Merino

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stádo ovcí Merino v Austrálii

Merino je ekonomicky významné plemeno ovce domácí ceněné pro svou jemnou vlnu. Merinové ovce jsou zbarveny bíle, béžově nebo světle šedě, dosahují hmotnosti až 100 kg a výšky v kohoutku 70 cm, berani mají rohy, ovce jsou obvykle bezrohé. Typickým znakem je obličej porostlý vlnou až po čenich.

Merino pochází pravděpodobně ze severní Afriky, odkud se ve vrcholném středověku dostalo do Španělska. Název merino se někdy odvozuje ze španělského ovejas merinos „putující ovce“, neboť s nimi pastevci po celý rok putovali z pastviny na pastvinu. Podle jiných názorů souvisí název s dynastií marockých sultánů Marínovců. Ve Španělsku se chov merinových ovcí stal státním monopolem a jejich vývoz byl do roku 1800 přísně zakázán. Přesto se v 18. století podařilo několik jedinců propašovat do Francie, odkud se rozšířily i do Pruska, Rakouska a Británie, v Českých zemích se začaly chovat za vlády Marie Terezie v 70. letech 18. století. Během 19. století se tyto ovce šířily i do mimoevropských zemí, zejména do Austrálie, která je od konce 19. století až do současnosti hlavním producentem merinové vlny. Existuje více typů merinových ovcí, např. corriedalle z Austrálie a Nového Zélandu, žírné merino, které kromě vlny poskytuje i maso, ramboulletské merino z Francie či askanijské merinoUkrajiny, se zřasenou kůží (podobně jako u psa šarpeje). Díky tomu mají tyto ovce větší plochu pokožky a mohou tak vyprodukovat víc vlny. Jemná a zřasená kůže ale vyžaduje opatrnost při stříži, aby nedošlo k jejímu poranění. Merinové ovce mají velmi jemná vlákna, rostoucí mimořádně hustě, na 1 cm čtvereční pokožky připadá až 4000 vláken. Jedna merinová ovce vyprodukuje průměrně 2–4 kg vlny ročně, špičkoví jedinci (obvykle berani typů se zřasenou kůží) mohou poskytnout ročně 10 kg vlny a světový rekord činí téměř 30 kg vlny ročně.

Vlna[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivá vlákna vlny jsou velmi jemná a jejich tloušťka se měří v mikrometrech. Podle průměru vlákna dělíme vlnu na:

  • hrubá – 23–24,5 µm
  • střední – 19,6–22,9 µm
  • fine – 18,6–19,5 µm
  • superfine – 15–18,5 µm
  • ultra fine – 11,5–15 µm

Základním znakem vlny je její hřejivost, respektive termoizolační schopnost [1]. To je dáno díky několika faktorům, zejména obloučkovitostí vlákna, šupinkovitým povrchem vlákna a rovněž vysokým sorpčním teplem[2]. Textilie z těchto vláken obsahuje vysoké množství pórů, obsahujících vzduch. Tím je zajištěna izolační schopnost. Pocit tepla, který známe z klasických vlněných svetrů je dán tím, že teplo vyprodukované člověkem téměř neuniká do okolí. Merino vlna je schopná absorbovat vlhkost v míře až 30 % své hmotnosti. Sorpční schopnost vlny je zdrojem tepla, které produkují vlněná vlákna (již zmíněné sorpční teplo). V porovnání například s polyesterem jsou termoizolační vlastnosti vlny mnohonásobně vyšší. Výhodou je také to, že vlna Merino je antialergenní a chrání pokožku před UV zářením.

Nepříjemným znakem vlny a všech živočišných vláken je, že neodolávají požeru škůdci, zejména moly. V dnešní době je však vlna a další textilní vlákna upravována tak, že odolávají plísním, bakteriím a také požeru moly. Další úpravy omezují žmolkovitost, která je dalším nepříjemným znakem vlny.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Merino ovce je velmi důležité a oblíbené plemeno domácích ovcí. Pochází ze Španělska a je vysoce ceněn pro svoji vlnu.

Moderní ovce Merino byly domestikovány v Austrálii a na Novém Zélandu. Právě tyto země dnes patří mezi hlavní producenty vlny Merino.[1] Ovce byly vysazeny Féničany z Malé Asie do severní Afriky.

A základní zásoby Merina mohly být zavedeny Marinidy, kmenem Berberů ve Španělsku až ve dvanáctém století.

Přestože se zprávy o plemeni na Pyrenejském poloostrově objevily před příchodem Marinidů; možná pocházeli od Merinosů nebo výběrčích daní z Leónského království, kteří účtovali desátý kus vlny, hovězího masa a sýra.

Španělští chovatelé představili anglická plemena ovcí, která používali a chovali s místními plemeny ovcí pro vývoj ovcí Merino ve třináctém a čtrnáctém století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MILITKÝ, Jiří. Textilní vlákna : klasická a speciální. Vyd. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci 238 s. Dostupné online. ISBN 80-7083-644-X, ISBN 978-80-7083-644-6. OCLC 53269197 
  2. YUMPU.COM. Sorpční vlastnosti vláken. yumpu.com [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (xx) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]