Omo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Omo
pohled proti proudu řeky severně od Omorati.
Základní informace
Délka toku 800 km
Světadíl Afrika
Pramen
Ústí
Protéká
EtiopieEtiopie Etiopie
Úmoří, povodí
Turkana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Omo je řeka v Etiopii. Je 800 km dlouhá.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Pramení v centrální části Etiopské vysočiny. Teče převážně na jih. V horách je dolina řeky úzká zatímco na dolním toku se výrazně rozšiřuje. V korytě, které překonává prudké zlomy, se vyskytuje mnoho peřejí. Ústí do jezera Turkana.

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Největší průtok má v období dešťů v létě.

Lidé v okolí[editovat | editovat zdroj]

Podél dolního toku řeky žije mnoho nepočetných domorodých kmenů, z nichž nejznámější jsou Mursiové, Surmové, Hamarové a Konsové. Jedná se o oblast s mimořádnou kulturní diverzitou, kde žili lidé už od nejstarších dob.

Světové dědictví[editovat | editovat zdroj]

Dolní tok řeky Omo lemují významné paleoantropologické lokality, a proto je prostor o rozloze více než 165 km² od roku 1980 chráněn jako Světové dědictví UNESCO. Oblast přiléhá k severnímu břehu jezera Turkana, které je dalším světoznámým nalezištěm.

Dějiny výzkumu[editovat | editovat zdroj]

První stopy fosilních obratlovců zde v roce 1902 zachytil francouzský cestovatel Robert Du Bourg de Bozas.[1] První systematické výzkumné práce započaly v roce 1933, kdy místo navštívil francouzský badatel Camille Arambourg, získal tu velké množství nálezů z pliocénu a pleistocénu a rozeznal značné stáří zdejších sedimentů.[2] Oblast se tím řadí k nejstarším známým paleoantropologickým nalezištím východní Afriky.

Zásadní význam pro poznání lokality měly francouzsko-americké výzkumy v letech 1967 - 1976, probíhající pod názvem International Omo Research expedition (IORE). Francouzskou část vedl zpočátku Camille Arambourg a od roku 1969 Yves Coppens, zatímco americké výzkumy řídil Francis Clark Howell.[2] K první expedici v roce 1967 přispěl i Louis Leakey, jeho činnost se však již v roce 1968 přesunula směrem na jih, k západnímu a východnímu břehu jezera Turkana. Američané a Francouzi pak ve výzkumech podél Omo pokračovali až do roku 1976. kdy práce přerušily válečné události v Etiopii.[3] Po uklidnění politické situace práce od roku 2006 pokračují pod názvem Omo Group research Expedition.[2]

Díky expedicím IORE bylo získáno velké množství dat o evoluci homininů v době před 2 - 3 miliony let i o vzniku a počátečním vývoji lidského rodu. Současně zde byly rozeznány a studovány klimatické změny na přelomu pliocénu a pleistocénu. Evoluci homininů v souvislosti s klimatickými změnami Yves Coppens popsal jako „(H)Omo event“.[4] Právě výsledky expedic IORE navíc vedly k zařazení dolního toku řeky Omo na seznam světového dědictví.[2][5]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

V oblasti dolního toku řeky Omo se nachází celkem osm různých geologických formací, z nichž tři vydávají ostatky hominidů - jsou to formace Shungura, Usno a Kibish.[3]

Nejznámější je formace Shungura, táhnoucí se po pravém břehu řeky. Tvoří ji říční a jezerní sedimenty paleojezera Turkana, usazené v době před 3,6 - 1,16 milionem let. Sedimenty se dále se člení do 12 jednotek, označovaných jednotlivými písmeny abecedy:[1]

Dolní tok řeky Omo na mapě Etiopie
  • Bazální sediment - stáří přes 3,6 milionu let
  • A - 3,6 - 3,4 milionu let
  • B - 3,4 - 2,85 milionu let
  • C - 2,85 - 2,52 milionu let
  • D - 2,52 - 2,4 milionu let
  • E - 2,4 - 2,36 milionu let
  • F - 2,36 - 2,33 milionu let
  • G - 2,33 - 1,9 milionu let
  • H - 1,9 - 1,74 milionu let
  • J - 1,74 - 1,53 milionu let
  • K - 1,53 - 1,39 milionu let
  • L - stáří méně než 1,39 milionu let

Vrstvy usazenin jsou perfektně zachovalé a navazují na sebe bez závažnějších poruch, navíc jsou proloženy početnými vrstvami sopečného tufu, který je dobře datovatelný radiometrickými metodami. I přes četné nové nálezy představuje formace Shungura jediný dobře datovaný a kontinuální stratigrafický záznam z doby před 2 - 3 miliony let.[6] Také díky bohatým nálezům fosilních obratlovců je proto místo využíváno jako referenční jednotka pro ostatní východoafrické lokality.[3]

Paleoantropologie[editovat | editovat zdroj]

Přestože z údolí Omo pochází bohaté kolekce pliocénních i pleistocénních rostlin a živočichů, včetně unikátních vzorků úzkonosých opic či turovitých, ostatky homininů jsou i přes svou početnost značně zlomkovité.[7] Více než na jiných lokalitách je představují převážně jen jednotlivé zuby a malé zlomky čelistí. Jejich taxonomické zařazení je proto obvykle obtížné a mnohdy je lze rozdělit pouze na gracilní a robustní homininy. Lépe dochované nálezy představují druhy Australopithecus afarensis, Paranthropus aethiopicus, Paranthropus boisei i Homo habilis a v mladších vrstvách (jednotka K) snad i Homo erectus.[8]

Nejstarší nálezy homininů (snad druhu A. afarensis) pochází z jednotky B. V navazující jednotce C se již objevuje Paranthropus aethiopicus, který je nalézán až do doby před 2,3 milionu let, kdy jej na počátku jednotky G střídá Paranthropus boisei.[7] Současně s P. boisei se objevují i zástupci rodu Homo, k nimž by snad bylo možné přiřadit i některé nálezy ze starší jednotky E.[1]

Z oblasti Omo pochází také jedny z nejstarších známých (kamenných) nástrojů. Nalézané jsou v jednotce F i G, ovšem vzhledem k tomu, že místo obývaly různé druhy homininů, nelze rozhodnout o tvůrci těchto předmětů, protože chybí společné nálezy nástrojů a kosterních ostatků.[8]

Paleoekologie[editovat | editovat zdroj]

Celé oblasti v pliocénu dominovalo rozsáhlé pravěké jezero (pre-)Turkana, obklopené prosvětlenými lesy a křovinatou savanou. Koryta vodních toků včetně řeky Omo zřejmě lemovaly hustší, vlhké lužní porosty.[7] Množství stromů a keřů průběžně kolísalo, až zhruba v době před 2,4 - 2 miliony let lze pozorovat výraznější vysušování, ústup lesů a šíření savany i suchomilné fauny (především turovitých a prasatovitých). Na vlhčích místech, především podél říčních a jezerních břehů však stále přežívaly ostrůvky křovin a stromů.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ALEMSEGED, Z. An integrated approach to taphonomy and faunal change in the Shungura Formation (Ethiopia) and its implication for hominid evolution. Journal of Human Evolution. 2003, roč. 44, s. 1 - 28. 
  2. a b c d BOISSERIE, J. R., GUY, F., DELAGNES, A., HLUSKO, L. J., BIBI, F., BEYENE, Y., GUILLEMOT, C. New palaeoanthropological research in the Plio-Pleistocene Omo Group, Lower Omo Valley, SNNPR (Southern Nations, Nationalities and People Regions), Ethiopia. Comptes Rendus Palevol. 2008, roč. 7, s. 429 - 439. 
  3. a b c CELA-CONDE, C. J.; AYALA, F. J. Human evolution. Oxford: Oxford University Press, 2008. 448 s. 
  4. COPPENS, Y. East Side Story, the origin of Humankind. Scientific American. 1994, roč. 270, s. 88 - 95. 
  5. Lower Valley of Omo (UNESCO) [online]. Dostupné online. 
  6. ALEMSEGED, Z.; BOBE, R.; GERAADS, D. Hominid environments and faunal change in the lower Omo, valley, Ethiopia: A comparison of the French and American databases. American Journal of Physical Anthropology. 2003, roč. 36, s. 57 - 58. 
  7. a b c d REED, K. E. Early hominid evolution and ecological change through the African Plio-Pleistocene. Journal of Human Evolution. 1997, roč. 32, s. 259 - 322. 
  8. a b CONROY, G. C. Reconstructing Human Origins: a Modern Synthesis. 1. vyd. New York: W. W. Norton and Company, 1997. 557 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]