Právnická fakulta Univerzity Palackého

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
Facultas Iuridica
Faculty of Law
budova fakulty (děkanát)
Vedení fakulty
Děkan doc. JUDr. Václav Stehlík, LL.M., Ph.D.
Proděkan JUDr. Martin Faix, Ph.D., MJI
Proděkan JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D.
Proděkan doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D.
Proděkan JUDr. Maxim Tomoszek, Ph.D.
Proděkanka JUDr. Renáta Šínová, Ph.D.
Proděkanka doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.
Předseda AS doc. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D.
Tajemník Ing. Bc. Petr Bačík, Ph.D.
Statistické údaje
Zaměstnanci 130
Studenti 1400
Studijní program
Bakalářský 120
Navaz. magisterský 65
Magisterský 1200
Doktorský 85
Základní informace
Motto Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere
Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří (Domitius Ulpianus, Regularum in Digesto, lib. I, 10, 1)
Barva
     
Datum založení 1784 vznik fakulty
1827 univerzitní fakulta
Datum zrušení 1855
Datum obnovení 1946 de iure
1991 de facto
Status veřejná[1]
Kontaktní údaje
Adresa Právnická fakulta Univerzity Palackého
17. listopadu 8
771 11 Olomouc
Telefon 585 637 509
E-mail dekanat.pf@upol.cz
Souřadnice
Oficiální web
www.pf.upol.cz

Právnická fakulta (PF) je třetí nejstarší fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a druhou nejstarší právnickou fakultou v České republice z hlediska založení. Z hlediska obnovení je pak třetí nejmladší v rámci univerzity a druhou nejmladší v Česku. Její moderní historie se začala psát v roce 1991, kdy vznikla jako první porevoluční právnická fakulta v tehdejším Československu. Jejím posláním je podporovat hodnoty svobody, demokracie a občanské společnosti. Za svou misi v této oblasti získala v roce 1996 Cenu Hannah Arendtové.

Ze všech právnických fakult v ČR nabízí nejpropracovanější systém dovednostního a praktického vzdělávání, které začíná už od prvního ročníku. Preferováno je dovednostní učení v menších skupinách. Její právní kliniky patří ke špičce v evropském měřítku.

Zahájení výuky světského práva v Olomouci si vymohly v roce 1679 moravské stavy. Olomoucká právnická škola nabyla na významu zejména v letech 1748–1792, kdy se Olomouc stala předním centrem osvícenství v habsburské monarchii, a pak opět po navrácení univerzitních privilegií po roce 1827. Profesoři a studenti právnické fakulty patřili k nejaktivnějším stoupencům revoluce roku 1848. Následovalo uzavření fakulty v září 1855. Zákon o obnovení univerzity v Olomouci z roku 1946 předpokládal i znovuotevření právnické fakulty, avšak k jeho naplnění mohlo dojít až po sametové revoluci. Obnovená právnická fakulta se pak stala jednou z průkopnic klinického vyučování na evropském kontinentu.

Fakulta je laureátem Ceny Bezpečnostní rady státu za významný přínos v oblasti bezpečnostní politiky České republiky pro rok 2020. Bezpečnostní rada státu tak ocenila dlouhodobou a progresivní práci fakulty v otázkách bezpečnosti a v oblasti mezinárodního humanitárního a operačního práva.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Právnická studia[editovat | editovat zdroj]

Profesura jezuitské univerzity[editovat | editovat zdroj]

Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský přišel po roce 1580 s myšlenkou rozšířit výuku vedle již vyučované teologie a filosofie také o právo a medicínu. Tehdejší rektor Bartoloměj Villerius s tím souhlasil.[2] Zřízení všech fakult v Olomouci podpořil roku 1588 česky psanou listinou i císař Rudolf II.,[3] nakonec ale nápad ztroskotal na nedostatku financí.[2] Trvalo téměř sto let, než začala samotná výuka práva. Nejprve v roce 1667 byla zavedena výuka kanonického práva. Tu prováděli jezuitští profesoři výhradně na teologické fakultě.

V roce 1678 dal císař Leopold I. oficiální svolení k zahájení výuky světského práva na olomoucké univerzitě. Prvním vyučujícím byl olomoucký rodák a právník Karel Ferdinand Irmler, který v Olomouci začal přednášet 3. ledna 1679, přičemž dříve přednášel ve Vídni.[4] Irmler dostával za přednášky 150 zlatých ročně s tím, že přednášel pouze studentům imatrikulovaným na univerzitě.[5] Založení samostatných právnických studií na univerzitě nesli jezuité velmi nelibě. Následující desetiletí se vyznačovala řevnivostí mezi profesory církevního práva z teologické fakulty a profesory světského práva placenými přímo moravskými stavy. Spory s jezuitským rektorem došly tak daleko, že si stavy vymínily, aby Irmler přestal přednášet kanonické právo a vyučoval výhradně podle vlastních tezí.[2] To s sebou přineslo za následek zákaz přednášení na univerzitě – Irmler pokračoval přednáškami vedenými ve svém bytě.

Pokračování výuky práva si vyžádalo intervenci císaře: Leopold I. vydal v roce 1691 dekret, díky kterému následník Irmlera doktor obojího práva a doktor filosofie Jiří Tobiáš Alberti mohl přednášet nejen soukromě, ale i veřejně. Současně se o rok později museli jezuité podvolit vládnímu tlaku a zapsali Albertiho jakožto člena akademie (nikoliv však jako řádného profesora). Spory se dále vyhrocovaly, zejména když profesor práv Kryštof Josef Hollandt chtěl vyučovat nejen právo světské, ale i kanonické. Proti tomu jezuité podali protest, v reakci na což byl vydán v roce 1696 další dekret potvrzující výuku obojího práva. Hollandtova nástupce Bernarda Jindřicha Germetena pak jezuité už vůbec odmítli jmenovat. Zatímco vyučoval od roku 1705, jmenování se dočkal až roku 1708 z rukou hejtmana v budově zemského soudu, kde také konal přednášky.

S cílem předejít dalším sporům s jezuity bylo v roce 1709 rozhodnuto, že jmenování profesorů práva olomoucké univerzity napříště přísluší pouze císaři, přičemž plat poskytují moravské stavy. V roce 1714 bylo dalším císařským dekretem Karla VI. nově nastoupivšímu profesoru Pavlu Vodičkovi zajištěno čestné místo v hierarchii mezi profesory teologické a filozofické fakulty. Byla mu garantována pozice hned za děkanem, před profesory a doktory teologie. Současně dekrety z let 1722 a 1724 zajistily povinnost imatrikulovat profesory práva do všeobecného alba univerzity, studenty práv pak do zvláštního právnického alba. V roce 1725 si moravské stavy vymínily zřízení Stavovské akademie, kde také působili univerzitní profesoři práva (stavovská akademie působila v Olomouci do roku 1847, kdy byla přeložena do Brna a stala se pozdějším základem německé techniky[6]). V roce 1732 se Olomouc stala prvním městem v habsburské říši, kde se začalo na samostatné katedře vyučovat veřejné a lenní právo. O dva roky později byla výuka rozšířena i o právo trestní. Celkově výuku zajišťovali tři profesoři na stálých postech Professor juris publici, Primarius professor juris ordinarius a Secundarius professor juris. Silná jezuitská reakce pak byla zřejmě příčinou založení první osvícenské společnosti v rámci habsburských zemí, kterou se v roce 1746 stala Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis v Olomouci, vydávající Monatliche Auszüge, první vědecký časopis na území monarchie.

Opakované žádosti o zřízení fakulty právnické a lékařské (1728, 1733, 1736, 1740, 1746) byly zamítnuty císařovnou s tím, že by jim mohlo být vyhověno jen v případě uzavření fakulty v Praze či Vídni.[7] V polovině 18. století se počty studentů práva pohybovaly kolem pěti desítek (pro srovnání: filosofů bylo téměř desetkrát více). Postavení právnické profesury v Olomouci se však výrazně zhoršilo nařízením Marie Terezie z roku 1755, podle kterého advokátem a právníkem na Moravě a ve Slezsku mohli být pouze absolventi úplných právnických studií. To vedlo k reorganizaci studia: výuka se téhož roku rozšířila i na právo mezinárodní, veřejné a přirozené, vyučované podle Grotia a Vitoria, historii a státovědu Imperii Romano-Germanici vyučované podle Johanna Jacoba Mascova, a došlo k prodloužení výuky na tři roky, přičemž probíhala 10 měsíců ročně.

Od poloviny 18. století se stupňoval tlak státu na univerzitu, který vedl k zavedení direktorů namísto děkanů a k prosazování nejezuitských profesorů. Císařovna také rozhodla, že Rectora Magnifica bude volit akademická obec. Nicméně i volba v roce 1765 vedla k obsazení pozice teologem, načež se císařovna rozhodla vzít celou věc pevně do svých rukou, a v roce 1766 jmenovala prvního světského rektora, profesora práv Johanna Heinricha Bösenselleho.[8]

Od roku 1766 byli studenti práva zapisováni do univerzitní matriky (doposud měli svou vlastní). O dva roky později začal na univerzitě působit Josef Vratislav Monse, pozdější významný moravský osvícenec, buditel a právní teoretik. Od roku 1770 se obsah přednášek profiloval po vzoru Vídeňské univerzity. O rok později došlo k významné změně – po více jak 103 letech byla ukončena oddělená výuka církevního práva na teologické fakultě a byla nahrazena výukou práva kanonického a římského světskými profesory, přičemž těchto přednášek se měli účastnit také studenti teologie, kterých bylo přibližně šestkrát více než studentů práva.

Ještě než došlo ke zrušení jezuitského řádu, byla na univerzitě ustavena nová stolice politických a kamerálních věd (s Handlungs-, Finanz-, a Polizey- wissenschaft), která se nejprve stala součástí filozofické fakulty, po roce 1780 pak fakulty právnické. Její absolvování bylo podmínkou pro službu v zeměpanských úřadech.

Profesura státní univerzity[editovat | editovat zdroj]

V roce 1773 papež Klement IX. rozpustil jezuitský řád; většina majetku jezuitů připadla do tzv. Studijního fondu (kromě Olomoucké univerzity také univerzita v Praze a celkem 57 gymnázií), který se měl stát základem pro budoucí školskou reformu na území monarchie. Zestátnění s sebou přineslo zásadní změnu co se týče vyučovacího jazyka – latina byla až na výjimky nahrazena němčinou. Čeština se začala výrazněji prosazovat až od 30. let 19. století, v souvislosti s národním obrozením. Co se práva týče, tak se latinsky vyučovalo jen civilní právo římské.

V téže době na filosofické fakultě působil slovinský filosof Franz Samuel Karpe, který později ve Vídni sepsal pojednání o filosofii práva.

Direktorium státní univerzity[editovat | editovat zdroj]

V roce 1778 došlo ke krátkodobému přeložení univerzity do Brna, a to zejména pro vážné nedostatky v jejím řízení kancléřem baronem Františkem Šubířem z Chobyně v důsledku přetrvávajícího vlivu jezuitů na vedení univerzity.[7] Současně s přeložením bylo zřízeno direktorium pro právnická studia.

Univerzita v Brně nepobyla dlouho – přispěním prvního olomouckého arcibiskupa hraběte Antonína Theodora Colloredo-Waldsee byla již v roce 1782 navrácena zpět. Současně však panovník Josef II. rozhodl, že univerzity budou pouze v Praze, Vídni a Lvově, v důsledku čehož byla olomoucká univerzita degradována na akademické lyceum (podobně jako například univerzity v Innsbrucku nebo Štýrském Hradci).

Fakulta lycea[editovat | editovat zdroj]

Spolu s navrácením do Olomouce došlo ke zřízení stolice vlasteneckého práva, tedy moravského práva a moravských právních dějin. Prosadil ji profesor Monse v roce 1782, avšak o čtyři roky později byla zrušena.

V roce 1784 se direktorium stalo fakultou, ale bez privilegia promovat doktory (to zůstalo pouze teologické fakultě, privilegium promovat doktory filosofie a práva bylo odebráno v roce 1783).[7] Fakultou se stalo zvláštním způsobem – dosavadní fakulty filosofie a teologie přišly o děkanáty a zůstal jim pouze prodirektorát, který již mělo také právnické studium. Císařské nařízení také zkrátilo výuku práva na dva roky (přirozené, veřejné a občanské právo se vyučovalo podle Karla Antona von Martiniho, lenní právo podle Hommela, státopráva podle Johanna Stephana Püttera, dějiny římské říše, Instituce a Digesta podle Johanna Gottlieba Heineccia), přičemž bylo výslovně zakázáno dokončit studium v kratší době.[9] Zkoušky složené v Olomouci však byly platné na ostatních univerzitních fakultách, takže zájemci o právnické profese mohli získat titul v Praze, Vídni, nebo Freiburgu.[10]


Skladba výuky v roce 1810/11[11]
  • 1. ročník - encyklopedický všeobecný přehled, základy právní filosofie, trestní právo, náboženská věda, statistika
  • 2. ročník - římské právo, církevní právo, ekonomie
  • 3. ročník - rakouské civilní právo, právo lenní, obchodní a směnečné
  • 4. ročník - politické vědy, politické právní předpisy, soudní proces, smluvní styl (Geschäftsstil)

Za vlády Leopolda II. došlo k prodloužení studia na tři roky a také k ustavení stolice trestního práva v roce 1792. Ve stejném roce pro nemoc ukončil přednášky Monse; jeho smrtí o rok později došlo také k definitivnímu ukončení přednášek o moravském právu.

V roce 1802 měla fakulta 107 studentů (pro srovnání v Praze jich bylo 153).[11] V roce 1804 došlo k změně skladby studia, a to v následující posloupnosti: (1) právo přirozené, státní a trestní; (2) právo římské a dějiny Říše; (3) církevní, veřejné a soukromé právo; (4) vědy politické a rakouské civilní právo. S rozpadem Říše (1806) odpadla jak výuka jejího práva, tak i dějin.

Plnohodnotná výuka práva rovnocenná univerzitnímu studiu o délce 4 let byla zavedena v roce 1810. Současně bylo vyučování rozšířeno také o statistiku (v prvním roce), právní teorii, obchodní a směnečné právo a soudní řád a politickou vědu (v roce posledním). Předpokladem udělení doktorského titulu bylo složení čtyř rigorózních zkoušek (zahrnujících také statistiku a politickou vědu).[10]

Fakulta Františkovy univerzity[editovat | editovat zdroj]

V roce 1827 olomoucký arcibiskup Rudolf Johannes Joseph Rainier von Habsburg-Lothringen přesvědčil svého bratra císaře Františka I. k povýšení lycea zpět na univerzitu. Současně s tím bylo přiznáno právo promovat doktory práva (podobně jako v Innsbrucku a Štýrském Hradci). V roce 1833 byl pak jmenován první děkan Právnické a státovědné fakulty C. k. Františkovy univerzity v Olomouci (dosud byla fakulta řízena direktorem).

Mottem právnické fakulty v této době bylo Iustitia fundamentum regnorum (Spravedlnost základem říši).

Revoluční hnutí roku 1848 nalezlo živnou půdu na olomoucké univerzitě. Zatímco profesoři teologické fakulty se od revoluce distancovali, na fakultách filosofie a práva našla nemálo zastánců. V březnu studenti s profesory napsali petici císaři, ve které se kromě jiného domáhali výuky v druhém zemském jazyce a rozšíření akademických svobod. Na konci téhož měsíce studenti vytvořili ozbrojenou Akademickou legii o dvou rotách čítajících celkem 382 mužích (1. rota se skládala z právníků, druhá z filozofů a chirurgů). Řada jejich členů na konci května odjela do Vídně podpořit akce tamějšího revolučního studentstva. Studenti se sdružovali ve spolcích, zvláště v Slovanské lípě a své názory zveřejňovali v prvních olomouckých novinách Die neue Zeit (německy) a Prostonárodní holomoucké noviny (česky). Mezi nejaktivnější stoupence revoluce patřil profesor přirozeného a trestního práva Jan Koppel (také zástupce univerzity v moravském zemském sněmu, později jeho předseda). Současně s prosazováním společných revolučních cílů probíhala na univerzitě ideová válka mezi zastánci velkoněmecké koncepce a zastánci austroslavistické koncepce revoluce.

Obrat nastal v říjnu 1848, kdy byla nejen poražena revoluce, ale navíc se na půl roku do Olomouce nastěhoval císař s celým svým dvorem. Postupně došlo k odklizení zastánců revoluce z univerzity. Profesoři byli odvoláni a studenti různě perzekvováni a šikanováni, nejradikálnější byli odvedeni k vojsku. Mezitím konzervativní profesoři, zejména z teologické fakulty, těžili ze svého dřívějšího odstupu od revolučního dění.

V důsledku toho, že vídeňská univerzita odmítla přijímat studenty z Moravy a Slezska, stejně jako faktu, že studentům filosofie bylo umožněno zapsat se současně ke studiu práva, došlo v porevolučním období ke krátkodobému vzrůstu počtu studentů právnické fakulty až na 250, tedy dvojnásobek předrevolučního období. Došlo také k zavedení vyučování horního práva, politické aritmetiky, filosofie a dějin. V roce 1849 byla dokonce ustavena stolice občanského práva v českém jazyce.

V roce 1851 došlo k uzavření filosofické fakulty. Její uzavření přečkaly katedry historie a filosofie, které byly přičleněny k právnické fakultě.[12] Nikoliv však na dlouho:

Jeho výsost ráčila 10. srpna 1855 naříditi, že s počátkem studijního roku 1855-56 bude rozpuštěna Právnická a státovědná fakulta v Olomouci … K provedení tohoto rozhodnutí nařizuje Ministerstvo vzdělávání rozpuštění Akademického senátu a Profesorského kolegia Právnické a státovědné fakulty Olomoucké univerzity ke dni 20. září 1855…[13]

Právnická fakulta byla uzavřena na začátku školního roku 1855/1856 a univerzita jako celek zrušena dekretem roku 1860; pouze teologická fakulta nebyla zrušena, spolu s univerzitní knihovnou zachovávají kontinuitu mezi starou olomouckou univerzitou a obnovenou Univerzitou Palackého v Olomouci (do roku 1875 také lékařsko-chirurgické studium v Olomouci).[14] Profesoři práv byli přeloženi na právnické fakulty do Krakova, Lvova, Štýrského Hradce, Innsbrucku. Regálie univerzity získala univerzita v Innsbrucku – její právnická fakulta dodnes používá žezlo děkana olomoucké právnické fakulty zhotovené roku 1833 jako své vlastní a žádosti o jeho vrácení, které byly poprvé vzneseny již v roce 1918, odmítá.[15]

Emblém fakulty v plastickém provedení

Pravidelně se objevující snahy o obnovení univerzity ztroskotávaly jak na nevraživosti mezi Čechy a Němci, tak i na tradiční rivalitě mezi Olomoucí a Brnem. Po vzniku samostatného Československa pak byla dána přednost většímu a významnějšímu Brnu, kde byla založena Masarykova univerzita; pouze poslanec Stojan navrhoval za její sídlo Olomouc.[16]

Fakulta Univerzity Palackého[editovat | editovat zdroj]

Přestože zákon č. 35/1946 Sb. ze dne 21. února 1946, o obnovení univerzity v Olomouci, předpokládal i obnovení právnické fakulty, k jejímu ustavení v padesátých letech nedošlo. Zahájení činnosti právnické fakulty mělo být provedeno následně ministerským nařízením, které však nebylo vydáno. Přispěl k tomu zřejmě i tehdejší rektor univerzity filosof a sociolog Josef Ludvík Fischer, který se snažil prosadit založení fakulty sociálně ekonomické.[17] Po převzetí moci komunisty v roce 1948 už pak obnovení fakulty vůbec nepřicházelo v úvahu. Určité snahy opět vyvstaly v období Pražského jara, ovoce však nepřinesly.

Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé, chtějíc odčiniti nepřátelské akty rakouských vlád proti starobylé univerzitě olomoucké, usneslo se na tomto zákoně…

Zákon z roku 1946 mohl dojít faktického naplnění až po sametové revoluci a k obnovení činnosti právnické fakulty došlo až v roce 1991. Sídlem fakulty se staly budovy bývalého sídla Okresního výboru KSČ na třídě 17. listopadu, kde se nachází dodnes.

V roce 1996 na fakultě zahájila činnost první právní klinika ve střední Evropě. O deset let později činnost klinik zastřešilo Centrum pro klinické právní vzdělávání.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Fakulta má na 1400 studentů

Fakulta zájemcům o studium nabízí tyto studijní programy:

  • stěžejní program - Pětiletý magisterský studijní program PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA. Pouze prezenční forma, včetně možnosti vykonat rigorózní zkoušku a získat titul JUDr.
  • Tříletý bakalářský studijní program PRÁVO VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ.
  • Dva navazující magisterské programy: český EVROPSKÁ STUDIA SE ZAMĚŘENÍM NA EVROPSKÉ PRÁVO | anglický INTERNATIONAL AND EUROPEAN LAW. (Studenti oboru Evropská studia oplývající excelentními znalostmi němčiny mohou využít možnosti joint degree programu s Univerzitou v Salzburgu. Po absolvování dvoutýdenního semináře v Salzburgu se mohou zapsat na jeden nebo na dva semestry na tamní právnické fakultě. Po splnění všech předpokladů získají studenti diplom jak Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, tak i diplom Právnické fakulty Paris-Lodron-Universität Salzburg.[18])
  • Doktorské programy lze studovat v českém a anglickém jazyce: doktorský studijní program TEORETICKÉ PRÁVNÍ VĚDY je nabízen v pěti specializacích: Ústavní právo, Správní právo, Soukromé právo, Trestní právo, Evropské a mezinárodní právo | doktorský studijní program INTERNATIONAL AND EUROPEAN LAW
  • Fakulta uskutečňuje v oboru Občanské právo i řízení habilitační a ke jmenování profesorem.

Katedry a centra[editovat | editovat zdroj]

Soudní místnost fakulty

Fakulta má celkem osm kateder a čtyři centra (z toho první dvě jmenovaná jsou samostatnými pracovišti PF UP):

Právní kliniky[editovat | editovat zdroj]

Studentky zpracovávající analýzu případu Studentské právní poradny
Složky s případy Studentské právní poradny

Právní kliniky poskytují bezplatnou právní pomoc klientům z řad široké veřejnosti. Studenti mají možnost pod odborným dohledem pracovat s opravdovými případy, díky čemuž se prohlubují jejich znalosti a mohou kriticky hodnotit povahu právní profese. Hlavní důraz je kladen na překonání propasti mezi law in books (právem v knihách) a law in action (právem v akci). Studenti si osvojí souhru právní doktríny, pracovních postupů, realizaci interakce s klienty, stejně jako etický, sociální, ekonomický a politický význam právního zastoupení.

První právní klinika Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci byla založena v roce 1996 a je tak nejstarší ve Střední Evropě. V roce 2006 byl běh klinik zastřešen nově ustanoveným Centrem pro klinické právní vzdělávání.

Kromě předmětu Kurz právnických dovedností, který je povinný, jsou všechny ostatní kliniky volitelné. Zatímco Studentská právní poradna je live-client („opravdový klient“) klinikou, ostatní kliniky jsou hybridní (kombinující jak vyučování teorie, tak i řešení případů opravdových klientů). Zvláštní pozornost je v rámci klinik věnována oblasti profesní etiky a odpovědnosti.[19]

Studentská právní poradna[editovat | editovat zdroj]

V rámci Studentské právní poradny (SPP) studenti řeší reálné případy klientů, kteří vyhledají pomoc SPP, a mohou tedy prakticky využít vědomosti nabyté v teoretických předmětech. Je organizována do sekcí (např. občanské právo, rodinné právo, pracovní právo, atp.), což jsou skupiny do nejvýše 10 studentů, přičemž každá sekce má svého garanta, tedy pedagoga PF UP odborně dohlížejícího na práci studentů.

Studenti mají v průběhu semestru služby na recepci kanceláře SPP nacházející se přímo na fakultě. Během služby na recepci přijímají klienty, kteří vyhledají pomoc SPP, vedou s nimi úvodní pohovor a na jeho základě poté zakládají spis. Spis si následně přebere garant, který dohlíží na řešení případu konkrétními studenty. Po schválení garantem poskytnou studenti právní pomoc ve formě ústní konzultace i písemné rady. Klient si pak vždy sám určuje postup ve věci, studenti jej nezastupují před soudy či jinými orgány a nikdy nejednají jeho jménem.

Poradna je otevřena v průběhu studijních semestrů, tedy přibližně od počátku října do počátku prosince a od počátku března do počátku května. Studentská právní poradna neposkytuje právní poradenství v oblasti korporátního práva, restitučního práva a v trestním právu ve věcech, které vyžadují zastoupení právním zástupcem. Studentská právní poradna nepřijímá klienty, jimž již právní pomoc poskytuje jiný subjekt.

Hybridní kliniky[editovat | editovat zdroj]

Hybridní kliniky kombinují jak teoretické vyučování (zejména v oblastech, které nejsou dostatečně detailně vyučovány v rámci teoretických předmětů, např. cizinecké a azylové právo, nebo v oblastech procházejících častými novelizacemi, např. právo sociálního zabezpečení), obvykle následované simulacemi s cílem utužit nabyté znalosti, a jsou korunovány poskytnutím právní pomoci reálným klientům.

Zásadním prvkem hybridních klinik je spolupráce s neziskovými organizacemi: studentská právní poradna by nemohla zajistit dostatečnou rozmanitost případů v často velmi specializovaných oblastech, ve kterých navíc vyučující fakulty mohou postrádat potřebné praktické zkušenosti. Dále například studenti Kliniky cizineckého a uprchlického práva mají díky spolupráci s neziskovou organizací přístup ke klientům v jinak nepřístupných uprchlických táborech.

Právo pro každý den (street law)[editovat | editovat zdroj]

Právo pro každý den je klinika zaměřená na street law, tedy diseminaci právních znalostí mezi laiky. Je rozdělena na část znalostní a dovednostní. Ve znalostní části dochází k zopakování již nabytých znalostí z různých oblastí práva ve snaze lépe pochopit jejich vzájemné souvislosti. Dovednostní část se soustředí na rozvinutí prezentačních a komunikačních dovedností. Studenti se musí naučit, jak vysvětlit komplikovaný právní problém laikovi tak, aby mu porozuměl. V praktické části pak studenti realizují výukový blok na vybraných středních školách, kde vyučují žáky s cílem naučit je efektivně řešit každodenní problémy právního charakteru. Vedle sociální dimenze je hlavním cílem naučit studenty dovednosti prezentace a argumentace a komunikační základy pro efektivní sdělování odborných informací.

Samospráva[editovat | editovat zdroj]

Seznam děkanů obnovené fakulty[editovat | editovat zdroj]

Vedení fakulty (od roku 2020)[editovat | editovat zdroj]

  • doc. JUDr. Václav Stehlík, LL.M. Ph.D. – děkan
  • JUDr. Martin Faix, Ph.D., MJI – proděkan pro zahraniční záležitosti a cizojazyčné studijní programy, statutární zástupce děkana
  • JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. – proděkan pro vědu a výzkum
  • doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D. – proděkan pro doktorské studium, kvalifikační řízení a finance
  • JUDr. Renáta Šínová, Ph.D. – proděkanka pro komunikaci, vnější vztahy a konferenční činnost
  • JUDr. Maxim Tomoszek, Ph.D. – proděkan pro bakalářský a magisterské studijní programy
  • doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M. – proděkanka pro vědu a výzkum
  • doc. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D. – předseda Akademického senátu PF UP
  • Ing. Bc. Petr Bačík, Ph.D. – tajemník fakulty

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Přehled vysokých škol v ČR - 1. Veřejné vysoké školy [online]. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky - MŠMT.cz. Dostupné online. 
  2. a b c NEŠPOR, V. Dějiny university Olomoucké. Olomouc: [s.n.], 1947. 
  3. Universitas Palackiana Olomoucensis. Praha: Univerzita Palackého v Olomouci, 1973. S. 36. 
  4. ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň: vlastním nákladem, 1861. 
  5. FIALA, J. Rektoři olomoucké univerzity v letech 1573–1860. Žurnál Univerzity Palackého. Březen 2006, roč. 15, čís. 20, s. 7. Dostupné online. 
  6. POJSL, Miroslav. Olomouc - malé dějiny města. [s.l.]: [s.n.], 2002. 
  7. a b c D'ELVERT, Christian. Die Olmützer Universität. [s.l.]: Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863. (Notizen-Blatt der Historisch-Statistischen Section der Kais.-Königl. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde; sv. 10). Dostupné online. (německy) 
  8. D'ELVERT, Christian. Geschichte der Studien-, Schul- und Erziehungs- Anstalten in Mähren und Oesterreichisch Schlesien, insbesondere der olmützer Universität, in den neueren Zeiten. Brno: Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1857. (Schriften der Historisch-Statistischen Section der K.K. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde; sv. 10). Dostupné online. (německy) 
  9. KAISERLICH-KÖNIGLICHE MÄHRISCH-SCHLESISCHE GESELLSCHAFT DES ACKERBAUES, DER NATUR- UND LANDESKUNDE HISTORISCH-STATISTISCHE SECTION. Schriften der Historisch-Statistischen Section der K.K. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde. [s.l.]: Winiker, 1857. 
  10. a b ZEILNER, Franz. Verfassung, Verfassungsrecht und Lehre des öffentlichen Rechts in Österreich bis 1848: eine Darstellung der materiellen und formellen Verfassungssituation und der Lehre des öffentlichen Rechts : die Vorgängerfächer des Verfassungsrechts, die bedeutendsten Universitätslehrer und die wesentliche Literatur im öffentlichen Recht. [s.l.]: Peter Lang, 2008. 
  11. a b ZIMPRICH, Richard. Olmütz als deutsche Hochschulstadt in Mähren. Esslingen am Neckar: Bruno Langer Verlag, 1974. 124 s. (německy) 
  12. Akademische Monatsschrift. Leipzig: H. Bethmann, 1852. (Deutschen Universitäts-Zeitung. Leden 1852; sv. 4). Dostupné online. (německy) 
  13. Vyhlášení Ministerstva kultury a vzdělávání č. 196/1855 z 2. listopadu 1855, kterým se rozpouští Právnická a státovědná fakulta v Olomouci (překlad z německého originálu)
  14. Historie univerzity [online]. Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné online. 
  15. Původní žezlo rektora olomoucké univerzity. Žurnál Univerzity Palackého. Červen 1998, roč. 12, čís. 28. Dostupné online. 
  16. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919. Tisk 375 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2016-04-17]. Dostupné online. 
  17. LABSKÝ R.: Dějiny výuky práva na právnické fakultě v Olomouci (diplomová práce), Olomouc 2009, str. 49–50, dostupné on-line
  18. Zahraniční spolupráce [online]. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci [cit. 2016-04-17]. Dostupné online. 
  19. VLČKOVÁ, Veronika; RENTKOVÁ, Lucie. Praktické formy výuky na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Papírtisk, 2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-16. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HRUŠÁKOVÁ, Milana, a kol. 20 let obnovené Právnické fakulty Olomoucké univerzity. Praha: Leges, 2011. 144 s. ISBN 978-80-87212-74-5. 
  • Radim Labský: Dějiny výuky práva na právnické fakultě v Olomouci (diplomová práce), Olomouc, 2009
  • Josef Geryk: Osvícenské právnictví – základ novodobého práva (disertační práce), Brno, 2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]