Plejády

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o astronomii. Další významy jsou uvedeny na stránce Plejády (rozcestník).
Plejády
Pleiades large.jpg
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typ otevřená hvězdokupa
Třída I3rn[1]
Rektascenze 3h 47m 0s[2]
Deklinace 24°7′0″[2]
Souhvězdí Býk (lat. Tau)
Zdánlivá magnituda (V) 1,6[3]
Úhlová velikost 120′[2] (110′)[1]
Vzdálenost 136,2 pc
Fyzikální charakteristiky
Poloměr 7,5[4] ly
Hmotnost 800[5]
Odhadované stáří 135[2] (100)[1] milionů let
Označení v katalozích
Plejády, Kuřátka, Sedm sester, M45,[6][7] Cr 42,[8] Mel 22,[9] OCL 421[7]
(V) – měření provedena ve viditelném světle

Plejády (nazývané také Kuřátka, Sedm sester, v Messierově katalogu označené M 45), jsou mladá otevřená hvězdokupasouhvězdí Býka. Tato hvězdokupa, která je od Země vzdálená jen asi 440 světelných let,[10] obsahuje několik hvězd viditelných pouhým okem. V městských oblastech je takto možné zahlédnout pět až sedm hvězd, ale pod průzračnou oblohou bez světelného znečištění dvanáct i více hvězd. Hvězdokupa je obklopena slabou reflexní mlhovinou, která je nejlépe vidět na fotografiích s dlouhou expozicí pořízených velkými dalekohledy.[1]

Nejvýraznější členové Plejád jsou velmi jasní modří obři a bílé hvězdy hlavní posloupnosti. Hvězdokupa však obsahuje stovky dalších hvězd, z nichž většina je příliš slabých na to, aby byli viditelné pouhým okem. Plejády jsou velmi mladá hvězdokupa. Její stáří se odhaduje na 100[1] až 135[2] milionů let, ale odhadem za 250 milionů let se pravděpodobně rozplyne a její hvězdy se budou napříč galaxií pohybovat nezávisle.[1]

Díky jejich velké jasnosti a zdánlivé blízkosti jejích hvězd jsou Plejády známé od starověku. Zmínil se o nich Homér a také Klaudios Ptolemaios a další klasičtí autoři.[11] Jakmile bylo zjištěno, že hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci, objevily se domněnky, že by hvězdy mohly být nějakým způsobem navzájem provázány. Výzkumem vlastního pohybu hvězd a určením jejich vzdálenosti bylo ověřeno, že Plejády jsou skutečně gravitačně svázány a že mají společný původ.[12]

Pozorování[editovat | editovat zdroj]

Mapa ukazující polohu Plejád v severozápadní části souhvězdí Býka
Poloha M 45 v souhvězdí Býka.

Hvězdokupa Plejády se nachází severně od nebeského rovníku, tedy na severní části oblohy. Její deklinace je 24°, což je dostatečně nízká hodnota, aby mohla být pozorována ze všech obydlených oblastí Země až k jižnímu polárnímu kruhu. Severně od severního polárního kruhu je hvězdokupa cirkumpolární a jeden stupeň severně od obratníku Raka je možné ji pozorovat přímo v zenitu. Na severní polokouli hvězdokupa vévodí večerní obloze od poloviny podzimu do začátku jara, zatímco na jižní polokouli je výrazným představitelem letní oblohy.[13]

Plejády se na obloze dají velice snadno najít i v městských oblastech středně postižených světelným znečištěním. Vypadají jako těsná skupinka navzájem velmi blízkých modře zbarvených hvězd, jejichž rozmístění svým tvarem připomíná malý vozík, možná dokonce více než Malý vůz v souhvězdí Malého medvěda.[14] Pod průzračnou oblohou daleko od městských oblastí je možné zahlédnout v Plejádách pouhým okem až 12 hvězd, ale s přibývajícím znečištěním oblohy je tak možné rozeznat osm či až pouhých pět hvězd.[15]

Pomocí triedru se dají Plejády pozorovat ještě lépe, protože je dokáže úplně rozložit na několik desítek jednotlivých hvězd. Některé z hvězd, které pouhým okem vypadaly jako jediná hvězda, ukáže triedr sdružené do dvojic nebo malých skupinek. Na západní a jihovýchodní straně hvězdokupy je možné pozorovat dva řetízky malých hvězd.[16]

Dalekohledem se při nízkém zvětšení ještě dá vnímat pravá podstata hvězdokupy, ale při větším zvětšení se již nevejde celá do zorného pole. Největší dalekohledy pak navíc umožňují zahlédnout části slabé modré difúzní mlhoviny, která odráží světlo hlavních členů hvězdokupy.[16]

Zákryty[editovat | editovat zdroj]

Snímek ukazující zákryt Plejád Měsícem. Měsíc je na obloze jen o trochu menší než tato rozsáhlá hvězdokupa.
Plejády jsou často zakrývány Měsícem. Amatérský snímek.

Plejády jsou vzdálené pouhé 4° od ekliptiky,[17] a proto bývají často přecházeny a zakrývány některými tělesy sluneční soustavy. Často se stává, že přes tuto hvězdokupu přechází Měsíc a téměř celou ji zakrývá. Tuto podívanou sledují nejčastěji amatérští astronomové, také ti, kteří, kteří jsou vybaveni pouze malými pozorovacími přístroji, jako je obyčejný triedr nebo malý dalekohled. Větší dalekohledy, jak bylo napsáno výše, často kvůli velkému zvětšení nepojmou tuto rozsáhlou hvězdokupu do svého zorného pole celou. Ve skutečnosti je možné tuto událost pozorovat i pouhýma očima, ale pomocí dalekohledu je možné plně rozeznat a přesně pozorovat, jak Měsíc zakrývá jednotlivé členy této hvězdokupy. Zákryt Plejád Měsícem také umožňuje porovnání úhlových velikostí těchto objektů: Měsíc by se vešel do čtyřúhelníku tvořeného hvězdami Alcyone, Electra, Merope a Taygeta.[1]

Méně často nastává zdánlivé přiblížení planet k této hvězdokupě a planety blízké Zemi (Merkur, Venuše a Mars) občas přechází i přímo uprostřed ní. Díky těmto pravidelným setkáním je možné na obloze pozorovat jedinečné obrazce, případně výrazně odlišné odstíny barev, když kolem modře zářících Plejád prochází výrazně rudý Mars.[1]

Historie pozorování[editovat | editovat zdroj]

Obraz z roku 1885, který nakreslil americký malíř Elihu Vedder. Ukazuje sedm tančících bájných postav v rozevlátých šatech.
Zobrazení mytologických Plejád na obraze vystaveném v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Autor: Elihu Vedder

Kvůli svému výraznému postavení na noční obloze hrály Plejády významnou roli v mnoha kulturách. Maorové na Novém Zélandu je nazývají Matariki a jejich výstup nad východní obzor v červnu označuje začátek maorského nového roku. Indiáni používali Plejády jako zkoušku zraku a měřítkem byl počet hvězd, které v nich kdo rozlišil. Také ve starověké Evropě, zejména v Řecku, byly Plejády používány jako zkouška zraku.[18] Australští domorodci viděli v Plejádách paní, kterou téměř znásilnil měsíční muž „Wadi Bira“[19] a někteří v nich viděli sedm sester nazývaných „Makara“.[20]

V řecké mytologii bylo Sedm sester tradičně nazýváno těmito jmény: Asteropé, Meropé, Élektra, Maia, Taygeté, KelainóAlkyoné. Stejnými jmény se označují i jednotlivé nejjasnější hvězdy v této hvězdokupě. Podle této mytologie to byly Nymfy (Oready – horské bohyně), dcery AtlantaPleione, po kterých jsou také dvě hvězdy ve hvězdokupě pojmenovány. Plejády byly vnučkami IapetaKlymené a jejich sestrami byly Hyády, KalypsóDióna.[18] První známá písemná zmínka o této hvězdokupě je v díle Homéra,[11] jmenovitě v Iliadě (kolem roku 750 př. n. l.) a v Odysseji (kolem roku 720 př. n. l.). Zmínil se o ní také Hésiodos kolem roku 700 př. n. l. a v Bibli je o ní zmínka dokonce na třech místech. Dávní řečtí astronomové Eudoxos z Knidu (403 až 350 př. n. l.) a Aratos (kolem r. 270 př. n. l.) uváděli Plejády jako samostatné souhvězdí.[1][6]

Japonský název Plejád je Subaru: díky stejnojmenné japonské automobilce je tento název znám i na západě, ale mnoho lidí nezná původní význam tohoto slova, přestože je zjednodušený tvar této hvězdokupy zobrazen v jejím znaku.[6]indické mytologii jsou Plejády (Krittika) šesti matkami boha války nazvaného Karttikeya, který měl šest tváří - po jedné od každé ze svých matek.[21]

Reflexní mlhovina IC 349 vypadá jako mračno, které blízká hvězda Merope osvětluje, ale zároveň roztrhává svým tlakem záření.
Reflexní mlhovina IC 349 na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Dlouhou dobu se předpokládalo, že jsou Plejády spíše tvořeny navzájem blízkými hvězdami než aby byly pouze náhodně seřazenými hvězdami v různých vzdálenostech od Země. John Michell v roce 1767 spočítal, že pravděpodobnost náhodného seřazení takto jasných hvězd na obloze do jedné takto početné skupinky je jedna ku 500 000. Díky tomu správně usoudil, že jak Plejády, tak i další podobné hvězdokupy, jsou skupinkami fyzicky svázaných hvězd.[1][22] Jakmile byl prozkoumán vlastní pohyb jednotlivých členů této hvězdokupy, bylo zjištěno, že se všechny její hvězdy na obloze pohybují stejným směrem a stejnou rychlostí, a tak byla dodatečně potvrzena přítomnost skutečného vztahu mezi nimi.[12]

Charles Messier změřil polohu této hvězdokupy 4. března 1769 a přidal ji pod číslem 45 do svého katalogu, který vydal v roce 1771. Taktéž 4. března 1769 změřil polohu ještě dalších tří velmi jasných a známých objektů: Mlhoviny v Orionu (M42), sousední M43hvězdokupy Jesličky (M44). Zůstává záhadou, proč tyto již tehdy dobře známé objekty přidal do svého katalogu slabých vesmírných objektů, které by se daly splést s kometami. Možným vysvětlením by mohlo být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille.[23]

Problém počtu hvězd viditelných pouhým okem[editovat | editovat zdroj]

Při pohledu triedrem na Plejády je kromě 6 výrazných hvězd vidět i mnoho dalších slabších hvězd.

Již od nejstarších dob byly ve výše zmíněných kulturách Plejády spojovány s číslem 7. Ovšem k zahlédnutí více než šesti hvězd je nutná velmi čistá a průzračná obloha a dobrý zrak. Tomu také odpovídá velký počet minulých svědectví, která odkazují na různý počet členů této hvězdokupy. Nejstarší text o kosmologii, „La Composizione del Mondo“, který v roce 1282 napsal Restoro d'Arezzo lidovou latinou, se o Plejádách opakovaně zmiňuje jako o skupince šesti hvězd.[24]

Zatímco Publius Ovidius Naso ujišťuje, že "Quae septem dici, sex tamen esse solent" (Kde o sedmi se mluví, je jich ovšem pouze šest), Klaudios Ptolemaios a as-Súfí zanechali polohy pouze čtyř hvězd a Alkyoné, nejjasnější hvězdu Plejád, kupodivu úplně vynechali. Giovanni Battista Hodierna v úvodu svého díla „De Admirandis Coeli Characteribus“ vysvětluje, že na nesrovnalost v určení počtu viditelných hvězd už v minulosti upozornili mnozí další vědci. Navíc také připomíná, že lidé s ostrým zrakem mohou rozlišit sedm hvězd, ale lidé se slabším zrakem pouze pět. Ovšem kromě sedmi jasných hvězd je s pomocí dalekohledu možné pozorovat přinejmenším dalších 30 hvězd.[25]

Kromě vědeckých textů stojí za zmínku i bájná „ztracená Plejáda“, která se objevuje v bájích starého Řecka. Podle tradičního pojetí, jak jej popisuje Aratos, šlo o Elektru, která si ze zármutku nad zničením Tróje zahalila tvář. Podle jiné tradice byla touto zahalenou Plejádou Merope, která byla zahanbena kvůli tomu, že se jako jediná z Plejád provdala za smrtelníka, korintského krále. Ještě další tradice ji spojuje s Kelainó, která zemřela po zásahu bleskem. Podobný mýtus se objevil také mezi dalšími národy po celém světě, jako například v Japonsku, na Borneu, ve střední Africe a v Austrálii. To by mohlo být důkazem případné proměnnosti jasu jednotlivých členů Plejád a zdůvodnila by se tím i chybějící zmínka o Alkyoné u Klaudia Ptolemaia a as-Súfího.[26]

Složení[editovat | editovat zdroj]

Snímek Plejád ukazující 3 místa, na kterých byli nalezeni hnědí trpaslíci.
Snímek Plejád ukazující několik možných hnědých trpaslíků. Autor: ESO

Jádro této hvězdokupy má poloměr přibližně 8 světelných let a její gravitační dosah má poloměr asi 43 světelných let. Obsahuje přes tisíc statisticky ověřených členů a její hmotnost se odhaduje na 800 hmotností Slunce.[5] Jejími nejjasnějšími členy jsou mladé a horké modré hvězdy, ze kterých až 14 může být případně pozorováno pouhým okem v závislosti na podmínkách pozorování. Rozmístění těchto nejjasnějších hvězd připomíná tvar souhvězdí Velké medvědice[27] nebo souhvězdí Malého medvěda.[14]

Součástí hvězdokupy je mnoho hnědých trpaslíků, což jsou tělesa s hmotností menší než 8 % hmotnosti Slunce, která nejsou dostatečně hmotná, aby v jejich jádru začala probíhat jaderná fúze jako v jiných zářivých hvězdách. Hnědí trpaslíci mohou tvořit až 25 % z počtu hvězd této hvězdokupy, ale k její celkové hmotnosti přispívají méně než dvěma procenty.[28] Astronomové vyvinuli velké úsilí, aby nalezli a prozkoumali hnědé trpaslíky v Plejádách a dalších mladých hvězdokupách, protože v takovém prostředí jsou ještě poměrně jasní a pozorovatelní, zatímco v mnohem starších hvězdokupách jsou již hnědí trpaslíci zesláblí a jejich průzkum je mnohem obtížnější.

Plejády také obsahují několik bílých trpaslíků. Z důvodu malého stáří hvězdokupy by se dalo očekávat, že hvězdy hlavní posloupnosti neměly mít dostatek času, aby se z nich stali bílí trpaslíci, protože jejich vývoj obvykle trvá několik miliard let. Předpokládá se tedy, že se vyvinuli z hmotných hvězd ve dvojhvězdných soustavách. Přenos hmoty z hmotnější hvězdy na průvodce během jejího rychlého vývoje může způsobit mnohem rychlejší průběh vzniku bílého trpaslíka, ovšem podrobnosti o takovém přenosu hmoty ze zdroje se silnější gravitací na těleso se slabší gravitací zatím zůstávají nevyjasněné.[29][30]

Na základě výzkumu provedeného v roce 2007 pomocí Spitzerova vesmírného dalekohleduobservatoře Gemini na Havaji bylo zjištěno, že kolem hvězdy HD 23514 v Plejádách vznikají nebo už vznikly terestrické planety jako důsledek obří srážky planet nebo protoplanet. Astronomové zkoumali záření prachových částic, které kolem této hvězdy obíhají, a došli k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením jejich původu je prudká srážka planet nebo protoplanet.[31][32] V roce 2012 byl zveřejněn objev hnědého trpaslíka, který má hmotnost 0,06 hmotnosti Slunce a kolem této hvězdy obíhá ve vzdálenosti přibližně 360 astronomických jednotek.[33]

Někteří členové hvězdokupy jsou silnými rentgenovými zdroji. Na níže zobrazeném snímku v nepravých barvách je zachytil rentgenový dalekohled ROSAT. Tyto rentgenové hvězdy jsou však ve viditelném světle převážně slabé.[6]

Hlavní členové[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka ukazuje podrobnosti o hlavních členech této otevřené hvězdokupy:[34]

Jméno Označení Hvězdná velikost Spektrální klasifikace
Alcyone Eta (25) Tauri 2,86 B7IIIe
Atlas 27 Tauri 3,62 B8III
Electra 17 Tauri 3,70 B6IIIe
Maia 20 Tauri 3,86 B7III
Merope 23 Tauri 4,17 B6IVev
Taygeta 19 Tauri 4,29 B6V
Pleione 28 (BU) Tauri 5,09 (var.) B8IVep
Celaeno 16 Tauri 5,44 B7IV
Asterope 21 a 22 Tauri 5,64; 6,41 B8Ve/B9V
18 Tauri 5,65 B8V

Nejjasnějším členem této hvězdokupy je Alcyone, která je téměř o jednu magnitudu jasnější než ostatní členové. Je to vícenásobná hvězda, průměr její hlavní složky je 8,2 krát větší než průměr Slunce a její svítivost přes 1000 krát větší než Slunce.[14] Hvězda se kolem své osy otáčí vysokou rychlostí a v důsledku toho její rovník obklopuje prstenec tvořený plynem.[35]

Snímek Plejád ukazuje polohu nejjasnější hvězdy Alcyone vlevo od středu snímku a kolem ní je dalších 8 jasných hvězd s jejich názvy.
Snímek Plejád se jmény jejích hvězd

Atlas je trojhvězda, jejíž hlavní dvě složky s magnitudami 4,1 a 5,6 tvoří spektroskopickou dvojhvězdu s celkovou magnitudou 3,62 a oběžnou dobou 290 dní.[36] Kolem této dvojhvězdy obíhá třetí složka, která má magnitudu 6,8 a od hlavní složky je vzdálená 0,4 úhlových vteřin.[35]

Electra má také vysokou rychlost otáčení, tato rychlost je u rovníku 181 km/s. Následkem toho je na pólech zploštělá a její gravitace a teplota nejsou na povrchu rovnoměrně rozloženy. Maia má zvláštní spektrální čáry ionizované rtuti. Hvězda má šestinásobek rozměru Slunce a proti němu je také 850 krát jasnější. Blízko této hvězdy je okolní reflexní mlhovina velmi výrazná.[35]

Další hvězdy jsou již slabší čtvrté magnitudy. Merope je také obklopená výraznou mlhovinou a bezprostředně u ní je jedna výrazná část mlhoviny s označením IC 349. Rozměr této hvězdy je proti Slunci čtyřnásobný, hmotnost 4,5 násobná a jas 630 krát větší. Taygeta je další trojhvězdou v této hvězdokupě a podobně jako Atlas je hlavní dvojhvězda spektroskopická s magnitudami 4,6 a 6,1 s oběžnou dobou 1 313 dní. Jejich třetí hvězda osmé magnitudy je od nich vzdálená 69 úhlových vteřin. Velmi velkou rychlostí 329 km/s se otáčí i hvězda Pleione, která má zářivý výkon asi 190 krát větší než Slunce a kolem své osy se točí velmi blízko hranice roztržení. Vlivem vzniklé odstředivé síly z ní v oblasti rovníku uniká horký plyn, což způsobuje, že Pleione nepravidelně mění svou magnitudu od 4,8 do 5,5. Její poloměr je 3,2 násobný proti Slunci a hmotnost 3,4 násobná. Celaeno se také otáčí velkou rychlostí 185 km/s, její hmotnost je téměř 10 krát větší než hmotnost Slunce a rozměr 4,4 krát větší. Název Asterope sdílí dvě hvězdy označené 21 a 22 Tauri s magnitudami 5,76 a 6,43.[35]

Reflexní mlhovina[editovat | editovat zdroj]

Infračervený snímek střední části hvězdokupy, který ukazuje vrstevnatý vzhled mlhoviny.
Infračervený snímek ukazuje mlhovinu, která obklopuje Plejády. SST, NASA/JPL-Caltech

Za příhodných pozorovacích podmínek se na fotografiích s dlouhou expozicí ukazují náznaky mlhoviny, která hvězdokupu obklopuje. Takový druh mlhoviny je nazýván reflexní mlhovina a zdá se být jasná díky tomu, že prachové částice v ní obsažené odráží světlo jasných horkých hvězd.

V případě Plejád jde o složitou soustavu reflexních mlhovin. Nejjasnější z nich jsou zaznamenané i v katalozích NGCIC, jako například NGC 1435, která zahaluje hvězdu Merope, a IC 1990, která leží severně od hvězdokupy. NGC 1432 obklopuje nejzápadnější hvězdy Plejád a každá z nich tak má ve svém okolí jasný závoj. Tyto mlhoviny mají katalogové označení Ced 19 a jednotlivé části se značí Ced 19a až Ced 19q. Mlhovina kolem Alcyone je známa jako vdB 23, kolem Electry je mlhovina vdB 20 a Maiu obepíná mlhovina vdB 21.[37] Za zmínku ještě stojí mlhovina IC 349, která leží jihovýchodně od Merope v její bezprostřední blízkosti. Tato mlhovina má zdánlivý rozměr 30 úhlových vteřin a hvězdnou velikost 13. Objevil ji Edward Emerson Barnard v roce 1890.[38]

Vědci původně předpokládali, že prach této reflexní mlhoviny může být pozůstatkem látky, ze které Plejády vznikly.[39] Ovšem za více než 100 milionů let, což je předpokládané stáří této hvězdokupy,[2][1] by měl být téměř všechen původně přítomný prach odehnán tlakem záření jejích hvězd. Spíše se tedy zdá, že hvězdokupa pouze prochází skrze velmi prašnou oblast mezihvězdné hmoty. Důkazem rozdílného původu hvězdokupy a mlhoviny je jejich rozdílná radiální rychlost.[1]

V roce 2003 vědci představili výsledek svého výzkumu, podle kterého prach v této mlhovině není rozprostřen rovnoměrně, ale soustředí se ve dvou vrstvách směřujících podél směru pohledu ze Země. Tyto vrstvy mohly být vytvořeny díky tlaku záření, který částice zpomalil při jejich pohybu směrem ke hvězdám.[40]

Vzdálenost[editovat | editovat zdroj]

Snímek ukazující noční hvězdnou jižní oblohu nad talířovými anténami radioteleskopu ALMA. Vpravo je jasná hvězda Sirius, uprostřed souhvězdí Orionu, vlevo souhvězdí Býka a u levého okraje Plejády.
Noční obloha s Plejádami nad anténami teleskopu ALMA Autor: ESO/B. Tafreshi

Vzdálenost Plejád je důležitým vztažným bodem na kosmologickém žebříku vzdáleností a zároveň je docela snadné ji měřit, protože hvězdokupa leží poměrně blízko k Zemi. Jakmile je znám Hertzsprungův–Russellův diagram hvězdokupy, znalost její přesné vzdálenosti umožňuje srovnáním jejich diagramů odhadnout vzdálenosti dalších hvězdokup. Vzdálenosti galaxiíkup galaxií získané pomocí jiných způsobů měření tak mohou být zřetězeny se vzdálenostmi jednotlivých hvězdokup, a tak je možné stanovit celý kosmologický žebřík vzdáleností.[41]

Výsledky měření před vypuštěním družice Hipparcos obecně udávaly vzdálenost Plejád kolem 135 pc od Země (440 světelných let). Tato družice ovšem pomocí měření paralaxy hvězd naměřila hodnotu pouhých 118 pc. Následné ověřování ukázalo, že vzdálenost Plejád naměřená touto družicí byla zatížena chybou, ale nebyl zjištěn její původ.[42] V roce 2008 bylo zkontrolováno i zpracování dat z družice Hipparcos a nová vzdálenost hvězdokupy od Země byla stanovena na 122 pc, tedy necelých 400 světelných let, což je stále zřetelně menší hodnota, než jejich obecně uznávaná vzdálenost 135 pc, která byla naměřena jinými způsoby.[43][36] Spor o platnost vzdálenosti naměřené družicí Hipparcos přetrvával i v následujících letech. Ví se, že hodnota 135 pc, kterou naměřil obecně velmi důvěryhodný Hubbleův vesmírný dalekohled, byla získána měřením jediné hvězdy ve hvězdokupě. Naopak Hipparcos naměřil vzdálenost 54 členů hvězdokupy a z nich určil jejich střední vzdálenost. V srpnu 2014 astronomové z National Radio Astronomy Observatory změřili vzdálenost Plejád pomocí celosvětové sítě radioteleskopů Very Long Baseline Array a dospěli k hodnotě 136,2 ± 1,2 pc (443 světelných let). Tato hodnota je považována za úplně nejpřesnější vzdálenost této hvězdokupy.[10][44][45]

Stáří a budoucí vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rentgenový snímek Plejád ukazuje, že hvězdy jasné při pohledu okem mohou vydávat málo rentgenového záření a jiné původně slabé hvězdy září v rentgenovém pásmu silně.
Plejády na rentgenovém snímku v nepravých barvách

Stáří hvězdokupy se dá odhadnout porovnáním jejího H–R diagramu s diagramem odvozeným od teoretických modelů vývoje hvězd.[46] Tímto způsobem se dá stáří Plejád odhadnout na přibližně 100 milionů let,[1] ale přesnost odhadu závisí na nepřesnostech modelů vývoje hvězd. Zejména modely, které zahrnují jev nazývaný „konvektivní přestřelování“ (convective overshoot), v nichž hmota pocházející z konvektivní zóny proniká do výše položených vrstev hvězdy, poskytují mnohem vyšší hodnoty stáří hvězd.[47]

Dalším způsobem odhadu stáří hvězdokupy je hledání těles s malou hmotností. Ve hvězdě hlavní posloupnosti je lithium rychle spotřebováváno v reakcích jaderné fúze, které probíhají v jejím jádru, ovšem hnědí trpaslíci mohou uchovávat část jeho počátečního množství. Teplota hoření lithia je velmi nízká, kolem 2,5 milionu Kelvinů, takže i hmotnější hnědí trpaslíci jej nakonec dokážou spálit.[48] Určením horní hranice hmotnosti těch hnědých trpaslíků ve hvězdokupě, kteří ještě obsahují lithium, je možné získat představu o stáří samotné hvězdokupy. Použitím tohoto postupu na Plejády bylo jejich stáří odhadnuto na 115 milionů let.[48][49]

Vlastní pohyb hvězdokupy za mnoho tisíc let způsobí, že se změní její poloha vzhledem k pozorovateli na Zemi, takže by ji viděl přecházet pod nohou souhvězdí Orionu. Navíc, jako většina otevřených hvězdokup, nezůstanou Plejády navždy gravitačně svázané, ale někteří členové hvězdokupy z ní budou vymrštěni po blízkém míjení hvězd, zatímco další budou z hvězdokupy vytaženi gravitačním působením slapových sil. Simulace naznačují, že za přibližně 250 milionů let se hvězdokupa rozptýlí a gravitační působení obřích molekulárních mračen a spirální ramena Galaxie tento průběh urychlí.[50]

Tradice a písemnictví[editovat | editovat zdroj]

Πληιάδων Ἀτλαγενέων ἐπιτελλομενάων
ἄρχεσθ᾽ ἀμήτου, ἀρότοιο δὲ δυσομενάων.
Αἳ δή τοι νύκτας τε καὶ ἤματα τεσσαράκοντα
κεκρύφαται, αὖτις δὲ περιπλομένου ἐνιαυτοῦ
φαίνονται τὰ πρῶτα χαρασσομένοιο σιδήρου.
Když vycházejí Plejády, dcery Atlanta,
začíná sklizeň, kdežto orba při jejich západu.
Tyto jsou skryty po čtyřicet dní
a stejně tak nocí. Potom, jak postupuje rok,
se znovu objeví při ostření kosy.

—Hésiodos, Práce a dni, verše 383-386[18]

Snadná viditelnost Plejád na noční obloze se projevila tím, že hrají důležitou roli v mnoha kulturách, ať už minulých nebo současných.[18]řecké mytologii, jak bylo zmíněno výše, představovaly Plejády Sedm sester, zatímco například pro Vikingy byly kuřátky bohyně Freyi. I v mnoha dalších starých evropských jazycích jsou Plejády nazývány jako „Slepice“ či „Kuřátka“.[51]

Nazelenalý bronzový kotouč s pozlacenými tvary Slunce, Měsíce a hvězd. Na okraji jsou tři zlaté oblouky. Skupinka sedmi hvězd uprostřed představuje Plejády.
Bronzový Disk z Nebry (Německo) z období 1600 let př. n. l. je jedním z nejstarších vyobrazení vesmíru. Skupinka sedmi hvězd představuje Plejády.

Během doby bronzové evropské národy, jako například Keltové (a pravděpodobně také předchozí národy), spojovaly Plejády s utrpením a zármutkem nad smrtí, protože v této historické době při západu Slunce vycházely na východě právě v období začátku listopadu, což jsou dny uprostřed mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, které se i v novověku slaví jako Svátek zesnulýchHalloween. Kvůli precesi zemské osy se toto astronomické postavení přestalo shodovat s těmito dny, nicméně toto spojení přetrvává.[52] Z doby bronzové pochází bronzový disk z Nebry, který je považován za nejstarší vyobrazení oblohy. Tento bronzový kotouč o průměru asi 30 cm byl nalezen v roce 1999 u města Nebra v Německu a je na něm vyobrazeno Slunce, Měsíc, hvězdy a skupinka sedmi hvězd, která pravděpodobně představuje Plejády.[53]

Mayská civilizaceGuatemale, například v oblastech Monte Alto, Ujuxte a Takalik Abaj, stavěla své první observatoře tak, že mířily směrem k Plejádám a hvězdě Aldhibain (η Draconis). Mayové nazývali Plejády „Sedm sester“ a věřili, že tato oblast oblohy je místem jejich pravého původu.[54]

Heliakální východ nebeských objektů hrál důležitou roli při sestavování kalendářů starých civilizací.[55] Heliakální východ Plejád (kolem měsíce června) označoval začátek maorského nového roku na Novém Zélandu. Samotnou hvězdokupu Plejády Maorové nazývali Mataariki a stejné jméno má i havajský svátek nového roku.[56] Také staří AztékovéMexikustřední Americe měli svůj kalendář spojený s Plejádami, které nazývali Tianquiztli.[51] Aztécký rok začínal začínal ve chvíli, kdy kněží dokázali rozeznat tyto hvězdy na východě těsně před západem Slunce při jasné záři červánků.[57]

Giovanni Pascoli ve své básni Il gelsomino notturno ze sbírky Canti di Castelvecchio (1903) nazývá Plejády „Chioccetta“ a přirovnává hvězdokupu ke kvočně na modrém dvorku, kterou doprovází „cvrlikání“ hvězd.[58]

Gabriele d'Annunzio zamýšlel pojmenovat sedm knih své básnické sbírky Laudi po sedmi hlavních hvězdách Plejád, ale vydal pouze pět knih s názvy Maia, Elettra, Alcyone, Merope a Asterope.[59]

Australané a Asiaté[editovat | editovat zdroj]

Snímek ukazující stovky hvězd v Plejádách a kolem jejích nejjasnějších členů je zřetelná vrstevnatá mlhovina.
Amatérský snímek Plejád, který dobře ukazuje okolní mlhovinu

Mezi různými rody a kmeny se uchovávalo mnoho příběhů, které se týkají původu Plejád. Mezi australskými domorodci bylo rozšířeno přesvědčení, že tato hvězdokupa představuje paní, kterou unesl měsíční muž Kidili a někteří v ní viděli sedm sester nazývaných „Makara“.[18]

Napůl kočovný národ Ban Raji, který žil mezi západním Nepálem a severní Indií, nazýval Plejády „Hatai halyou daa salla“ (sedm švagrových a jeden švagr). Když v noci Plejády vycházely nad vrcholky hor, viděl v nich tento lid své dávné příbuzné.[60] V čínské astronomii byly Plejády jedním z 28 souhvězdí (宿, Xiu) v oblasti oblohy nazývané 西方白虎 (Bílý tygr na západě) a samotné Plejády znamenaly vlasy (, Mao).[61] V Japonsku jsou Plejády nazývány Subaru (, stejný znak jako v čínštině) a tento název si zvolila i automobilka Subaru, jejíž logo představuje pět hvězdiček rozmístěných kolem jedné hlavní hvězdy.[62][6] Japonský název pro Plejády převzal i havajský teleskop Subaru na Observatoři Mauna Kea.[63]

Američtí domorodci[editovat | editovat zdroj]

Severoamerický indiánský kmen Lakotů uchovával legendu, která spojovala původ Plejád se skalním útvarem Devils Tower.[64] Podle domorodců kmene Seri v severozápadním Mexiku tyto hvězdy představovaly sedm rodících žen. Hvězdokupu nazývali „Cmaamc“, což je starý tvar množného čísla od „Cmaam“ (žena).[65]

Podobnou legendou jako Lakotové vysvětlovali původ Plejád i Kajovové. Podle jejich přesvědčení to bylo sedm mladých dívek, které si vyšly za zábavou a cestou je potkala skupinka velkých medvědů, kteří je začali pronásledovat. Během útěku se dívky uchýlily na vrcholek skály a prosily ducha skály, aby je zachránil. Ten jejich prosbu vyslyšel a skála začala růst do výšky, od země až k obloze, takže je medvědi nemohli dostihnout. Jakmile dosáhly oblohy, proměnily se na hvězdy, které tvoří Plejády. Medvědi se pokusili za nimi vyšplhat a přitom ve skále vytvořili hluboké rýhy, které jsou vidět na bocích skály Devils Tower.[64][51]

Národy v Andách spojovaly Plejády s hojností, protože se na jižní polokouli objevovaly na začátku sklizně. Kečuánsky se nazývají "collca", což znamená zásobník nebo sklad.[66]

Astrologický význam[editovat | editovat zdroj]

Plejádám byl přisuzován podstatný význam i na poli astrologie v jejích mnoha podobách prováděných po celém světě. V západní astrologii představovaly ochranu proti neštěstí[67] a byly považovány za jednu astrologickou jednotku mezi stálými hvězdami středověku. Předměty, se kterými byly spojovány, jsou křemenfenykl. V esoterické astrologii kolem Plejád obíhalo sedm slunečních soustav.[68]indické astrologii byly známy jako asterismus (Nakshatra) s názvem „Kṛttikā“ (v sanskrtu „nože“).[69] Byly také nazývány jako „ohnivé hvězdy“ a jejich božstvem byl védský bůh svatého ohně nazývaný „Agni“. Byly považovány za nejvýraznější asterismus (Nakshatra) a byly spojovány s hněvem a svéhlavostí.[60]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pleiadi (astronomia) na italské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 45 [online]. SEDS.org [cit. 2018-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f DIAS, W. S.; ALESSI, B. S.; MOITINHO, A., et al. New catalogue of optically visible open clusters and candidates. Astronomy and Astrophysics [online]. Červenec 2002 [cit. 2018-10-04]. Roč. 389, s. 871-873. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0203351. DOI:10.1051/0004-6361:20020668. Bibcode:2002A&A...389..871D. (anglicky) 
  3. Messier 45. Dostupné online. [cit. 2018-10-02]
  4. NASA - APOD. Astronomický snímek dne - Kometa PanSTARRS blízko okraje [online]. astro.cz, 2018-02-16 [cit. 2018-10-04]. Dostupné online. 
  5. a b ADAMS, Joseph D.; STAUFFER, John R.; MONET, David G., et al. The Mass and Structure of the Pleiades Star Cluster from 2MASS. Astronomical Journal [online]. Duben 2001 [cit. 2018-09-04]. Roč. 121, s. 2053-2064. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0101139. DOI:10.1086/319965. Bibcode:2001AJ....121.2053A. (anglicky) 
  6. a b c d e Messierův katalog - Plejády – M45 [online]. Fakulta pedagogická ZČU, 2010-01-15 [cit. 2018-10-04]. Dostupné online. 
  7. a b SIMBAD Astronomical Database: Results for M 45 [online]. [cit. 2018-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. COLLINDER, Per. On Structural Properties of Open Galactic Clusters and their Spatial Distribution. Catalog of Open Galactic Clusters. Annals of the Observatory of Lund [online]. 1931 [cit. 2018-10-04]. Čís. 2, s. B1-B46. Dostupné online. Bibcode:1931AnLun...2....1C. (anglicky) 
  9. MELOTTE, P. J. A Catalogue of Star Clusters shown on Franklin-Adams Chart Plates. Memoirs of the Royal Astronomical Society [online]. 1915 [cit. 2018-10-04]. Roč. 60, s. 175. Dostupné online. Bibcode:1915MmRAS..60..175M. (anglicky) 
  10. a b MELIS, Carl; REID, Mark J.; MIODUSZEWSKI, Amy J., et al. A VLBI resolution of the Pleiades distance controversy. Science [online]. Srpen 2014 [cit. 2018-10-05]. Roč. 345, čís. 6200, s. 1029-1032. Dostupné online. arXiv:1408.6544. DOI:10.1126/science.1256101. Bibcode:2014Sci...345.1029M. (anglicky) 
  11. a b heslo Hvězdokupa. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1897. ISBN 80-7185-057-8. S. 968.
  12. a b JONES, Burton E. Internal Motions in the Pleiades. Astronomical Journal [online]. Červen 1970 [cit. 2018-10-08]. Roč. 75, s. 563. Dostupné online. DOI:10.1086/110990. Bibcode:1970AJ.....75..563J. (anglicky) 
  13. Deklinace 24° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 66° od severního nebeského pólu. Severně od 66° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 66° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  14. a b c KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Býk [online]. [cit. 2018-10-08]. Dostupné online. 
  15. Mezní hvězdná velikost úplně tmavé oblohy je přibližně 6,5. Do této velikosti obsahují Plejády 12 hvězd.
  16. a b O'MEARA, Stephen James. Deep Sky Companions: The Messier Objects. New York: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-521-55332-6. (anglicky) 
  17. TIRION; RAPPAPORT; LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN 0-943396-14-X. 
  18. a b c d e Le Pleiadi: tra rito e realtà [online]. [cit. 2018-10-09]. Dostupné v archivu. (italsky) 
  19. ANDREWS, Munya. The Seven Sisters of the Pleiades. [s.l.]: Spinifex Press, 2004. ISBN 1-876756-45-4. S. 49. (anglicky) 
  20. BHATHAL, Ragbir; BHATHAL, Jenny. Australian Backyard Astronomy. [s.l.]: National Library Australia, 2006. ISBN 0-642-27632-3. S. 21. (anglicky) 
  21. MEYER. Sexual Life In Ancient India. Svazek 2. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-136-88906-6. S. 560-561. (anglicky) 
  22. MICHELL, John. An Inquiry into the Probable Parallax, and Magnitude of the Fixed Stars, from the Quantity of Light Which They Afford us, and the Particular Circumstances of Their Situation, by the Rev. John Michell, B. D. F. R. S.. Philosophical Transactions [online]. 1767 [cit. 2018-09-10]. Roč. 57, s. 234-264. Dostupné online. Bibcode:1767RSPT...57..234M. (anglicky) 
  23. FROMMERT, Hartmut. Messier Questions & Answers: Why did Messier include the Orion Nebula, the Pleiades, and Praesepe? [online]. SEDS.org [cit. 2018-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. D'AREZZO, Restoro. La Composizione del Mondo. Varese: [s.n.], 1997. S. 20, 30, 39, 139, 298. (latina) 
  25. HODIERNA, Giovanni Battista. Traduzione in Italiano del “De Admirandis Coeli Characteribus” [online]. Organizzazione Ricerche e Studi di Astronomia, 2018-10-06 [cit. 2018-10-12]. Dostupné online. (italsky) 
  26. M45 - Ammasso aperto (Le Pleiadi) [online]. [cit. 2018-10-15]. Dostupné v archivu. (italsky) 
  27. SUCHAN, Pavel. TP: Planeta Mars se s námi "loučí" v souhvězdí Býka [online]. astro.cz, 2006-02-15 [cit. 2018-10-16]. Dostupné online. 
  28. MORAUX, E.; BOUVIER, J.; STAUFFER, J. R.; CUILLANDRE, J.-C. Brown dwarfs in the Pleiades cluster: Clues to the substellar mass function. Astronomy and Astrophysics [online]. Březen 2003 [cit. 2018-10-16]. Roč. 400, s. 891-902. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0212571. DOI:10.1051/0004-6361:20021903. Bibcode:2003A&A...400..891M. (anglicky) 
  29. GREENSTEIN, J. L. Photometry of a Pleiades candidate and composite white dwarfs. Astronomical Journal [online]. Září 1974 [cit. 2018-10-16]. Roč. 79, s. 964-966. Dostupné online. DOI:10.1086/111638. Bibcode:1974AJ.....79..964G. (anglicky) 
  30. WILLIAMS, Kurtis A. The Impact of Unresolved Binaries on Searches for White Dwarfs in Open Clusters. Astrophysical Journal [online]. Únor 2004 [cit. 2018-10-16]. Roč. 601, čís. 2, s. 1067-1074. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0310427. DOI:10.1086/380754. Bibcode:2004ApJ...601.1067W. (anglicky) 
  31. WOLPERT, Stuart. Planets forming in Pleiades star cluster, astronomers report [online]. UCLA, 2007-11-14 [cit. 2018-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. RHEE, Joseph H.; SONG, Inseok; ZUCKERMAN, B. Warm Dust in the Terrestrial Planet Zone of a Sun-like Pleiades Star: Collisions between Planetary Embryos?. Astrophysical Journal [online]. Březen 2008 [cit. 2018-10-16]. Roč. 675, s. 777-783. Dostupné online. arXiv:0711.2111. DOI:10.1086/524935. Bibcode:2008ApJ...675..777R. (anglicky) 
  33. RODRIGUEZ, David R.; MAROIS, Christian; ZUCKERMAN, B., et al. A Substellar Companion to the Dusty Pleiades Star HD 23514. Astrophysical Journal [online]. Březen 2012 [cit. 2018-10-16]. Roč. 748, s. 6. Dostupné online. arXiv:1112.4815. DOI:10.1088/0004-637X/748/1/30. Bibcode:2012ApJ...748...30R. (anglicky) 
  34. FROMMERT, Hartmut. The bright stars and associated nebulosities in the Pleiades star cluster M45 [online]. SEDS.org [cit. 2018-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. a b c d Messier 45: Pleiades [online]. messier-objects.com, 2015-05-27 [cit. 2018-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. a b ZWAHLEN, N.; NORTH, P.; DEBERNARDI, Y., et al. A purely geometric distance to the binary star Atlas, a member of the Pleiades. Astronomy and Astrophysics [online]. Říjen 2004 [cit. 2018-10-25]. Roč. 425, s. L45-L48. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0408430. DOI:10.1051/0004-6361:200400062. Bibcode:2004A&A...425L..45Z. (anglicky) 
  37. CEDERBLAD, S. Studies of bright diffuse galactic nebulae with special regard to their spatial distribution. Lund Medd. Astron. Obs. Ser. II [online]. 1946 [cit. 2018-10-18]. Roč. 119, s. 1-166. Dostupné online. Bibcode:1946MeLu2.119....1C. (anglicky) 
  38. BARNARD, Edward Emerson. On the Nebulosities of the Pleiades and on a New Merope Nebula. Astronomische Nachrichten [online]. Únor 1891 [cit. 2018-10-18]. Roč. 126, čís. 18, s. 293. Dostupné online. DOI:10.1002/asna.18911261804. Bibcode:1891AN....126..293B. (anglicky) 
  39. Mnoho starších zdrojů a velký počet dostupných textů (jako například italsky Gli Ammassi Galattici [online]. [cit. 2018-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-12. (italsky)  nebo VAIANA, Giuseppe S. Le stelle [online]. Osservatorio Astronomico di Palermo [cit. 2018-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-01. (italsky)  z observatoře v Palermu) a stejně tak i knihy podporují tuto domněnku. Ve světle novějších poznatků je však tato teorie neplatná.
  40. GIBSON, Steven J.; NORDSIECK, Kenneth H. The Pleiades Reflection Nebula. II. Simple Model Constraints on Dust Properties and Scattering Geometry. Astrophysical Journal [online]. Květen 2003 [cit. 2018-10-18]. Roč. 589, s. 362-377. Dostupné online. DOI:10.1086/374590. Bibcode:2003ApJ...589..362G. (anglicky) 
  41. CHEN, Li; ZHAO, Jun-Liang. Maximum likelihood estimation of the mean parallax and kinematic parameters of the Pleiades. Acta Astronomica Sinica [online]. Květen 1997 [cit. 2018-10-19]. Roč. 38, s. 113. Dostupné online. Bibcode:1997AcASn..38..113C. (anglicky) 
  42. SODERBLOM, David R.; NELAN, Ed; BENEDICT, G. Fritz, et al. Confirmation of Errors in Hipparcos Parallaxes from Hubble Space Telescope Fine Guidance Sensor Astrometry of the Pleiades. Astronomical Journal [online]. Březen 2005 [cit. 2018-10-19]. Roč. 129, čís. 3, s. 1616-1624. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0412093. DOI:10.1086/427860. Bibcode:2005AJ....129.1616S. (anglicky) 
  43. PERCIVAL, S. M.; SALARIS, M.; GROENEWEGEN, M. A. T. The distance to the Pleiades. Main sequence fitting in the near infrared. Astronomy and Astrophysics [online]. Leden 2005 [cit. 2018-10-19]. Roč. 429, s. 887-894. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0409362. DOI:10.1051/0004-6361:20041694. Bibcode:2005A&A...429..887P. (anglicky) 
  44. BYRD, Deborah. NROA astronomers pin down distance to Pleiades stars [online]. EarthSky Communications Inc., 2014-08-28 [cit. 2018-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. Misurata la distanza delle Pleiadi [online]. ANSA.it, 2014-08-29 [cit. 2018-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. RICHMOND, Michael. Interpreting the HR diagram of stellar clusters [online]. [cit. 2018-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. STRAUS, J. M.; BLAKE, J. B.; SCHRAMM, D. N. Effects of convective overshoot on lithium depletion in main-sequence stars. Astrophysical Journal [online]. Březen 1976 [cit. 2018-10-19]. Roč. 204, s. 481-487. Dostupné online. DOI:10.1086/154192. Bibcode:1976ApJ...204..481S. (anglicky) 
  48. a b BASRI, Gibor; MARCY, Geoffrey W.; GRAHAM, James R. Lithium in Brown Dwarf Candidates: The Mass and Age of the Faintest Pleiades Stars. Astrophysical Journal [online]. Únor 1996 [cit. 2018-10-19]. Roč. 458, s. 600. Dostupné online. DOI:10.1086/176842. Bibcode:1996ApJ...458..600B. (anglicky) 
  49. USHOMIRSKY, Greg; MATZNER, Christopher D.; BROWN, Edward F., et al. Light-Element Depletion in Contracting Brown Dwarfs and Pre-Main-Sequence Stars. Astrophysical Journal [online]. Duben 1998 [cit. 2018-10-19]. Roč. 497, s. 253-266. Dostupné online. arXiv:astro-ph/9711099. DOI:10.1086/305457. Bibcode:1998ApJ...497..253U. (anglicky) 
  50. The Pleiades, the famous open star cluster in Taurus [online]. Anne's Astronomy News [cit. 2018-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. a b c The Pleiades in mythology [online]. Pleiade Associates [cit. 2018-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. SPARAVIGNA, Amelia. The Pleiades: the celestial herd of ancient timekeepers [online]. [cit. 2018-10-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. The Nebra Sky Disk [online]. NASA, 2018-03-19 [cit. 2018-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Maya Astronomy [online]. [cit. 2018-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-14. (anglicky) 
  55. DUŠEK, Jiří. Na rozhraní dne a noci [online]. 2001-04-23 [cit. 2018-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. The rise of Makaliʻi marks a Hawaiian new year [online]. 2014-11-19 [cit. 2018-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. HALE, Freidl. The view of the southers sky: June. The Timaru Herald [online]. 2016-05-28 [cit. 2018-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. TOSI, Giorgio. Vita coi nipoti. Il nonno racconta e riflette. Empoli: Ibiskos Editrice Risolo, 2006. Dostupné online. ISBN 88-546-0214-0. Kapitola Le Pleiadi, s. 166. (italsky) 
  59. D'ANNUNZIO, Gabriele. Prose scelte: antologia d'autore. Příprava vydání Giunti Editore. Florencie: Pietro Gibellini, 1995. ISBN 88-09-20633-9. S. 34. (italsky) 
  60. a b Pleiades Part 2 [online]. 2015-08-31 [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. The Chinese Sky [online]. International Dunhuang Project [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ROSER, Christoph. The Grand Tour of Japanese Automotive – Subaru [online]. 2018-04-17 [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Basic Design – Subaru Telescope [online]. National Astronomical Observatory of Japan [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b Pleiades Part 3 [online]. 2015-09-07 [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. MOSER, Mary Beck; MARLETT, Stephen A. Comcáac quih yaza quih hant ihíip hac: Diccionario seri-español-inglés. Příprava vydání Universidad de Sonora, Plaza y Valdés Editores. Hermosillo, Sonora a Mexico City: Universidad de Sonora, 2005. Dostupné online. (španělsky, anglicky) 
  66. PENPRASE, Bryan E. The Power of Stars: How Celestial Observations Have Shaped Civilization. New York: Springer Science & Business Media, 2010. ISBN 978-1-4419-6803-6. S. 125. (anglicky) 
  67. MORSE, Eric. The Living Stars. Londýn: Amethyst Books, 1988. (anglicky) 
  68. BAILEY, Alice. Esoteric Astrology. New York: Lucis Publishing Company, 1934. (anglicky) 
  69. HARNESS, Dennis M. The Nakshatras: The Lunar Mansions of Vedic Astrology. Twin Lakes WI: Lotus Press, 1999. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • O'MEARA, Stephen James. Deep Sky Companions: The Messier Objects. New York: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-521-55332-6. (anglicky) 
  • LADA, C. J.; KYLAFITS, N. D. The Origin of Stars and Planetary Systems. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1999. ISBN 0-7923-5909-7. (anglicky) 
  • DE BLASI, A. Le stelle: nascita, evoluzione e morte. Bologna: CLUEB, 2002. ISBN 88-491-1832-5. (italsky) 

Vědecké práce[editovat | editovat zdroj]

Mapy hvězdné oblohy[editovat | editovat zdroj]

  • Toshimi Taki. Taki's 8.5 Magnitude Star Atlas [online]. 2005 [cit. 2018-09-03]. Dostupné online. (anglicky)  - Atlas hvězdné oblohy volně stažitelný ve formátu PDF.
  • TIRION; RAPPAPORT; LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN 0-943396-14-X. 
  • TIRION; SINNOTT. Sky Atlas 2000.0. 2. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-933346-90-5. 
  • TIRION. The Cambridge Star Atlas 2000.0. 3. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 2001. ISBN 0-521-80084-6. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Plejády ve Wikimedia Commons
  • SIMBAD Astronomical Database: Results for M 45 [online]. [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  • FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 45 [online]. SEDS.org [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  • POWELL, Richard. Atlas of the Universe: Open Clusters [online]. [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Messierův katalog - Plejády – M45 [online]. Fakulta pedagogická ZČU, 2010-01-15 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. 
  • KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Býk [online]. [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. 
  • NASA - APOD. Astronomický snímek dne - Sedm zaprášených sester [online]. astro.cz, 2018-05-28 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online.