Přeskočit na obsah

Peking

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Beijing)
Peking
北京
Pej-ťing
Poloha
Souřadnice39°54′15″ s. š., 116°24′27″ v. d.
Nadmořská výška43,5 m n. m.
Časové pásmoUTC+08:00
StátČínaČína Čína
Peking
Peking
Peking, Čína
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha16 808 km²
Počet obyvatel21 893 095 (2020)[1]
Hustota zalidnění1 302,5 obyv./km²
Etnické složeníČíňané – 96 %
Mandžuové – 2 %
Chuejové – 2 %
Mongolové – 0,3 %
Správa
Statussamosprávné město
StarostaJin Jung
Oficiální webwww.beijing.gov.cn
Telefonní předvolba+86/10
PSČ100000 - 102600
Označení vozidel京A, C, E, F, H, J
京B (taxislužba)
京G (mimo vlastní město)
京O (policie a úřady)
京V (armáda)
& (ústřední vláda)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peking (zvuk výslovnost, čínsky v českém přepisu Pej-ťing, pchin-jinem Běijīng, znaky 北京) je hlavní město Čínské lidové republiky. S více než 21 miliony obyvatel je jedním z nejlidnatějších hlavních měst na světě,[2][3] a po Šanghaji druhým nejlidnatějším městem v Číně.[4] Administrativně se jedná o přímo spravované město na úrovni provincie podléhající ústřední vládě,[5] příčemž se člení na 16 městských obvodů na úrovni okresů.[6] Nachází se na severu Velké čínské nížiny a jeho rozloha činí 16 410,54 km².[7] Z většiny je Peking oblopen provincií Che-pej, pouze na východě sousedí s přímo spravovaným městem Tchien-ťin;[7] společně tyto tři celky tvoří metropolitní region Ťing-ťin-ťi, největší megalopoli v severní Číně.[8]

Peking je globální město,[9] a jedno z předních světových politických, obchodních, akademických, technologických a kulturních center.[10] Je sídlem většiny z největších čínských státních společností, nejvyššího počtu společností ze žebříčku Fortune Global 500 na světě,[10] a také čtyř největších bank na světě podle celkového objemu aktiv.[11] V roce 2021 dosáhlo HDP Pekingu 4 biliony jüanů (~14 bilionů Kč),[12] přičemž HDP per capita přesáhlo 28 000 $ a bylo tak nejvyšší ze všech čínských administrativních celků na provinční úrovni.[13] Vzhledem k vysokému počtu miliardářů žijících ve městě bývá označován za „miliardářské hlavní město světa“.[14][15] Peking je také významným dopravním uzlem: ve městě se nacházejí dvě mezinárodní letiště, Peking, hlavní město a nové mezinárodní letiště Peking Ta-sing; město je také centrem čínské železniční sítě a výchozím bodem jak několika vysokorychlostních železničních koridorů, tak mnoha dálnic a silnic.[16] Pekingské metro, nejstarší v Číně, je svou délkou druhým nejdelším systémem metra na světě.[17]

V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulé náměstí Nebeského klidu či Zakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové.

V roce 2008 Peking hostil XXIX. letní olympijské hry a v roce 2022 hostil XXIV. zimní olympijské hry.

Název

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Názvy Pekingu.

Během své dlouhé historie město vystřídalo řadu různých jmen. Jeho současný název, Peking, znamená „Severní hlavní město“ (z čínských znaků 北 [pej] „sever“ a 京 [ťing] „hlavní město“). Své jméno město získalo v roce 1403 za vlády císaře Jung-le z dynastie Ming, který přesunul hlavní město z Nankingu, neboli „Jižního hlavního města“, na sever.[18] Český název Peking je exonymum,[19] které je založené na starším přepisu čínštiny do latinky, jež reflektoval výslovnost slova v nankingském dialektu.[18] Přepis názvu města, reflektující výslovnost v současné standardní čínštině, je ve standardní české transkripci čínštiny Pej-ťing, a v pchin-jinu, oficiálním systému romanizace čínštiny do latinky, je Beijing.[19]

Jednoznaková zkratka pro Peking, užívaná například na poznávacích značkách vozidel, je 京.[20] Oficiální zkratka Pekingu v latinském písmu je BJ.[21]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Pekingu.

Raná historie

[editovat | editovat zdroj]

Prvním opevněným městem na území dnešního Pekingu byl Ťi-čcheng („město Ťi“), hlavní město starověkého státu Ťi existujícího v období dynastie Čou.[22] Za datum založení Ťi-čchengu je považován rok 1045 př. n. l., přičemž od tohoto data se počítá výročí založení samotného Pekingu.[23] Podle historických záznamů král Wu z dynastie Čou ustanovil jako vládce státu Ťi potomky Žlutého císaře poté, co svrhnul dynastii Šang. Následně někdy mezi 11. a 8. stoletím př. n. l., během tzv. období Západní Čou, byl stát Ťi dobyt svým rivalem, větším a silnějším státem Jen. V polovině období dynastie Čou poté stát Jen přesunul své hlavní město právě do Ťi-čchengu.[22]

Rané císařské období

[editovat | editovat zdroj]

Roku 226 př. n. l. byl Ťi-čcheng, a o pár let později i celý stát Jen, dobyt státem Čchin. Po sjednocení Číny prvním císařem Čchin Š’-chuang-ti roku 221 př. n. l. a vzniku dynastie Čchin byl Ťi-čcheng určen jako správní sídlo komandérie Kuang-jang. Město se nacházelo na křižovatce dvou významných cest a sloužilo jako spojnice se severovýchodními částmi říše. Roku 215 př. n. l. císař Čchin Š’-chuang-ti navštívil Ťi-čcheng během své čtvrté inspekční cesty po císařství.[24]

Během následující dynastie Chan byl Ťi-čcheng i nadále sídlem, proměnlivě království či komandérie Jen, nebo království či komandérie Kuang-jang. Roku 106 př. n. l., se zavedením nové úrovně správního členění, tzv. krajů čou, se Ťi-čcheng stal součástí Jou-čou (tedy „kraje Jou“),[25] a zároveň sídlem krajského guvernéra.[26] V této době Ťi-čcheng zůstal krajským, i když významným, městem na severovýchodní hranici. Pád dynastie Chan v roce 220 znamenal počátek více než tři století trvající chaotické epochy v severní Číně.[26] Během období tří říší Ťi-čcheng ovládali různí vojevůdci – Kung-sun Can, Jüan Šao, a nakonec Cchao Cchao a Cchao Pchi se svou říší Cchao Wej, načež po znovusjednocení Číny roku 280 se stal součástí říše Ťin.[27] Město dále negativně zasáhla občanská válka v letech 291–306, tzv. nepokoje osmi knížat, během níž došlo ke kolapsu ekonomiky a společenského řádu v celé severní Číně. Oslabení říše využily nečínské kočovné kmeny, které během tzv. Povstání pěti barbarských kmenů vtrhly do oblasti a zapříčinily vleklý konflikt, včetně drancování, hladomoru a genocidy. S úprkem milionů uprchlíků z oblasti se populační a ekonomické centrum Číny přesunulo na jih.[26]

Dynastie Suej a Tchang

[editovat | editovat zdroj]

Po znovusjednocení Číny dynastií Suej roku 581 se město stalo nejvýznamnějším centrem na severovýchodní hranici říše; město sloužilo zejména jako opěrný bod, z nějž byly podnikány mnohé vojenské expedice do stepí a dále na severovýchod. Kvůli zásobování těchto vojenských operací nechal císař Jang-ti na počátku 7. století vybudovat Velký kanál spojující Ťi-čcheng s úrodnou oblastí delty řeky Jang-c’ na jihu. Z Ťi-čchengu byla poté také vedena tři vojenská tažení proti korejskému království Kogurjŏ, jejichž neúspěch stál za pádem dynastie Suej.[28]

Za dynastie Tchang město Ťi, v té době také známé jako Jou-čou, obdobně sloužilo jako základna pro vojenské tažení na Korejský poloostrov roku 644 a bylo sídlem největšího posádkového obvodu, Fan-jang, se stálou armádou čítající 90 tisíc vojáků. Roku 696 byl dostavěn první buddhistický chrám ve městě, chrám Fa-jüan, který nechal vybudovat tchangský císař Tchaj-cung na památku padlým ve válce. Druhá polovina dynastie Tchang byla ve znamení ekonomického úpadku a politické fragmentace. Devastující důsledky pro město, i pro celou Čínu, mělo povstání An Lu-šana, generála v čele pohraničních posádek ve Fan-jangu, v letech 755–763. Po zbytek trvání tchangské říše bylo město během bojů mezi jednotlivými vojevůdci opakovaně zničeno a obnoveno. Ze severu do oblasti také začínaly pronikat barbarské kmeny.[29]

Rozmach za dynastií Liao a Ťin

[editovat | editovat zdroj]
Pagoda chrámu Tchien-ming, vybudovaného na počátku 12. století za dynastie Liao.

Po zániku říše Tchang, během éry Pěti dynastií a deseti říší, bylo město součástí říše císaře Š’ Ťing-tchanga z dynastie Pozdní Ťin a následně kitanské říše Liao. Kitánci z dynastie Liao poté z města učinili jedno ze svých hlavních měst a vzhledem k jeho poloze na jihu jejich říše jej roku 938 pojmenovali Nan-ťing („Jižní hlavní město“). V té době zde žilo téměř tři sta tisíc obyvatel a jednalo se o největší město říše Liao, a představovalo tedy i významný zdroj příjmů.[30] Vzhledem k faktickému odříznutí regionu od zbytku Číny a útlumu obchodní výměny se ve městě také rozvíjel průmysl a probíhala výroba tradičně importovaných produktů, včetně porcelánu a hedvábí. V okolí vzkvétalo zemědělství a v pobřežních oblastech východně od města probíhala výroba soli, významné obchodní komodity.[31]

Roku 1122 říši Liao a město samotné dobyla nová, džürčenská dynastie Ťin. Ta město nejprve vrátila čínské říši Sung, ale již o tři roky později jej znovu dobyla a přejmenovala na Jen-ťing. Poté, co roku 1152 Wan-jen Liang zavraždil ťinského císaře a titul si uzurpoval, bylo hlavní město říše Ťin přesunuto do Jen-ťingu a přejmenováno na Čung-tu („Střední hlavní město“). Wan-jen Liang zmobilizoval stovky tisíc vojáků a dělníků na výstavbu nového města Čung-tu, přičemž na místo byl přemísťován i stavení materiál z rozebraných paláců z Kchaj-fengu, hlavního města říše Severní Sung, které Džürčeni vyplenili roku 1126. Za dynastie Ťin byly také zrekonstruovány a rozšířeny vodní kanály a město zažilo populační a ekonomický rozmach. Jako vládní, ekonomické a společenské centrum s rozvíjející se vysokou kulturou bylo srovnatelné s Lin-anem, hlavním městem říše Jižní Sung.[32]

Roku 1214 se před branami Čung-tu ocitla nepřátelská mongolská armáda vedená Čingischánem. Město se podařilo zachránit jen díky úplatě Mongolů zlatem, stříbrem, hedvábím a tisíci koňmi a zajatci. Během několika málo měsíců poté císař Čung-tu opustil a přesunul hlavní město říše Ťin dále na jih, do Kchaj-fengu. Roku 1215 se mongolské vojsko vrátilo, přičemž podruhé již město, nyní opět zvané Jen-ťing, ušetřeno nebylo. Paláce byly spáleny, město vydrancováno a po několik dalších desítek let zůstalo v žalostném stavu. Zbývající obyvatelstvo navíc neslo břímě vysokých daní.[33]

Dynastie Jüan

[editovat | editovat zdroj]

Poté, co Čingischánův vnuk Kublaj dokončil dobytí celé Číny, se roku 1264 rozhodl z Jen-ťingu učinit císařskou rezidenci, načež město bylo opět přejmenováno na Čung-tu. O dva roky později bylo rozhodnuto o výstavbě nového města a práce začaly v roce 1267. Nové hlavní město bylo pojmenovánu Ta-tu, neboli „Velké hlavní město“, zatímco Mongolům bylo známé pod název Chánbalik.[34] Roku 1274 do města Kublajchán přesunul svůj dvůr a již o dekádu později v Ta-tu žilo zhruba 400 tisíc obyvatel. Kvůli zásobování města byl také vybudován nový Velký kanál, který zkrátil původní, místy již vyschlý a neužívaný, suejský kanál o tři sta mil. Do současné podoby bylo rozšířeno jezero Tchaj-jie, kolem nějž stály císařské paláce. Město se v této době stalo významným obchodním centrem a hlavním městem celé Číny.[35]

Město ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 13. století navštívil a zaznamenal benátský kupec Marco Polo.[36] Roku 1294 do Chánbaliku dorazil Jan z Montecorvina, italský františkánský misionář, který se následně stal prvním římskokatolickým arcibiskupem Chánbaliku, resp. Pekingu, a byl jím až do své smrti roku 1328.[37] Roku 1325 do města doputoval také františkán Oldřich, Čech z Pordenone a strávil tam tři roky.[38][Pozn. 1]

Dynastie Ming

[editovat | editovat zdroj]
Panoráma Zakázaného města z parku Ťing-šan

Postupný úpadek mongolské dynastie Jüan byl umocněn povstáním rudých turbanů, které vypuklo v polovině 14. století. Ču Jüan-čang, vůdce povstání, v roce 1368 podnikl tažení na sever a dobyl Ta-tu. Později téhož roku se stal císařem Chung-wu a započal tak vládu dynastie Ming. Novým hlavním městem se stal Nanking, zatímco původní jüanské hlavní město Ta-tu, či Chánbalik, bylo přejmenováno na Pej-pching, neboli „Severní mír“.[39] Krátce poté bylo opraveno městské opevnění a postaveny nové hradby, přičemž město v té době zaujímalo menší rozlohu než jüanské Ta-tu. Pej-pching se stal sídlem knížectví Jen, přičemž titul knížete z Jen byl udělen císařovu čtvrtému synovi, Ču Timu. Roku 1402 se Ču Ti stal císařem Jung-le, načež se rozhodl přesunou hlavní město z Nan-kingu na sever. Roku 1403 byl Pej-pching přejmenován na Pej-ťing (tedy jeho nynější název, Peking) a stal se hlavním městem mingské říše.[40]

V roce 1406 začala rozsáhlá rekonstrukce města a císařských paláců; během patnácti let se na projektu podílelo přes milion dělníků. Bylo vybudováno úřednické Císařské město a uprostřed něj slavné Zakázané město, dále Brána Nebeského klidu, byl zvětšen umělý pahorek Ťing-šan, jezero Tchaj-jie bylo rozděleno na tři části a celé město nově mělo trojí hradby. Práce byly dokončeny roku 1420, načež bylo město prohlášeno za první z hlavních měst a přesunuly se do něj i úřady a císařský dvůr. Zároveň proběhla i rozsáhlá rekonstrukce Velkého kanálu, skrze který bylo celé město zásobováno.[41] V roce 1448 v Pekingu žilo zhruba 960 tisíc obyvatel a další 2,19 miliony žily v okolní oblasti. Vzhledem k pokračujícímu růstu předměstí byly roku 1553 kolem jižní části Vnějšího města postaveny nové hradby. V letech 1425–1635 byl Peking největší městem na světě. V letech 1472–1644 byla mingskými císaři také rekonstruována a – zejména v oblasti Pekingu – zesilována Velká čínská zeď, která oblast bránila před útočníky ze severu.[42]

Na počátku 17. století začali přes Velkou čínskou zeď pronikat Mandžuové a mnohokrát dosáhli až k okolí Pekingu. Roku 1629 město dokonce několik měsíců obléhali. Zánik mingské říše nastal roku 1644, kdy po mnohaletém povstání jedna ze vzbouřeneckých armád vedená Li C’-čchengem dobyla Peking. Mingský generál Wu San-kuej na to ale reagoval spojenectvím s mandžuskou dynastií Čching, jejímž armádám otevřel brány Velké čínské zdi. Společně poté nejen potlačili povstalce, ale dobyli celou Čínu.[43]

Moderní dějiny

[editovat | editovat zdroj]

K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly Letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště. Peking se zároveň stane jediným městem, které bude pořádat letní i zimní olympijské hry. Neboť v roce 2022 se budou XXIV. zimní olympijské hry konat právě Pekingu.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]

Poloha

[editovat | editovat zdroj]
Silné znečištění ovzduší má za následek rozsáhlý smog. Tyto fotografie, pořízené v srpnu 2005, ukazují rozdíly v kvalitě ovzduší ve městě.

Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřeží Pochajské zátoky, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory, dosahující v Si-šan – „Západních horách“ – vrcholem Min-šang 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, například Chaj-tchuo-šan na severozápadě má 2241 m a Wu-ling-šan na severovýchodě 2116 m.

Vodstvo

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínku Jung-ting a zejména Čchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádrž Min-čün, zásobující Peking pitnou vodou.

Podnebí

[editovat | editovat zdroj]

I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebí kontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřská anticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižního monzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnu srážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen.

Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení.

Flóra a fauna

[editovat | editovat zdroj]

Mezi městské stromy patří zeravec východní (Platycladus orientalis) a jerlín japonský (Sophora japonica). Městskými květinami jsou chryzantéma (Chrysanthemum morifolium) a čínská růže (Rosa chinensis).

Administrativní členění

[editovat | editovat zdroj]

Peking se člení na 16 městských obvodů. Historické jádro město tvoří obvody Tung-čcheng a Si-čcheng, k širšímu centru patří obvody Š'-ťing-šan, Chaj-tien, Čchao-jang a Feng-tchaj. Periferii města tvoří obvody Men-tchou-kou, Fang-šan, Tchung-čou, Šun-i, Čchang-pching, Ta-sing, Chuaj-žou, Pching-ku, Jen-čching a Mi-jün.

Administrativní členění Pekingu
Mapa Kód[44] Název Rozloha
(km²) 		Počet obyvatel [45]
(2020) 		PSČ
110000 Peking 16406,16 21 893 095 100000
Městské obvody
110101 Tung-čcheng 41,82 708 829 100000
110102 Si-čcheng 50,33 1 106 214 100000
110105 Čchao-jang 454,78 3 452 460 100000
110106 Feng-tchaj 305,53 2 019 764 100000
110107 Š’-ťing-šan 84,38 567 851 100000
110108 Chaj-tien 430,77 3 133 469 100000
110109 Men-tchou-kou 1447,85 392 606 102300
110111 Fang-šan 1994,73 1 312 778 102400
110112 Tchung-čou 905,79 1 840 295 101100
110113 Šun-i 1019,51 1 324 044 101300
110114 Čchang-pching 1342,47 2 269 487 102200
110115 Ta-sing 1036,34 1 993 591 102600
110116 Chuaj-žou 2122,82 441 040 101400
110117 Pching-ku 948,24 457 313 101200
110118 Mi-jün 2225,92 527 683 101500
110119 Jen-čching 1994,89 345 671 102100

Politika

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Představitelé Pekingu.

Starostové Pekingu (od roku 1948)

  1. Jie Ťien-jing (1948 – 1949)
  2. Nie Žung-čen (1949 – 1951)
  3. Pcheng Čen (1951 – 1966)
  4. Wu Te (1966 – 1967)
  5. Sie Fu-č’ (1967 – 1972)
  6. Wu Te (1972 – 1978)
  7. Lin Chu-ťia (1978 – 1981)
  8. Ťiao Žuo-jü (1981 – 1983)
  9. Čchen Si-tchung (1983 – 1993)
  10. Li Čchi-jen (1993 – 1996)
  11. Ťia Čching-lin (1996 – 1999)
  12. Liou Čchi (1999 – 2003)
  13. Meng Süe-nung (2003)
  14. Wang Čchi-šan (2003 – 2007)
  15. Kuo Ťin-lung (2007 – 2012)
  16. Wang An-šun (2012 – 2016)
  17. Cchaj Čchi (2016 – 2017)
  18. Čchen Ťi-ning (2017 – 2022)
  19. Jin Jung (2022 – úřadující)

Tajemníci pekingského městského výboru KS Číny

  1. Pcheng Čen (1948 – 1966)
  2. Li Süe-feng (1966 – 1967)
  3. Sie Fu-č’ (1971 – 1972)
  4. Wu Te (1972 – 1978)
  5. Lin Chu-ťia (1978 – 1981)
  6. Tuan Ťün-i (1981 – 1984)
  7. Li Si-ming (1984 – 1992)
  8. Čchen Si-tchung (1992 – 1995)
  9. Wej Ťien-sing (1995 – 1997)
  10. Ťia Čching-lin (1997 – 2002)
  11. Liou Čchi (2002 – 2012)
  12. Kuo Ťin-lung (2012 – 2017)
  13. Cchaj Čchi (2017 – 2022)
  14. Jin Li (2022 – úřadující)

Předsedové pekingkého městského výboru ČLPPS

  1. Liou Žen (1955 – 1967)
  2. Ting Kuo-jü (1977 – 1979)
  3. Čao Pcheng-fej (1979 – 1983)
  4. Liou Tao-šeng (1983 – 1985)
  5. Fan Ťin (1985 – 1986)
  6. Paj Ťie-fu (1986 – 1993)
  7. Wang Ta-ming (1993 – 1998)
  8. Čchen Kuang-wen (1998 – 2003)
  9. Čcheng Š’-e (2003 – 2006)
  10. Jang An-ťiang (2006 – 2011)
  11. Wang An-šun (2011 – 2013)
  12. Ťi Lin (2013 – 2022)
  13. Wej Siao-tung (2022 – úřadující)

Předsedové stálého výboru Pekingského shromáždění lidových zástupců

  1. Ťia Tching-san (1979 – 1983)
  2. Čao Pcheng-fej (1983 – 1993)
  3. Čang Ťien-min (1993 – 2001)
  4. Jü Ťün-po (2001 – 2007)
  5. Tu Te-jin (2007 – 2017)
  6. Li Wej (2017 – úřadující)

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
Zbytky velké čínské zdi v horách na sever od města

Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města. Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu.

Mapa Pekingu mezi světovými válkami

Zakázané město

[editovat | editovat zdroj]

Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching.

Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang - čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán.

Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.

Náměstí Nebeského klidu

[editovat | editovat zdroj]

Jižně od Zakázaného města leží Náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guangchang), na němž v roce 1949 budoucí čínský vládce a diktátor Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku.

Na severní straně jej uzavírá Brána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. Uprostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinů z roku 1958, v jižní polovině pak Mao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojí Brána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), a Šípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodí Velká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojí Čínské národní muzeum.

V noci ze 3. na 4. června 1989 na náměstí čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země.

Chrám nebes

[editovat | editovat zdroj]
Chrám nebes, symbol Pekingu

Na jih od náměstí Nebeského klidu se uprostřed rozlehlého parku nachází Chrám nebes (Tian Tan). Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let.

Nachází se zde několik staveb - Kruhový oltář (Yuanqiu Tan), Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu), Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong), Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější je Síň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou, korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínské architektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek.

Byl také místem konání nejvýznamnějších náboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti.

Čínský letní palác

[editovat | editovat zdroj]

Císařský letní palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezero Kunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda.

Součástí kolonády je průchod s přibližně 8 tisíci obrazy vyobrazenými na stavbě. Konec průchodu zdobí mramorová loď zaplacená z financí na modernizaci loďstva. Tuto loď si nechala postavit konkubína císaře, jenž vládla dlouhou dobu místo svého syna a následně synovce. Uprostřed jezera Kunming se nachází chrám draka, kde se prosí za hojnost úrody. Ostrov je spojen s kolonádou mramorovým mostem.

Další pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]

V Pekingu lze dále navštívit například Čínskou národní galerii s asi 110 tisíci uměleckých děl.

Partnerská města

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Oldřich (někdy také Odorik), ač narozen poblíž Pordenone, byl synem českého žoldnéře ve službách krále Přemysla Otakara II., jenž pordenonskému panství v letech 1269–1276 vládl.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ 中国人口普查分县资料—2020. Peking: China Statistics Press. červenec 2022. ISBN 978-7-5037-9772-9.
  2. ↑ Population [online]. english.beijing.gov.cn, 2022-01-04 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ The World's Most Populated Capital Cities. WorldAtlas [online]. 2018-02-05 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Population of Cities in China (2022). worldpopulationreview.com [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ China's Municipalities information. www.chinatoday.com [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Beijing Districts and Counties, Administrative divisions in Beijing. www.topchinatravel.com [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b Demographic Geography [online]. english.beijing.gov.cn, 2022-01-04 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ China approves $36-billion railway plan for Jing-Jin-Ji megacity. Reuters. 2016-11-28. Dostupné online [cit. 2022-09-08]. (anglicky) 
  9. ↑ WANG, Feng. Beijing as a Globally Fluent City [online]. Brookings-Tsinghua Center for Public Policy [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b Beijing - The Capital of China [online]. 2020-02-01 [cit. 2022-09-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-09-08. (anglicky) 
  11. ↑ The world's 100 largest banks, 2021. www.spglobal.com [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ China: GDP of Beijing 2021. Statista [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ 孙迟. Beijing's per capita GDP stays on top in China. www.chinadaily.com.cn [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  14. ↑ MCEVOY, Jemima. Where The Richest Live: The Cities With The Most Billionaires 2022. Forbes [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Beijing overtakes New York as new 'billionaire capital'. BBC News. 2016-02-25. Dostupné online [cit. 2022-09-08]. (anglicky) 
  16. ↑ Beijing Transportation. travelchinaguide.com [online]. [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ VINCI, Vincent R. With 53km of New Track, Beijing Subway Continues Expansion. www.thebeijinger.com [online]. 2021-12-29 [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b PERRY, Marjorie. How Did Beijing Get Its Name?. Culture Trip [online]. 2017-12-27 [cit. 2022-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ a b Historie názvoslovných komisí: 100 let zpracování geografických jmen na území dnešní České republiky [online]. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2018 [cit. 2022-09-12]. S. 6. Dostupné online. 
  20. ↑ Zeus Zou. How China's Provinces Came to Have Their Single Word Abbreviations. www.thebeijinger.com [online]. 2020-05-11 [cit. 2022-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Chinese Province Abbreviations | Cottongen. www.cottongen.org [online]. [cit. 2022-09-12]. Dostupné online. 
  22. ↑ a b HAW, Stephen G., 2007. Beijing: a concise history. Abingdon, Oxon: Routledge. xi, 212 s. ISBN 978-0-203-96861-1, ISBN 0-203-96861-1. OCLC 85770905 S. 19–20. 
  23. ↑ GUO, Qian, 2020. Beijing: geography, history, and culture. Santa Barbara, California: ABC-CLIO. xxxvii, 303 s. ISBN 978-1-4408-6805-4, ISBN 1-4408-6805-0. OCLC 1129399225 S. xiii. 
  24. ↑ Haw 2007, s. 22–23.
  25. ↑ Haw 2007, s. 24.
  26. ↑ a b c Guo 2020, s. 28.
  27. ↑ Haw 2007, s. 26.
  28. ↑ Guo 2020, s. 29.
  29. ↑ Guo 2020, s. 29–30.
  30. ↑ Guo, s. 30–31.
  31. ↑ Haw 2007, s. 38.
  32. ↑ Guo 2020, s. 32.
  33. ↑ Haw 2007, s. 43–44.
  34. ↑ Haw 2007, s. 45–46.
  35. ↑ Guo 2020, s. 34–39.
  36. ↑ HAW, Stephen G. Marco Polo's China: a Venetian in the realm of Khubilai Khan. London: Routledge vii, 214 s. ISBN 0-203-60690-6, ISBN 978-0-203-60690-2. OCLC 77564494 
  37. ↑ CAMPS, Arnulf. Studies in Asian mission history, 1956-1998. Leiden: Brill xii, 337 s. ISBN 1-4175-3671-3, ISBN 978-1-4175-3671-9. OCLC 56480144 S. 181–185. 
  38. ↑ ŠPALKOVÁ, Barbora. Oldřich Čech z Pordenone čili Furlánska [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  39. ↑ Guo 2020, s. 39.
  40. ↑ Haw 2007, s. 55–57.
  41. ↑ Haw 2007, s. 57–58.
  42. ↑ Beijing History: Old Names, Timeline. www.chinahighlights.com [online]. [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ Guo 2020, s. 47.
  44. ↑ National Bureau of Statistics of the People's Republic of China [cit. 2015-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 April 2013. 
  45. ↑ Beijing Statistical Yearbook 2021. nj.tjj.beijing.gov.cn [online]. Beijing Municipal Bureau of Statistics [cit. 2022-09-09]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Enrique Stanko Vráz: Čína (1904, také pod názvem Bílý ďábel v Pekingu)
  • MOONEY, Paul John. Peking. Velký průvodce National Geographic. Brno: Computer Press, 2009. 272 s. ISBN 978-80-251-2192-4. 
  • LUKAVEC, Jan. Zůstane vám navždy nepřístupno? : Peking. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Čínská lidová republika – 中华人民共和国 (Čung-chua žen-min kung-che-kuo) – (PRC)
Provincie
Autonomní oblasti
Přímo spravovaná města
(na úrovni provincie)
Zvláštní administrativní oblasti
¹ČLR považuje Tchaj-wan za svou 23. provincii, přestože jej fakticky neovládá
Hlavní města Asie
Nezávislé státy
Abú Zabí (Spojené arabské emiráty) • Ammán (Jordánsko) • Ankara (Turecko) • Astana (Kazachstán) • Ašchabad (Turkmenistán) • Bagdád (Irák) • Baku (Ázerbájdžán) • Bandar Seri Begawan (Brunej) • Bangkok (Thajsko) • Bejrút (Libanon) • Biškek (Kyrgyzstán) • Damašek (Sýrie) • Dauhá (Katar) • Dháka (Bangladéš) • Dili (Východní Timor) • Dillí (Indie) • Dušanbe (Tádžikistán) • Hanoj (Vietnam) • Islámábád (Pákistán) • Jakarta (Indonésie) • Jerevan (Arménie) • Jeruzalém* (Izrael, Palestina) • Kábul (Afghánistán) • Káthmándú (Nepál) • Kuala Lumpur (Malajsie) • Kuvajt (Kuvajt) • Male (Maledivy) • Manáma (Bahrajn) • Manila (Filipíny) • Maskat (Omán) • Neipyijto (Myanmar) • Peking (Čína) • Phnompenh (Kambodža) • Pchjongjang (Severní Korea) • Rijád (Saúdská Arábie) • Saná (Jemen) • Singapur (Singapur) • Soul (Jižní Korea) • Šrí Džajavardanapura Kotte (Srí Lanka) • Taškent (Uzbekistán) • Tbilisi (Gruzie) • Teherán (Írán) • Thimphu (Bhútán) • Tokio (Japonsko) • Ulánbátar (Mongolsko) • Vientiane (Laos)
Teritoria, kolonie a
zámořská území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
legenda: *nárokováno Izraelem i Palestinou, faktická kontrola Izraele.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Peking&oldid=24436117“