů novoměstských (Borboniova suplika k císaři z 19. 4. 1621). Vězňové nejdříve zapírali, i když věděli, že je vše marné, pak rezignovali. Rozsudky exekuční komise vynesla 29. května a Borbonius byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Vězňové se na blížící smrt připravovali zpěvem žalmů ze žaltáře, který byl tištěn u Karla Daniela z Karlsperka a patřil Šimonu Vokáčovi z Chýš (potom jej po něm zdědil Borbonius).

Přímluvy o milost

Kníže Karel I. z Lichtenštejna dne 29. května poslal rozsudky hrdelní komise do Vídně císaři, ale zároveň připojil svou přímluvu za Borbonia. O jeho milost písemně císaře poprosily i Polyxena z Lobkovic a paní Marie Magdalena Trčková. Přímluvy měly úspěch, protože císařskými rezolucemi ze dnů 3. a 16. června byla některým odsouzencům udělena milost, která se týkala i Borbonia. Trest smrti mu byl proměněn v doživotní žalář. Další, kteří z novoměstských vězňů dostali milost, byl Rozín, Karban, Kamaryt a Švehla.

Nikdo z odsouzených ale netušil, že někomu bude život ušetřen.

Dne 19. června rozsudek nejdříve německy přečetl císařský rychtář malostranský Jan Hegner z Rezlsfeldu, česky potom někdo jiný.

Ráno v den popravy, v pondělí 21. června 1621, vězňové vstali okolo sedmé hodiny, zpívali písně „Kriste, synu z panny", „V poslední hodinu", „Ej, nuž z světa přebídného" a žalmy 44. a 86. K osmé hodině jim rychtáři vzkázali, že má sejít pět osob: Šimon Vokáč, Michal Vitman, Ondřej Kocour, Jiří Řečický a Jindřich Kozel. V devět hodin jim výstřel z děla na Pražském hradě oznámil, že poprava začíná.

V poledne kdosi přišel a řekl mu: „Mathias Borbonius Doktor hatt sollen geköpft werden, aber aus kaiserliche Gnad in Gefängnus verbleiben." Tato slova si Borbonius napsal na poslední list svého druhého deníku.

Borboniův rozsudek smrti byl změněn na doživotní, později dočasný, žalář a ztrátu majetku.

I když dostal milost, cítil, že je mu vězením křivděno, zvláště při skutečnosti, když Jan Payr, který spáchal totéž, co on, žádný trest nedostal. Stejně tak Vojtěch Koutský z Jenštejna, který hodně hovořil v direktoriu.

Vážil si toho, že dostal milost díky svým vlivným pacientům. U své hlavní, a nikoliv nezištné, přímluvkyně Marie Magdalény z Lobkovic, provdané za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, si ve Světlé nad Sázavou vydržoval placeného agenta Šebestiána Stříbrského, panského služebníka, se kterým byl z vězení ve stálém spojení přes jeho manželku a jeho „hospodáře" Tobiáše Lojska, měšťana ze Světlé nad Sázavou.

Jeho vysoce postavení a urození pacienti brzy zjistili, že jim jejich lékař ve vězení k ničemu moc není. Snažili se proto, aby jej dostali ven. Podařilo se jim to 9. října 1621, kdy po 32 týdnech vyměnil vězení v radnici za arest ve vlastním bytě. Majetek mu ale vrácen nebyl.

Dne 13. července 1621 převor konventu Milosrdných bratří u Šimona a Judy ve Staré Praze František Bonaventura Vogt podal žádost k císaři, aby lékárna Borboniova v domě "U Tunských" postoupena byla jejich klášterní nemocnici. Tuto supliku dostal na starost kníže Lichtenštejn, který 22. září 1621 rozhodl, aby inventuru tam provedl bývalý dvorský lékárník, nyní sekretář české kanceláře, císařský rychtář malostranský a solní úředník v Pražských městech Jan Hegner z Rezlsfeldu. Cenu potom měli zjistit Jan Zlatoústý, rychtář Šrepla, a další Jan, radní Himlštejn. Částku měli oznámit české dvorské kanceláři.

Dům Borboniův byl podle dekretu Lichtenštejna ze 7. září 1621 do držení a užívání předán Šreplovi. Oblečení, které po dvou drancováních zbylo, bylo darováno královským sekretářům dvorské komory Janu Rasperovi, Kašparu Písaři (Cyrusovi) a Hansu (Otto Jeronymu) Poppovi, kterého dřív Borbonius úspěšně vyléčil ze souchotin, když vykašlával kousky plic. Přesto majetek Borboniův odvezli na třech formanských vozech. Jednalo se třeba o 8 židlí potažených harasem, 3 židle s červenou a 2 židle s černou kůží, 1 křeslo z dubového dřeva, 1 ke zdi připevněná skříň uvnitř cínem pobitá, 1 skříň koutní, 3 zeleně natřené nízké šatní skříně, 1 žlutá vykládaná skříň se zásuvkami, 2 velké žluté truhly, 1 fládrový stůl z jádrovitého dřeva, 4 malé barevné tabulkové obrázky, 1 nástěnný kožený koberec, 1 kožená pokrývka na stůl, 5 tureckých koberců a 3 obyčejné, několik rohů, které sundaly ze zdi, 4 postele dřevěné, 20 velkých peřin prachových, 14 kožených podušek menších a větších, 1 obruč ze sudu na víno, 1 moravský fizír (koštýř), 2 mosazné stříkačky, 1 pocínovaný měděný škopek, 1 pocínovaná velká chladicí káď, 1 mosazný velký rendlík, 3 kotlíky na vaření ryb, 1 kotel na praní prádla, 2 nové koňské postroje, 2 soukenné pláště ze zelené truhly, 1 dlouhý kožich liščími nožičkami podšitý, dvoje pánské šaty, 1 damašková ženská sukně, 1 sukně z hedvábného taftu - tykytová, 2 kabátky hedvábné, 1 podšívka z liščího hřbetu, kterou dostal Borbonius darem od svého pacienta Václava Magrle ze Sobíšku ze Starého města Pražského.

Tento soupis zabaveného majetku si Borbonius psal do deníku.

V tomto dochovaném deníku jsou i záznamy z 2. ledna 1622, kdy se Borbonius třemi suplikami obrátil na císaře, Lichtenštejna a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, aby byl propuštěn z domácího arestu. Současně psal Marii Magdaleně z Lobkovic, provdané za Jana Rudolfa Trčku, a prosil ji, aby supliky poslala do Vídně.

Královskému fisku jeho rozsudkem propadlo i jeho celé jmění. Bylo to na jistinách 13.000 kop grošů míšenských; hlavně u města Rakovník, Klatovy, Kadaň, Most, Mladá Boleslav a Mělník. Skonfiskovaný Borboniův dům byl odhadnut na 6.600 kop a později císařskou rezolucí ze dne 22. dubna 1622 byl dědičně za 1.000 zl. postoupen jeho nepříteli novoměstskému rychtáři Šreplovi, zbytek odhadní ceny mu byl darován.

Manželce Borboniově, které náležela polovina, tedy 9.800 kop, jí byla vydána 3. prosince 1622.

Všechny Borboniovi prosby o nějaký nábytek nebyly vyslyšeny. Nesměl vycházet z domu, kde se ženou obývali pouze dřívější komoru.

Dne 24. února 1622 zemřel ve věku 48 let bratr Borbonia Václav, primas Hradčanský, když byl raněn mrtvicí. Byl pohřben u sv. Jana pod Ouvozem 28. února, ale bez účasti jeho bratra, kterému na pohřeb bylo zakázána jít. Ten to ve svém deníku komentoval česky „Lítost a hanba!"

Pacienti chodili za Borboniem domů a slibovali mu pomoc.

Novou supliku o propuštění z domácího vězení zaslal Borbonius 10. května 1622 k rukám místodržícího. Druhého dne pán z Vchynic poslal k Borboniovi pana Sádovského ze Sloupna se vzkazem, že se z arestu dostane, když slíbí knížeti Lichtenštejnovi poddanost, což Borbonius odmítl, že je stár, žádný statek nemá, vše že patří jeho ženě, ale že veškerou možnou službou se Jeho Milosti zavazuje. Druhý den přišel pán ze Sloupna znovu, ale slyšel stejnou odpověď. Kvůli piklům manželky pana Hertvíka Vratislava z Mitrovic byl 13. května Borbonius na dekret Lichtenštejnův znovu na 3 týdny uvězněn do radničního vězení. Opět se za něj přimluvila paní Trčková, kdy byl proti jistině 6.000 kop grošů míšenských zcela propuštěn, ale majetek mu vrácen nebyl.

Borbonius neustále myslel na své pacienty a snažil se, aby se mohl dostat ke své lékárně. Stěžoval si také na nevhodné chování novoměstského rychtáře Šrepla. Dne 25. června 1622 dostal předvolání na radnici, kde byl vyslýchán, a potom jako zločinec veden městem k domu na Koňském trhu. Rychtářův písař Daniel ho začal bít žilou po boku, přes hlavu. Biřic mu měl zuby kyjem vytlouct a rychtář přitom na něj křičel, aby mu hnáty zpřerážel.

Po dvou dnech tajně Borbonius navštívil knížete Lichtenštejna, aby mu řekl, co za příkoří snášel. Ten přikázal rychtáře na tři dny uvěznit.

Ale ani potom se Borbonius necítil v bezpečí a odešel do Teplic, kde od 6. července do 14. srpna 1622 léčil dceru hraběnky Trčkové paní Alžbětu z Vchynic a Tetova, manželku hraběte Viléma Kinského ze Vchynic, který byl později se svým švagrem Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy v roce 1634 v Chebu zavražděn při spiknutí na císařského generála Albrechta z Valdštejna.

Dne 5. prosince 1622 se povídalo, že zemřel Jan Campanus Vodňanský, který 1. listopadu 1622 konvertoval ke katolíkům. Borbonia napadlo, že by to nemuselo být špatné, kdyby také odešel z těžkostí svého života, a napsal Campanovi tento epitaf:

Kdokoli jsi, jenž slyšels zpívati mne pěvce

k aonské (boeotské) píšťale, čti poslední má slova:

Chyboval jsem perem a hlasem, jako učitel v životě;

lepší ponaučení Ti dám svou katolickou smrtí.

Zpráva o smrti Mistra Kampana se objevila o osm dní dříve, než tomu ve skutečnosti bylo. Mistr zemřel 13. prosince v klidu a bohulibě, ne ze zoufalství, jak se říkalo. Před smrtí totiž odvolal svou apostasii, i když ne úplně veřejně, ale v přítomnosti posledního kvestora staré Koleje Karlovy a protonotáře konzistoře podobojí, M. Jana Češpivia Stříbrského.

Do Prahy se vrátil v lednu 1623, kdy léčil Lichtenštejna.

Byly úspěšné i jeho supliky ohledně lékárny a zapečetěných místností v domě na Koňském trhu. Rozhodnutí, že polovina zkonfiskovaného majetku patří jeho ženě, dostal 16. listopadu 1623. Jednalo se ale jen o právní nárok potvrzený císařem, ale v praxi se to nikdy nestalo. Obrátil se znovu se suplikou na císaře, kterou 4. prosince 1624 Lichtenštejn doplnil: „Borboniovo odsouzení v době přísnosti a krutosti se stalo, hoden jest dokonalého odpuštění svého provinění, které spáchal spíše ze strachu před tehdejší vzteklostí a ukrutností direktorů, než ze zlosti anebo nějaké všetečnosti..."

Císař Ferdinand II. odpověděl obratem. Listem z 25. ledna 1625 byl ochoten Borboniovi poskytnout milost, ale pod jednou podmínkou: že přestoupí ke katolické víře. I když ho přemlouvali přátelé Jaroslav Martinic i kníže z Lichtenštejna, přesto, že byl nemocen, nechtěl zradit víru, kterou někteří jeho přátelé zaplatili životem.

Znovu se na císaře obrátil kníže Lichtenštejn, Polyxena z Lobkovic i paní Magdaléna Trčková z Lípy, kteří za každou cenu chtěli svého lékaře udržet doma, aby je mohl léčit. Vše marno. V Praze totiž byla 5. února 1627 zřízena zvláštní komise vedená kardinálem Arnoštem Adalbertem, hrabětem z Harrachu, ve složení Jaroslav Bořita Martinic, Bedřich z Talenberka, Kašpar z Questenberka, Frederic Tallenberg a Christopher Wratislav z Mitrovic, která usilovala o normalizaci náboženských poměrů v českých zemích za účelem restaurace katolicismu. Hlavním hybatelem byl císař Ferdinand II., který chtěl „obrátit Čechy na pravou víru". Velmi jim záleželo na tom, aby Borbonius svou víru změnil.

Další zřízena komise byla protireformační. Ta postupovala jinak. Wolfovi Berkovi z Dubé si stěžovala a jmenovala Borbonia mezi těmi, kteří jsou dosud nekatolíci. Současně určila lhůtu, do které se buď rozhodne nebo odejde ze země.

To ale Borbonius odmítl.

Toruň s mostem přes Vislu Christoph Hartknoch (1644 - 1687)

Emigrace

V roce 1627 opustil Čechy, odešel nejdříve do saské Žitavy a potom do polské Toruně v Prusích. Kníže Radivil zde exulantům vykázal pustou osadu. Polská odnož Jednoty bratrské byla menšinová církvička s nesnadným vývojem. Začala spolupracovat s polskou reformovanou církví a v roce 1627 se spojila s reformovanými sbory v Kujavsku.

I v nové vlasti brzy získal Borbonius význačné postavení, protože jej za osobního lékaře přijal královský syn kníže Vladislav, následně král Vladislav IV., a léčil i další vysoce postavené příslušníky polské šlechty.

V emigraci se scházel s Janem Amosem Komenským.

Borbonius zemřel v Toruni 16. prosince 1629. Epitaf mu napsal sám Komenský: „Ačkoli nedošel koruny mučednické, však mezi pravdy boží vyznavače počten býti má."

Jan Amos Komenský o Borboniovi

Historie o těžkých protivenstvích církve české

KAPITOLA LXXXIV.

Matiáš Borbonius, doktor

1. Mezi odsouzenými byl vzácný a šťastný lékař, za tří císařů zemský doktor, Matiáš Borbonius; jehož když těmi bouřkami nevinným býti poznal kníže z Lichtenšteina, život mu vyprosil a sobě za životního doktora vzal. Což Jana Chrysostoma Šreple, císařského rychtáře, kterýž pěkného Borboniusova domu dostati usiloval a proto všecko zlé o Borboniovi mluvil, tak mrzelo, že nemoha jeho, jak chtěl, zkaziti, ani ďábelské k němu nenávisti v srdci tajiti, potkav ho od knížete se vracejícího na ulici města, pochopům ho kyjmi bíti a až do domu tak provázeti rozkázal. Což ač knížeti odporné bylo, však se Šreplovi nic za to nestalo.
2. Ten doktor, ačkoli nedošel koruny mučedlnické, však mezi pravdy Boží vyznavače počten býti má. Nebo kolikrát koli s ním buď kníže neb od něho k tomu nastrojení lidé o proměnění náboženství opravdově mluvili, (mluvívali pak často), vždycky však nadarmo. Hodná jest paměti daná od něho Smečanskému odpověd; nebo když lahodnými slovy a z Veliké přívětivosti i objímáním jeho, aby římským katolíkem byl, žádaje řekl: "Ach můj milý Borboni, jak bys ty znamenitě katolické církvi a mnohých lidí spasení nápomoci mohl příkladem svým!" on spěšně nato odpověděl: "Nýbrž nic jistšího není, jako že by se velká škoda církvi Vaší stala, kdybych já k ní přistoupil." A když se na příčinu vzeptal, odpověděl: "Račte mi věřiti, m. p., že tak mé svědomí outlé jest, že žádnou věcí ničehož odporného strpěti nemůže. Jestliže bych tedy proti svědomí přestoupil, nic bych očekávati od něho nemohl, než že by mne hryzlo, trápilo, mučilo i na zoufání přivedlo. A já s naříkáním a strachem z světa sejda, byl bych příčinou, že by se jiní mým příkladem káti a toho varovati učili." Tak nepohnutého vida, v nenávist ho vzal a s jinými v létu 1628. z země vypověděl.
3. A tak se přestěhoval Borbonius do Polska, kdež od Vladislava, královského syna, (potom krále) za doktora užíván byl. V Prusích v městě Toruni život dokonal, téměř sedmdesátiletý stařec, léta 1629. 16. prosince.

Dochované památky

Deník Matyáše Borbonia - Muzeum Šumavy Sušice

V menší místnosti Muzea Šumavy Sušice přilehlé k hornímu mázhasu, která dříve majiteli domu sloužila jako pokladnice, jsou vystaveny práce vzdělaných sušických humanistů. Z nich vynikla rodina Rozaciů, Simon Gelenius, Matyáš Borbonius a další. Ve velké vitríně jsou vzácné české tisky, renesanční knižní vazby, památky sušické latinské školy, deník Matyáše Borbonia, Geleniova Logika, kopie spisu V. Petrželky Sušického, tisky prací Rosacia Pagonia a dalších, latinský popis Sušice, kniha Mistra Jana Kampana Vodňanského Nový zákon z. r. 1568, Kronika Česká Václava Hájka z Libočan, Münsterova Kosmografie s nejstarší mapou Čech z. r. 1554.

Pečeť Matyáše Borbonia na Smlouvě o užívání Betlémské kaple z roku 1612 - Archiv Univerzity Karlovy

V Archivu Univerzity Karlovy je mezi nejvýznamnějšími panovnickými a papežskými privilegii také pergamenová listina o Betlémské kapli ze 7. března 1612. Jde o nezvyklou „knižní“ formu s mnoha pečetěmi k listině přivěšených. Mezi svědky jsou také významné osobnosti předbělohorských Čech jako Mistr Jan Kampanus, doktor Matyáš Borbonius nebo Sixt z Ottersdorfu. Jedná se o jakousi smlouvu mezi mistry českého národa pražské univerzity a stavy pod obojí Českého království, která upravovalo užívání Betlémské kaple a Nazaretské koleje, které od roku 1391 patřily k základům pražské univerzity. Nešlo tedy původně o majetek celé univerzity, ale českého univerzitního národa, kterému byl dar kaple určen. Od Dekretu kutnohorského a hlavně od husitství, přestaly univerzitní národy hrát takovou roli jako v předhusitské době a navíc v činnosti zůstal jediný a to domácí, český univerzitní národ, byly domy a příjmy univerzitních národů považovány za majetek celé univerzity.

Keramika a sklo v Muzeu hlavního města Prahy

Ve stálé expozici Muzea hlavního města Prahy jsou vystaveny archeologické nálezy z prostoru parcely č. 578 domu čp. 837, které byly nalezeny v roce 1994 při zakládání nového obchodního centra na Novém Městě pražském. Jedná se o keramiku s režným povrchem, vsazovaným dnem a s podsýpkou, hnědě a šedě zabarvenou s profilovanými nebo vytaženými okraji. Výzdoba je rytá a radýlkovaná. Jsou to celé hrnky se soudkovitým uchem, větší hrnce, poháry - např. loštický, korbel s vtlačenou výzdobou, džbány s manžetovým okrajem, hluboké mísy s vytaženým okrajem, pokličky zvonovitého tvaru, trojnožky a terčík s prolamováním. Další jsou keramické zlomky z jemné, dobře vypálené hlíny, nádoby jsou okrové barvy nebo šedé, někdy tuhované; dna s odřezávanou strunou. Uvnitř nádob je solná nebo olovnatá poleva. Dochovaly se také hrnce, hluboké místy s vytaženým okrajem, velké talíře, džbány vázovitého tvaru se dvěma oušky, krajáčovité hrnky s rozevřeným okrajem a dvěma nasazenými uchy, výzdoba je s rostlinnými a zvířecími motivy v hnědé, zelené, žluté a červené barvě. Kameninový džbán je s kónickým hrdlem a trubkovitou výlevkou, další s kulovitým tělem na nožce s válcovitým hrdlem, uchem a ozdobným rostlinným dekorem v modré barvě, s trojicí plastických pásků. Zlomky velkého džbánu se sytě žlutou a hnědou polevou jsou zdobeny medailonky s portrétem Rudolfa II. a jeho císařským znakem. Kameninová je i kolekce nízkých nádobek k úschově mastí, dóziček, misek, kelímků (i s dochovanou mastí), láhev se žlábkovým dekorem, kónická dózička i velký hrnec s profilovaným okrajem, válcovitá nádoba s rovně vytaženým okrajem, tyglík

Skleněné nálezy se používaly při stolování. Jsou to pohárky na profilované nožce, kalichovité tvary skleniček, vysoké trychtýřovité sklenice, lahvičky se stlačeným oválným tělem a nižším hrdlem zakončeným přehnutým okrajem, baňaté láhve, nízké pohárky, víčko z pohárku s profilovaným knoflíkem, hrdlo džbánku s ozdobným zakončením. Některé střepy číší jsou zdobeny zlatými proužky a drobnými zlatými tečkami, zatavenými vlákny, vtlačenými ornamenty. Sklo je čiré, světle zelené, namodralé, nebo modrofialové. Drobné válcovité nádobky, nízké lahvičky (fiolky), velké válcovité nádoby, káděnky, lahvičky a menší flakonky jsou z užitkového skla, čiré i barevné, modré a světle zelené.

Význačným nálezem je leštěný černý asijský chalcedon , který se používal při odstraňování teploty. Vkládal se na jazyk a měl navrátit dobré hlasové dispozice léčeného.

Z kovových předmětů se dochovaly hřebíky, pant se stěžejkou, části měděných nádob, vidlička se dvěma hroty a kostěnou střenkou, tři mince a zbytky kovářské strusky.

K dřevěným nálezům patří částečně dochované dřevěné pouzdro s kuličkami rtuti, které se používalo při chemiatrii - výrobě léčiv.

Zachovaly se i zbytky kožených součástí oblečení a bot, kosti zvířat z kuchyňského odpadu (slepice, husy, skot, ovce, vepř, divoký zajíc) nebo uhynulých (psi, kočky, veverky, krysy).

Knihy ze zabavené knihovny Matyáše Borbonia, rukopisy, opisy korespondence a dva deníky - Lobkovická knihovna v Roudnici

V knížecí Lobkovické knihovně v Roudnici jsou knihy v bílé kůži stejně vázané, na hřbetu ozdobeny třemi zlatými rosetkami a na desce znakem, kolem kterého se vine nápis Matthias Borbonius a Borbenheim, Collinensis. Byly kdysi v majetku tohoto slavného lékaře a básníka. V roce 1621, když mu bylo jmění zabaveno, byla mu vzata i jeho knihovna a přes veškeré supliky navrácena nebyla. Po jeho odchodu do ciziny se nejspíše koupí dostala do Lobkovické knihovny spolu s jeho rukopisy. Jedná se o rukopisy lékařských záznamů, opisy některé korespondence a dva jeho deníky. Jeden má název „Iter Helveticum" a popisuje studijní cestu z roku 1596 do Basileje s jeho žáky Janem z Vartenberka a Zikmundem Praksickým ze Zástřizlic a nejbližší dobu po jeho návratu ze Švýcar. Druhý deník líčí osudy Borboniovy z roku 1622, kdy byl pro účast na povstání vězněn do 3. června, kdy po propuštění zůstal v Praze do 6. července, pak odjel do Teplic. Borbonius své zprávy a poznámky vpisoval do kalendáře „Nový a starý kalendář hospodářský a kancelářský", který vydal Simeon Partlicius ze Špicberku (Tiskem Daniela Karla z Karlsperku).

***

Deníky

Max Dvořák (lobkovický archivář)

Gustav Gellner (vojenský lékař a historik) - volně přeložil

Romány o něm

O Borboniovi pojednávají díla Zikmunda Wintra Mistr Kampanus a Václava Kaplického Veliké Theatrum.

Dílo

• Caesares Monarchiae Romanae, Orbis Dominae (1595)

• Dva denníky Dra. Matiáše Borbonia z Borbenheimu

• Další básnická díla obsahovala oslavy významných životních událostí (např. počátkem února 1596 oslavná báseň ke druhé svatbě Karla staršího ze Žerotína a Elišky Krajířové z Krajku) nebo epitafy.

• rukopis základů lékařství Theoria Medica (nyní Roudnická knihovna)
• sbírka receptů Liber medicinalis (též Roudnická knihovna)
• zásadní knižní pojednání o dně (1624)

Odkazy

Literatura

• BORBONIUS, Matthias; DVOŘÁK, Max. Dva denníky Dra. Matiáše Borbonia z Borbenheimu. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1896. 165 s. (latina, čeština) 
• GELLNER, G. Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků. Svazek 51. Praha: Nákladem České akademie věd a umění, 1938. 263 s. (Historický archiv). 
• HUML, Václav. Rudolfínská lékárna Matyáše Borbonia na Koňském trhu očima archeologie. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 1995. 59 s. ISBN 80-85394-08-1. Katalog k výstavě. 
• BARTOŠ, František Michálek. Bojovníci a mučedníci : obrázky z dějin české reformace. Praha: Kalich, 1939. 187 s. (Postavy a pokolení / sv. 3). 
• BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha: Museum Království českého, 1882. 672 s. (Novočeská bibliotéka; Spisy musejní). Část 1. 
• BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha: Museum Království českého, 1883. 673 s. (Novočeská bibliotéka; Spisy musejní). Část 2. 
• JANÁK, Pavel. Co můžeme se ještě dověděti o středověku Václavského náměstí ? Kniha o Praze IV. Praha: Melantrich, 1933. 190 s. S. S. 173-180. Požadovaná část je součástí titulu Kniha o Praze ([Roč.] 4). 
• KOMENSKÝ, Jan Amos. Historia persecutionum ecclesiae Bohemicae, České dějiny pronásledování církve: od začátku jeho obrácení ke křesťanství byl teď, to znamená, že v roce 894, pokud jde o rok akademie v roce 1632. za vlády Ferdinanda II, ve které jsou tajemství dosud neslýchané-politického, politiky a umění, přítomný, příčina a rozsudky hrůzy války prezentována jako pravdivé. Publikováno teď poprvé s dvojitým Indice. [online]. Amsterdam: 1648 [cit. 2015-06-17]. S. 468. Dostupné online. (latinsky) 
• KOMENSKÝ, Jan Amos. Historie o těžkých protivenstvích církve české hned od počátku jejího na víru křesťanskou obrácení, v létu Páne 894. až do léta 1632 za panování Ferdinanda II. [online]. Praha: Blahoslav [cit. 2015-06-17]. S. 152. Dostupné online. 
• RUSEK, Václav; KUČEROVÁ, Mária. Úvod do studia farmacie a dějiny farmacie. Praha: Avicenum, 1983. 195 s. 
• RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních (Díl 3) Faksimile třetí, poslední části (Purkyňova-Žofín) abecedně podle názvů ulic i větších celků města řazeného historického místopisu Prahy přelomu 19. a 20. století, jenž je dodnes jedním ze základních zdrojů informací o pražské historii a topografii.. 2. vyd (v NLN 1). vyd. Praha: Lidové noviny, 1996. 899 s. Sebr. a vypravuje František Ruth. 
• TEIGE, Josef. Základy starého místopisu Pražského. Praha: Obec královského hlavního města Prahy, 1910 - 1915. 829 s. 
• TOMEK, Václav Vladivoj. Základy starého místopisu Pražského (Díl 1-6) Staré Město Pražské; Nové město Pražské; Malá Strana; Hrad Pražský a Hradčany; Vyšehrad; Rejstřík jmen osobních [online]. Praha: Královská česká společnost nauk, 1875 [cit. 2015-06-17]. Dostupné online. 
• WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách (1526 - 1620) [online]. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909 [cit. 2015-06-17]. S. 750. Dostupné online.