Dějiny Olomouce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Olomouc v roce 1593 na vedutě Jana Willenberga

Dějiny Olomouce jako královského města počínají rokem 1253, ačkoli olomoucký hrad vznikl už na začátku 11. století a osídlení tohoto území je ještě mnohem starší. Olomouc byla prvním hlavním městem Moravy, později toto postavení ztratila na úkor Brna. Částečně kvůli ničivé švédské okupaci v letech 1642–1650, naopak díky výstavbě pevnosti odolala pruskému obléhání roku 1758. Zůstala zde přesto univerzita a v roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Modernímu rozvoji města ale bránil jeho pevnostní statut, takže k jeho rozšiřování mohlo dojít až po zrušení vojenské pevnosti na konci 19. století. Předměstské obce byly připojeny po vzniku Československa a vznikla Velká Olomouc, čímž se do té doby převážně německé město počeštilo. Olomouc jako původně významné statutární město byla roku 1960 degradována jen na sídlo okresu, ale s počátkem 21. století se stala centrem Olomouckého kraje.

Hlavní město Moravy[editovat | editovat zdroj]

V průběhu středověku byla Olomouc správním centrem Moravy, soupeřícím o toto postavení s městem Brnem. Prapočátek tohoto sporu je již v závěti českého vévody Břetislava I., který svým mladším synům odkázal Moravu, a to tak, že Vratislav dostal její severovýchodní polovinu s centrem v Olomouci, Konrád a Ota jihozápadní polovinu s centrem v Brně. Toto dělení je počátkem více než stopadesátileté existence moravských údělů, které znemožnily vytvoření jednoho centra země.

To se však nevytvořilo ani po politickém sjednocení Moravy pod vládou Vladislava Jindřicha na počátku 13. století, neboť předpokládaná markraběcí dynastie se svým sídelním městem nevznikla. Důležitý úřad s celozemskou působností, zemský soud, vznikl během 13. století sjednocováním provinčních soudů (cúd) do dvou středisek – Brna a Olomouce; snaze Olomouce stát se jediným sídlem soudu se Brno bránilo. Soupeření obou měst posilovalo i to, že každé bylo střediskem okruhu městských práv (ostatní města si v nich brala tzv. naučení). Brnu na úkor Olomouce zjevně přál markrabě a později král a císař Karel Lucemburský, lucemburská markrabata ostatně právě v Brně sídlila. Formální postavení hlavního města si však nadále uchovávala Olomouc, zejména díky tomu, že byla sídlem moravského biskupa, a toto postavení si také pravidelně nechávala potvrzovat od panovníků.

Bývalý dominikánský klášter na Michalském návrší v Olomouci, v němž se odehrávala zasedání zemského sněmu a soudu[1]

V období stavovské vlády nad zemí (od husitských válek do třicetileté války) se zasedání zemského soudu a zejména zemského sněmu odehrávala střídavě v Brně a Olomouci. Moravské zemské desky byly vedeny v obou městech. Přednější postavení ovšem náleželo Olomouci jako sídlu biskupa, jehož knížecí dvůr se stal střediskem kultury a umění a nahrazoval tak do jisté míry chybějící dvůr panovnický (to se odrazilo i ve skutečnosti, že Olomouc byla větší a výstavnější než Brno). Postavení Olomouce umocňovalo i to, že byla sídlem jediné moravské univerzity, při které byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích.

Období třicetileté války znamenalo obrat ve prospěch Brna. V roce 1636 byl se sídlem v Brně založen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Ten se sice načas odstěhoval do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů. Olomouc poškodilo jistě to, že se vzdala následujícího roku (1642) švédskému vojsku, které město okupovalo příštích osm let a zanechalo jej za sebou zcela zpustošené a vylidněné; Brno naproti tomu bylo schopno v závěru třicetileté války Švédům odolávat.

Na skutečnosti, že se faktickým hlavním městem stalo Brno, pak v následujícím století nezměnily ani snahy Olomouce o přesídlení nejvyšších úřadů z Brna, jen formální titul hlavního města se Olomouci podařilo udržet (i když se Brno svévolně takto označovalo také). Podpora Brna ze strany habsburských panovníků byla motivována praktickými důvody, z nichž nejpádnější asi byla blízkost císařské Vídně. Konec sporu obou měst učinil roku 1782 císař Josef II., který přiznal nárok na označení hlavního města Brnu. Velký hospodářský rozmach Brna v následujících desetiletích pak způsobil, že Brno svým významem Olomouc zastínilo a spor se tak již nikdy až do zániku politické Moravy neobnovil. Olomouc přesto ještě na počátku 20. století používala titul „hlavní město“.[2]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

Starý znak města na olomoucké radnici
Znak do roku 1918: olomoucká orlice s řetězem a písmeny FMT na rakouském štítku
Současný znak Olomouce

Znakem města je již od konce 13. století šachovaná orlice. Má červený jazyk, což je také jediný rozdíl oproti moravské orlici, která má jazyk zlatý. Podobný znak má např. město Znojmo a obec Jevíčko.

V roce 1758 olomoucká orlice získala rakouský náprsní štítek s písmeny „FMT“ (Franciscus, Maria Theresia – iniciály Františka I. a Marie Terezie). Kolem štítku byl zlatý řetěz symbolizující nedobyté hradby za obranu obléhané Olomouce proti Prusům. Písmena „SPQO“ (Senatus Populusque Olomouciensis, senát a lid olomoucký)[3] jsou obdobou „SPQR“ (Senatus Populusque Romanus, senát a lid římský).

Nápis FMT byl odstraněn při vzniku Československé republiky roku 1918 a v roce 1945 byl odstraněn celý štítek i písmena SPQO v rozích znaku. Ta se však na znak opět vrátila v roce 1993.

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Trvalé osídlení na území Olomouce se datuje už od mladší doby kamenné, kdy zhruba kolem roku 4000 př. n. l. je doloženo osídlení Václavského a Petrského návrší. Podmínky pro to byly dány existencí jednoho z mála brodů přes řeku Moravu. Také v lokalitě Horní lán v místní části Slavonín byly objeveny neolitická sídliště a pohřebiště. Na obou zmíněných vrších pak byly objeveny objekty kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné.[4]

Další nálezy pocházejí až ze starší a střední doby bronzové, kdy jsou (kolem roku 1700 př. n. l.) v Olomouci doloženy kultury věteřovská, lužických popelnicových polí nebo platěnická. Z ní mj. pochází unikátní nález celé kostry pietně pohřbeného dospělého člověka bez milodarů v sídlištní jámě v Nemilanech, přičemž v té době se pohřbívalo výhradně žehem a ostatky (tedy popel) byly ukládány v popelnicích s milodary. A opět ze slavonínské lokality Horní lán pochází další nálezy z doby bronzové.[5]

Zcela zřetelně je doloženo i keltské osídlení Olomouce, na jejímž území se od 5. století př. n. l. do zhruba 100 př. n. l. nacházelo několik keltských osad. Kupř. při rekonstrukci kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Sokolské ulici byly pod podlahou objeveny keltské hroby, základy objektu a střep z nádoby, svědčící o obchodu se severněji žijícími Germány. V hrobě bojovníka v Nemilanech zase několik mečů, kopí a další výbava.[6]

Archeologickými výzkumy byla odhalena na území části Neředín lokalita římského vojenského tábora, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. století n. l. Nález římských cihel v této lokalitě svědčí o přítomnosti zděné stavby, což by znamenalo, že zde tábor existoval delší dobu (například přes jednu zimu). Neznamená to však potvrzení renesančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský vojevůdce Julius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium či Iuliimons, tedy Juliova Hora (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).[7]

Existují i četné doklady germánského osídlení, například v Neředíně či v centru města. Pravděpodobně v této době už byl nejvyšší ze tří olomouckých vršků, Michalský, využíván jako kultovní centrum. Svědčí o tom alespoň archeologické nálezy.[8]

Olomouc ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Velkomoravské období[editovat | editovat zdroj]

Slované přicházejí na území Olomouce v 1. polovině 6. století, zhruba v roce 830 již existuje opevněné sídliště v oblasti dnešní části Povel. Nálezy ostruh a dalších dokladů svědčí o tom, že na tomto dvorci sídlila aristokracie. Počátkem 9. století ale bylo původní opevněné velmožské centrum na Povlu dobyto a vypáleno vojskem rodící se Velkomoravské říše (archeologicky doloženo). Nové velmožské centrum již coby součást státu Mojmírovců vzniklo na Petrském vršku (pozdější Předhradí) a na protějším Václavském návrší. Archeologicky jsou doloženy nejméně tři kostely z druhé poloviny 9. století, dva na Václavském vršku a jeden na dnešním Biskupském náměstí na Předhradí. Intenzivní osídlení olomouckého Předhradí trvá i v 10. století, bez ohledu na zánik Velkomoravské říše.[9]

Po rozbití Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky v 1. třetině 10. století severněji položená Olomouc, na rozdíl od rozvrácených sídel na jihu země, dál existovala jako soustava několika sídlišť, byť v chudší podobě. Před polovinou 10. století nastal v životě zdejšího sídliště tragický přeryv, osada na Předhradí byla násilně zničena, není však dosud známo kým. Znovuobnovený život v místní osadě ve 2. polovině 10. století dostal nové impulsy v souvislosti s přesunem dálkových kupeckých tras. Po obsazení Panonské nížiny kočovnými Maďary byla hlavní západovýchodní transevropská stezka přenesena severněji a vedla tak přes Prahu a Olomouc dále do Krakova a Kyjeva. To přineslo velké možnosti rozvoje místnímu sídlišti, které se kulturně a obchodně začalo orientovat ke Slezsku a Čechám.[10]

Součást přemyslovského státu[editovat | editovat zdroj]

Postupně pak od 70. do 90. let 10. století olomouckou sídelní aglomeraci a přilehlé části střední a severní Moravy ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II. Kolem roku 999 sice celou Moravu ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý, ale v roce 1019 byla Morava (znovu)připojena k českému přemyslovskému státu. Správcem Moravy učinil tehdejší pražský kníže Oldřich svého syna Břetislava. Břetislav coby první moravský údělný kníže pravděpodobně vybudoval nový olomoucký hrad na Václavském návrší. Někteří historici se domnívají, že Břetislav ještě sídlil na starším hradišti na protějším Petrském návrší, které navazuje na velkomoravské velmožské sídlo, a hrad na Václavském návrší budovali až jeho nástupci v druhé polovině 11. století. Obě úzce propojená návrší byla v každém případě využívána už v dřívějších staletích. Břetislav také roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu unesl dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní poté právě na olomouckém hradě.

Katedrála sv. Václava a kaple sv. Anny na olomouckém hradě

Název hradu Olomouc je poprvé zapsán v Kosmově kronice jako Olomuc a Olmuc, arabskými kupci zapsán jako Olmjjz.[11] Město získalo svůj název později právě podle názvu hradu. Olomoucký hrad je připomínám znovu v roce 1055, kdy je až do 12. století centrem olomouckého údělného knížectví, které zahrnuje severovýchodní polovinu Moravy, o zbývající část Moravy se dělila údělná knížata v Brně a Znojmě. Kníže Vratislav II. dal roku 1059 kolem vnitřního města postavit zeď a v roce 1063 založil, respektive obnovil v Olomouci moravské biskupství. Knížetem Svatoplukem pak byla v letech 1104–1107 zahájena stavba biskupského kostela, dnešní katedrály svatého Václava, pravděpodobně jako votivního kostela za narození svého syna Václava. Václav před svou smrtí nedokončenou stavbu věnoval biskupu Zdíkovi, který nakonec kostel dostavěl (svěcení 1131) a o 10 let později sem přenesl sídlo biskupů od dnes již zaniklého kostela svatého Petra na Předhradí.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík ve 30. letech 12. století provedl důležité změny v organizaci kapituly a založil skriptorium, tedy písařskou dílnu. Olomouc se díky tomu stala jedním z tehdejších center vzdělanosti. K produktům skriptoria patří například Olomoucké horologium se známým dedikačním listem (uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu). Jindřich Zdík také po roce 1141 vybudoval v sousedství katedrály sv. Václava románský palác (Zdíkův palác), mimořádný příklad architektury své doby v celočeském i východoevropském kontextu.

Vlastní město Olomouc bylo pravděpodobně založeno mezi lety 1239–1246, ovšem až v roce 1253 se skutečně stalo královským městem. Řídilo se magdeburským právem a bylo centrem okruhu tohoto městského práva pro další města na Moravě (města se v případě sporu o výklad práva odvolávala právě do Olomouce). Město se rychle rozvíjelo díky dálkovému obchodu s Vratislaví, Krakovem, Prahou a s Vídní. Roku 1261 získalo privilegium pořádat výroční trhy a budovat kupecké domy a v roce 1278 získalo mílové právo. Dne 4. srpna 1306 došlo v budově olomouckého děkanství (v sousedství dnešní katedrály sv. Václava) k zavraždění krále Václava III. a vymření královské větve Přemyslovců.

K potvrzení vedoucí role města došlo 1314, kdy král Jan Lucemburský uznal Olomouc za hlavní město Moravy (opětovně potvrzeno roku 1352 v privilegiu markraběte Jana[12]). Přesto se zasedání zemského sněmu a zemského soudu odehrávala střídavě zde a v Brně, také zemské desky byly v letech 1348–1641 vedeny duplicitně. V roce 1351 město získalo právo nuceného skladu a roku 1378 si zřídilo vlastní radnici. V současné budově se ale začalo úřadovat až roku 1411, přičemž teprve v roce 1443 byla definitivně dokončena její stavba.

Během husitských válek (1419–1436) město podporovalo Zikmunda Lucemburského. V průběhu 15. století se město dále rozvíjelo a bohatlo, rozšiřovala se řemeslná výroba i obchod (k roku 1472 se ve městě uvádí celkem 23 cechů). Ovšem v roce 1454 byli místní Židé vypuzeni z města a po jejich odchodu město téměř ekonomicky zkolabovalo. Následně byla proto umožněna židovským obchodníkům alespoň účast na městských trzích. V roce 1469 část českých a moravských pánů a zástupců katolických měst prohlásila v katedrále svatého Václava uherského krále Matyáše Korvína českým králem a v roce 1479 zde byla podepsána olomoucká smlouva, podle níž měl Matyáš Korvín vládnout ve vedlejších zemích Koruny, zatímco v samotných Čechách Vladislav II. Jagelonský.

Novodobé dějiny města[editovat | editovat zdroj]

Obléhání Olomouce císařskými vojsky v letech 1643 a 1644

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj Olomouce pokračoval i v 16. století. K roku 1505 je v Olomouci doložena papírna, druhá nejstarší známá papírna v českém státě (nejstarší papírna byla od roku 1499 ve Zbraslavi u Prahy), a v roce 1520 byl jako další z řady cechů založen cech rybářský. Kulturní a vzdělanostní význam města zvýraznila jezuitská akademie, založená zde v roce 1566, jejímž povýšením roku 1573 vznikla olomoucká univerzita, druhá univerzita v českých zemích. Olomouc se roku 1619 zapojila do odboje českých stavů proti habsburské monarchii. Dne 17. března 1620 v Olomouci zemřel na následky mučení Jan Sarkander, později prohlášen za svatého.

Význam města začal klesat v průběhu 17. století. Nejprve byl v Brně roku 1636 zřízen královský tribunál pro správu země (v roce 1637 přestěhován do Olomouce, kde ale zůstal jen do roku 1641, poté se vrátil zpět do Brna). 3. září 1637 velký požár zničil 70 domů. Největší ranou byla ale okupace města Švédy za třicetileté války, když se dne 14. června 1642 město vzdalo švédské armádě generála Lennarta Torstensona. Během této okupace počet obyvatel města klesl z původních asi 30 tisíc na pouhých 1675 obyvatel, ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23. Švédská vojska město opustila až v roce 1650, dva roky po vestfálském míru.

Ferdinand III. proto poté dne 15. září 1655 prohlásil Olomouc díky její strategické pozici pevnostním městem, čímž zahájil dlouhodobou výstavbu olomoucké pevnosti. Projekt přestavby dosavadního městského opevnění vypracoval v roce 1658 polní maršálek Louis Raduit de Souches a do konce 17. století došlo k výstavbě několika bastionů na severní a východní straně města.

18. a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 18. století město opět čelilo požáru, když v roce 1709 vyhořel kostel sv. Mořice, hořelo také ve Ztracené ulici. V roce 1746 zde byla založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl také prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie.

Dělová koule na fasádě domu na Dolním náměstí jako upomínka na pruské obléhání z roku 1758

Po vpádu pruských vojsk Fridricha II. Velikého byla 27. prosince 1741 v klášteře Hradisko vyjednána kapitulace Olomouce a obsazení města Prusy, ale v noci z 22. na 23. dubna 1742 Prusové Olomouc rychle opustili kvůli mobilizaci rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 se vratislavským mírem Olomouc stala hraniční pevností a Marie Terezie nechala vypracovat projekt přestavby pevnosti. Ten zpracoval ženijní generál Pierre Philippe Bechade de Rochepin. Úplná bastionová pevnost pak byla vybudována v průběhu let 1747–1757, osvědčila se hned následujícího roku.

Olomouc byla totiž v roce 1758 znovu obležena pruskou armádou, která během 32 dnů obléhání od 31. května do 1. července vypálila na město 103 533 dělových koulí, 25 624 pum a granátů a 700 projektilů.[13] Město se tentokrát díky posílenému opevnění ubránilo a zachránilo jej také rakouské vítězství 30. června v bitvě u Domašova, kde Prusové přišli o obrovský konvoj se zásobami pro obléhající vojska. Na základě toho pak Marie Terezie v roce 1762 Olomouci potvrdila výsadu používat čestný titul „hlavní město Moravy“.

Při útěku před černými neštovicemi během zastávky v Olomouci roku 1767 zde jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval 6. symfonii F dur. V roce 1773 Josef II. zakázal pohřbívání ve městě. Význam města, tehdy již převážně německého charakteru, opět vzrostl, když bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nevzniklo. V letech 1794–1797 byl v Olomouci vězněn francouzský generál markýz La Fayette, hrdina americké války za nezávislost. V roce 1823 věnoval Ludwig van Beethoven svou právě dokončenou Missu solemnis olomouckému arcibiskupu Rudolfu Janovi Habsbursko-Lotrinskému. Do Olomouce byla z Přerova 17. října 1841 dovedena Severní dráha, následovala stavba železnice do Prahy a 20. srpna 1845 projel první slavnostní vlak na trase Vídeň – Olomouc – Praha.

Pohled na Olomouc v roce 1845

V důsledku revoluce, která roku 1848 vypukla ve Vídni, se císařský dvůr Ferdinanda I. Dobrotivého 14. října dočasně přestěhoval do Olomouce. Dvůr zde pak pobýval až do května následujícího roku a mezitím v arcibiskupském paláci 2. prosince 1848 nastoupil na trůn císař František Josef I. Téhož roku byla v Olomouci založena pobočka Slovanské lípy jako první český politický spolek na Moravě a také byl umožněn Židům návrat do města. Dne 29. listopadu 1850 zde byla uzavřena tzv. Olomoucká punktace, zajišťující habsburské monarchii dočasně převahu nad Pruskem.

Když byla v roce 1850 zavedena krajská správa, byl zde zřízen krajský soud. Olomouc se také v rámci nově ustaveného obecního zřízení stala statutárním městem a začala si sama volit své starosty. Roku 1860 byla zrušena původní univerzita, dále existovala jen teologická fakulta. Naproti tomu bylo 1. října 1867 založeno Slovanské gymnázium. Až v listopadu 1888 došlo do Olomouce císařské nařízení vydané už 9. března 1886, kterým byla olomoucká pevnost zrušena a byl tak umožněn další rozvoj města. Již v roce 1876 však byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží, což předznamenalo další rozšiřování města. Jako první byl na uvolněném místě postaven soubor nájemních domů. Roku 1898 byl v Neředíně založen olomoucký Ústřední hřbitov a o rok později začaly v Olomouci jezdit tramvaje.

Regulační plán rozvoje Olomouce podle Camilla Sitteho

20. a 21. století[editovat | editovat zdroj]

Také ve dvacátém století pokračovalo rozšiřování městské zástavby, jak na východě směrem k nádraží, tak především na západě města, kde vznikla okružní komunikace s hodnotnými domy v historizujícím slohu. Roku 1902 zahájila svou výuku česká reálka a 7. prosince 1905 provedl v Olomouci první úspěšnou transplantaci (oční rohovky) na světě Eduard Konrad Zirm. I přes moderní rozvoj město do vzniku Československa ovládala německá radnice, která nechtěla, aby k ní byly připojeny převážně české předměstské obce. Až v roce 1919 proto připojením dvou měst a 11 vesnic: Bělidel, Černovíra (včetně Klášterního Hradiska), Hodolan, Hejčína, Chválkovic, Lazců, Neředína, Nové Ulice, Nových Sadů, Nového Světa, Pavloviček, Povelu a Řepčína mohla vzniknout Velká Olomouc.[14][2] Při sčítání v roce 1921 tak již v Olomouci žilo 57 206 obyvatel. Při povodni dne 30. října 1930 byly zaplaveny např. Nové Sady.

Během německé okupace bylo 15. března 1939 město obsazeno německou armádou, přičemž již v noci z 15. na 16. března 1939 byla nacisty vypálena olomoucká synagoga. Olomouc byla sídlem úřadu oberlandráta. Od ledna 1944 Němci nahnali 24 tisíc lidí na zemní práce opevňující město (dvě linie pěchotních zákopů a jedna linie protitankových zákopů). V Bezručových sadech ve skále pod Michalským výpadem byly vybudovány kryty a muniční sklad. Němci tak zamýšleli z Olomouce vytvořit obrannou pevnost, ale před příchodem Rudé armády ji změnili na „hájené město“, protože neměli dost mužů. V poslední den války vyhodili do vzduchu Andrův stadion, který sloužil jako muniční sklad. Olomouc byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945.

Sloup Nejsvětější Trojice

Po válce byli Němci vysídleni, čímž zanikl olomoucký jazykový ostrov, a v roce 1946 byla obnovena Univerzita Palackého. Olomouc byla v letech 1949–1960 centrem kraje, který byl ale poté zrušen a město již bylo jen sídlem okresu, jenž spadal do Severomoravského kraje s centrem v Ostravě. V první polovině 60. let v Olomouci působilo divadlo takzvaných malých forem SKUMAFKA a významným se stal rok 1971, kdy byla v historickém jádru města vyhlášena městská památková rezervace. V 70. letech také proběhlo další rozšiřování města: v roce 1974 došlo k připojení Droždína, Holic, Chomoutova, Radíkova, Samotišek, Slavonína, Svatého Kopečku a Týnečku, v roce 1975 Břuchotína, Bystrovan, Křelova, Nedvězí, Nemilan a Topolan a nakonec roku 1980 Lošova (Bystrovany a Samotišky se ale v roce 1992 opět osamostatnily a roku 1994 také Břuchotín s Křelovem).

Obecní samospráva byla obnovena po sametové revoluci, Olomouc se opět stala statutárním městem, v jejímž čele stojí primátor. V roce 1995 město navštívil papež Jan Pavel II., při této příležitosti svatořečil Jana Sarkandra a povýšil kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku na baziliku minor. Od roku 1996 zde svou činnost zahájil vrchní soud. Mezi dny 5. až 16. července 1997 město zasáhla rozsáhlá povodeň, která zastavila železniční provoz a poškodila část města. Sloup Nejsvětější Trojice byl v roce 2000 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a o rok později bylo v lokalitě Horní lán ve Slavoníně nalezeno 2700 objektů a 12 hrobů: sídliště a pohřebiště z neolitu, z doby bronzové a z raného středověku. Další povodeň se projevila 2. dubna 2006, došlo k protržení hráze u Horky nad Moravou, což vyvolalo lokální rozlivy v městských částech Chomoutov, Černovír, Klášterní Hradisko, Lazce a Nové Sady. Od 1. ledna 2000 se Olomouc stala sídlem Olomouckého kraje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TICHÁK, Milan. Vzpomínky na starou Olomouc. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-184-2. S. 135, 136. 
  2. a b Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. Dostupné online.
  3. Starý znak Olomouce
  4. SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0493-1. S. 10–12. Dále jen „Malé dějiny města“. 
  5. Malé dějiny města, str. 12, 13.
  6. Malé dějiny města, str. 13, 14.
  7. Tábor v Neředíně [online]. Magistrát města Olomouce, Archeologické centrum Olomouc [cit. 2018-08-06]. Dostupné online. 
  8. Malé dějiny města, str. 20.
  9. Malé dějiny města, str. 18–24.
  10. Malé dějiny města, str. 24–26.
  11. VOJKOVSKÝ, Rostislav. Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá: Beatris, 2006. 35 s. ISBN 80-86737-58-6. 
  12. Gotická Olomouc [online]. Magistrát města Olomouce [cit. 2018-05-05]. Odstavec Lucemburkové. Dostupné online. 
  13. KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2003. 311 s. ISBN 80-86011-21-6. S. 131. 
  14. TICHÁK, Milan. Velký Olomouc slaví 90 let. Jak a proč vznikl?. Deník.cz [online]. 2009-03-29 [cit. 2018-05-05]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JURYŠEK, Oldřich. Dějiny Olomouce 1017–1920. Olomouc: Votobia, 2006. 207 s. ISBN 80-7220-258-8. 
  • NEŠPOR, Václav. Dějiny města Olomouce. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. ISBN 80-7198-343-8. 
  • SCHULZ, Jindřich, a kol. Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 389 s. ISBN 80-244-0493-1. 
  • SPÁČIL, Vladimír; TICHÁK, Milan. V čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu staletí. Olomouc: Memoria, 2002. 88 s. ISBN 80-85807-18-1. 
  • ŠMERAL, Jiří; BUREŠOVÁ, Jana; SCHULZ, Jindřich. Dějiny Olomouce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.2 svazky (629, 533 s.). ISBN 978-80-244-2370-8.