Oliver Legipont
| Oliver Legipont, OSB | |
|---|---|
.png) | |
| Církev | římskokatolická |
| Zasvěcený život | |
| Institut | Řád svatého Benedikta, Opatství Gross St.Martin Kolín nad Rýnem |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 1731 |
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Oliver Legipont |
| Země | Belgie - Valonsko |
| Datum narození | 2. prosince 1698 |
| Místo narození | Soiron (Verviers) |
| Datum úmrtí | 16. ledna 1759 (ve věku 60 let) |
| Místo úmrtí | Trevír |
| Místo pohřbení | Trevír |
| Národnost | valonská |
| Povolání | kněz, archivář, knihovník |
| Vzdělání | historik, teolog |
| Alma mater | benediktinská škola Kolín nad Rýnem |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oliver Legipont (lat. Oliverius Legipontius, franc. Olivier Légipont) (2. prosince 1698 v Soironu u Verviers (Belgie; 16. ledna 1758 Trevír) byl německý teolog, historik, archivář a knihovník valonského původu, původně benediktinský mnich z kláštera Groß St. Martin v Kolíně nad Rýnem a padělatel středověkých rukopisů.
Život a činnost[editovat | editovat zdroj]
Po vstupu do řádu benediktinů a studiích v klášteře Gross Sankt Martin v Kolíně nad Rýnem byl vysvěcen na kněze, od roku 1731 byl převorem a profesorem dogmatiky v klášteře sv. Jakuba v Mohuči. Jako benediktinský historik a knihovník s církevní a finanční podporou svého protektora, kardinála Angela Marii Quiriniho (1680–1750), který byl prefektem Vatikánské knihovny v Římě, studoval nejen tam, ale procestoval mnoho klášterů a knihoven především ve střední Evropě. Po vzoru pařížského Jeana Mabillona a bollandistů plánoval zřízení vlastní akademie s vydáváním několika edic pramenů: Manuscriptorum Germaniae Bibliotheca, Collectio Conciliorum per Germaniam Celebratorum, Bibliotheca Historica Germanica, Thesaurus Antiquitatum Germaniae a Germania Sacra.
Pobýval zejména v benediktinských klášterech, kde kromě knihovnické práce a archivního studia pro plánované edice benediktinských archiválií padělal středověké listiny. Působil mj. v Brně a jako host bydlel u barona Josefa Petrasche v Olomouci, kde se roku 1846 zapojil mezi zakládající členy učené společnosti Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis. V dolnorakouském klášteře Göttweig se s ním v letech 1733 nebo 1734 spřátelil Magnoald Ziegelbauer, který tam vyučoval morální teologii, a přivedl ho roku 1744 do Břevnovského kláštera. Oba dále pobývali a studovali ve Vídni, kde Legipont předložil císařovně Marii Terezii svůj projekt na zřízení velkolepého benediktinského učiliště v Praze.
Jako práci své akademie Legipont prezentoval roku 1754 v Augsburgu vydanou čtyřdílnou Ziegelbauerovu knihu Historia Rei Litterariae Ordinis Sancti Benedicti, v níž se připsal jako spoluautor. Vzhledem k tomu, že dílo vyšlo až po Ziegelbauerově smrti, nelze prokázat, kolik práce na něm odvedl Legipont.
Neklidný a konfliktní Legipont stále cestoval na nová místa, po smrti svého mecenáše byl nucen se živit vlastní prací a například ve Slezsku působil jako vychovatel v rodině Wengerských.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich 14, s. 305-307
- Otto Oppermann: Kritische Studien zur älteren Kölner Geschichte. I. Die Fälschungen des Oliver Legipont zur Überlieferung von St. Martin. In: Westdeutsche Zeitschrift für Geschichte und Kunst 19. 1900, s. 271–344 Internet Archive
- Neue deutsche Biographie, svazek 14, Duncker & Humblot, Berlín 1985, ISBN 3-428-00195-8, s. 63-64
