Dějiny Spojených států amerických

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

První obyvatelé začali přicházet na území dnešních Spojených států zřejmě před 15–50 tisíci lety překročením Beringovy úžiny na Aljašku. První kultury, o kterých máme poznatky, jsou Sandia a Clovis před 15 tisíci roky.

O těchto prvních domorodcích víme dost málo v porovnání s Evropany, kteří přišli na tato území po první plavbě Kryštofa Kolumba v roce 1492. Kolumbovi muži byli zároveň prvními obyvateli Starého světa, kteří se vylodili na území dnešních Spojených států, když přistáli u Portorika během druhé výpravy. Prvním Evropanem, který vstoupil na kontinentální část USA, byl Juan Ponce de León, který v roce 1513 přišel na Floridu, existují ale i náznaky, že už před ním mohl být na americké půdě John Cabot v roce 1497.

Před příchodem Kolumba[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Předkolumbovská Amerika.
Indian

Na základě antropologie a porovnání genů vědci všeobecně souhlasí s tím, že původní obyvatelé Ameriky (Indiáni) pocházejí ze Sibiře a přišli přes Beringův průliv, přibližně před 11–17 tisíci lety. Antropologové je často řadí i mezi mongolské národy. Původní obyvatelé Ameriky začali přicházet z Asie přes tzv. Beringův most před 20 tisíci lety. Těmto lidem se dnes říká původní Američané nebo Indiáni. Přesný čas a způsob jsou však dodnes předmětem kontroverze. Před nedávnem existoval konsenzus, že migranti přišli před 12 tisíci lety přes Beringův most, který existoval během poslední doby ledové (před 11–26 tisíci lety). Později se ale objevily důkazy o přítomnosti člověka na území dnešní Brazílie už před 12 tisíci lety.

Na území obou Amerik existovalo mnoho kultur před příchodem Evropanů, vzpomeňme Pueblance (Anasazi) na jihozápadě nebo Adenskou kulturu na východě. Několik takovýchto společenstev a komunit se postupně usadilo a dosáhlo početnou a soustředěnou populaci. Zemědělství se vyvinulo už kolem roku 2500 př. n. l., například pěstování původně divoce rostoucí slunečnice.

První evropský kontakt s Amerikou se odehrál v roce 1000. Viking Leif Eriksson založil sídliště zvané Vinland v dnešním Newfoundlandu. Do dalšího kontaktu „západu“ s Amerikou uběhlo téměř půl milénia.

Existují určité dohady a některé písemné a hmotné prameny mohou být interpretovány tak, že Amerika mohla být objevena Čínou kolem roku 1421, admirály císaře Žu Di. O tom, že velká čínská flotila, která svou základnu opustila 8. března toho roku, skutečně dosáhla amerického kontinentu, spekuluje mj. dokument 1421: The Year China Discovered America?[1]

Osídlování[editovat | editovat zdroj]

Původní Američané, první obyvatelé území USA, tvoří dnes méně než 1 % celé populace. Od příchodu prvních Evropanů (1492 Kryštof Kolumbus) museli dlouho bojovat o přežití. První začali kolonizaci Španělé. V roce 1513 španělský objevitel Juan Ponce de León jako první Evropan vstoupil na území dnešních Spojených států na Floridu. V roce 1565 založili Španělé první osadu, St. Augustine. Angličané začali na území Ameriky přicházet až později. Vhodné přírodní podmínky a dostatek nerostných surovin tvořily předpoklady rozvoje britské kolonie Nová Anglie. První trvalé osídlení, Jamestown, bylo založeno až v roce 1607. Stalo se centrem důležité kolonie – Virginie. Osadníci měli zpočátku problémy s Indiány, jimž se nelíbilo, že Evropané zabírají jejich území. Situace novousedlíků se zlepšila, když lodě přivezly z Evropy suroviny a materiál potřebný k výstavbě a k zakládání plantáží. V roce 1614 začalo pod vedením Johna Rolfa vzkvétat pěstování tabáku, které se stalo základem ekonomiky kolonie. Brzy si Virginie vybudovala silnou pozici a začaly se odsud šířit myšlenky o nezávislosti na Anglii. V roce 1619 byli na území Ameriky přivezeni první otroci z Afriky, kteří pracovali na plantážích. Obchodovat s otroky začali Portugalci, ale brzy se na něm podíleli i Britové a ostatní národy. Téměř ve všech oblastech byli evropští přistěhovalci v menšině a postupným promícháváním se s původním obyvatelstvem a černochy vzniklo současné pestré složení obyvatelstva.

V roce 1620 přistála u břehů Newfoundlandu loď Mayflower se 102 lidmi na palubě. Byli to puritáni, příslušníci nové větve církve v Anglii. Nesouhlasili se směrem, kterým se ubírala tehdejší anglická církev, a dostali se do sporů s králem. Proto se rozhodli odejít do „Nového světa". Založili zde další silnou kolonii, Massachusetts. V roce 1634 byla založena další, tentokrát katolická kolonie Maryland. Kolonie se začaly dělit na základě vyznání. Myšlenky náboženské rovnoprávnosti hlásal zejména puritánský ministr Williams a v roce 1636 založil město Providence, centrum kolonie Rhode Island. Nové osady zakládali i Holanďané, jako například New Amsterdam na ostrově Manhattan. V roce 1664 jej převzali Angličané a přejmenovali na New York. Poslední kolonie, založená v roce 1732, byla Georgie. Počet kolonií se ustálil na 13. Byly to: New Hampshire, New York, Pensylvánie, Massachusetts, Rhode Island, Connecticut, New Jersey, Delaware, Maryland, Virginie, Severní Karolína, Jižní Karolína a Georgia. Delší čas žili kolonisté poměrně pokojně, i když se vyskytovaly konflikty s Indiány. Za prvních padesát let zemřelo násilnou smrtí nebo na různé nemoci přibližně 10 až 15 miliónů původních obyvatel. Přesto si jejich potomci dodnes udrželi mnohé tradice a jazyk.

Boj za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Americká válka za nezávislost.

Zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. V roce 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila v roce 1783 britským uznáním nového státu. V roce 1787 byl konfederativní charakter USA nahrazen systémem federativním.

V té době tvořilo USA pouze 13 států na východě a severovýchodě země mezi pobřežím Atlantského oceánu a Appalačským pohořím (13 pruhů na vlajce). USA se postupně rozšiřovaly zejména směrem na západ. Dělo se to postupným osídlováním, vojenskými operacemi (mexicko-americká válka) i kupováním území, např. lousianského území od Francie, Floridy od Španělska, Aljašky od Ruska.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Americká občanská válka.

Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 18601861 k odtržení 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana, Texas, Virginie, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Konfederací a Unií trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Mohutný hospodářský rozvoj po skončení války byl doprovázen další expanzí na západ.

USA během 2. světové války do útoku na Pearl Harbor[editovat | editovat zdroj]

Panamská schůzka (září 1939)[editovat | editovat zdroj]

USA až do útoku na Pearl Harbor (7. prosince 1941) byla neutrálním státem. Na konci září 1939 se v Panamě konalo shromáždění ministrů zahraničních věcí z amerického kontinentu, jehož cílem bylo projednání situace v Evropě a vytyčení postoje Ameriky jako kontinentu k válce.

Výsledek shromáždění bylo přijetí dekretu, kterým zúčastněné země deklarovali:

  • neutralitu
  • vytvoření bezpečnostního koridoru v rámci pobřeží daných zemí
  • vznik dvou výborů - neutrálního a hospodářského

Mírová cesta USA Evropou[editovat | editovat zdroj]

4. listopadu 1939 byl v USA schválen zákon o neutralitě, který USA povoloval prodej zbraní a materiálu oběma stranám válečného konfliktu, v praxi ale probíhal pouze se Spojenci. V únoru 1940 byl do Evropy poslán na podtajemník prezidenta Spojených států amerických, Sumner Welles, jehož úkolem bylo zjistit, zda je vůbec možné v Evropě sjednat mír a za jakých podmínek. Jednal se všemi důležitými představiteli napříč Evropou (Hitler, Daladier, Mussolini, Chamberlain). Cílem této mise pak bylo i ukázat, že USA chce být i nadále neutrálním státem, který se snaží vyjednat mír. 20. března 1940 se vrací do USA s nepořízenou a v Evropě mezi tím Německo obsazuje Norsko.

Havanská schůzka (22. červenec 1940)[editovat | editovat zdroj]

Po obsazení Nizozemí a Francie (květen a červen 1940) se vláda USA a dalších zemí v Latinské Americe obávala, že jejich kolonie, aktuálně de facto bez vlády, obsadí německé jednotky. Řešením tohoto problému mohla být buď další schůzka vlád zemí amerického kontinentu, nebo jednostranné zabrání (okupace) kolonií Nizozemí a Francie Spojenými státy. Roosevelt, tehdejší prezident USA, se nakonec rozhodl o politické řešení problému, tedy svoláním schůzky. Původním termínem měl být říjen 1940, ale vlivem událostí v Evropě byla nakonec tato schůzka přesunuta již na červenec a místem setkání bylo již v Panamě (při konání předešlé schůze) určena kubánská Havana.

Cílem USA na této schůzce bylo vytvoření obranného svazku všech zúčastněných zemí a požádání o povolení vybudování námořních a leteckých základen na území konkrétních zemí, čímž by si upevnili svou pozici. 22. července předložila na této konferenci vláda USA rezoluci, která by povolovala kolektivní okupaci těch kolonií, u kterých hrozila změna vlastníka. S touto rezolucí neměla většina zemí až na malé výhrady žádný problém, až na Argentinu, která chtěla jen vyjádřit kolektivní nesouhlas se změnou vlastníka dané kolonie. Argentina s návrhem souhlasila až poté, co s ním souhlasila většina zúčastněných zemí včetně Mexika a Brazílie. Argentina si však vymínila několik výhrad vůči rezoluci.

Jako druhý problém byl na konferenci probírána otázka obrany zemí. Nakonec bylo schváleno, že útok na jednu ze zúčastněných zemí bude útokem na všechny. V takovém případě by se však pouze sešli ke konzultacím. Zbývalo tak projednat jen povolení k vybudování základen na území daných zemí. Toto se však nepodařilo USA vyjednat, úspěch přišel až po půl roce v prvním polovině roku 1941.

Další vyjednávání USA[editovat | editovat zdroj]

Taktéž se nepodařilo vyjednat hospodářský kartel mezi jednotlivými zeměmi a tato problematika musela být nakonec vyřešena pomocí dvoustranných jednání. Většina zemí, opět až na Argentinu, si s USA vyjednali výhodné úvěry, avšak za podmínky povolení vybudování vojenských základen na území daného státu. Většina států nedostala pouze finanční injekce, ale i vojenský materiál a podobně.

Jako první se s USA domluvilo Mexiko, které podepsalo 14. března 1941 dané smlouvy. Mexiko vzápětí zkonfiskovalo německý a italský majetek a od 10. června zakázalo vývoz surovin do neamerických zemí. Jako další země podepsalo smlouvy s USA Brazílie a stalo se tak až v říjnu 1941. V tomto případě však byla podepsána pouze ekonomická spolupráce, ne vojenská.

Jednání s Velkou Británií[editovat | editovat zdroj]

S postupujícím časem se začal přiklánět i Kongres USA čím dál více k vojenským přípravám na válku a souhlasil s posílením letectva a námořnictva. V dubnu 1941 převzalo americké námořnictvo kontrolu nad severním Atlantikem, kvůli ochraně konvojů mezi Velkou Británií a USA. 14. srpna podepsalo USA a Velká Británie Atlantickou chartu, která se později stala základem pro Chartu OSN.

Okupace Islandu[editovat | editovat zdroj]

V rámci jednání s Velkou Británií nabídly Spojené státy svou účast při britské okupaci Islandu (za účelem ochrany před Třetí říší), s tím že by Velká Británie mohla své jednotky použít jinde a užitečněji. Nabídku od USA dostala Velká Británie 16. června 1941 s tím, že vlády Velké Británie i Islandu s tímto návrhem souhlasily k 7. červenci.

Vlastní invazi pak ve stejný den zahájila jednotka "Task Force 19" (skládala se 25 válečných lodí, 1 vojenské brigády - "1st Provisional Marine Brigade") pod vedením generála Johna Marstona v Reykjavíku. Vlastní dokončení vylodění včetně všech navazujících prací bylo dokončeno k 12. červenci 1941. Na začátku srpna pak byla vytvořena letecká základna.

USA poslali na okupaci Islandu celkem 40 000 vojáků a dalších armádních zaměstnanců (tehdy měl Island asi jen 120 000 obyvatel) a ačkoli smlouva byla platná do konce války, USA ponechali své vojáky na Islandu až do roku 2006.

Vztah USA k Japonsku[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Události předcházející útoku na Pearl Harbor.

Japonsko po první světové válce stupňovalo svou agresi na Čínu, což vyvrcholilo japonským záborem Mandžuska v roce 1931 a především incidentem na mostě Marca Pola v roce 1937, čímž propukla 8 let trvající druhá válka mezi Čínou a Japonskem. USA se vždy postavili za Čínu a po incidentu na mostě Marca Pola odmítli prodloužit hospodářskou dohodu s Japonskem a do Japonska tak bylo zakázáno prodávat letecký benzín. USA dále Japonsko informovalo, že v případě dalších problémů rozšíří embargo o další důležité suroviny.

Američané v roce 1940 úspěšně rozluštili japonské šifrování tajných zpráv a USA tak bylo schopné číst jejich depeše. Prezident Roosevelt tak prakticky každý den tyto depeše četl a na jejich základě pak na začátku roku 1941 rozhodl, že japonské embargo rozšíří o další důležité suroviny, jako např. bronz, zinek nebo měď. Japonci mezitím dostali v březnu 1941 přímo od Hitlera ujištění, že v případě jejich války s USA vyhlásí Německo Spojeným státům co nejdříve válku. 13. dubna pak Japonci uzavřeli neutrální pak se Sovětským svazem.

USA 25. července 1941 zablokovalo všechny japonské účty v USA a uzavřelo i všechny zbývají obchody s Japonskem. Japonsko předalo USA dne 10. listopadu 1941 nabídku zavření japonského míru s Čínou výměnou za ukončení embarga a uznání územních požadavků v Mandžusku a v Mongolsku. Japonsko s kladnou odpovědí ani nepočítalo, a proto tentýž den byl vydán admirálem Čujči Nagumou první operační rozkaz na přípravu útoku na USA. 26. listopadu 1941 v 6:00 opustila útočná flotila Japonského císařství zátoku a zamířila směrem k Pearl Harboru.

Definitivní potvrzení útoku dostali japonské jednotky (resp. jejich vedení) 2. prosince formou tajné zprávy o vstupu Japonského císařství do válečného stavu s USA, Velkou Británií a Holandskem. Pearl Harbor byl napaden Japonskem v neděli, 7. prosince 1941 ráno a USA, den na to, 8. prosince vstupuje oficiálně do 2. světové války.

Překlady z jiných jazykových verzí Wikipedie[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military history of the United States during World War II na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1421: The Year China Discovered America?