Buvol africký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Buvol africký

Buvol africký
Buvol africký
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Podčeleď: tuři (Bovinae)
Rod: buvol (Syncerus)
Druh: buvol africký
Binomické jméno
Syncerus caffer
Sparrman, 1779
Poddruhy
  • Buvol africký kaferský (S. caffer caffer)
  • Buvol pralesní (S. caffer nanus)
  • Buvol africký krátkorohý (S. caffer brachyceros)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Buvol africký (Syncerus caffer), nepřesně označovaný také jako buvol kaferský je mohutný býložravec afrických savan, jeho domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Stavbou těla je podobný domácímu skotu. Má poměrně nízké končetiny, velmi mohutný trup a dlouhý ocas, ukončený střapcem chlupů. Obě pohlaví mají zahnuté rohy, které se na čele stýkají.

Rozlišujeme tři poddruhy: větší, savanovou formu, buvola kaferského (S. caffer caffer), menšího pralesního buvola, S. caffer nanus a středně velkého buvola krátkorohého S. caffer brachyceros . Všechny poddruhy se mezi sebou mohou křížit.

Buvol kaferský je nápadný svojí velikostí: v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m - 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavě hnědá až černá. Rohy mohou být dlouhé více než 1 m, jsou zahnuté do stran a na čele se stýkají do podoby typického štítu.

Buvol pralesní je výrazně menší, v kohoutku měří 100 až 130 centimetrů, délka těla se pohybuje okolo tří metrů a váha se pohybuje okolo 200 kg. Samice jsou opět menší než býci. Srst je červenohnědá, u telat až žlutavá. Rohy má krátké a poměrně slabé, zahnuté dozadu. Na čele se rohy nestýkají. Stavba jeho těla je přizpůsobena pohybu v hustém porostu.

Buvol krátkorohý je vzácný a málo známý. Je poněkud menší než buvol kaferský, kterému se podobá zbarvením, ale tvarem rohů připomíná spíš buvola pralesního. Vyskytuje se v oblasti Súdánu, Čadu a Nigeru na severní hranici rozšíření buvola afrického.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Celá střední a Západní Afrika, savany a deštné pralesy. Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem, buvol pralesní žije v primárním deštném pralese nebo v bambusových porostech. Buvol krátkorohý obývá savany a bažinaté oblasti západní a středozápadní Afriky, od okolí Čadského jezera až po Senegal.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Žije vždy ve stádě. Přestože se někdy sdružuje do tisícihlavých stád žije v menších rodinných skupinách tvořených 20-30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.

Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně.

Buvoli afričtí

Rozloha domovského okrsku jednoho stáda záleží na jeho velikosti, pohybuje se od 60 do 1000 čtverečních kilometrů.

Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky. Buvoli afričtí jsou dlouhověká zvířata, dožívají se až 30 let.

Jsou to silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h a útočícímu predátorovi se urputně brání. Jediným přirozeným nepřítelem dospělého buvola je lev, telata někdy padnou za oběť hyenám nebo krokodýlům.

V mnoha oblastech představují pro buvoly velké nebezpečí infekční choroby, přenášené domácím skotem domorodců, např. Masajů. Buvol je velmi vnímavý např. k moru skotu, slintavce a kulhavce, naproti tomu je odolný proti naganě. Místy buvolům komlikuje život tzv. říční slepota, parazitóza způsobená vlasovcem, žijícím v podkoží či v oku. Tato choroba je přenášena muchničkami a vyskytuje se i lidí či domáích zvířat ve vlhkých oblastech Afriky.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Jde o jediného zástupce rodu Syncerus. Asijský domestikovaný buvol domácí a ostatní asijští buvoli proto nejsou jeho blízkými příbuznými. Prehistorickými předchůdci buvola afrického byli zástupci rodu Pelorovis, obrovská zvířata s podivně zahnutými rohy. Žili ve východní a severní Africe v období pliocénu a pleistocénu, před asi 2,5 milionu lety až 5000 lety.

Lov a nebezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Patří do takzvané „velké pětky“ nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Společně s hrochem má na svědomí zřejmě nejvíce smrtelných nehod lovců a účastníků safari. Pokud je buvol postřelený, je skutečně nebezpečným soupeřem. Postřelený nebo i vyrušený odchází do křoví nebo do rákosí, kde čeká na svého pronásledovatele. Někdy ho dokonce obchází a napadne zezadu. Nepřítele - člověka nebo například i lvici se snaží nabodnout na rohy. Pokud se mu to podaří, několikrát svou oběť vyhodí do vzuchu a pak ji rozdupe kopyty. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný. Pokud ale není znepokojován, na člověka sám od sebe neútočí. Na rozdíl od slona a nosorožce také neútočí na automobily.

Kam do ZOO[editovat | editovat zdroj]

Buvol africký není v zoo příliš oblíbeným chovancem. Svůj výběh brzy změní v bažinu, je značně agresívní a nebezpečný, ale málo atraktivní: pro většinu návštěvníků je to jen "divná černá kráva". V současnosti je proto chován pouze v ZOO Dvůr Králové nad Labem, která chová oba poddruhy, buvola kaferského (Syncerus caffer caffer) a buvola pralesního (Syncerus caffer nanus).

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Buvol africký ve Wikimedia Commons

  1. IUCN Red List 2015.4. 30. listopadu 2015. Dostupné online.