Australopithecus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox

Australopithecus
Stratigrafický výskyt: pliocén, pleistocén
(asi před 4,2 - 1,2 miliony let)
Australopithecus afarensis, model
Australopithecus afarensis, model
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: primáti (Primates)
Čeleď: hominidé (Hominidae)
Podčeleď: Homininae
Tribus: Hominini
Rod: Australopithecus
Dart, 1925
Druhy

Australopithecus je rod vyhynulých hominidů, žijící v pliocénu a pleistocénu (asi před 4,2 - 1,2 miliony let) ve východní, jižní a střední Africe. Jeho zástupci s největší pravděpodobností patří k vývojové linii moderního člověka. Australopitékové byli dlouho považováni za nejstarší známé homininy, dokud je geologickým stářím nepřekonaly rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus. Díky přibývajícím nálezům v posledních 15 - 20 letech se ovšem představy o rodu Australopithecus poměrně výrazně mění.[1]

Nejlépe poznanými představiteli tohoto rodu jsou druhy Australopithecus afarensis z východní Afriky a Australopithecus africanus z Afriky jižní. Ti jsou doloženi značným množstvím ostatků a mohou být jakýmsi modelem pro ostatní druhy, známé často spíše torzovitě.[2]

Objevy[editovat | editovat zdroj]

První ostatky popsal v roce 1925 Raymond A. Dart a přiřadil jim druhové jméno Australopithecus africanus. Rodové jméno Australopithecus (v překladu „jižní opice“) bylo zvoleno proto, že první nálezy byly zachyceny na jihu Afriky.

Pro poznání vzhledu a způsobu života rodu Australopithecus byly významné také nálezy ve východní Africe v 70. letech 20. století. V té době byly téměř současně odhaleny a zkoumány dvě velmi významné lokality - Hadar v Etiopii a Laetoli v Tanzánii. Obě vydaly značné množství ostatků, kterým byl kvůli zřetelné odlišnosti od jihoafrických nálezů přiřazen název Australopithecus afarensis, odvozený z umístění lokality Hadar v etiopském regionu Afarsko.[3] Nález kolenního kloubu v Hadaru, ale především objev otisků stop v Laetoli potvrdily v té době ještě nejistou domněnku, že pliocénní homininé již chodili vzpřímeně po dvou končetinách jako moderní lidé.[4] Ještě více se ale proslavil nález velmi dobře zachované kostry samice, která dostala kódové označení AL 288-1 a přezdívku Lucy. Její význam spočíval v tom, že nezvykle dobré dochování umožnilo poměrně přesně rekonstruovat celkový vzhled i způsob života časných homininů.[4] I přesto, že později podobných nálezů částečných koster přibylo (jen pro druh Australopithecus afarensis jsou to ostatky velkého samce Kadanuumuu[5] a zhruba tříletého mláděte Selam[6]), Lucy je stále vnímána jako vzorový zástupce australopitéků a je hojně užívána k mnoha srovnávacím analýzám.

Ačkoliv Australopithecus afarensis byl dlouho pokládán za nejstaršího hominina a jednoznačného předka všech mladších druhů včetně současného člověka, v roce 1994 byl v nálezech z okolí keňského jezera Turkana a z etiopské oblasti Middle Awash identifikován ještě starší druh, Australopithecus anamensis.[7]

V roce 2009 byl na etiopské lokalitě Dikika učiněn další z přelomových nálezů. Ve vrstvách starých zhruba 3,4 miliony let zde byly odhaleny dvě nevelké zvířecí kosti, nesoucí několik zářezů. Tyto rýhy mohly být vytvořeny při snaze o rozbití kostí kameny, což by naznačovalo nejen zájem australopitéků o masitou potravu (morek), ale i schopnost využívat k jejímu získávání kameny nebo kamenné nástroje.[8]

Datace[editovat | editovat zdroj]

Díky tomu, že ve východní Africe probíhala v pliocénu i pleistocénu aktivní sopečná činnost, doprovázená ukládáním četných vrstev sopečného popela, lze mnohé ze zachycených ostatků poměrně přesně datovat, a to především pomocí radiometrických metod. Naopak datace jihoafrických nálezů z brekcie bývá obtížná. Využívat lze často jen biostratigrafii - srovnávání spektra nalézaných živočichů s dobře datovanými lokalitami východní Afriky.[9]

Za nejstaršího australopitéka je v současnosti považován Australopithecus anamensis, žijící zhruba před 3,9 - 4,2 miliony let. Na něj navazuje Australopithecus afarensis, známý z doby před 2,9 - 3,8 miliony let. Současně s ním před 3,5 miliony let žili jedinci, řazení do druhů Australopithecus bahrelghazali a Kenyanthropus platyops. Jižní Afriku zhruba před 2 - 3 miliony let obýval Australopithecus africanus.

Asi před 2,5 miliony let se objevili první zástupci rodu Homo, současně s nimi ale ještě dlouhou dobu žily i mladší formy australopitéků, zejména zástupci robustních druhů - Australopithecus aethiopicus (před 2,5 - 2,7 miliony let), Australopithecus boisei (před 1,2 - 2,3 miliony let) a Australopithecus robustus (před 1,2 - 2 miliony let).

Třídění[editovat | editovat zdroj]

Mapa výskytu nálezů raných hominidů.

Australopitékové byli vcelku úspěšnou skupinou homininů, obývající po téměř 3 miliony let rozsáhlé oblasti Afriky. Množství druhů může být proto dále členěno do několika skupin.

Podle místa výskytu[editovat | editovat zdroj]

Typickým místem nálezů rodu Australopithecus jsou oblasti ve východní a jižní Africe. Nejbohatší naleziště se nacházejí v Keni, Etiopii, Tanzanii a v Jihoafrické republice. V roce 1995 byla navíc v Čadu objevena spodní čelist druhu Australopithecus bahrelghazali.[10] Jedná se o prvního australopitéka, známého z prostoru východně od Velké příkopové propadliny, který ukazuje, že tento rod musel v minulosti obývat mnohem větší prostor, než se dříve předpokládalo.[11]

  • jižní Afrika - A. africanus, A. sediba, A. robustus
  • střední Afrika - A. bahrelghazali
  • východní Afrika - A. anamensis, A. afarensis, A. garhi, A. aethiopicus, A. boisei

Podle stavby těla[editovat | editovat zdroj]

Dalším hlediskem, podle kterého lze zástupce rodu Australopithecus členit, je stavba těla. Již od prvních nálezů se ukazovaly nápadné rozdíly mezi lehce stavěnými (gracilními) a robustními formami, spočívající především ve stavbě zubů a čelistí. Někteří autoři řadí robustní australopitéky do samostatného rodu Paranthropus.[2]

  • gracilní - A. anamensis, A. afarensis, A. bahrelghazali, A. africanus, A. sediba, A. garhi
  • robustní - A. (Paranthropus) aethiopicus, A. (Paranthropus) boisei, A. (Paranthropus) robustus

Podle fylogeneze[editovat | editovat zdroj]

Rod Australopithecus se během své dlouhé existence samozřejmě vyvíjel, což doprovázelo utváření svébytných znaků a postupné odlišování se od společného předka. I v tomto typu dělení zaujímají robustní druhy samostatné místo.[12]

  • archaičtí - A. anamensis, A. afarensis, A. bahrelghazali, A. africanus
  • pokročilí - A. sediba, A. garhi
  • robustní - A. (Paranthropus) aethiopicus, A. (Paranthropus) boisei, A. (Paranthropus) robustus

Popis[editovat | editovat zdroj]

Australopitékové tvoří značně variabilní skupinu, takže jejich celkovou charakteristiku lze podat jen s obtížemi. Obecně je možné říci, že zatímco hlava se podobala spíše lidoopům, tělo již neslo početné lidské znaky.[13]

V porovnání s moderními lidmi byli poměrně malí - s výškou 100 - 150 cm a hmotností 30 - 50 kg se podobali spíše dnešním šimpanzům.[9] Značné rozdíly ve velikosti nalézaných ostatků ale ukazují na celkem výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samci mohli být proti samicím více než o polovinu větší (asi jako u dnešních goril nebo orangutanů).[14] Někteří badatelé však s myšlenkou výrazných rozdílů ve velikosti samců a samic nesouhlasí a předpokládají jen minimální odlišnosti. Ve skutečnosti podle nich může být dojem velkého pohlavního dimorfismu důsledkem srovnávání nálezů z širokého geografického i časového rozpětí.[15]

Lebka a mozek druhu Australopithecus afarensis

Pro australopitéky je rovněž typický ještě vcelku malý mozek, jehož objem se pohybuje při horní hranici rozpětí současných lidoopů (asi 400 - 600 cm³).[2] Proto se nepředpokládá, že by duševní schopnosti těchto časných homininů výrazně přesahovaly možnosti šimpanzů, goril nebo orangutanů. Vzhledem k velikosti mozku i k průběhu prořezávání zubů lze soudit, že ani délka a průběh ontogeneze se od nich příliš nelišila.[16]

Přesto již někteří autoři uvažují o prvních náznacích reorganizace mozku, která by tak předcházela výraznějšímu zvětšování objemu. Dostupné lebeční kosti i přirozené výlitky mozkovny mohou nasvědčovat mírnému rozšiřování temenního a spánkového laloku na úkor týlních partií.[9][17] Podobné tendence lze však někdy pozorovat i u dnešních šimpanzů, takže zatím není jisté, nakolik se jedná o doklad vývoje směrem k modernímu člověku.[18]

Typickým znakem rodu Australopithecus je dále široký, miskovitě prohloubený obličej s plochý nosem a výraznými lícními kostmi. Vzad ubíhající čelo oddělují výrazné nadočnicové oblouky. Pro všechny australopitéky jsou charakteristické také vystupující čelisti bez brady, zvětšené zadní zuby (megadoncie), silná zubní sklovina, zmenšené řezáky a rovněž špičáky téměř zarovnané s ostatními zuby.[2] Na rozdíl od výrazného pohlavního dimorfismu v tělesných rozměrech, v délce špičáků není mezi samci a samicemi velký rozdíl. To znamená, že tyto zuby již oproti lidoopům neměly v bojích o samice nebo teritorium velký význam.[19]

Srovnání koster A. sediba (na krajích) a A. afarensis (uprostřed)

Robustní žvýkací aparát ovšem zapříčinil zvýraznění úponů silných krčních svalů, vyvažujících hlavu. Jedná se o šíjový hřeben crista nuchae a sagitální hřeben crista sagittalis.[12] U mladších druhů se pak na lebce objevují i další zpevňující prvky, například masivní kostěné sloupky podpírající přední část patra po stranách nosního otvoru.[9]

Také postkraniální kostra nesla ještě množství archaických znaků, přestože se vzhledu moderních lidí blížila více než lebka. Dolní končetiny byly v porovnání s délkou paží poměrně krátké a hrudník měl spíš kónický tvar.[20] Široká pánev a stabilní klouby nohou již ovšem dokázaly poskytovat oporu plně vzpřímenému tělu a udržovat rovnováhu při dvojnohé chůzi. Stavba ruky se výrazně nelišila od lidských dlaní, jen prsty byly mírně prohnuté. I prsty nohou byly lehce zakřivené a poměrně dlouhé a palec na noze, byť přitažený k ostatním prstům, si ještě zachovával větší rozsah pohybu než u lidí.[20]

Uvažuje se, že australopitékové měli dlouhou a tudíž značně pohyblivou bederní část páteře se šesti obratli (lidé mají bederních obratlů jen pět). Tento předpoklad se však zakládá především na rozboru jihoafrických nálezů ze Sterkfontein a u dalších jedinců nebyl s jistotou potvrzen. Není proto zcela jasné, zda se jedná o anomálii nebo typický znak celého rodu.[20]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Masai Mara - analogie mozaikovité krajiny pliocénu

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Různé druhy australopitéků obývaly širší spektrum biotopů, což souvisí mimo jiné i s dlouhým přežíváním rodu a postupnými klimatickými změnami v pliocénu. Zároveň je ovšem neustále potvrzována značná ekologická tolerance a schopnost najít obživu v různých typech prostředí od sušší, otevřené savany přes krasové oblasti až po prosvětlené či hustší vlhké lesy, spojované nejčastěji se záplavovým územím řek a jezer.[21] Detailní výzkumy tedy příliš nepotvrzují dřívější předpoklady o výhradním sepětí australopitéků se suchými travnatými pláněmi bez stromů. Pro starší druhy se na základě mnoha přírodovědných analýz (nálezy ostatních druhů zvířat, analýza chemického složení půdy nebo zubní skloviny) nejčastěji uvažuje o pestré mozaikovité krajině s dostatkem vodních zdrojů a stromových či křovinatých porostů, poskytujících potravu i úkryt.[22] Výjimkou je druh Australopithecus bahrelghazali, který patrně již před 3,6 miliony let obýval výrazně otevřenější ekosystém, v němž stromové porosty mohly tvořit jen malé ostrůvky.[23] Mladší druhy, především pak robustní formy, pronikaly do sušších nezalesněných prostor savany mnohem více, přestože se na rozdíl od soudobých zástupců rodu Homo stále mohly držet v blízkosti mokřin a jiných vlhčích míst.[24]

Strava[editovat | editovat zdroj]

Stravě australopitéků byla od prvních nálezů věnována značná pozornost, a to i díky jedinečným adaptacím chrupu a čelistí. Již u nejstarších zástupců (A. anamensis, A.afarensis) jsou dobře patrná zesílení žvýkacího aparátu, která naznačují určité změny potravních návyků. Masivní čelisti a enormně velké stoličky se silnou sklovinou od první poloviny 20. století přispívaly k předpokladu, že australopitékové na rozdíl od lidoopů přešli ke konzumaci tvrdé nebo silně abrazivní stravy, jako jsou ořechy, semena či kořínky. To bylo spojováno s předpokládaným ústupem lesa, v němž se na rozdíl od savany nacházel dostatek měkkých plodů. Specializace na tvrdou a tuhou stravu se předpokládala zejména u mladších robustních australopitéků s extrémně masivní stavbou zubů, čelistí i celé lebky.

Závěry, odvozované z pozorovaných morfologických změn chrupu však od konce 20. století významně mění rostoucí počet detailních analýz dochovaných zubů. Studium mikroskopického poškození skloviny ukazuje, že podíl tvrdé, na zpracování náročné stravy nemusel být alespoň zpočátku nijak výrazný, protože stopy, zanechané konzumovaným jídlem naznačují vyhledávání spíše měkčích plodin.[2] Analýzy chemického složení skloviny sice potvrzují rostoucí příjem potravy z bezlesých prostor (traviny, jejich kořínky, semena a zásobní orgány), nicméně téměř vždy v kombinaci s měkčími plody z lesů. Zdá se tedy, že vše nasvědčuje jen částečnému a postupnému pronikání do otevřených biotopů, přičemž ke změně jídelníčku došlo spíše rozšířením spektra přijímané potravy než přechodem od jednoho typu k druhému.[25] To zároveň odpovídá zvýšené ekologické toleranci rodu Australopithecus. Motivací mohla být výraznější sezónnost a menší stabilita prostředí i celkové vysušování podnebí.[2]

Australopitékové tedy zřejmě dokázali s úspěchem využít širší spektrum biotopů a v mnoha z nich najít dostatek potravy, což mohlo být v měnícím se prostředí výhodné. Proto je také prakticky nemožné určit převládající složku potravy.[26] Preferováno mohlo být ovoce a další měkké části rostlin, nahrazované pouze v dobách nedostatku jinými zdroji.[27] Jen u robustních druhů se uvažuje o výrazně vyšší konzumaci tužší potravy a zdrojů otevřených prostor - nejčastěji travin nebo šáchorovitých.[25] V jejich případě se již mohlo jednat o specializaci na tyto rostliny a obsazení zvláštní ekologické niky, zatímco soudobí zástupci rodu Homo zůstali u širší potravinové základny.[25]

K rozvoji robustního žvýkacího aparátu již u nejstarších australopitéků tak mohla spíše než denní rutina přispět jen krátkodobá, ale kriticky významná konzumace méně oblíbených zdrojů. Tuhá a abrazivní potrava mohla patřit k důležitým záložním zdrojům, využívaným v méně příznivých částech roku. Nemusela být nutričně nejvýhodnější ani snadno dostupná, ale byl jí dostatek i v době, kdy běžné složky potravy selhávaly. V těchto krátkých obdobích mohla tvořit až 100% jídelníčku,[28] aniž by na zubech (kvůli krátkodobému využití) zanechala výraznější stopy.[29] Za velmi pravděpodobný záložní zdroj jsou často považovány různé podzemní zásobní orgány travin nebo šáchorovitých (hlízy, cibule, oddenky). Tyto orgány zadržují na rozdíl od nadzemních částí rostliny množství vody i živin,[30] v savaně jsou téměř všudypřítomné, ale pro mnohé živočichy obtížně dostupné. Je třeba je vyhrabat ze země a existuje tak jen velmi malá potravní konkurence ostatních býložravců.[31] A zatímco v savaně je těchto rostlin velké množství, v tropickém vlhkém lese jsou vzácné,[32] jejich využití tak může souviset s šířením australopitéků do nezalesněných prostor. Navíc se velmi často nacházejí ve vlhkém prostředí různých mokřin i v záplavových oblastech jezer a řek, což odpovídá pozorované vazbě na vlhčí místa.[33] Nejsou vyloženě tvrdé, ale tuhé a houževnaté a vyžadují poměrně důkladné rozžvýkání.[30] Zbytky prachu a zeminy na povrchu podzemních částí rostlin mohly podle některých autorů na zubech způsobit škrábance a rýhy, podobné stopám na zubech listožravých goril, takže ty mohou i přes zdánlivou podobnost naznačovat jiný druh stravy.[34]

Někteří odborníci se dokonce domnívají, že značná různorodost australopitéků může být považována za důsledek využívání různých záložních zdrojů. Rozdíly v utváření zubů a čelistí mohou být dány odlišnými mechanickými nároky podzemních zásobních orgánů – gracilní australopitékové se mohli soustředit spíše na měkčí, tuhé cibulky, zatímco robustní druhy byly schopné konzumovat i tvrdší, křehké hlízy a oddenky.[30]

V každém případě se odborníci téměř bezvýhradně shodují, že australopitékové byli býložraví, ačkoliv nepříliš specializovaní. Přestože zpočátku mnozí badatelé uvažovali spíše o masité stravě i s využitím aktivního lovu,[35][36] s přibývajícími podklady se postupně přikláněli především k rostlinným zdrojům. Upřednostňování rostlinné stravy podporuje mimo jiné i vcelku mohutný hrudník a trup, poskytující dostatek prostoru pro objemný trávicí trakt, nebo ploché tupé stoličky, nevhodné k důkladnému zpracování syrového masa.[30] Vzhledem k potravním zvyklostem moderních lidoopů i lidí lze ovšem předpokádat občasnou konzumaci hmyzu (zejména termitů), drobných obratlovců nebo vajec.[37] Tyto zdroje však zřejmě tvořily jen příležitostný doplněk jídelníčku. Na tendence k využívání živočišné potravy a postupný přechod ke všežravosti by ale mohly ukazovat nálezy pořezaných zvířecích kostí z oblasti Dikika, naznačující snahu o rozbití kosti a získání morku.[8]

Pohyb[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce druhu A. afarensis

Početné morfologické znaky kostry, především téměř lidské utváření pánve, stehenní kosti, kyčelního, kolenního i hlezenního kloubu, obdobné rozložení svalů a vazů v oblasti hýždí a stehen nebo palec na noze s omezenou hybností svědčí o běžně užívané bipedii - vzpřímené dvojnohé chůzi.[9] Větší část poznatků o způsobu pohybu australopitéků je přitom odvozována z početných nálezů druhu Australopithecus afarensis.

Předmětem diskusí ovšem zůstává způsob a efektivita chůze. Většina badatelů nepochybuje o plně bipedním pohybu lidského typu, nejvýše s několika málo specifickými znaky.[38] Přesto část autorů uvažuje o chůzi s pokrčenými koleny a kyčlemi.[39] Odlišný poměr délky končetin v porovnání s moderními lidmi (krátké nohy a dlouhé ruce) i odlišnosti ve způsobu stabilizace nohou a trupu mohly způsobit, že pohyb možná připomínal nedokonalou bipedii malých dětí ve věku dvou až tří let.[12] Chůze mohla být energeticky náročnější,[40] nevhodná pro přesuny na velké vzdálenosti a nebo ve velké rychlosti.[41] Přesto není nutné vnímat tento pohyb jako nedokonalý přechodný stupeň, směřující k lépe vyvinutému člověku. Australopitékové byli dobře přizpůsobení svému prostředí, které obývali poměrně dlouho a úspěšně.[42] Velká části odborníků však předpokládá, že rod Homo se adaptoval k rychlému pohybu a běhu v otevřené savaně, zatímco australopitékové mohli pomalejší pozemní chůzi alespoň zčásti kombinovat se šplháním v korunách stromů, kde patrně hledali potravu i úkryt před dravci. Svědčí pro to některé přetrvávající znaky, zděděné po předcích - robustní, dobře osvalená pažní kost, delší předloktí, pohyblivá ramena i zápěstí, dlouhé prohnuté prsty schopné pevného úchopu nebo částečně odtažitelný palec na noze.[20] Odborníci se ovšem nemohou shodnout, zda jsou pozorované znaky skutečně odrazem částečně stromového života a nebo zda se jedná jen o nepoužívané pozůstatky, které ještě nestihly zcela vymizet.[11] Na četnost užívání stromového patra u australopitéků tak dosud neexistuje jednotný názor. Rozdíly mohly být mezi jednotlivými druhy, mezi samci a samicemi i různými věkovými skupinami. V každém případě již šplhání ve větvích ztratilo oproti starším hominidům na významu a některé znaky, výhodné pro život v korunách stromů byly obětovány ve prospěch bipední chůze.[9]

Skupina druhu Australopithecus afarensis

Adaptace k bipedii však ovlivnily i možnosti rozmnožování. Platypeloidní tvar pánve je u moderních lidí velmi nevhodný pro porod, který v tom případě bývá značně komplikovaný až nemožný.[43] Pro samice australopitéků mohl být relativně bezproblémový díky malému objemu mozku, a tudíž i malé hlavičce novorozenců. Přesto již plod zřejmě nemohl procházet porodními cestami přímo jako u šimpanzů, ale byl donucen k částečné rotaci. Zároveň se ovšem nemohl v předozadně zploštělé pánvi otáčet jako u lidí a hlavička tak nejspíše procházela pánví příčně, čelně orientována k jednomu z kyčelních kloubů. Komplexnější, „lidský“ porod s plnou rotací plodu se patrně vyvinul až během pleistocénu, souběžně se zvyšováním lebeční kapacity rodu Homo, stal se však jedním z nejsložitějších ve zvířecí říši.[44]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k chybějícím analogiím lze jen obtížně rekonstruovat společenskou organizaci, přesto se předpokládá, že zůstává spíše na úrovni lidoopů. Nápadný pohlavní dimorfismus naznačuje, že australopitékové netvořili monogamní páry a žili spíše ve větších skupinách podobně jako moderní afričtí lidoopi.[45] Jejich množství ovšem nebylo v minulosti nijak závratné a australopitékové mohli tvořit v celkovém množství zvířat jen malý zlomek, nejvýše několik málo procent.[22]

Struktura hltanu a hrtanu zůstávala podle utváření spodiny lebeční obdobná jako u moderních lidoopů, bez možnosti rozvoje artikulované řeči. Komunikace tak mohla probíhat zhruba na úrovni goril nebo šimpanzů.[9]

Kamenné nástroje dnešních makaků jávských

Na základě znalostí nástrojové činnosti moderních lidoopů, ale i jiných druhů zvířat (vydry, makakové) se všeobecně předpokládá, že i australopitékové mohli využívat jednoduché nástroje - větve, klacíky nebo neupravené valouny.[20] Nejstarší známé kamenné nástroje, které jsou záměrně upravené štípáním, pocházejí až z doby před 2,6 miliony let a jsou přisuzovány druhu Australopithecus garhi.

Téměř o milion let starší (z doby před 3,4 miliony let) jsou dvě zvířecí kosti z oblasti Dikika, nesoucí na povrchu drobné zářezy, které mohly vzniknout pouze ostrým kamenem. Utváření stop vylučuje jinou možnost jejich vzniku, jako například náhodné poškození působením vodního toku nebo přechodem zvířat, otisky zubů a podobně.[8] Jedná se o první známé doklady, spojené se snahou o přístup k živočišné potravě. Přesto se neuvažuje o aktivním lovu velkých zvířat, ale spíše o využívání kořisti jiných masožravců, tedy o oškrábání posledních zbytků masa nebo rozbití kosti za účelem získání morku.[8] Nelze však určit, zda byl k tomuto účelu použit předem připravený, záměrně vyrobený nástroj nebo jen vhodný neopracovaný kámen, nesoucí nejvýše přirozeně zaostřenou hranu.

Druhy australopitéka[editovat | editovat zdroj]

Ostatky samice Lucy (A. afarensis)

Anamensis[editovat | editovat zdroj]

Australopitheacus anamensis je nejstarším známým australopitékem. Žil na území dnešních států Etiopie a Keňa asi před 4,2 - 3,9 miliony let. Obýval pestrou mozaikovitou krajinu, patrně s dostatkem lesních porostů. Vyhledával převážně rostlinnou stravu. Předpokládá se, že je přímým předchůdcem druhu Australopithecus afarensis a snad i předkem všech mladších australopitéků.

Afarensis[editovat | editovat zdroj]

Australopithecus afarensis žil před 3,8 až 2,9 milionu let. Díky početným nálezům z Tanzanie, Keni a Etiopie (na 500 vzorků z více než 100 jedinců) je jedním z nejlépe poznaných australopitéků. Obýval širší spektrum biotopů, kde využíval různorodé potravní zdroje převážně rostlinného původu. Může být předkem rodu Homo i robustních australopitéků, jejich vzájemný vztah je však dosud nejistý. Do druhu Australopithecus afarensis někteří badatelé řadí i ostatky, jinými vyčleňované do samostatných druhů Australopithecus bahrelghazali a Kenyanthropus platyops.

Africanus[editovat | editovat zdroj]

Raymond Dart nalezl v listopadu roku 1924 lebku, která připomínala lebku nedospělé opice. Raymond Dart prohlásil, že tato lebka je lebka předků dnešního člověka a pojmenoval tento druh Australopithecus africanus. Stejně jako lebka opice i tato lebka měla protáhlý obličej, malou mozkovnu, ale chrup se významně odlišoval od chrupu opice. Australopithecus africanus se vyskytoval v období před 3 až 2,5 milionu let.

Deyiremeda[editovat | editovat zdroj]

Australopithecus deyiremeda starý 3,5 až 3,3 miliony let a podobnější k rodu Homo byl objeven v Etiopii.[46]

Garhi[editovat | editovat zdroj]

Australopithecus garhi existoval pravděpodobně v období před dvěma až třemi miliony let v regionu Etiopie. První pozůstatky A. garhi, které byly nalezeny, byla lebka, zuby a kosti končetin. Nalezeny byly Berhanem Asfawem a Timem Whitem. Byl to důležitý a překvapující nález, protože Garhi, i přestože měl malý mozek, už používal a vyráběl nástroje k rozdrcení kostí zvířat, aby se dostal k výživnému morku. Ještě před objevením australopitéka garhi byl za prvního tvora schopného používat nástroje považován až rod Homo. Australopithecus garhi je tedy považován za propojení mezi rody Australopithecus a Homo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ROBERTSOVÁ, A. Evoluce: Příběh člověka. Praha : Knižní klub, 2012. 256 s.  
  2. a b c d e f ACKERMANN, R. R.; SMITH, R. J. The macroevolution of our ancient lineage: what we know (or think we know) about early hominin diversity. Evolutionary Biology. 2007, roč. 34, s. 72 - 85.  
  3. JOHANSON, D. C.; WHITE, T. D.; COPPENS, Y. A new species of the genus Australopithecus (Primate: Hominidae) from the Pliocene of Eastern Africa. Kirtlandia. 1978, roč. 28, s. 1 - 14.  
  4. a b JOHANSON, D. C.; TAIEB, M. Plio-Pleistocene discoveries in Hadar, Ethiopia. Nature. 1976, roč. 260, s. 293 - 297.  
  5. HAILE-SELASSIE, Y, LATIMER, B. M., MULUGETA, A., DEINO, A. L., GIBERT, L., MELILLO, S. M., SAYLOR, B. Z., SCOTT, G. R., LOVEJOY, C. O. An early Australopithecus afarensis postcranium from Woranso-Mille, Ethiopia. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2010, roč. 107, s. 12121 - 12126.  
  6. ALEMSEGED, Z., SPOOR, F., KIMBEL, W. H., BOBE, R., GERAADS, D.,REED, D.,WYNN, J. G. A juvenile early hominin skeleton from Dikika, Ethiopia. Nature. 2006, roč. 443, s. 296 - 301.  
  7. LEAKEY, M. G., FEIBEL, C. S., MCDOUGALL, I., WALKER, A. New four-million-year-old hominid species from Kanapoi and Allia Bay, Kenya. Nature. 1995, roč. 376, s. 565 - 571.  
  8. a b c d MCPHERRON, S. P., ALEMSEGED, Z., MAREAN, C. W., WYNN, J. G., REED, D., GERAADS, D., BOBE, R., BÉARAT, H. A. Evidence for stone-tool-assisted consumption of animal tissues before 3.39 million years ago at Dikika, Ethiopia. Nature. 2010, roč. 446, s. 857 - 860.  
  9. a b c d e f g CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York : W. W. Norton & company, 1997. 547 s.  
  10. BRUNET, M., BEAUVILAIN, A., COPPENS, Y., HEINTZ, E., MOUTAYE, A. H. E., PILBEAM, D. Australopithecus bahrelghazali, une nouvelle espèce d’Hominidé ancien de la région de Koro Toro (Tchad). Comptes rendus de l'Académie des sciences IIa. 1996, roč. 322, s. 907 - 913.  
  11. a b CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. Oxford : Willey-Blackwell, 2011.  
  12. a b c VANČATA, V. Paleoantropologie – přehled fylogeneze člověka a jeho předků. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2003. 212 s. ISBN 80-7204-272-6. S. 18.  
  13. LEWIN, R. Human evolution: an illustrated introduction. 5. vyd. Suffolk : Wiley-Blackwell, 2004. 284 s. ISBN 978-1405103787.  
  14. AIELLO, L. C. Variable but singular. Nature. 1994, roč. 368, s. 399 - 400.  
  15. RENO, P. L., MCCOLLUM, M. A., MEINDL, R. S., LOVEJOY, C. O. An enlarged postcranial sample confirms Australopithecus afarensis dimorphism was similar to modern humans. Philosophical Transactions of the Royal Society. 2010, roč. B365, s. 3355 - 3363.  
  16. BOGIN, B.; SMITH, B. H. The evolution of the human life cycle. American Journal of Human Biology. 1996, roč. 8, s. 703 - 716.  
  17. HOLLOWAY, R. L.; BROADFIELD, D. C; YUAN, M. S. Brain Endocasts - The Paleoneurological Evidence. [s.l.] : Wiley-Liss, 2003. 315 s. ISBN 978-0471418238.  
  18. DESOUSA, A.; CUNHA, E. Hominins and the emergence of the modern human brain. In HOFMAN, M. A.; FALK, D. Evolution of the primate brain. [s. l.] : Elsevier, 2012. S. 293 - 322.
  19. WARD, C. V.; LEAKEY, M. G.; WALKER, A. Morphology of Australopithecus anamensis from Kanapoi and Allia Bay, Kenya. Journal of Human Evolution. 2001, roč. 41, s. 255 - 368.  
  20. a b c d e ŠMAHEL, Zbyněk. Příběh lidského rodu. Brno : Moravské zemské muzeum, 2005. 85 s. ISBN 80-7028-262-2.  
  21. BEHRENSMEYER, A. K.; REED, K. E. Reconstructing the Habitats of Australopithecus: Paleoenvironments, Site Taphonomy, and Faunas. In REED, K. E.; FLEAGLE, J. G.; LEAKEY, R. E. The Paleobiology of Australopithecus. [s. l.] : Springer, 2013. S. 41 - 60.
  22. a b BOBE, R. Fossil Mammals and Paleoenvironments in the Omo‐Turkana Basin. Evolutionary Anthropology: Issues, News, and Reviews. 2011, roč. 20, s. 254 - 263.  
  23. LEE-THORP, J. A., LIKIUS, A., MACKAYE, H. T., VIGNAUD, P., SPONHEIMER, M., BRUNET, M. Isotopic evidence for an early shift to C4 resources by Pliocene hominins in Chad. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1995, roč. 109, s. 20369 - 20372.  
  24. REED, K. E. Early hominid evolution and ecological change through the African Plio-Pleistocene. Journal of Human Evolution. 1997, roč. 32, s. 289 - 322.  
  25. a b c SPONHEIMER, M., ALEMSEGED, Z., CERLING, T., GRINE, F., KIMBEL, W., LEAKEY, M., LEE-THORP, J. F., MANTHI, F., REED, K., WOOD, B., WYNN, J. Isotopic evidence of early hominin diets. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2013, roč. 110, s. 1051 - 10518.  
  26. CODRON, D., LEE-THORP, J. A., SPONHEIMER, M., DE RUITER, D., CODRON, J. What insights can baboon feeding ecology provide for early hominin niche differentiation?. International Journal of Primatology. 2008, roč. 29, s. 757 - 772.  
  27. SPONHEIMER, M.; DUFOUR, D. L. Increased dietary breadth in early hominin evolution: revisiting arguments and evidence with a focus on biogeochemical contributions. In HUBLIN, J. J.; RICHARDS, M. P. The Evolution of Hominin Diets. [s. l.] : Springer, 2009. S. 229 - 240.
  28. MARSHALL, A. J.; WRANGHAM, R. W. Evolutionary consequences of fallback foods. International Journal of Primatology. 2007, roč. 28, s. 1219 - 1235.  
  29. SPONHEIMER, M., CODRON, D., PASSEY, B. H., DERUITER, D. J., CERLING, T. E., LEE-THORP, J. A. Using carbon isotopes to track dietary change in modern, historical, and ancient primates. American journal of physical anthropology. 2009, roč. 140, s. 661 - 670.  
  30. a b c d DOMINY, N. J., VOGEL, E. R., YEAKEL, J. D., CONSTANTINO, P., LUCAS, P. W. Mechanical properties of plant underground storage organs and implications for dietary models of early hominins. Evolutionary Biology. 2008, roč. 35, s. 159 - 175.  
  31. SPONHEIMER, M.; LEE-THORP, J.; DE RUITER, D. J. Icarus, isotopes, and australopith diets. In UNGAR, P. Evolution of the Human Diet: The Known, the Unknown, and the Unknowable. [s. l.] : Oxford University Press, 2007. S. 132 - 149.
  32. LADEN, G.; WRANGHAM, R. The rise of hominids as an adaptive shift in fallback foods: plant underground storage organs (USOs) and australopith origins. Journal of Human Evolution. 2005, roč. 49, s. 482 - 498.  
  33. STEWART, K. H. Environmental change and hominin exploitation of C4-based resources in wetland/savanna mosaics. Journal of Human Evolution. 2014, roč. 77, s. 1 - 16.  
  34. GRINE, F. E., SPONHEIMER, M. J., UNGAR, P. S., LEE-THORP, J., TEAFORD, M. F. Dental microwear and stable isotopes inform the paleoecology of extinct hominins. American journal of physical anthropology. 2012, roč. 148, s. 285 - 317.  
  35. BOAZ, N. T. Paleoecology of early Hominidae in Africa. Kroeber Anthropological Society Papers. 1977, roč. 50, s. 37 - 62.  
  36. Rozdíly mezi robustními a gracilními australopitéky byly vysvětlovány i tak, že lehčeji stavěné druhy byly spíše všežravé s větší orientací na masitou stravu, zatímco robustní druhy se orientovaly výhradně na rostlinnou stravu.
  37. SPONHEIMER, M.; LEE-THORP, J.. Differential resource utilization by extant great apes and australopithecines: towards solving the C-4 conundrum. Comparative Biochemistry and Physiology. 2003, roč. A136, s. 27 - 34.  
  38. CROMPTON, R. H., VEREECKE, E. E., THORPE, S. K. S. Locomotion and posture from the common hominoid ancestor to fully modern hominins with special reference to the common panin/hominin ancestor. Journal of Anatomy. 2008, roč. 212, s. 501 – 543.  
  39. STERN, J. T.; SUSMAN, R. L.. The locomotor anatomy of Australopithecus afarensis. American Journal of Physical Anthropology. 1983, roč. 60, s. 279 - 317.  
  40. RICHMOND, B. G.; AIELLO, L. C.; WOOD, B. A. Early hominin limb proportions. Journal of Human Evolution. 2002, roč. 43, s. 529 - 548.  
  41. SUSSMAN, R. W.; HART, D. Modeling the Past: The Primatological Approach. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín : Springer, 2007. S. 702 - 721.
  42. RAK, Y. Lucy's pelvic anatomy: its role in bipedal gait. Journal of Human Evolution. 1991, roč. 20, s. 283 - 290.  
  43. HÄUSLER, M.; SCHMID, P. Comparison of the pelvis of Sts 14 and AL 288–1: implications for birth and sexual dimorphism in australopithecines. Journal of Human Evolution. 1995, roč. 29, s. 363 - 383.  
  44. LOVEJOY, C. O. Evolution of human walking. Scientific American. 1988, roč. 259, s. 82 - 89.  
  45. RICHMOND, B. G.; JUNGERS, W. L. Size variation and sexual dimorphism in Australopithecus afarensis and living hominoids. Journal of Human Evolution. 1995, roč. 29, s. 229 - 245.  
  46. http://21stoleti.cz/2015/06/29/archeologove-objevili-noveho-predchudce-cloveka/ - Archeologové objevili nového předchůdce člověka

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MAZÁK, V. Sága rodu Homo. Praha : Práce, 1986. 424 s.  
  • ROBERTSOVÁ, A. Evoluce: Příběh člověka. Praha : Knižní klub, 2012. 256 s.  
  • SVOBODA, J. Čas lovců: Aktualizované dějiny paleolitu. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2009. 298 s.  
  • SVOBODA, J. Předkové. Evoluce člověka. Praha : Academia, 2014. 480 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Vývoj člověka
Hominizace
Oldovan

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]