První občanská válka v Libyi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
První občanská válka v Libyi
{{{alt}}}
Zničené tanky na okraji Misuráty
trvání: 15. února – 20. října 2011
místo: Libye
casus belli: nespokojenost s Muammarem Kaddáfím
výsledek: vítězství povstalců; smrt Kaddáfího
strany
Libye proti-kaddáfovské síly KatarKatar Katar
vojenská intervence:
NATO NATO JordánskoJordánsko Jordánsko
Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty
ŠvédskoŠvédsko Švédsko
drobné pohraniční střety:
TuniskoTunisko Tunisko
Libye Libyjská arabská džamáhíríje
velitelé

síla
Libye Dočasná národní přechodná rada
  • 17 000 vojáků

Belgie 6× stíhačka F-16
Bulharsko fregata Drazki třídy Wielingen
Dánsko 6× stíhačka F-16
FrancieFrancie Francie:

Itálie 4× stíhačka F-16
KanadaKanada Kanada:

NizozemskoNizozemsko Nizozemsko:

Norsko 6× stíhačka F-16
Rumunsko fregata Regele Ferdinand
ŘeckoŘecko Řecko:

ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko:

Turecko 6× stíhačka F-16
USA USA:


Jordánsko 6× stíhačka (?)
KatarKatar Katar:

ŠvédskoŠvédsko Švédsko:

Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty:

Libye Libye
  • 10 000 – 20 000 vojáků
ztráty
Libye Dočasná národní přechodná rada
  • 2 098 – 2 834 vojáků zabito

USA USA

  • 1 stíhačka F-15 havarovala
Libye Libye
  • 1 044 – 1 132 vojáků zabito
  • 200 vojáků zajato
Lidské ztráty:

Původní odhad Národní přechodové rady: 50 000 mrtvých
Pozdější odhad: 25 000 mrtvých
Poslední odhad: 4 700 mrtvých na revoluční straně, 2 100 pohřešovaných dle Libyjského ministerstva pro mučedníky a pohřešované [1]

Vlajka bývalého libyjského království, nyní využívaná povstalci

Občanská válkaLibyi začala demonstracemi a protesty v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích. Libyjci protestovali od 13. ledna 2011 hlavně proti vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim reagoval střílením do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel[2] k potlačení protestů. Počty mrtvých se různí, samotná Libye 23. února přiznávala 300, Itálie odhadovala až tisíc.[3] Demonstrovalo se především v největších městech (Tripolis, Benghází, Al Bayda), ale i jinde. Demonstrující podpalovali policejní stanice, dostaly se jim do rukou i vojenské zbraně a situace dospěla až k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil. Režim pak postupně přišel o celý východ Libye, libyjsko-egyptskou hranici začali hlídat vzbouřenci.

Spekulovalo se o tom, že plukovník Kaddáfí zemi opustil. Ten však dne 22. února vystoupil v televizi a prohlásil, že „vůdcem revoluce“, kterou vede již déle jak 40 let, zůstane. Zároveň pohrozil, že začnou jatka.[4] Vyzval také své příznivce k veřejné podpoře, den na to se jich však sešlo jen asi 150. 28. února poskytl západním médiím rozhovor, ve kterém odmítl rezignaci, protože nezastává žádnou oficiální funkci a postěžoval si na to, že jej západní země opustily a nerozumí politickému systému Libye. Také se vyjádřil v tom smyslu, že všichni jeho lidé jej „milují“ a zemřeli by, aby ho ochránili.[5]

Poté, co režim ztratil kontrolu nad východem země, kde se nachází mj. druhé největší libyjské město Benghází, začali tamní lidé oslavovat a odevzdávat ukořistěné zbraně. Při oslavách začali používat červeno-zeleno-černé vlajky, připomínku období před Kaddáfím.[3] Pod kontrolou Kaddáfího zůstalo jen několik měst na západě země a především hlavní město Tripolis, o které média předpokládaly nejtěžší boje, protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. Podle zpráv z místa byli v ulicích hlavního města tanky a žoldáci z cizích zemí, které Kaddáfí najal a kteří stříleli i po těch, co se snažili pomoci zraněným.[6]

Jako vedoucí složka povstání se zformovala Dočasná národní přechodná rada (arabsky: الجمهورية الليبية al-Jumhūriyya al-Lībiyya), též označovaná jako Národní rada. Tato rada uskutečnila svoje ustavující setkání 5. března 2011 v Benghází, kdy se také označila za „jediného představitele celé Libye“ a zemi začala označovat pojmenováním Libyjská republika.[7] První zemí, která Radu oficiálně uznala jako představitele libyjského státu, byla Francie 10. března 2011[7][8]. Z arabských států jako první uznal rebely ustavenou vládu Katar[9], který také jako první z arabských zemí vojensky podpořil vytvoření bezletové zóny nad Libyí.

Reakce ve světě[editovat | editovat zdroj]

Ibrahim Dabáší, velvyslanec Libye při OSN, v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra mimo jiné prohlásil, že se „jedná o genocidu“ a že „je to konec režimu Muammara Kaddáfího“.[10] Vlivný egyptský duchovní Jusúf al-Karadáví vydal na Muammara Kaddáfího fatvu a vyzval k jeho fyzické likvidaci.[11]

Na stranu povstalců se krátce po vypuknutí povstání přidala řada členů diplomatické reprezentace Libye v zahraničí, včetně Libyjské mise v Praze. Vztahy s Tripolisem rovněž přerušila velvyslanectví ve Spojených státech, Austrálii, Indii, Malajsii.[12] K těmto velvyslanectvím se rovněž připojili vyslanci k Lize arabských států. [13]

Většina zemí Evropské unie násilí odsoudila a volala po dialogu. Podle deníku EUobserver[14] jsou výjimkou pouze Itálie a Česko: článek cituje Silvia Berlusconiho, který v rozhovoru s novináři tvrdí, že „se situace vyvíjí a on nechce nikoho rušit“. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podle článku mluvil o možnosti pádu Kaddáfího jako o katastrofě. Ministr však později tato slova popřel a označil citaci jako „blbost“ s tím, že za slovy o tom, že by se EU neměla do situace příliš vměšovat, stojí.[15] Nicméně jednotlivé země EU začaly z Libye evakuovat své občany. Česká republika nakonec vyzvala všechny své občany k opuštění země, v neděli 27. února uzavřela své velvyslanectví a evakuovala jeho pracovníky.

Rada bezpečnosti OSN dne 26. února jednala o sankcích proti Libyi a rozhodla o zablokování Kaddáfího účtů, o úplném zbrojním embargu a dokonce i o tom, že Mezinárodní trestní soud v Haagu bude vyšetřovat Kaddáfího masakry.[16] Spojené státy již také uvalily ekonomické sankce a nevyloučily ani použití síly,[17] naproti tomu Evropská unie zatím o sankcích jedná a vojensky zakročit neplánuje.[18] Ruský prezident Medvěděv pak označil použití vojenské síly proti vlastnímu národu za nepřijatelné a označil Kaddáfího za politickou mrtvolu, která musí odejít. Rusko by však i přes to vojenský zásah zemí NATO považovalo za porušení mezinárodního práva.[19]


Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dne 17. března 2011 byla Radou bezpečnosti OSN poměrem hlasů 10:0 (při absenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie – a dvou ze stálých členů RB, Ruska a Číny) schválena rezoluce RB OSN č. 1973/2011, zakazující všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních, a povolující členským státům použití síly, mimo okupace, k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území Libyjské arabské džamáhíríje před je ohrožujícími útoky.[20] Při porovnání průběhu aliančního vojenského angažmá s mandátem RB OSN: 1. NATO nemělo mandát /Aliance není regionální organizací ve smyslu Charty OSN/, 2. NATO svojí politikou sledovalo změnu režimu a k tomu rezoluce RB nedávají žádné zmocnění, 3. došlo k porušení rezolucí RB OSN dodávkami zbraní a poskytnutím vojenského výcviku povstalcům, 4. nebyl dodržen princip nestrannosti při vynucování přijaté rezoluce RB. Ochrana civilistů byla zajišťována systematickým ničením ozbrojených mezinárodně uznávané vlády. Případ Libye je posuzován, že nejde o nelegální vojenskou intervenci, ale o velmi výrazné překročení mandátu RB OSN. Aliančnímu zásahu dne 19. 3. 2011 předcházely zásahy jiných zemí. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, údajně v součinnosti se spojenci. Tato součinnost měla podobu neformálního rozhovoru francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s americkou ministryní zahraničních věcí Hillary Clintonovou. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, prý v koordinaci s britským premiérem Davidem Cameronem na konferenci v Paříži, na které jim bylo dáno na vědomí, že francouzská vojenská akce již začala. Okolnosti nasvědčují tomu, že Francie své spojence překvapila a postavila je před hotovou věc, protože se snažila být vůdčí zemí v těchto událostech. Ještě téhož dne si svoji politiku Francie nechala v Paříži posvětit lídry arabských států. Americký postoj ke krizi se vyvíjel pozvolna. Americký prezident Barack Obama už od konce roku prosazoval zásadu, že Muammar Kaddáffí by se měl vzdát moci a v souvislosti s tím Spojené státy uvalily na Libyi sankce a pracovaly na mezinárodní koalici, která by krizi řešila. Zpočátku bylo také NATO proti tomu, že se Aliance jako organizace zúčastní vojenské intervence v Libyi. V počáteční fázi se Aliance soustředila na evakuaci cizích státních příslušníků ze země a poskytnutí humanitární pomoci.Na přelomu února a března 2011, kdy síly věrné Kaddáffímu začaly mít nad povstáním převahu, se politika NATO změnila a Aliance začala zdůrazňovat potřebu vojenského zásahu [21]

V odpoledních hodinách 18. března 2011 vyhlásil Muammar Kaddáfí pod tlakem rezoluce okamžité příměří a zastavení vojenských operací na území Libye.[22] Přes toto prohlášení 19. března pokračovaly dělostřelecké a letecké útoky na Benghází, a svědci hlásili, že byl pozorován vstup Kaddáfího pozemních jednotek do města. Kaddáfího vláda popřela pokračování bojových akcí a útoky připsala povstalcům, údajně ve snaze vyprovokovat zahraniční intervenci v zemi.[23]

  • 21. března – Nálety mezinárodní koalice donutily vojska Muammara Kaddáfího se od Bengází stáhnout k městu Adždabíja, vzdáleného deset kilometrů od Bengází.[24]
  • 30. března – Ministr zahraničí Músá Kúsa uprchl z Libye do Londýna. Mluvčí Kaddáfího vlády jeho dezerci zprvu popíral.[25] Již bývalý ministr se následně zúčastnil tiskové konference, kde uvedl jako důvod svého odchodu nesouhlas s vývojem událostí. Rovněž varoval před následky dlouhodobé občanské války a volal po dohodě zúčastněných stran.[26][27]
  • téhož dne – Vyjádřil Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obavy z účasti islamistů na povstání. Dle vrchního velitele spojeneckých sil NATO Jamese Stavridise tajné služby „zaregistrovaly stopy Al-Káidy a Hizbaláhu“. Velvyslankyně USA při OSN Susan Rice možnost infiltrace extrémistů nevyloučila, avšak dle jejího tvrzení neexistují důkazy, které by mohly Stavridisovo tvrzení podložit. [28]
  • 27. května – Skupina států G8, včetně Ruska, se shodla na nutnosti odchodu Muammara Kaddáfího z čela Libye, přičemž Ruská federace má zastat roli prostředníka ve vyjednání jeho odchodu.[29]
  • 30. května – Pokračuje dezerce vojáků z řad vládních vojsk. Pět generálů, dva plukovníci a major opustili zemi společně s dalšími 120 vojáky. Uprchlí vysocí důstojníci následně během tiskové konference odsoudili zločiny režimu.[31]
  • 28. července – Byl zavražděn vrchní vojenský velitel povstalců, bývalý ministr vnitra ve vládě Muammara Kaddáfího, Abdal Fatah Júnis.[32].
  • 14. srpna – Povstalci postoupili po dlouhých bojích v okolí hor Nafusa do města Zavíja, vzdáleného 50 kilometrů od hlavního města Tripolis. Zároveň tak přerušili zásobovací trasu mezi Tripolisem a Tuniskou hranicí. Mluvčí Kaddáfího vlády prohlásil, že jde o malý útok jednotky o 50 mužích a že loajalistické jednotky se s problémem dokáží vypořádat.[33]
  • 19. srpna – Z Tripolisu uprchl Abdas Salám Džallúd, jeden z důstojníků, kteří se podíleli na převratu vedeném Muammarem Kaddáfím, bývalý premiér a několikanásobný ministr. Přešel na stranu povstání společně s celou rodinou.[34]
  • 20.21. srpna Za pokračujících bojů v okolí Zavíji, Zlitanu a Brigy došlo v noci z dvacátého na dvacátého prvního k otevřeným střetům v ulicích Tripolisu. Hlavním městem se rozléhala střelba a výbuchy. Boje mezi guerillou a loajalisty trvaly několik hodin. Ještě za zvuků střelby vládní mluvčí Músa Ibrahím prohlásil, že se vládní strana s povstalci "vypořádala."[35] [36] Za rozbřesku však boje opět propukly, probíhaly celý den. Zároveň povstalci začali postupovat ze směru od Zavíje a Zlitanu k Tripolisu, aby podpořili povstání ve městě. V Benghází pak tyto zprávy vyústily v oslavy.[37][38]
Mluvčí NATO k situaci uvedl, že v konfliktu již neexistují tradiční frontové linie, které byly dříve přítomny, přičemž nepřehledná situace stěžuje identifikaci cílů.[39]
  • 24. srpna – Povstalci ovládli hlavní město Libye Tripolis. Zároveň s Tripolisem dobyli strategickou oblast Brigy a přístavu Ras Lanúf, kde se nachází důležité ropné rafinérie. Vojenská pozornost se následně obrátila ke zbývajícím oblastem pod kontrolou jednotek Kaddáfího, konkrétně městům Syrta a Baní Walíd. V obou městech se povstalci snažili vyjednat kapitulaci obránců, ale k 4. září oznámili že se jim nepodařilo dosáhnout dohody.[41][42]
  • 9. září – Po neúspěšných vyjednáváních s obránci města Bani Walid se opětovně rozběhly boje. Povstalci postoupili do vzdálenosti dvou kilometrů od centra města.[43]
  • 14. října – v Tripolisu proběhla přestřelka mezi jednotkami Přechodné národní rady a asi 50 ozbrojenými stoupenci svrženého vůdce Muammara Kaddáfího. [46] [47]
  • 23. října – Dočasná národní přechodná rada vyhlásila osvobození od Kaddáfího režimu[50]

Mezinárodní intervence[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská intervence v Libyi.

S odůvodněním, že vyhlášené příměří nebylo dodržováno, byla dne 19. března 2011 zahájena intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil, jejímž deklarovaným cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů a ochrana civilního obyvatelstva.[51]

Ačkoliv rezoluce RB OSN č. 1973/2011 hovoří pouze o ochraně civilního obyvatelstva, vyjádření i kroky koalice států OSN, které se angažovaly v Libyi, fakticky vedly k podpoře povstalců proti vládě Muammara Kaddáfího. Tato podpora pak byla zdůvodňována, zejména ke konci války, nebezpečím, které měl dle některých předních osobností koalice režim představovat vůči civilistům.[52][53][54][55]. Kritici pak tvrdí, že tímto přístupem mezinárodní koalice přesáhla daný právní mandát.[56][57][58]

1.7. Francie otevřeně přiznala, že vyzbrojila povstalce zbraněmi shazovanými z letadel. Tento krok byl kritizován některými státy, zejména Ruskem a Čínou, jakožto porušování embarga OSN na dovoz zbraní do Libye. Francie na kritiku odpověděla s tím, že tyto dodávky byly nutné, neboť měly sloužit civilnímu obyvatelstvu k sebeobraně.[59][60]

26. 10. Katar přiznal, že jeho armáda během občanské války v Libyi bojovala na straně rebelů. [61]

Vliv na situaci v Mali[editovat | editovat zdroj]

Občanské války se účastnili i Tuaregové, což přispělo k jejich militarizaci. Po skončení války založili hnutí MNLA, které mělo bojovat za emancipaci Tuarégů na území Mali. Složitá vnitropolitická situace v jižních částech Mali, která zaneprázdnila malijskou národní armádu a přísun množství zbraní z libyjské občanské války způsobilo triumfální úspěch MNLA, která 6. dubna 2012 jednostranně vyhlásila nezávislý stát Azavad. V červenci 2012 ale byli Tuaregové vytlačeni radikálními islamisty, což podnítilo další vojenskou intervenci Západu, tentokrát vedenou Francií (Operace Serval).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KHAN, Umar. Casualty figures exaggerated, says Ministry. Libya Herald [online]. 2013-01-7 [cit. 2013-01-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/letadla-bombarduji-civilisty-v-tripolisu-tvrdi-svedci/r~i:article:691717/
  3. a b Kaddáfího podpořily desítky lidí, tisíce demonstrovaly proti němu. Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-02-23 [cit. 2011-02-23]. Dostupné online. 
  4. Rozhořčený Kaddáfí odmítl odstoupit, raději zemře jako mučedník. Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-02-22 [cit. 2011-02-22]. Dostupné online. 
  5. Kaddáfí pozval zahraniční novináře do kavárny. Lidé mě milují, řekl jim. iHNed.cz [online]. 2011-03-01 [cit. 2011-03-01]. Dostupné online. 
  6. Kaddáfí už zřejmě nekontroluje situaci v Libyi, lidé dál utíkají. Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-02-26 [cit. 2011-02-26]. Dostupné online. 
  7. a b ntclibya.org [online]. [cit. 10-03-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 07-03-2011. 
  8. http://zahranicni.ihned.cz/c1-51068190-sarkozy-bezletova-zona-nestaci-zamerme-se-na-konkretni-cile-v-libyi
  9. Libyjští povstalci chtějí začít vyvážet ropu, pomůže jim prý Katar. Zpravodajský server iDNES [online]. 2011-03-28 [cit. 2011-03-28]. Dostupné online. 
  10. Al Jazeera English: Live Stream, 23:21 CET. Al Jazeera [online]. 2011-02-21 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online. 
  11. Vlivný islámský duchovní vyhlásil smrtelnou fatvu na Kaddáfího. Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-02-21 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online. 
  12. Od Kaddáfího se distancují vlastní diplomaté. Zpravodajský server ČT 24 [online]. 2011-02-22 [cit. 2011-04-3]. Dostupné online. 
  13. Libyan diplomats defect en masse. Zpravodajský server Al Jazeery [online]. 2011-02-22 [cit. 2011-04-3]. Dostupné online. 
  14. PHILLIPS, Leigh. Italy and Czech Republic back Gaddafi despite bloodbath. EUobserver [online]. 2011-02-21 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online. 
  15. ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Češi a Italové prý podporují Kaddáfího. Blbost, říká kníže. iDNES.cz [online]. 2011-02-21 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online. 
  16. Masakry v Libyi má vyšetřit Mezinárodní trestní soud. Rozhlas.cz [online]. 2011-02-27 [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. 
  17. Obama uvalil sankce na Libyi. Vojáci v Tripolisu pálí po všem, co se pohne. iHNed.cz [online]. 2011-02-26 [cit. 2011-02-26]. Dostupné online. 
  18. Evropa proti Kaddáfímu vojensky nezakročí. Trestem mají být embarga. iHNed.cz [online]. 2011-02-26 [cit. 2011-02-26]. Dostupné online. 
  19. Medveděv prý má Kaddáfího za „politickou mrtvolu“. Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-03-01 [cit. 2011-03-01]. Dostupné online. 
  20. Security Council authorizes ‘all necessary measures’ to protect civilians in Libya. UN News Centre [online]. 2011-03-17 [cit. 2011-03-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  21. KŘÍŽ, Pavel. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 134 s. S. 38, 39, 41, 59, 61. 
  22. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=694437
  23. PANNELL, Ian. Pro-Gaddafi forces enter Benghazi. BBC News [online]. 2011-03-19 [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  24. sme.sk, 21.3.2011 [cit. 2011-08-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  25. http://www.mediafax.cz/zahranici/3196862-Sef-Kaddafiho-diplomacie-zbehl-do-Londyna
  26. http://zpravy.idnes.cz/z-libye-muze-byt-druhe-somalsko-varoval-ministr-zbehly-od-kaddafiho-11j-/zahranicni.aspx?c=A110412_111849_zahranicni_aha
  27. QUINN, Ben. Guardian. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Velitel NATO: Mezi libyjskými rebely má vliv i Al-Káida a Hizballáh
  29. Summit zemí G8: Kaddáfí se musí vzdát moci. Tiscali.cz [online]. 2011-05-27 [cit. 2011-06-2]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  30. J. MCDONNELL, Patrick. No breakthrough in Russian envoy's trip to Libya. Los Angeles Times [online]. 2011-06-16 [cit. 2011-23-9]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Five Libyan generals announce defection. France 24 [online]. 2011-05-30 [cit. 2011-06-2]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-03. (angličtina) 
  32. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/zahadna-smrt-velitele-libyjskych-rebelu-vrazi-mezi-ne-klin_208270.html
  33. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=710701
  34. http://zpravy.idnes.cz/pomahal-kaddafimu-dostat-se-k-moci-ted-se-pridal-k-povstalcum-pri-/zahranicni.aspx?c=A110820_110119_zahranicni_jav
  35. Al Jazeera, 21.8. [cit. 2022-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. CNN, 21.8. [cit. 2022-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. http://english.aljazeera.net/news/africa/2011/08/201182193129278233.html
  38. http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-52632170-libyjsti-povstalci-postupuji-dal-na-tripolis-kaddafi-chce-aby-bojovaly-i-zeny-a-deti
  39. http://www.military.com/news/article/nato-its-getting-harder-to-id-targets-in-libya.html
  40. Povstalci dobyli Kaddáfího komplex
  41. Svržený Kaddáfí brání poslední citadelu. Rodnou Syrtu [online]. aktualne.cz, 4.9.2011 [cit. 2011-09-04]. Dostupné online. 
  42. Libyan fighters positioned outside Gadhafi strongholds [online]. CNN.com, 4.9.2011 [cit. 2011-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-14862235
  44. Archivovaná kopie. Novinky.cz [online]. BORGIS [cit. 2011-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-12. 
  45. http://www.rozhlas.cz/zpravy/afrika/_zprava/libyjsti-povstalci-hlasi-ovladnuti-poustniho-mesta-sabha--951962
  46. http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/libya/8828014/Libya-Fighting-breaks-out-on-the-streets-of-Tripoli-as-battle-continues-to-rage-for-control-of-Sirte.html
  47. http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/kaddafiho-lide-vyvolali-prestrelku-v-tripolisu-bojuje-se-o-syrtu/701006
  48. Kaddáfí je mrtev
  49. http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12688033
  50. Archivovaná kopie. Novinky.cz [online]. BORGIS [cit. 2011-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-14. 
  51. Živě: Na Libyi dopadlo 110 střel s plochou dráhou letu [online]. Aktuálně.cz, 2011-3-19 [cit. 2011-03-21]. Dostupné online. 
  52. Obama a Cameron: Kaddáfí musí odstoupit, podpoříme demokracii. ČTK [online]. 2011-05-25 [cit. 2011-09-3]. Dostupné online. 
  53. NATO se postará o ochranu civilistů ve městech kolem Tripolisu. Mediafax [online]. 2011-06-12 [cit. 2011-09-3]. Dostupné online. 
  54. Nato must target Gaddafi regime, says Armed Forces chief Gen Sir David Richards. The Telegraph [online]. 2011-05-14 [cit. 2011-09-3]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. NATO's mission in Libya still necessary: spokesman. People's Daily Online [online]. 2011-08-31 [cit. 2011-09-3]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. OSN a NATO 'sejmuly' Kaddáfího. Co udělají teď?. Týden.cz [online]. 2011-08-23 [cit. 2011-09-3]. Dostupné online. 
  57. No UN mandate to attack Gaddafi forces: Russia. Reuters [online]. 2011-03-28 [cit. 2011-09-3]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-16. (anglicky) 
  58. ASSER, Martin. The Muammar Gaddafi story [online]. 2011-10-21, rev. 2011-10-26. Dostupné online. (anglicky) 
  59. http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/915737
  60. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/129006-francie-sklidila-kritiku-za-vyzbrojovani-rebelu-v-libyi/
  61. Qatar admits it had boots on the ground in Libya; NTC seeks further NATO help. Al Arabia [online]. 2011-10-26 [cit. 2011-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-28. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]