Merino

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stádo ovcí Merino v Austrálii

Merino je ekonomicky významné plemeno ovce domácí ceněné pro svou jemnou vlnu. Merinové ovce jsou zbarveny bíle, béžově nebo světle šedě, dosahují hmotnosti až 100 kg a výšky v kohoutku 70 cm, berani mají rohy, ovce jsou obvykle bezrohé. Typickým znakem je obličej porostlý vlnou až po čenich. Merino pochází pravděpodobně ze severní Afriky, odkud se ve vrcholném středověku dostalo do Španělska. Název merino se někdy odvozuje ze španělského ovejas merinos "putující ovce", neboť s nimi pastevci po celý rok putovali z pastviny na pastvinu. Podle jiných názorů souvisí název s dynastií marockých sultánů Marínovců. Ve Španělsku se chov merinových ovcí stal státním monopolem a jejich vývoz byl do roku 1800 přísně zakázán. Přesto se v 18. století podařilo několik jedinců propašovat do Francie, odkud se rozšířily i do Pruska, Rakouska a Británie, v Českých zemích se začaly chovat za vlády Marie Terezie v 70. letech 18. století. Během 19. století se tyto ovce šířily i do mimoevropských zemí, zejména do Austrálie, která je od konce 19. století až do současnosti hlavním producentem merinové vlny. Existuje více typů merinových ovcí, např. corriedalle z Austrálie a Nového Zélandu, žírné merino, které kromě vlny poskytuje i maso, ramboulletské merino z Francie či askanijské merino z Ukrajiny, se zřasenou kůží (podobně jako u psa šarpeje). Díky tomu mají tyto ovce větší plochu pokožky a mohou tak vyprodukovat víc vlny. Jemná a zřasená kůže ale vyžaduje opatrnost při stříži, aby nedošlo k jejímu poranění. Merinové ovce mají velmi tenké chlupy, rostoucí mimořádně hustě, na 1 cm čtvereční pokožky připadá až 4000 chlupů. Jedna merinová ovce vyprodukuje průměrně 2-4 kg vlny ročně, špičkoví jedinci (obvykle berani typů se zřasenou kůží) mohou poskytnout ročně 10 kg vlny a světový rekord činí téměř 30 kg vlny ročně.

Vlna[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivá vlákna jejich vlny jsou velmi tenká, jejich tloušťka se měří v mikrometrech. Podle průměru vlákna dělíme vlnu na:

  • hrubá - 23–24.5 µm
  • střední - 19.6–22.9 µm
  • fine - 18.6–19.5 µm
  • superfine - 15–18.5 µm
  • ultra fine - 11.5–15 µm

Základním znakem vlny je její hřejivost, respektive schopnost zachytávat teplo. To je dáno díky struktuře vlněného vlákna, které obsahuje velké množství výstupků a „kapes,“ ve kterých se zachytává teplo, jenž produkuje nositel. Vytváří tak pocit tepla, který známe z klasických vlněných svetrů. Merino vlna je schopná absorbovat vlhkost v míře až 30 % svého objemu. V porovnání například s polyesterem je to mnohonásobně více. Vlhkost ve vlně se snadno zahřeje, nedochází tak k nepříjemnému, chladivému pocitu při pocení. Dalším důležitým faktorem je antibakteriální schopnost vlny. Je to dáno opět nepravidelnou strukturou vlákna. Bakterie, které se tak snadno množí na dokonale rovném vlákně umělých materiálů jsou zřejmě na vlněném vlákně zpomaleny a nemají tak dostatek živin z potu. Oblečení z merino vlny tak nezapáchá ani při dlouhodobějším nošení.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://itiswool.cz/prirodni-vlna-merino/