Josef Bonaventura Piter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Veledůstojný pán
Josef Bonaventura Piter
Řád svatého Benedikta
probošt rajhradského kláštera
Josef Bonaventura Piter (kreslil Josef Rupert Maria Přecechtěl 1862)
Josef Bonaventura Piter (kreslil Josef Rupert Maria Přecechtěl 1862)
Církevřímskokatolická
Arcidiecézepražská
Zasvěcený život
Noviciát28.10.1728
Sliby 
            dočasné30.10.1729 (profes)
            doživotní1.11.1733
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
25.5.1756 infulovaný prelát
Osobní údaje
Datum narození5. listopadu 1708
Místo narozeníTřebechovice pod Orebem
Datum úmrtí15. května 1764 (ve věku 55 let)
Místo úmrtíRajhrad
Místo pohřbeníRajhrad
Vyznánířímskokatolické
RodičeVáclav a Alžběta
Povolání
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Bonaventura Piter OSB (5. listopadu 1708, Třebechovice pod Orebem[1]15. května 1764, Rajhrad) byl český benediktinský kněz, probošt rajhradského kláštera, archivář a historik, který shromáždil veliké množství písemného materiálu ke starším českým i moravským dějinám.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z chudé rodiny hrnčíře a chalupníka Václava Pitera, radního města Třebechovic, a jeho první manželky Alžběty, dcery Jana Lochmana. Za základy literárního a hudebního vzdělání vděčil svému učiteli Josefu Vondrovi († 1730). Zároveň ho otec učil hrnčířskému řemeslu a vozil s sebou na trhy prodávat nádobí. Jeho strýc Antonín Lochmann, řeholním jménem Eleutherius, byl františkánem v Hostinném, ujal se ho a učil ho němčině a hudbě, takže dobře zpíval a dokázal hrát na varhany. K dalšímu studiu roku 1721 dovedl Josefa do Broumovského kláštera k opatu Otmaru Zinkovi, který jej vyzkoušel a přijal jako zpěváka altistu do chlapeckém sboru i ke studiu v latinském klášterním gymnáziu.[2] Tam současně studoval humanitní obory. Po absolutoriu roku 1728 přijal řeholní kutnu benediktina, jméno Bonaventura a vstoupil jako novic do řádu. Zkušební rok strávil zčásti v broumovském klášteře a zčásti v Polici, až se rozhodl 30. června 1729 složit sliby a stal se profesem. Odejel do kláštera v Břevnově, kde samostatně studoval filosofii a teologii a roku 1733 byl vysvěcen na kněze. Byl farářem v Břevnově a v Polici nad Metují, profesorem gymnázia v Broumově a od roku 1737 profesorem filozofie v Břevnově. V říjnu 1742 tam zažil vpád francouzského vojska, které vyplenilo klášter. Od roku 1742 byl představeným konventu v Polici nad Metují a od roku 1746 knihovníkem a archivářem opata Bennona Löbla, později také benediktinského řádu v českých zemích se sídlem v Broumově. V této funkci získal rozsáhlé a hluboké vědomosti z historie a zejména z diplomatiky. Roku 1756 byl vyslán do Vídně hájit exempci svého kláštera ve sporu s pražským arcibiskupem Manderscheidem. Ve Vídni se spřátelil s řadou významných učenců a na přímluvu dvorního archiváře Antona Taula z Rosenthalu se stal „c. k. českým historiografem“, což znamenalo přístup do císařské knihovny a dvorního archivu ve Vídni. Císařovna Marie Terezie jej jmenovala svým zpovědníkem a prosadila jeho volbu proboštem rajhradského kláštera (25. května 1756), jímž byl až do své smrti roku 1764. Našel klášter zadlužený, po jeho konsolidaci zažil vpád vojsk prusko-rakouské války, poznal polní maršály Dauna i Löwensteina.[3] Praktické starosti a povinnosti spojené s klášterem mu zabíraly mnoho času, přesto se Piter snažil pracovat i v historii. Zemřel po dvouleté nemoci 15. května 1764.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Piter byl mezi prvními českými historiky, kteří se věnovali excerpci, shromažďování a kritice písemných pramenů. Jeho první zásadní badatelská práce se týkala dějin kláštera v Břevnově, zakladatelské úlohy Niederaltaichu, břevnovských filiací a benediktinské hagiografie svatého Vintíře. Zpracoval ji podle svých schopností a znalostí, v barokní interpretaci a vydal tiskem v bibliofilské úpravě o 230 stranách, s četnými iniciálami, vlysy a vinětami a 4 mědirytinami v přílohách. Kniha tvořila pendant kompendiu Historia rei litterariae ordinis S. Benedicti.. od Magnoalda Ziegelbauera, který pojednal dějiny benediktinského řádu kritickým pohledem encyklopedisty v širších evropských souvislostech. Oproti Ziegelbauerovi, Legipontovi a dalším Němcům měl jako rodilý Čech, že dobře četl české historické prameny.

Piterova nesmírně rozsáhlá sbírka opisů a excerpt, která zůstala v rukopisu v Rajhradu, obsahovala jednak nejstarší české kroniky (pravděpodobně opsané z břevnovského vzoru ze 17. století), za druhé sbírku listin k dějinám českých a moravských klášterů, a konečně kroniky moravských klášterů od 11. do 14. století. Zejména část, kterou opisoval sám, čeští historikové vysoko cenili a obdivovali Piterovu pracovitost a pečlivost.[4]

Dále připravil dvě velké edice, jak českých historických vyprávěcích pramenů (Scriptores rerum bohemicarum), tak i sbírky opisů listin k starším dějinám Moravy (Monasticon Moraviense diplomatico-historico-chronologicum) a staročeského slovníku (Dictionarium Vetero-Bohemicum). Tato díla zůstala nevydána, ale posloužila jako základ pro historiky osvícenské orientace, tiskem je vydával František Martin Pelcl v letech 1783-1784, dále piarista Gelasius Dobner, čerpal z nich Beda Dudík.

Tiskem vydané Piterovy spisy měly různý účel a význam:

  • Hlas na výsosti, naříkání a pláče Rachel (modlitební knížka), 8°, Hradec Králové 1748
  • Pietas Benedictina (Benediktinská zbožnost), kodex, 396 stran, formát 8°, vydal Iohann Baptista Albrizzano v Benátkách 1751) – přehled světců benediktinského řádu, ctěných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a officia k jejich svátkům.
  • Řehole aneb Zákon svatého otce Benedikta opata (překlad řeholních pravidel), vydal Emanuel Swoboda, Brno 1760[5],[6]
  • Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Břevnoviensi prope Pragam Ord. Sancti Benedicti... (Poklad ukrytý na poli čili v klášteře břevnovském u Prahy) Brno 1762 [7]
  • Wenceslai a Chwaletitz Benedictini Reyhradensis Tractatus de Passione et morte Domini Nostri Jesu Christi (Václava z Chvaletic, benediktina rajhradského Traktát o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista), Brno 1764.[4]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. E. B. Hawelka: Život pana Bonaventury Pitra, preláta rayhradského, v: Časopis Společnosti Vlastenského museum v Čechách, druhý roční běh, 1838, s. 49-123.
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 1087 s. ISBN 978-80-7106-402-2. S. 145–147. 
  • Uhl Karel, Bonaventura Piter, rajhradský probošt, moravský zemský prelát a český historik, "Moravan" na r. 1933, roč. 82, str. 39-50 a 51-52.
  • Jaromír Linda, Josef Bonaventura Piter. Zpráva o nálezu konceptů Pitrových kázání z let 1735-1752; in: Břevnov v českých dějinách, Praha 1997, s. 92-112;
  • Jaromír Linda – Alexandr Stich, Josefa Bonaventury Pitra relace o polickém bratrstvu křížové cesty z roku 1743, Historické listy 1992, č. 2, s. 26-30;
  • Alexandr Stich, Dvě benediktinské modlicí knížky z 18. století (Josef Bonaventura Pitr/Piter/ a Aemilian Malha), in: Břevnov v českých dějinách, Praha 1997,s. 73-91;
  • Alexandr Stich, Josef Bonaventura Pitr a střeva milosrdenství, Listy filologické 119, 1996, s. 70-87;
  • Alexandr Stich, K Jiráskovu pojetí českého baroka, in: týž, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, Praha 1996;
  • Alexandr Stich, O Šporkově a Pitrově "rytěřování“, in: Ars baculum vitae, Praha 1996, s. 208-214.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených v Třebechovicích pod Orebem, sign.164-1, ukn.9802, str.33/149. Dostupné online
  2. Hawelka, 1838, s.50-52
  3. Hawelka, 1838, s. 60-61
  4. a b c Ottův slovník naučný, heslo Piter, Bonaventura Josef. Sv. 19, str. 804
  5. repro knihy
  6. Alexandr Stich: Bonaventura Pitr a střeva milosrdenství, in: Listy filologické roč. CXIX, č. 1-4, 1996, s.70-87
  7. dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]