Pohořelice (okres Brno-venkov)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pohořelice
Náměstí Svobody v Pohořelicích
Náměstí Svobody v Pohořelicích
Znak obce PohořeliceVlajka obce Pohořelice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU (obec) CZ0643 584801
Kraj (NUTS 3) Jihomoravský (CZ064)
Okres (LAU 1) Brno-venkov (CZ0643)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Pohořelice
Historická země Morava
Katastrální výměra 43,04 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 5 051 (2019)[1]
Nadmořská výška 181 m n. m.
PSČ 691 23
Zákl. sídelní jednotky 4
Části obce 3
Katastrální území 3
Adresa městského úřadu Městský úřad Pohořelice
Vídeňská 699
691 23 Pohořelice
Starosta Miroslav Novák
Oficiální web: www.pohorelice.cz
Email: podatelna@pohorelice.cz
Pohořelice
Pohořelice
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pohořelice (německy Pohrlitz[2]) jsou město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Rozkládají se 25 km jižně od Brna na řece Jihlavě, v Dyjsko-svrateckém úvalu. Žije zde přibližně 5 100[1] obyvatel.

Jedná se o vinařskou obec v Mikulovské vinařské podoblasti (viniční tratě Karlovy kopce, Staré vinohrady, Vlasaticko, Drnholecko, Vinohrádky, Kamínka).

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Pohořelicích pochází z roku 1222, o několik desítek let později, za doby královny Kunhuty, jí byly Pohořelice dány darem a jako takové se staly městem královským. V 16. století vznikla v Pohořelicích židovská čtvrť.

Již v 15. století byli vlastníky malého židlochovického zboží Valdštejnové z větve Brtnických. V letech 1508–1562 patřilo zboží Pernštejnům, kdy se také v roce 1514 Vilémovi z Pernštejna podařilo získat Pohořelice do dědičné držby od krále Vladislav II. Panství pak připadlo Žerotínům, kteří značně rozrostlé panství roku 1616 prodali Valdštejnům z pošlosti hrádecké. Od nich je zdědil a zčásti odkoupil ke konci 17. století Filip Ludvík Sinzendorf. Ten velkostatek pronajímal. Jeho dědicové panství odprodali Ditrichštejnům, ti pak roku 1819 císařské habsbursko-lotrinské rodině, potomkům císaře Leopolda II.[3]

Židlochovické panství, jehož centrem byl židlochovický zámek, sestávalo v polovině 19. století z lokalit: Blučina (městečko), Ivaň, Křepice, Ledce, Medlov (městečko), Měnín (městečko), Nikolčice, Nosislav (městečko), Pohořelice (městečko), Přibice, Přísnotice, Smolín, Unkovice, Vojkovice, Žabčice a Židlochovice. Se židlochovickým panstvím byl od roku 1708 spojen statek Hrušovany u Brna s jedinou vsí téhož jména a od roku 1774 statek Želetice. Ke katastru městečka náležely dvory: Hildegardin / Hildegardshof (jedno popisné číslo s 37 obyvateli), hájenka „Proklatá” (jedno popisné číslo se 4 obyvateli), dvůr Marie / Marienhof (jedno popisné číslo se 7 obyvateli) a osada Velký dvůr / Grosshof (8 popisných čísel s 30 obyvateli. Za Velkým dvorem nechal hrabě Leopold z Ditrichštejna vystavět lovecký zámeček Leopoldsruhe.[4]

Velkostatek Židlochovice v majetku Bedřicha Rakousko-Těšínského přešel po první světové válce podle mírové smlouvy v St. Germain-en-Laye do majetku nového československého státu, který jej začlenil do státní správní organizace Československých státních lesů a statků. K pohořelickému velkostatku náleželo hospodářství Velký dvůr a lesní revíry „Velký dvůr” a „Proklatá”, převzaté zestátněným velkostatkem Židlochovice (1924); z Velkého dvora bylo za 1. pozemkové reformy rozparcelováno 26 ha a část další půdy byla přidělena pachtovním a kolonizačním družstvům v Brně (45 ha) a v Jihlavě (46 ha).[5] Lovecký zámeček Leopoldsruhe jako součást státního statku neobdržel důstojné využití, byl zapsán jako dům pod č. 134, ve kterém bylo zřízeno bydlení pro 17 partají, všichni obyvatelé byli Češi zaměstnaní na zestátněném Velkém Dvoře.[6]

Dvory Hildegardin, Marie (též U Cyrila) a Vilémův velkostatku Dolní Kounice byly v roce 1923 prodány i s cukrovarem koncernu Akciových rafinerií rolnických cukrovarů v Olomouci, který vytvořil velkostatek Dolní Kounice – Pohořelice s ředitelstvím v Pohořelicích s výměrou 2 807 ha (z toho 1 905 ha zemědělské půdy a 9 dvorů). Za první pozemkové reformy bylo z něho rozparcelováno 1 816 ha, ze 389 ha vytvořeno 7 zbytkových statků a ostatní půda byla vlastníku propuštěna ze záboru (v roce 1935 činila výměra velkostatku 1 102 ha (se 4 dvory), po roce 1945 se stal součástí Státního statku Pohořelice.[7]

Ve městě tradičně převažovali německy mluvící obyvatelé. V roce 1938 bylo s velkou částí jižní Moravy připojeno k nacistické Třetí říši jako součást říšské župy Dolní Podunají. V roce 1945 zde byl zřízen tábor v rámci tzv. Brněnského pochodu smrti.

Od roku 2003 jsou Pohořelice obcí s rozšířenou působností, jejich správní obvod čítá celkem 13 obcí. Do konce roku 2006 se nacházely v okrese Břeclav.

Části města[editovat | editovat zdroj]

Pohořelice se dělí na tři katastrální území, tři části a čtyři základní sídelní jednotky:

  • Pohořelice (k. ú. Pohořelice nad Jihlavou), ZSJ Pohořelice a Velký Dvůr
  • Nová Ves (k. ú. Nová Ves u Pohořelic)
  • Smolín (k. ú. Smolín)

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel (sčítání lidu)[8]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
3 553 4 170 4 372 4 434 4 444 4 658 5 225 3 534 3 836 4 085 4 554 4 378 4 362 4 667

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Pohořelice jsou významnou silniční křižovatkou, rozděluje se zde stará státní silnice z Brna ve směry na Mikulov a Vídeň a na Znojmo. Dnes vede kolem města obchvat dálnice D52, ze které se odpojuje silnice I/53.

Do Pohořelic vedla lokální železniční trať z Vranovic, na níž byl v prosinci 2008 zastaven provoz a později byla změněna na vlečku.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Pohořelicích (okres Brno-venkov).

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Severně od města se nachází přírodní park Niva Jihlavy, na západě přírodní rezervace Šumický rybník, jižně a jihovýchodně pak soustava rybníků a přírodní rezervace Plačkův les a říčka Šatava.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 237. 
  3. Vladimír Voldán, Alois Kocman: Průvodce po archivních fondech, Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966.
  4. Vlastivěda moravská, Brněnský kraj, Pohořelický okres, 1913.
  5. Josef Bartoš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960: Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, s. 314, Profil, 1984.
  6. TREFILOVÁ, Kateřina. Návrh regenerace, přestavby a obnovy vegetačních prvků v modelovém objektu – zámeckém parku ve Velkém Dvoře u Pohořelic. , 2006. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta – Ústav biotechniky zeleně. Vedoucí práce Přemysl Krejčiřík. s. 15. Dostupné online.
  7. Josef Bartoš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960: Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, s. 314, Profil, 1984.
  8. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2011: III. Počet obyvatel a domů podle krajů, okresů, obcí, částí obcí a historických osad / lokalit v letech 1869 - 2011 : Okres Brno-venkov [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2018-01-02]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]