Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Olomoucký palác Josepha von Petrasche

Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis (česky Společnost neznámých učenců v zemích rakouských), byla učená společnost založená v Olomouci roku 1746 a rozpuštěná roku 1751 (podle alternativního zdroje 1758[1]), první společnost toho druhu na území ovládaném rakouskými Habsburky. Iniciativa k jejímu založení vyšla od cestovatele a literáta barona Josefa Petrasche.[2] Časopis společnosti Monatliche Auszüge alt- und neuer gelehrter Sachen byl prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie.[3]

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Když se Habsburkové zmocnili českého trůnu v roce 1526, tak bylo až 90% obyvatel českých zemí protestantského vyznání.[4] Olomouc, jakožto sídlo biskupa, se stalo centrem protireformačního úsilí. Jezuité zde v roce 1566 založili akademii, která byla v roce 1573 povýšena na univerzitu. Při univerzitě byl v roce 1578 ustaven zvláštní papežský seminář Collegium Nordicum. Zpočátku jezuité soupeřili se školami Jednoty bratrské, po třicetileté válce však získali naprostý monopol ve vzdělávání. Ten byl však záhy nabourán, když se moravská šlechta snažila rozšířit vyučování na univerzitě i mimo oblasti filosofie a teologie. V roce 1679 byla na univerzitě ustavena sekulární právnická profesura, a v roce 1725 byla ustavena Stavovská akademie, obě čelící velmi silné jezuitské reakci.

Zřejmě to byla právě ona silná jezuitská reakce,[5] která vedla k tomu, že v roce 1746 pak absolvent Fakulty filosofie Olomoucké univerzity Joseph Leopold Freiherr von Petrasch získal svolení císařovny Marie Terezie k založení učené společnosti.[6]

Členové[editovat | editovat zdroj]

Petraschovi se podařilo získat pro společnost mnoho významných osobností Střední Evropy.[7] Byli mezi nimi příslušníci šlechty, státní úředníci (například Theodor Anton Taulow von Rosenthal a Johann Chr. von Jordan) i kněžští historikové (benediktini Oliver Legipont, Magnoald Ziegelbauer a Hieronymus Pez) a církevní osobnosti (olomoucký kanovník František Řehoř Giannini aj.).[8] Dále měla společnost také množství dopisujících členů, mezi nimi německého kritika, dramatika a reformátora německého jazyka Johanna Christopha Gottscheda,[9] slovenského zakladatele moderní uherské vlastivědy Mateje Bela, vedoucí italské vzdělance jako Ludovico Antonio Muratori a Angelo Maria Quirini, ale také Čecha Josefa Bonaventuru Pitera.[10]

Členové byli označováni za anonymní s cílem vyhnout se represím ze strany cenzurních úřadů.[10]

Časopis[editovat | editovat zdroj]

Společnost vydávala první vědecký časopis na území Habsburské monarchie Monatliche Auszüge alt- und neuer gelehrter Sachen (Měsíční výtahy starších a novějších učeností), jehož každé vydání mělo přibližně 80 stran. Časopis byl k dostání v Olomouci, Brně, Praze a Vídni, ale také u knihkupců v Norimberku, Vratislavi, Lipsku či Budyšíně.[3]

Zaměření[editovat | editovat zdroj]

Společnost (stejně jako časopis) se zaměřovala na reformu a propagaci německého jazyka a na šíření osvícenských myšlenek.[10] Propagovala různé proudy, mezi nimiž měly dva zvláštní význam: filosofický racionalismus Christiana Wolffa, tedy praktický přístup k filosofii, jenž byl na Moravě kombinován s katolickým reformismem Ludovica Antonio Muratoriho; a také škola kritické historiografie vycházející z Jeana Mabillona.[8]

Německo jazyčným zaměřením se společnost nevymezovala ani tak proti češtině, jako spíše proti užívání latiny jakožto lingua franca a také proti galské mánii tehdejší vysoké německé společnosti.[10]

Společnost sice získala císařské zmocnění, avšak silná reakce v jezuity ovládaném městě, problémy s vídeňskými cenzory,[10] stejně jako neshody uvnitř Společnosti, vedly k jejímu brzkému zániku. I přesto však Společnost, a zejména její časopis, znamenala průlom: byla prvním pokusem sjednotit učence, diletanty a šlechtu Habsburské monarchie, a přivést je do kontaktu s pan-evropskou intelektuální komunitou.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beran J., Osmdesátiletá diskuse o vzniku Soukromé společnosti náuk, in: Dějiny věd a techniky 1 (1968)/4, 237-250.
  • Beran J., Před 255. výročím vzniku Společnosti neznámých, in: Archivní zprávy ČSAV 1 (1970) 5-7..
  • d’Elvert Christian, Die gelehrten Gesellschaften in Mähren und österreichisch-Schlesien, Brünn 1853.
  • d’Elvert Christian, Die Gelehrten-Akademie in Olmütz, NOtBlHSS 1859, 68-71.
  • Kollmann Vítězslav, Societas Incognitorum a olomoučtí zednáři, ZVlMO 276, 1998, 1-8.
  • Kostlán Antonín, Societas incognitorum. První učená společnost v českých zemích, Praha, Archiv AV ČR 1996 (Práce z dějin AV - Studia historiae Academiae scientiarum B 11).
  • Králík Oldřich, Moravské počátky osvícenského humanismu, Brno 1947.
  • Králík Oldřich, Olomoucká Societas incognitorum, Olomouc 1947.
  • Prasek Vincenc, Vzpomínka na učenou Společnost neznámých v Olomouci, ČVSMO 14 (1897)
  • Vávra J., Die Olmützer Societas incognitorum und die Petersburger Akademie der Wissenschaften, in: Ost und West in der Geschichte des Denkens und der kulturellen Beziehungen. Festschrift für E. Winter, Berlin 1966.
  • Wondrák Eduard, Die olmützer „Societas Incognitorum“. Zum 225. Jubiläum ihrer Gründung und zum 200. Todestag ihres Gründers, in: Ischreyt Heinz (Red.), Die Aufklärung in Ost- und Südeuropa. Aufsätze, Vorträge, Dokumentationen, Köln - Wien, Böhlau 1972, 215-228.
  • Wondrák Eduard, Olomoucká „společnost neznámých učenců“ a některé dnešní pohledy na její vznik a činnost, ČVSMO 62 (1973)
  • Burian Václav, Renesanční náhrobní kameny zakladatelů kláštera Hradiska, ZVlMO 206, 1980, 5-15.
  • Müller Karel, Ještě k renesančním náhrobním kamenům zakladatelů kláštera Hradisko, ZVlMO 248, 1987, 26-28.
  • Burian Václav, Ještě k mauzoleu olomouckých Přemyslovců na Hradisku, ZVlMO 236, 1985, 22-23.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZIMPRICH, Richard. Olmütz als deutsche Hochschulstadt in Mähren. Esslingen am Neckar : Bruno Langer Verlag, 1974. 124 s. (německy) 
  2. http://www.sci.muni.cz/botany/bures/dejbiol/E_osvi.pdf Petr Bureš: Biologie v období baroka a osvícenství, s. 30
  3. a b Šimeček, Zdeněk (2002), Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei, Otto Harrassowitz Verlag
  4. Náboženství a moderní česká společnost, David Václavík, Grada Publishing a.s., 2010, page 53
  5. Josef Geryk: Osvícenské právnictví - základ novodobého práva, Brno 2009
  6. Slavik, František Augustin, Vlastivěda moravská: Země a lid, Díl 1, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, s. 827
  7. Becker-Cantarino, Barbara (2005), German literature of the eighteenth century: the enlightenment and sensibility, Boydell & Brewer, s. 284
  8. a b c Teich, Mikuláš, Bohemia in history, Cambridge University Press, s. 80
  9. Van Horn Melton, James, Absolutism and the Eighteenth-Century Origins of Compulsory Schooling in Prussia and Austria, Olomouc: Cambridge University Press, s. 80
  10. a b c d e Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim, Deutsche und Tschechen:Geschichte, Kultur, Politik, C.H.Beck