Lejsek šedý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxLejsek šedý
alternativní popis obrázku chybí
Dospělý pták
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď lejskovití (Muscicapidae)
Rod lejsek (Muscicapa)
Binomické jméno
Muscicapa striata
(Pallas, 1764)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
      hnízdiště
      migrace
      zimoviště
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lejsek šedý (Muscicapa striata) je malý druh pěvce z čeledi lejskovitých (Muscicapidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 13,5–14,5 cm
  • Rozpětí křídel: 23–25 cm
  • Hmotnost: 16 g.[2][3]

Je o něco menší než vrabec. Má štíhlé tělo, relativně velkou hlavu, dlouhá křídla a ocas. Svrchu je šedý s nádechem do hněda, spodinu těla má světleji šedavou. Čelo, hrdlo a prsa pokrývají tmavší čárky. Tmavé nohy jsou slabé a krátké, neslouží k pobíhání ani skákání, ale pouze k sezení.[4] Zobák a oči jsou tmavé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně; mladí ptáci mají na svrchní straně těla světle hnědé skvrnění.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Vábí svižným „pst“. Zpěv je tvořen řadou krátkých tichých drsných tónů a v základě z ní asi jako „sip-sip-síh-siti-síh-sih“.[2][3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se v celé Evropě, v severozápadní Africe a jihozápadní Asii po Mongolsko. [5][4]

Evropská populace je odhadována na 14–22 milionů párů. V letech 19701990 byl zaznamenán viditelný pokles, v současné době je populace považována za stabilizovanou.

Je výlučně tažný, zimuje v tropické a jižní Africe.[4]

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky je lejsek šedý rozšířen celkem rovnoměrně, ale nikde nepatří mezi hojné druhy. Relativně četněji se vyskytuje v nížinách a pahokatinách, ojediněle vystupuje i vysoko do hor, pravidelně k lidským sídlům. Nejvýše byl zaznamenán na Pančavské louce v Krkonoších (1340 m n. m.), pravidelněji zde vystupuje přibližně do 750 m n. m. Zdá se, že preferuje parky a zeleň intravilánu (např. i expoziční část zoo v Brně). Pravidelně obsazuje různé typy rozptýlené zeleně (rybniční hráze, břehové porosty toků, nivy, rozptýlená zeleň v zemědělské krajině), starší světlé listnaté lesy (doubravy, bučiny), smíšené i jehličnaté lesy (bory), lužní lesy.[4]

Na hnízdiště přilétá od konce dubna do počáku května, odlétá od konce srpna do září. Běham mapování v letech 2001–2003 byla v ČR stanovena početnost na 40 000–80 000 párů.[4]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Obývá aleje starých stromů a pásy stromů podél vodních toků. Žije v rozvolněných starých lesích, častěji listnatých než jehličnatých, parcích, v sadech a zahradách, na zarostlých hřbitovech. Chová se nenápadně.[4] Vyjma hnízdní období žije samotářsky.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Ve střední Evropě hnízdí 1× až 2× ročně od května do srpna. Je obvykle monogamní, u některých samců byla zaznamenána bigamie. Miskovité hnízdo z mechu a kořínků vystlané zvířecími chlupy, peřím nebo vlnou staví převážně samice. Umísťuje ho v polodutinách stromů, paždí větví nebo výklencích budov (obsazuje i polootevřené budky), obvykle ve výšce 1–15 m. V jedné snůšce je většinou 4–5 světlých, hnědě skvrnitých, 18,7 × 14,1 mm velkých vajec. Inkubace je 11–15denní, na vejcích sedí jen samice. Mláďata krmí oba rodiče. Mladí ptáci opouštějí hnízdo po 12–16 dnech; pohlavně dospívají v druhém kalendářním roce života.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se zejména létajícím hmyzem, na který číhá z vyvýšené pozorovatelny (kůl, suchá větev v koruně stromu, telegrafní sloup, drát el. vedení atp.) a kterého se zmocňuje v letu. Vzápětí se vrací na stejné místo nebo poblíž (lze jej poznat podle typicky vzpřímeného držení těla). Za příznivého počasí touto taktikou uloví až dvě třetiny kořisti, v deštivých dnech pátrá po potravě zejména na stromech (sbírá ji z listů, větví i kůry), v bylinném patře, na zdech nebo na kompostech. V potravě jsou zastoupeni zejména dvoukřídlí a motýli, případně jiný dospělý hmyz včetně vážek, čmeláků, vos nebo mšic. V malé míře jsou zastoupeny také žížaly, larvy hmyzu a různé plody.[6][4]

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Dříve byli do jediného rodu Muscicapa řazeni kromě lejska šedého i lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) s bílou skvrnkou na čele a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) s bílým čelem. Podle bílé skvrnky na hlavě, „lysinky“, získali název „lejsek“.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-18]
  2. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 57. 
  3. a b DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 202. 
  4. a b c d e f g ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 336–337. ISBN 978-80-86858-88-3.
  5. BURNIE, David et al. Ptáci. Praha: Knižní klub, 2008. ISBN 9788024222356. S. 445. 
  6. GLUTZ VON BLOTZHEIM, Urs N., ed. a BAUER, Kurt M., ed. Handbuch der Vögel Mitteleuropas. Band 13/I, Passeriformes. (4. Teil): [Muscicapidae – Paridae]. Wiesbaden: AULA-Verlag, [1993], 808 s. ISBN 3-89104-022-9.
  7. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 85–87. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování – 3 znaky. Čestlice: Rebo, 2005, s. 174. Průvodce přírodou. ISBN 80-7234-292-4.
  • BURNIE, David et al. Ptáci: obrazová encyklopedie ptáků celého světa. V Praze: Knižní klub, 2008. 512 s. ISBN 978-80-242-2235-6.
  • DIERSCHKE, Volker. Ptáci: nový průvodce přírodou. Překlad Jan Robovský. 2. vyd. Praha: Knižní klub, 2015. 255 s. Nový průvodce přírodou. ISBN 978-80-242-4719-9.
  • FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.

Video[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]