Kopyto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny na stránce Kopyto (rozcestník).
Nedokonalá kopyta tapíra
Kopyta koně
Kování koně

Kopyto (urgula) je tvrdé rohovité symetrické pouzdro na posledním článku prstů. Mají ho kopytníci, savci z řádu lichokopytníků. Kopytníci z řádu sudokopytníků mají na posledním článku prstů taktéž rohovinové pouzdro, ale nesymetrické. Kopyto sudokopytníků se v moderní terminologii nazývá pazneht. Kopytníci patří mezi prstochodce, při chůzi nenašlapují na chodidlo ale jen na prsty.[1]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Průběhem evoluce byly původně pětiprsté savčí končetiny u lichokopytníku redukovány. U nosorožců na tří prsty, u tapírů na tři prsty na zadních končetinách a čtyři na předních.Čtvrtý je na noze vzadu a je posunut výše, proto je pro chůzi bezvýznamný, tapír na něj nenašlapuje. U čeledě koňovitých, tj., u koně, osla a zebry zůstal jen jeden, původně prostřední prst.

Rozdílná redukce končetin u zvířat se společným prapředkem je důsledek přizpůsobení se rozdílnému životnímu prostředí. U tapírů a nosorožců kteří se pohybovali ve vlhké měkké půdě byla chůze po více prstech výhodnější, měli větší našlápnou plochu a stabilitu. Koňovití se přesunuli do stepí s tvrdší půdou a větším počtem šelem, kde pro přežití museli vyvinout při běhu vyšší rychlost. K tomu jim napomohlo prodloužení končetin i přesunutí váhy na jeden prst.[2][3][4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

U tapíru a nosorožců je krátký poslední prstní článek rozšířen a na povrchu je pokryt rohovinovým kopytem. Převážná váha těla spočívá obvykle na třetím, prostředním prstu který je nejširší i nejsilnější, je natočen do osy končetiny. Ostatní dva prsty jsou podpůrné při chůzi v bahnité půdě.

Vývojově pokrokovější koňovití mají prst jen jeden, třetí, který je přetvořen v dokonalé kopyto. Z druhého a čtvrtého prstu zbyly jen tzv. kosti bodcové přiléhající těsně k dlouhému záprstí neboli nártu. Jediný prst je tvořen třemi kostmi, první se jmenuje kost spěnková, druhá korunková a třetí kopytní. K zadní stěně kopytní kosti přiléhá ještě střelka, kost zniklá ztvrdnutím vaziva. Kopytní kost, střelka a spodní hlavice korunkové kosti jsou obaleny silným zrohovatělým pouzdrem – kopytem, které stále dorůstá. Kopyto je analogický orgán jako jsou dráp nebo nehet jiných savců.[2][5]

Domestikace[editovat | editovat zdroj]

Při chůzi se koňské kopyto dotýká země pouze vystouplým chodidlovým okrajem, měkčí chodidlo s vystouplou střelkou se tvrdého podkladu (např. silnice) nedotýká, je ve styku s jen s měkkým podkladem (např. louka). Pokud chodí neokovaný kůň často po tvrdém materiálu, vystouplý okraj chodidla z rohoviny si obrousí a pak našlapuje i na střelku, to mu způsobuje bolest. Při okovávání se podkovy zatloukají pouze do tohoto okraje, hřeby nesmějí zasáhnout střed kopyta, měkké chodidlo a střelku.[5]

Při chovů koňů, oslů, mul a mezků se dlouhodobě sváří dva tábory, zda je pro zvíře vhodnější okovat ho nebo nechat "naboso". Každý má svou pravdu.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilustrovaný encyklopedický slovník. Svazek 2. Praha : ACADEMICA, Čs. Akademie věd, 1981. 3 svazky (2.900 s.) S. 203, 829. (česky)  
  2. a b VOLF, Jiří. Zvířata celého světa: Koně, osli a zebry. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. 135 s. (česky)  
  3. SVRŠEK, Jiří. Astro.arms.cz: Evoluce savců 3 [online]. 02.02.1998, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  4. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. SAVCI upol.cz: Perissodactyla – Lichokopytníci [online]. Savci.upol.cz, internetová encyklopedie savců, 31.08.2006, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b SOUKUP, Petr. Vše o koňských kopytech [online]. Dreamranch, Bukol 31, Vojkovice u Kralup, 04.12.2010, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  6. KLIMOVIČOVÁ, Anna. Koníčci.cz: Kovat či nekovat? [online]. [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]