Pažní kost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
kostra končetin: žlutě - pažní kost

Pažní kost (lat. humerus) je dlouhá kost hrudní končetiny čtyřnožců včetně horní končetiny člověka. Je to proximálně uložená kost volné končetiny a podklad paže, tedy krajiny mezi ramenem a předloktím. Má trubicovité tělo a s dva konce, kterými se kloubí s lopatkou na jedné straně a s kostí vřetenní a loketní.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Pažní kost svou stavbou odpovídá obecnému schematu stavby dlouhých kostí. Tělo kosti, tedy diafýza, má protáhlý, válcovitý tvar, konce kosti, epifýzy, jsou naopak rozšířené. Na povrchu kosti jsou struktury, díky kterým se kost kloubí a na které se upínají svaly.

Povrchová vrstva je tvořena kompaktní kostní tkání, zbytek hmoty kosti je tvořen trámci spongiózní kosti. Uvnitř kosti se pak nachází dřeňová dutina.

Popis[editovat | editovat zdroj]

pažní kost zepředu
pažní kost zezadu

Na pažní kosti rozeznáváme tři hlavní úseky: horní, tedy proximální konec, tělo a dolní, distální konec kosti.

Proximální konec[editovat | editovat zdroj]

Proximální konec kosti je opatřen hlavicí (caput humeri), která nese přibližně kulovitou kloubní plochu (1/3 - 2/5 po­vrchu koule). Hlavice zapadá do kloubní jamky (clavitas glenoidalis) lopatky a tvoří kulovitý kloub. Hlavice je od těla oddělena šikmou rýhou, tzv. anatomickým krčkem a v její těsné blízkosti se nachází výrazný velký a malý hrbolek, tuberculum majus et minus, na které se upínají svaly lopatky. Mezi hrbolky je žlábek, sulcus intertubercularis, kterým klouže odstupová šlacha dvojhlavého svalu.

U člověka se horní konec humeru pod hlavicí zužuje v tzv. chirurgický krček, collum chirurgicum, který odděluje proximální konec kosti od těla. V tomto místě je dřeňová dutina nejprostornější a vrstva kompaktní kosti nejtenčí, proto je toto místo predisponováno ke zlomeninám.

Tělo pažní kosti[editovat | editovat zdroj]

Tělo pažní kosti je nepravidelně trojboké, z proximálního konce na něj přechází kostěné hrany (crista tuberculi majoris et minoris), které jsou pokračováním hrbolků. Na ně se upínají svaly. Přibližně v polovině délky těla z cristy majoris vystupuje nápadná drsnatina, tuberositas deltoidea, na kterou se upíná deltový sval. Po zadní ploše kosti se táhne žlábek, kudy probíhá vřetenní nerv.

Distální konec[editovat | editovat zdroj]

Tělo plynule přechází v distální konec, který se příčně rozšiřuje ve válcovitý condylus humeri, který má dvě části - vnitřní kladku (trochlea humeri), která nese kloubní plochu pro spojení s loketní kosti, a zevně kulovitou hlavičku (capitulum humeri), která se spojuje s kostí vřetenní. Nad kladkou je na přední straně kosti mělká jamka fossa radialis, na zadní straně pak hluboká a prostorná loketní jáma, fossa olecrani, do které při pohybu v kloubu zapadá okovec (neboli olecranon) loketní kosti.


Nad kladkou kost na zevním i vnitřním okraji vybíhá v epicondylus lateralis a epicondylus medialis, na které se upínají natahovače a ohybače prstů.

Úpony svalů[editovat | editovat zdroj]

U člověka se na pažní kost upínají nebo z ní odstupují tyto kosterní svaly:

úpony svalů na kost pažní - pohled zepředu
Sval Jeho úpon na pažní kosti
krátký zevní natahovač zápěstí laterální epikondylus
vnitřní natahovač zápěstí laterální epikondylus
natahovač malíku laterální epikondylus
natahovač prstů laterální epikondylus
supinující sval laterální epikondylus
loketní sval laterální epikondylus
dlouhý zevní natahovač zápěstí laterální epikondylus
zevní ohýbač zápěstí mediální epikondylus
vnitřní ohýbač zápěstí mediální epikondylus
povrchový ohýbač prstů mediální epikondylus
dlouhý sval dlaňový mediální epikondylus
pronující sval oblý mediální epikondylus
široký sval zádový sulcus intertubercularis
velký prsní sval crista tuberculi majoris
velký sval oblý crista tuberculi minoris
podhřebenový sval tuberculum majus
nadhřebenový sval tuberculum majus
malý sval oblý tuberculum majus
podlopatkový sval tuberculum minus
vřetenní sval zevní hrana pažní kosti (margo lateralis humeri)
vnitřní sval pažní tělo pažní kosti
deltový sval tuberositas deltoidea

Pažní kost u obratlovců[editovat | editovat zdroj]

pažní kost Cetiosaura

Pažní kost se objevuje už u prvních čtyřnožců, jako je Eryops, obojživelník, který žil před 295 miliony let. U prvních čtyřnožců byl humerus zdaleka nejmasivnější kostí přední končetiny.

I u recentních druhů je pažní kost největší kostí hrudních končetin. U ptáků je pažní kost nejmohutnější částí kostry křídla a nese kostní hřebeny, které usnadňují úpon svalstva. Zvláště vyvinutá je pažní kost u velkých čtyřnohých savců, kde hrudní končetiny nesou většinu váhy těla. Pažní kost je mohutná a její tělo je stočené do podoby písmene S.

Osifikace[editovat | editovat zdroj]

průběh osifikace pažní kosti

Pažní kost během embryonálního vývoje vzniká z chrupavčitého základu, který postupně kostnatí ze šesti osifikačních bodů. Tělo osifikuje už během intrauterinního vývoje, epifýzy a zvláště pak tuberculum majus a epikondyly osifikují až po narození. Tohoto faktu se využívá při zjišťování stáří koster - v pěti letech po narození dojde ke spojení hlavice a velkého a malého hrbolku, ty se pak okolo dvanáctého roku připojí k tělu kosti. Asi kolem 17 let dojde k úplné osifikaci kladky, hlavičky a laterálního epikondylu, kteréžto se spojí s tělem, a naposledy, okolo 18. roku, je dokončeno kostnatění mediálního epikondylu.

Galerie obrázků[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • ČIHÁK, Radomír, Anatomie. 2. vyd. Praha: Grada, 1983. 516 s. ISBN 80-7169-970-5
  • MVDr. NAJBRT, Radim, Veterinární anatomie. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 501 s.