Afrika

Afrika
Rozloha	30 368 000 km² [zdroj?]
Počet obyvatel	1 246 504 865 (k roku 2017) [zdroj?]
Hustota obyvatelstva	36,4/km2
Počet států	55
Regiony	Jižní Afrika Severní Afrika Východní Afrika Střední Afrika Západní Afrika
Jazyky	1250 - 3000 nativních jazyků
Časová pásma	UTC-1 až UTC+4
Nejvyšší bod	Kilimandžáro 5895 m n. m.
Největší města	Lagos, Káhira, Kinshasa, Johannesburg, Chartúm, Dar es Salaam, Alexandrie, Abidžan, Alžír, Kano, Casablanca, Ibadan, Nairobi, Abuja, Akkra
HDP (nominální)	$20,3 biliónů (2013)
HDP (reálné)	$20,9 biliónů (2013)
Souřadnice	1°0′0″ s. š., 17°0′0″ v. d.
multimediální obsah na Commons

Afrika (anglicky Africa, francouzsky Afrique, portugalsky África, arabsky أفريقيا, Afrīqiyā, amharsky አፍሪቃ, 'Äfəriqa, svahilsky Afrika) je třetí největší kontinent po Asii a Americe s celkovou rozlohou přes 30,3 mil. km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi a včetně ostrovů pokrývá 6 % celkové rozlohy Země.

Rozkládá se jižně i severně od rovníku převážně na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantským oceánem. Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je tento kontinent spojen s Euroasijskou deskou.

Světadíl se rozkládá na rovníku a zahrnuje četné klimatické oblasti. Je to jediný kontinent, který se táhne od severních mírných až po jižní mírné zóny. Velkou část pevniny tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části se pak nacházejí deštné pralesy.

V 53 afrických státech žije celkem přes 1,2 miliardy obyvatel (2016), což činí 16 % celkové populace Země. Populace je zde nejmladší mezi všemi kontinenty, střední věk v roce 2012 byl 19,7, kdežto celosvětový medián 30,4. Alžírsko je největší zemí tohoto světadílu podle oblasti, kdežto Nigérie podle počtu obyvatel. Afrika, konkrétně střední východní, je široce přijímána jako místo původu lidí a velkých lidoopů, o čem svědčí objevy nejranějších hominidů a jejich předků, které jsou datovány do doby před sedmi milióny let, zahrnující druhy rodu Australopithecus, Homo habilis a Homo ergaster (člověk zručný), Homo rudolfensis (člověk východoafrický) spolu s nejstaršími nálezy moderního člověka (Homo sapiens) nalezenými v Etiopii, které jsou z doby před 200 000 lety.

Etymologie

Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak Latinské jméno Afri (v jednotném čísle Afer) vzniklo.

Původ	Slovo	V překladu	Poznámka
Féničtina	Afar	Prach
Berberština	Ifri	Jeskyně	Obyvatelé Afriky jsou označováni jako obyvatelé jeskyní.
Řečtina	Aphrike	Bez chladu
Latina	Aprica	Slunečná	Podle zmínky Isidora ze Sevilly, z rukopisu Etymologiae ze 7. stol.
Pojmenování z bible	Epher	-	Podle zmínky Flavia Josepha (narozen 37 př. n. l.) jméno vzniklo podle vnuka Abraháma, Ephera, který obsadil dnešní Libyi
Egyptština	af-rui-ka	Obrátit se k otevření Ka	Otevření Ka odkazuje na lůno nebo místo narození, Afrika byla pro Egypťany místem narození
z italské Umbrie, modifikací latiny	africus	Jižní vítr, deštivý vítr
Hebrejština	Ophir		biblické město, teorie podle Robert R. Stieglitz z univerzity Rutgers

Geografie

Poloha a rozloha

Fyzická mapa Afriky

Afrika o své ploše 30 368 000 km² je třetí největší světadíl. Druhý největší by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty, Severní a Jižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní.

Africký kontinent má atypicky pravidelný obrys a oproti dalším kontinentům má rovněž malý počet ostrovů, kde největším je Madagaskar, a také nízký počet poloostrovů, kdy největším je Somálský poloostrov. Břehy kontinentu omývá Atlantský a Indický oceán. Od Evropy ji odděluje Středozemní moře a nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), na jihu ji pak odděluje Rudé moře.

Krajní body

Krajní body	Lokace	Zeměpisná délka či šířka
Nejsevernější bod	Bílý mys	37°21' severní šířky
Nejjižnější bod	Střelkový mys (nikoliv však Mys Dobré naděje)	34°50' jižní šířky
Nejzápadnější bod	Zelený mys	17°31' západní délky
Nejvýchodnější bod	mys Hafun	51°25' východní délky

Nejzazší body včetně ostrovů

Krajní body	Lokace	Zeměpisná délka či šířka
Nejsevernější bod	tuniské souostroví Galite	37°34' severní šířky
Nejjižnější bod	Střelkový mys	34°50' jižní šířky
Nejzápadnější bod	kapverdský ostrov Santo Antão	25°22' západní délky
Nejvýchodnější bod	Île aux Cerfs u Mauricia	57°49' východní délky

Povrch

Nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro

Kontinent leží na africké litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi a na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopka Kilimandžáro (5895 m n. m.). Hranice mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.

Nerostné suroviny

Světadíl má bohaté zásoby nerostných surovin. Odhaduje se, že v Africe se nachází 90 % světových zásob kobaltu, 90 % zásob platiny, 50 % zásob zlata, 98 % zásob chromu, 70 % tantalu, 64 % manganu a jednu třetinu zásob uranu. Mimo to se zde nachází diamanty, zemní plyn, tuha, měď a další.

Vodstvo

Afrika spadá do úmoří Atlantského a Indického oceánu. Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Nachází se zde i velká jezera převážně tektonického původu, např. Viktoriino jezero (také Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, které jsou po většinu roku vyschlá a až v období dešťů se zaplňují. Takovým korytům říkáme vádí.

Podnebí

Biomy Afriky

Zhruba prostředek Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. Většina světadílu se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku pokryté pralesem je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti poté tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti Sahary, Namibské pouště či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí.

Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Libyi byl v roce 1922 naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zdiskreditován a zrušen. Kontinent tvoří 60 % povrchu pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.

Ekologie

Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr –ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně. 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů je zasaženo degradací půdy a 77 % území erozí půdy. Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů. Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).

Fauna

Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a "rozmezím volnosti" populací volně žijících živočichů a rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsou lvi, hyeny a gepardi) a býložravců (například buvoli, sloni, velbloudi a žiraf). Je také domovem zvířat džungle – hadů, primátů a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a obojživelníci. V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhů megafauny, neboť byly nejméně postiženy vymíráním v pleistocénu.

Africké geografické rekordy

Satelitní snímek Afriky

Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory afrických zemí.

Rekord	Držitel	Hodnota	Stát
Nejvyšší hora	Kilimandžáro, vrchol Uhuru	5 895 m	Tanzanie
Nejdelší řeka	Nil s přítokem Kagera	6 671 km	Súdán, Egypt, Rwanda, Tanzanie, Uganda
Největší ostrov	Madagaskar	586 690 km²	Madagaskar
Největší jezero	Viktoriino jezero	69 485 km²	Tanzanie, Keňa, Uganda
Největší činná sopka	Kamerunská hora	4 095 m	Kamerun
Největší poloostrov	Somálský poloostrov	850 000 km²	Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea
Nejlidnatější stát	Nigérie	126 635 626 obyvatel	Nigérie

Dějiny

Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.)

Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního egyptského města Fajjúm předek člověka pojmenovaný Aegyptopithecus. Zhruba před 6 – 8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů (Panina) a lidí (Hominina). Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.

Před 4,2 – 1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu Australopithecus a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu Homo.

Prvními typy byly prvotní formy Homo habilis (člověk zručný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu Homo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzanie se nalezly pozůstatky druhů Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo heidelbergensis (člověk heidelberský). Nálezy rodu Homo sapiens (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují typické rysy pro budoucí typ afrického pravěkého člověka.

Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů říkají, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000 – 26 000 př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství, chov dobytka a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso.

V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech:

• sansko-khoinský, který žil ve stepích jižní a východní Afriky,
• pygmejský, jež žil v tropických lesích,
• negroidní v subsahaře,
• a eurasijský mediterrání v severní Africe.

V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.

Starověk (5 000 př. n. l. – 500 n. l.)

Pyramidy v Egyptě

Velká mešita v Djenné na transsaharské obchodní cestě

Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše Núbie (města Meroe, Napata, Kerma) a starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou –jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, v Cenejském království, které později dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar. Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt.

V 7. století před naším letopočtem, během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, kupříkladu Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalo křesťanství. V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské a etiopské církvi.

Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V pátém století našeho letopočtu se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690.

Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. stol. n. l. začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávka transsaharské stezky, města Djenné.

Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. Ve starověku také začala migrace protoBantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.

Období samostatného vývoje

V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo například Etiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky a mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie Almohadové, Marínovci, Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alaouite, kteří vládnou Maroku dodnes. Od 10. století se ze západu severní Afriky (jejich hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod velením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve třináctém století byl ustaven Mamlúcký sultanát. Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad. V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.

V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí :

1. Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu
   • Ghanská říše, rozmach v 6. století
   • říše Kanem, v 9. století
   • říše Tekrúr, v 9. století
   • říše Mali, v 11. století
   • Songhajská říše, v 15. století
   • říše Bagírmi, Wadaj a Wolof, ve 14. století
2. Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi
   • království Mutapa či Monomotapa, v 15. století
3. Konžská pánev
   • Konžské království, ve 14. století
   • státy Lumbů a Lundů, v 15. století
4. Pásmo guinejského pobřeží
   • říše Ojo neboli říše Jorubů, v 15. století
   • městské státy Akanů, Fonů či Eweů, ve 12. až 15. století
5. Oblast Velkých jezer
   • království Buňoro-Kitara, v 15. století
   • Buganda, ve 14. století
   • Rwanda, v 15. století

V jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe.

Konec samostatného vývoje

Podrobnější informace naleznete v článku Kolonizace Afriky.

Zulové útočí na kolonu búrských osadníků v Natalu

Závod o Afriku. Porovnání politické mapy z roku 1880 s rokem 1913.

Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování sub-saharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století. Nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Odhady hovoří, že mezi 15. a 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a USA. Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA r. 1863 apod.). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále až 800 000 lidí v otroctví, téměř čtvrtina obyvatel země.

Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. Závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dohodnuta na Berlínské konferenci (1884–85). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství.

Africké státy tím přešly do plné správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).

Moderní dějiny

Proces africké dekolonizace v letech.

Mapa ozbrojených konfliktů v Africe v letech 1980–1996 dle jejich intenzity.

Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a potvrzena plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.

V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech získaly nezávislost státy: Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956–1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 - Rok Afriky, kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy je neochotně pustilo až po krvavých válkách.

Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech a oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například: povstání Mau Mau v Keni (1952–1960), Alžírská válka (1954–1962), portugalská koloniální válka a angolská válka za nezávislost (1961–1974), válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, ke Spojeným státům americkým nebo Sovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl, často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus, k příklonu k západním státům a navázání obchodních styků se západními investory.

Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek, mimo jiné šlo o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost:

• občanská válka v Rhodesii (1964–1979)
• nigerijská občanská válka (1967–1970)
• občanská válka v Angole (1975–2002)
• občanská válka v Čadu (1979–1982)
• občanská válka v Mosambiku (1976–1992)
• občanská válka ve Rwandě (1990–1993), jež vyústila v genocidu etnika Tutsiů
• první (1955–1972) a druhá súdánská občanská válka (1983–2005)
• občanská válka v Somálsku (1991–současnost)
• první (1996–1997) a druhá válka v Kongu (1998–2003)
• první (2002–2007) a druhá občanská válka v Pobřeží slonoviny (2010–2011)
• konflikt v Dárfúru (2003–současnost)
• válka v deltě Nigeru (2004–současnost) a další

Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju.

Od roku 2010 otřásá arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014 – současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.

Demografie

Africké ženy mají v průměru více než 5 dětí

Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990, a na více než 1,1 miliardy v roce 2013. Současné odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel. Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050. Afrika tak má velmi mladou populaci. V Africe například každoročně rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání. Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě). Problematické také je, že pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.

Obyvatelstvo Afriky jsou převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny.

Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.

Etnika

Úřední jazyky v Africe

Afrikánština	Portugalština
Arabština	Španělština
Angličtina	Svahilština
Francouzština	jiné

Mluvčí bantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšířili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčí nilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčí svahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky, Křováci (Khoisan) a Pygmejové. V jihozápadní Africe žijí Khoikhoiové.

V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny.

Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: Berbeři na severozápadě, Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary.

V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků.

Před dekolonizací, která začala v 60. letech, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy, například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionu Portugalců z Angoly a Mosambiku. Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionů v JAR. V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.

Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé Indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.

Jazyky

Mapa ukazující rozložení jazykových rodin v Africe

Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři:

• Afroasijské jazyky jsou rodinou asi 240 jazyků, kterými mluví asi 285 milionů lidí žijících na území severní Afriky, západní Afriky, Sahelu a jihozápadní Asie.
• Nilosaharské jazyky jsou rodinou obsahující více než sto jazyků, kterými mluví 30 milionů lidí. Hlavní oblasti těchto jazyků jsou: Čad, Súdán, Etiopie, Uganda, Keňa a severní Tanzanie.
• Nigerokonžské jazyky jsou rodinou pokrývající velkou část subsaharské Afriky, kterými mluví asi 350 milionů lidí, a jde pravděpodobně o největší jazykovou rodinu světa, co do počtu jazyků.
• Kojsanské jazyky obsahují asi 15 jazyků, kterými mluví v jižní Africe přibližně 360 000 lidí. Mnoho těchto jazyků je ohroženo. Lidé z kmenů Kojkojnů a Sanů jsou považováni za původní obyvatele těchto částí Afriky.

Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe je i arabština. Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Ovšem některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).

Náboženství

Náboženství v Africe

Podrobnější informace naleznete v článcích Náboženství v Africe, Křesťanství v Africe a Tradiční africká náboženství.

V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství křesťanství a islám. Podle Encyklopedie Britanika je nejrozšířenější křesťanství (45 % obyvatel) následované islámem (40 %), podle World Book Encyclopedia je pořadí největších náboženství obrácené. Zbylých 15 % Afričanů vyznává většinou tradiční domorodá náboženství či nějaké další (nejčastěji bahá'í, judaismus, hinduismus).

Křesťanství proniklo do Afriky ve starověku a rychle se stalo dominantním vyznáním v Severní Africe v oblastech pod vlivem římské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně tři papežové a tři učitelé církve.

V 7. století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především v Egyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy je misionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Africká hudba.

Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici ve výrobě uměleckých předmětů, která sahá hluboko do starověku. Jako každá jiná, i africká kultura si vybudovala řadu mýtů, pověstí a folklór.

Hospodářství

Johannesburg je ekonomickým centrem Jihoafrické republiky

Afrika je světově nejchudší obydlený kontinent. Zpráva o vývoji lidstva OSN z roku 2003, která celkově monitoruje 175 zemí, uvádí, že pozice od 151. místa (Gambie) do 175. (Sierra Leone) jsou všechny obsazeny africkými státy.

Počátky ubohé ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny korupcí a despotismem. Zatímco země jako Čína, nyní i Indie a také Latinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v otázkách zahraničního obchodu, investic a růstu kapitálu. Tato chudoba má mnoho následků jako nízká životní úroveň, násilí a nestabilita — faktory dále prohlubující chudobu Afriky.

Největší ekonomický úspěch zaznamenaly Botswana a Jihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají již vlastní kurz měny. To je způsobeno množstvím jejich surovinového přírodního bohatství, jsou hlavními producenti zlata a diamantů, a díky dobře zavedenému právnímu systému. Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím.

Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má největší populaci ze státu v Africe. V současné době má jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Je pravděpodobné, že díky rapidnímu vzestupu nigerijské ekonomiky a opatřením proti korupci, bude brzy zařazena mezi „ekonomické tygry“.

Politický přehled

Mapa ukazující koloniální panství jednotlivých evropských států v Africe

Diagram znázorňující integraci jednotlivých států v afrických integračních organizacích.

Politická mapa Afriky (2011)

Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi státy Belgie a Francie izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v Subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.

Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série pučů a vojenských diktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech byla vojenská síla v mnoha státech považována jako jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi národy v Africe. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu.

Od získání nezávislosti do současnosti trvají různě úspěšné snahy o regionální integraci a spolupráci. Nejvýznamnější organizací je Africká unie (AU), která vznikla v roce 2002 po reformě Organizace africké jednoty (OAU), která byla založena v roce 1963. AU aktuálně sdružuje 54 afrických zemí mimo Maroka a Západní Sahary. Důležitou organizací spadající pod AU je i Africké hospodářské společenství (AEC). Mezi africké regionální organizace dále patří: ECOWAS, Jihoafrická celní unie, Jihoafrické rozvojové společenství, Mezivládní úřad pro rozvoj, Svaz arabského Maghrebu, Společný trh pro Východní a Jižní Afriku a Východoafrické společenství.

Integrační organizace v Africe

Organizace	Zkratka	Vznik
Africká unie	AU	2002
Organizace africké jednoty	OAU	1963
Hospodářské společenství západoafrických států	ECOWAS	1975
Jihoafrická celní unie	JACU	1969
Jihoafrické rozvojové společenství	SADC	1979
Mezivládní úřad pro rozvoj	IGAD	1986
Svaz arabského Maghrebu	UMA	1989
Společný trh pro Východní a Jižní Afriku	COMESA	1994
Východoafrické společenství	EAC	2000

Politické členění Afriky

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam států a území v Africe.

Státy

• Všechny státy podle abecedy:

Referendum o samostatnosti Jižního Súdánu v roce 2011. Následná občanská válka si vyžádala přes 50 000 obětí.

• Alžírsko
• Angola
• Benin
• Botswana
• Burundi
• Burkina Faso
• Čad
• Demokratická republika Kongo
• Džibutsko
• Egypt
• Eritrea
• Etiopie
• Gabon
• Gambie
• Ghana
• Guinea
• Guinea-Bissau
• Jihoafrická republika
• Jižní Súdán Jižní Súdán
• Kamerun
• Kapverdy
• Keňa
• Komory
• Kongo
• Lesotho
• Libérie
• Libye
• Madagaskar
• Malawi
• Mali
• Maroko
• Mauritánie
• Mauricius
• Mosambik
• Namibie
• Niger
• Nigérie
• Pobřeží slonoviny
• Rovníková Guinea
• Rwanda
• Senegal
• Seychely
• Sierra Leone
• Somálsko
• Středoafrická republika
• Súdán
• Svatý Tomáš a Princův ostrov
• Svazijsko
• Tanzanie
• Togo
• Tunisko
• Uganda
• Zambie
• Západní Sahara
• Zimbabwe

Části Afriky

Jižní Afrika

Křováci v Botswaně rozdělávají oheň

Savana v jižní Africe

Podrobnější informace naleznete v článku Jižní Afrika.

Angola Botswana Jihoafrická republika Lesotho Madagaskar

Malawi Mauricius Mosambik Namibie Réunion

Svazijsko Zambie Zimbabwe

Severní Afrika

Berberská vesnice v pohoří Atlas v Maroku

Podrobnější informace naleznete v článku Severní Afrika.

Alžírsko Ceuta Egypt Libye Maroko

Mauritánie Melilla Súdán Tunisko Západní Sahara

Lidé prchají před boji v konžské válce, která si vyžádala přes 4 miliony obětí

Střední Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Střední Afrika.

• Středoafrická republika
• Čad
• Demokratická republika Kongo
• Kongo

Východní Afrika

Trh s velbloudy v Eritreji

Žena z kmene Mursi v Etiopii

Podrobnější informace naleznete v článku Východní Afrika.

Burundi Džibutsko Eritrea Etiopie Keňa Komory

Seychely Rwanda Somálsko Tanzanie Uganda

Západní Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Západní Afrika.

Benin Burkina Faso Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau

Kamerun Kapverdy Libérie Mali Niger Nigérie Pobřeží slonoviny

Rovníková Guinea Senegal Sierra Leone Svatý Tomáš a Princův ostrov Togo

Cestovatelé

K významným cestovatelům Afrikou patřili:

Abú Abdallah Ibn Battúta:

• 1325–1353 – Battúta putoval třicet let prakticky celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázu Tuát se vrátil v roce 1353 do Maroka.

David Livingstone utrpěl těžké zranění po útoku lva

David Livingstone:

• 1849 – přešel poušť Kalahari a objevil jezero Ngami
• 1851 – dorazil k řece Chobe a po jejím toku pokračoval až k Zambezi.
• 1853–1856 – vydal se na expedici, při níž podruhé dosáhl řeky Zambezi. Prozkoumal tok Zambezi až k ústí do Indického oceánu.
• 1855 – objevil velkolepé vodopády, které nazval na počest britské královny Viktoriinymi.
• 1859 – objevil jezero Malawi.
• 1867 – objevil jezero Tanganika a Mweru.
• 1868 – dorazil k jezeru Bangweulu a zjistil, že z něho vytéká zdrojnice Konga. Tím objasnil otázku pramene tohoto veletoku.
• 1871 – vydal se na západ, objevil řeku Lualabu a správně stanovil, že patří do povodí Konga.

Stal se tak prvním člověkem, který přešel Afriku v její jižní části (z Luandy v Angole do mosambického Quelimane).

Livingstone i Stanley byli svědky arabského ochodu s otroky

Henry Morton Stanley:

• 1869 – vyslali jej do Afriky. Měl tam pátrat po zmizelém britském badateli Davidu Livingstoneovi.
• 1871 – vyrazil ze Zanzibaru, ostrova na pobřeží dnešní Tanzanie, aby hledal Livingstonea.
• 1871 – našel Livingstonea v Ujiji na břehu jezera Tanganika.
• 1874–1877 – cestoval na západ od jezera Tanganika podél řeky Lualaba. Ta se vlévá do Konga, po němž doplul až k moři.
• 1879–1884 – podnikl výpravu pro belgického krále Leopolda II. Ve středoafrické džungli založil Svobodný stát Kongo.
• 1887–1889 – se vypravil na poslední dobrodružství ve službách súdánského paši Emina.

Emil Holub:

• 1872 – odjel poprvé do jižní Afriky. Zde pracoval sedm let jako lékař v diamantových polích, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí. Nehoda a nemoc mu však zabránily dosáhnout cíle. Přesto shromáždil na této cestě bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál.
• 1883 – se dostal daleko na sever od Zambezi, kde mu však ze spleti příčin zmařili další výzkum příslušníci domorodého kmene Mašukulumbů, kteří sházeli ze skály všechny jeho vědecké přístroje i cenné záznamy.

Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem:

• 1947–1950 – podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili značné množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná.

Josef Vágner:

• 1965 – založil ZOO Safari ve Dvoře Králové specializované na africkou zvířenu, kde byl ředitelem. Zoologickou zahradu sám zásoboval zvířaty, která odchytával na svých afrických expedicích.

Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. Kniha Safari pod Kilimandžárem pak získala v Lipsku v roce 1979 ocenění Zlatá kniha.

Odkazy

Související články

• Africká hudba
• Africká unie
• Gangnihessou

Externí odkazy

Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 17. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.

Více namluvených článků • Nápověda

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Afrika na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Afrika ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Afrika v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Kategorie Afrika ve Wikizprávách
• Galerie Afrika na Wikimedia Commons
• Průvodce Afrika ve Wikicestách
• afrikaonline.cz - český portál věnující se Africe

Pohyb světadílů a jejich desek

1100–750

miliony let zpět

600–550

200

0

Světadíly:

↗

Arábie

↗

Madagaskar

↗

Indie

↗

Kongo

↓

↗

Afrika

→

Afrika

↗

Patagonie

↓

↗

Sibiř

↓

↗

Atlantika

→

Jižní Amerika

Atlantika

↘

↗

Západní Arábie

↓

↗

Baltika

↘

↗

Austrálie

Ur

→

Rodinie

→

Východní Gondwana

→

Protogondwana

→

Pannotie

→

Laurentie

→

Euramerika (Laurussie)

→

Pangea

→

Gondwana

→

Antarktida

→

Antarktida

Arktida

→

Nena

↗

↘

Západní Gondwana

→

Protolaurasie

↗

↘

Gondwana

↗

↘

Laurasie

→

Laurentie

→

Severní Amerika

Baltika

↗

↘

Baltika

↗

↓

Avalonie

↘

Eurasie

↘

Laurentie

↗

↓

Severní Čína

↘

Sibiř

↗

↓

Jižní Čína

Oceány:

Mirovia

Prototethys, Paleotethys

Panthalassa

↘

Tethys

svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování

Autoritní data	Biblio: e90be4fa-01eb-48eb-9bf3-76e15b8e01e8, 58d03fe1-b3f0-4f34-a6e0-a2794dbb96cf NKC: ge137148 BNE: XX450575 BNF: cb153236036 (data) GND: 4000695-5 HDS: 028992 LCCN: sh85001531 NARA: 10044605 NDL: 00560082 NLI: 987007293831205171 SELIBR: 138939 SUDOC: 027218546 VcBA: 497/9373 VIAF: 127043766 WorldCat Entities: E39PBJkHrMyfHC67yqRTycbrv3