Fátimovský chalífát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fátimovský chalífát
 Abbásovský chalífát 909–1171 Ajjúbovský sultanát 
Sicilský emirát 
Almorávidé 
Seldžucká říše 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
hlavní město:
Mahdia (cca do roku 969),Káhira (založena roku 969)
rozloha:
9 000 000 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
62 000 000
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
909 (založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska)
zánik:
1171 (nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem)
Státní útvary a území
Předcházející:
Abbásovský chalífát Abbásovský chalífát
Nástupnické:
Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Sicilský emirát Sicilský emirát
Almorávidé Almorávidé
Seldžucká říše Seldžucká říše

Arabská dynastie Fátimovců vládla v Egyptě a byla představitelem šíitského směru islámu.

Založení fátimovského chalífátu[editovat | editovat zdroj]

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky[editovat | editovat zdroj]

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Křižácká tažení do Egypta.

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.