Edvard Beneš
Edvard Beneš (původním jménem Eduard;[pozn. 1] 28. května 1884 Kožlany[2] – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.
Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou.
Mládí a studium
Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), roz. Benešové.[3] Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojta Beneš.
V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze (v letech 1896–1904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (roz. Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha.[4]
Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (École libre des sciences politiques, dnešní Institut d'études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard.[5] Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku.[6] Tento diplom mu však pražská univerzita neuznala.[7] V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela matka a 6. listopadu uzavřel sňatek s Annou Vlčkovou. Svatba se konala na Vinohradech v kostele svaté Ludmily.[8] V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. Manželství zůstalo bezdětné. Teprve v roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila.[9]
Beneš vyučoval tři roky na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.
Politická činnost
První československý odboj
Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna.[9]
Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti tamějších poměrů a celkové politické situace ve světě.
Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.
Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.
První Československá republika
Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu.[10] Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919[11] po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).
Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda.[12] Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz (nikoli však de iure, k tomu došlo až roku 1934); Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo.[13]
V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku.
Coby ministr zahraničí navštěvoval Beneš často Ženevu v souvislosti s jednáním Společnosti národů. V roce 1932 se zde zúčastnil konference o konvenci o odzbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Jana Syrového, že skončí-li konference neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.[14]
Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky.[12] Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ.[15]
Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozhovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že jej považoval jako symbol návratu Ruska do Evropy.[16] Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala.[17]
Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.[15]
Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, byl Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem "19" (zmiňovaným v jedné depeši), které prý patřilo Benešovi.[18] Obdobná tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. V roce 2008 informaci o Benešově předválečné spolupráci se sovětskou tajnou službou zveřejnil na základě zprávy ruské Služby vnější rozvědky i slovenský deník Pravda, i když se vyskytují pochybnosti o důvěryhodnosti sovětských archivních dokumentů.[19] Sovětské zdroje ho uvádí jako agenta s krycím jménem "19" Edvarda Beneše[20][nenalezeno v uvedeném zdroji]. Někteří zahraniční autoři jako Eduard Mark[21] a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno "19" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins.[22] Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno "19" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.[23] Dokumenty, které v roce 2009 zveřejnil bývalý důstojník KGB Alexander Vasiljev, ukázaly, že krycí jméno "19" patřilo pracovníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí Laurenci Dugganovi[24].
Po Mnichovu
Po přijetí Mnichovské dohody 5. října 1938 Beneš jako československý prezident abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie,[12] později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje[12] i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.
Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva.[25] Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly.[zdroj?] Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.
V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a naopak), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.
Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR.[26] Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka).
Třetí republika (1945–1948)
Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.
Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.
Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR,[26] směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu. K vítězství komunistů přispěl i zákaz agrární strany, čímž byl venkov vehnán do náruče komunistů. Na tom měl svou část viny i prezident Beneš.[27]
Únorová krize, abdikace a smrt
20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři[28][29][30] (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme.[31] Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk.[32] Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane.[33] Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize.[34] Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici.[35] Komunisté v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku).[36][37] Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou,[38] podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.
V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami.[zdroj?] Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení.[zdroj?] V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé.[12] Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen.[zdroj?] V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.[39][40]
V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení.[41] Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta,[12] jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.
Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“
V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.
Polemika
Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti.[42][43]
Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku.[44] Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká.[45]
Citáty
- T. G. Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“[46]
- Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
Beneš: „Ano!“
Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [1]) - Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271) - Beneš:„Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině"
(Na adresu svého bývalého přítele Fierlingera, kvůli jeho kolaboraci s komunisty a SSSR. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948)[47][48][49] - Beneš:„Lháři, podvodníci, ničemové"
(O ruských a československých komunistech. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948)[40][48]
Památníky
.JPG)
Edvardu Benešovi bylo věnováno několik památníků:
- Aš – památník s reliéfem Benešova obličeje před ZŠ na Okružní ulici.
- Aš – tzv. Benešův palouček, se nachází na státních hranicích s Německem na místě, kde Beneš utíkal v roce 1915.
- Brno – socha před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity.
- Praha – socha před Černínským palácem.
- Český Krumlov – busta na nádvoří hotelu Růže společně s bustou T.G. Masaryka.
- Sezimovo Ústí – památník s bustou Edvarda Beneše (na hrobce EB a HB), přístupná také zrekonstruovaná Benešova vila.
- Kožlany – socha v parku a škola, kterou navštěvoval.
- Mladá Boleslav – Socha Edvarda Beneše a T.G. Masaryka na konci Masarykovy třídy uprostřed parku.
- Štětí - sousoší Edvarda Beneše a T.G. Masaryka z roku 1938.
- Znojmo – památník s bustou Edvarda Beneše a Tomáše Garrigue Masaryka.
- Žatec – busta E. Beneše před autobusovým nádražím postavená z vděčnosti Volyňských Čechů
Dílo
- Le problème autrichien et la question tchèque – 1908
- Otázka národnostní – Praha 1909
- Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11
- Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912
- Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913
- Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915
- Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916
- Vers la paix future – Genève 1916
- La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917
- Bohemia's Case for Independence – Washington 1917
- K budoucímu míru – Praha 1919
- Válka a kultura – Praha 1922
- Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923
- Smysl československé revoluce – Praha 1923
- Nesnáze demokracie (s T.G. Masarykem) – Praha 1924
- Locarno a svaz národů – Praha 1925
- Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926
- Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994
- Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931
- La France et la nouvelle Europe – 1931
- Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934
- Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935
- Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937
- Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940
Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999 - Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942
- Projev presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945 - Praha 1945
- Naše slovanská politika – Londýn 1943
Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – (Vydal týdeník"Londýn 1944, Praha 1947, 1948 - Šest let exilu a druhé světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – (Vydal týdeník "Čechoslovák" v Londýně) Londýn 1945, Praha 1946, 1947
- Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948
- Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968
- Odsun Němců z Československa: výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940–1947. Praha 1996, 2002. ISBN 80-85926-06-7 a ISBN 80-85926-34-2.
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 23–24 a s. 322, poznámka č. 6.
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Matriční záznam sňatku
- ↑ Pohled do slávistického archivu na listopadová jubilea. [online]. SK Slavia Praha, 2011-11-09 [cit. 2017-09-29]. Dostupné online.
- ↑ BOROVIČKA, Michael. Hana Benešová: Skutečná dáma, kterou zbožňovali. iDNES [online]. 2008-01-28 [cit. 2017-01-22]. Dostupné online.
- ↑ MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 32.
- ↑ MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 36.
- ↑ Matriční záznam o sňatku ve farnosti Královské Vinohrady - Sv. Ludmily; někdy se uvádí také chybné datum 10. prosince, např.: http://zpravy.idnes.cz/hana-benesova-skutecna-dama-kterou-zboznovali-f4b-/domaci.aspx?c=A080128_093003_zajimavosti_adb
- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 115-119. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa.
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 106-108.
- ↑ LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. S. 5. (angličtina)
- ↑ a b c d e f PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 123.
- ↑ LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. S. 13. (angličtina)
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 139-146.
- ↑ a b LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. S. 58. (angličtina)
- ↑ LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. S. 50. (angličtina)
- ↑ LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. S. 51. (angličtina)
- ↑ Nigel West, Venona, the Greatest Secret of the Cold War, London: Harper Collins, 1999.
- ↑ http://aktualne.atlas.sk/prezident-benes-bol-sovietsky-agent-tvrdi-moskva/zahranicie/europa/
- ↑ http://www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/byl-prezident-benes-sovetsky-agent.html
- ↑ Eduard Mark: "Venona's Source 19 and the Trident Conference of May 1943: Diplomacy or Espionage?" Intelligence and National Security. London, Summer 1998, str. 1–31.
- ↑ Romerstein, Herbert a Breindel, Eric: "The Venona Secrets: Exposing Soviet Espionage and America's Traitors", Regnery Publishing 2000, str. 214.
- ↑ Haynes, John Earl a Klehr, Harvey: "Venona: Decoding Soviet Espionage in America", Yale University Press 1999, str. 202–206.
- ↑ John Earl Haynes and Harvey Klehr: Was Harry Hopkins A Soviet Spy? http://www.frontpagemag.com/fpm/200900/was-harry-hopkins-soviet-spy-john-earl-haynes
- ↑ http://www.fronta.cz/dotaz/vyvoj-planu-odsunu-nemcu
- ↑ a b http://www.totalita.cz/vysvetlivky/smlouva_csr_sssr_1943_12_12.php
- ↑ Josef Hanzal: Edvard Beneš, MF 1994, ISBN 80-204-0445-7
- ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-rude-pravo-udelalo-preklep-v-datu-prevratu_45796.html
- ↑ http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf na str. 9
- ↑ https://books.google.cz/books?id=bx4nCwAAQBAJ&pg=PT91&lpg=PT91&dq=Václav+Majer++František+Tymeš&source=bl&ots=PqsaoWHFFD&sig=cR0vWo3LNcN8wLOYAXlBl1su9Do&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiK-8_rp-TKAhUJFywKHaVFAQwQ6AEIVzAK#v=onepage&q=Václav%20Majer%20%20František%20Tymeš&f=false
- ↑ http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf
- ↑ http://www.farnostprerov.cz/node/1279
- ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1116424-unor-1948-zacal-demisi-12-ministru-teto-fatalni-chyby-gottwald-vyuzil
- ↑ legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize str. 10
- ↑ Zdroj: Beseda s Ing. Josefem Lesákem a Dr. Zdeňkem Koňákem, únor 1998, strojní fakulta ČVUT v Praze, Masarykova akademie práce, strojní společnost na ČVUT v Praze.
- ↑ http://www.stopytotality.org/ke-stazeni/dejiny-1948-1960
- ↑ http://www.britskelisty.cz/9808/19980810d.html
- ↑ http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf na str. 7 a 9
- ↑ Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
- ↑ a b BUDÍNSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Praha: Knižní klub, 2003. 285 s. ISBN 80-242-0966-7. S. 60.
- ↑ Ústava 9. května
- ↑ DĚDINOVÁ, Sidonia. Edward Beneš - likvidátor: dokumentární román. Praha: Annonce, 2003. 303 s.
- ↑ http://www.velezrada-1938.cz/
- ↑ LUKEŠ, Igor. Czechoslovakia between Stalin and Hitler. Ney York: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-510266-5. Kapitola XYZ, s. 35. (angličtina)
- ↑ 2015, FG Forrest, a.s., www.fg.cz,. Edvard Beneš - Pražský hrad [online]. [cit. 2016-07-26]. Dostupné online.
- ↑ ČAPEK, Karel, Hovory s T. G. Masarykem, Praha, 1990, s. 164-165.
- ↑ http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2004021011
- ↑ a b http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/216541-unor-edvarda-benese/?mobileRedirect=off
- ↑ BUDÍNSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Praha: Knižní klub, 2003. 285 s. ISBN 80-242-0966-7. S. 61.
Literatura
- BENEŠ, Edvard. Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-1945. Londýn: Týdeník Čechoslovák, 1945.
- BLÁHA, Inocenc Arnošt. Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie. in: Sociologická revue. Roč. 1934.
- DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, Revolucionář a diplomat (1884–1935). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 631 s. ISBN 80-246-1224-0.
- DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část druhá, Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473-1.
- DRTINA, Prokop. Československo můj osud. [s.l.]: [s.n.]
- EISENMANN, Louis. Un grand Européen Édouard Beneš. Paris: Hartmann, 1934.
- FEIERABEND, Ladislav Karel. Beneš mezi Washingtonem a Moskvou. Vzpomínky z londýnské vlády. Od jara 1943 do jara 1944. Washington: L. K. Feierabend, 1966.
- GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.
- HARTL, Antonín (ed.). In: Edvard Beneš, filosof a státník. Praha: [s.n.], 1937.
- HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš. Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991. ISBN 80-85431-20-3.
- HITCHCOCK, Edward Bering. Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše. Praha: Jaroslav Podroužek, 1948.
- CHALUPNÝ, Emanuel. Edvard Beneš jako sociolog. in: Sociologická revue. Roč. 1934.
- JAKOVENKO, Boris Valentinovič. Eduard Beneš als Denker. Praha: Internationale Bibliothek für Philosophie, 1935.
- KLÁTIL, Fráňa. Beneš o dnešku a zítřku. Londýn: Čechoslovák, 1945.
- KLIMEK, Antonín. Zrození státníka. Edvard Beneš 28.5.1884-24.9.1919. Praha: Melantrich, 1992.
- KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
- KUKLÍK, Jan; NĚMEČEK, Jan. Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Nakl. Karolinum, Praha 2004.
- LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš. Praha: Svoboda, 1968. 285 s.
- MACKENZIE, Compton. Dr. Beneš. Londýn: Harrap, 1946.
- MARÈS, Antoine. Edvard Beneš, od slávy k propasti. Drama mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1895-7.
- MILJUKOV, Pavel Nikolajevič. Masaryk a Beneš. Praha: Fr. Borový, 1936.
- Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 36–38.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 44–45.
- PAPOUŠEK, Jaroslav. Eduard Beneš. Třicet let práce a boje pro národ a stát. Praha: Svaz národního osvobození, 1934.
- PATOČKA, Jan. Humanismus Edvarda Beneše. Kritický Měsíčník. Roč. 1948.
- PEROUTKA, Ferdinand. Byl Edvard Beneš vinen?. Praha: H & H, 1993.
- RÁDL, Emanuel. Edvard Beneš. in: Křesťanská revue. Roč. 1934.
- TÁBORSKÝ, Eduard. Pan president se nám vrátil. Praha: Státní nakladatelství, 1945.
- TÁBORSKÝ, Eduard. President Beneš mezi Západem a Východem. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0365-5.
- TEJCHMAN, Miroslav. Dr. Edvard Beneš and the Romanian Opposition during the Second World War. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 287-297. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 76–78.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 4. sešit : Bene–Bez. Praha: Libri, 2006. 376–477 s. ISBN 80-7277-299-6. S. 381–386.
- WERSTADT, Jaroslav. Edvard Beneš als politiker. Praha: Orbis, 1924.
- Josef Hanzal: Edvard Beneš, MF 1994, ISBN 80-204-0445-7
- Vladimír Krajina: Vysoká hra – 1994
- Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994
- Ivan Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994
- J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996
- Zbyněk Zeman, Antonín Klimek: The Life of Edvard Benes 1884–1948: Czechoslovakia in Peace and War, Oxford University Press / Clarendon Press, Oxford, 1997, ISBN 0-19-820583-X
české vydání: Zbyněk Zeman: Edvard Beneš – politický životopis, Mladá fronta, 2000, druhé vydání 2009, ISBN 978-80-204-2062-6
Richard Crampton: recenze v angličtině na ce-review.org - Karel Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2]
Související články
- Zákon o zásluhách Edvarda Beneše
- Zákon o zásluhách T. G. Masaryka
- Pařížská mírová konference, 1919 – k založení ČSR
- Heliodor Píka – k jednáním s Moskvou za II. světové války
- Vláda Edvarda Beneše – vládní kabinet v letech 1921–22
- Benešovy dekrety
- Únor 1948
- Seznam představitelů českého státu
- První republika
- Všeobecná mobilizace v roce 1938
- Benešova vila
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Edvard Beneš na Wikimedia Commons - Galerie Edvard Beneš na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Edvard Beneš
Osoba Edvard Beneš ve Wikicitátech
Autor Edvard Beneš ve Wikizdrojích- Projevy E. Beneše v Archivu ČRo
- Dr.Edvard Beneš ve fotografii. Praha: Orbis Praha, 1947.
- Dokumentární fotografie rodiny Šechtlových ze života Dr. Edvarda Beneše
- Prezident Beneš se zasloužil o náš stát
- Seznam obdržených vyznamenání a řádů
- CHOLÍNSKÝ, Jan. Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938 [online]. Monitor, 2009-09-22 [cit. 2015-10-20]. Převzato z Obrázku libereckých farností, roč. 7, č. 9, 21.8.2009, a č. 10, 16.9.2009, za článkem dlouhé reference. Dostupné online.
- Čtvrtletník nezávislého diskusního klubu Milady Horákové: Masarykův lid, miladahorakova.cz, vydal Klub Milady Horákové, ZŠ Na Planině 1393, Praha 4; produkce a expedice: Nakladatelství Eva-Milan Nevole, K Údolí 2, 143 00 Praha 12. Registrováno MK ČR E 11026. Ročník XXI, 3. číslo, září 2015. PDF online, verze vytvořená 2.9.2015 17:06. Stran 24. Navštíveno 2017-07-04:
- Víšek, Zdeněk, prof.: reflexe Benešovy politiky v proměnách času, strany 4-7.
- Smutný, Jaromír: Svědectví prezidentova kancléře, ukázka z pamětí, strany 12-14.
- Edvard Beneš
- Prezidenti Československa
- Předsedové československých vlád
- Českoslovenští ministři zahraničí
- Českoslovenští politici české národnosti
- Členové České strany národně sociální
- Členové Sokola
- Čeští svobodní zednáři
- Čeští emigranti a exulanti
- Nositelé Řádu Bílého lva
- Nositelé velkokříže Řádu čestné legie
- Držitelé čestných doktorátů Masarykovy univerzity
- Držitelé čestných doktorátů ČVUT
- Držitelé čestných doktorátů Univerzity Karlovy
- Osobnosti na českých poštovních známkách
- Osobnosti na československých poštovních známkách
- Čeští socialisté
- Absolventi Sciences Po
- Čeští sociologové
- Osobnosti prvního československého odboje
- Čestní občané města Liberec
- Držitelé čestných doktorátů VUT v Brně
- Čestní občané města Třebíče
- Čeští skauti
- Osobnosti československého odboje během druhé světové války
- Narození 1884
- Narození v Kožlanech
- Úmrtí 1948
- Úmrtí v Sezimově Ústí
- Narození 28. května
- Úmrtí 3. září
- Fotbalisté SK Slavia Praha